„Petře, to bys nevěřil, co se mi dneska zdálo.“, říkal jsem svému spolubydlícímu na koleji.
„Povídej.“
„Ocitl jsem se před nějakou velkou bránou. Před ní byl pultík a na něm krabička s množstvím malých barevných kuliček. Přišel jsem blíž a tam zahlédl nápis: „Spočítej počet kuliček.“ Tedy jsem je spočítal, bylo jich 20. Napravo od krabičky byla prázdná bílá tabulka. Když jsem po ní přejel ukazováčkem, přesně v těch místech se objevila černá čára. Přejel-li jsem čáru prostředníčkem, smazala se. Čili takto šlo na tabulku psát a napsané mazat. Zapsal jsem tedy na ni 20. Hned na to odkudsi zaduněl mužský hlas říkající „Správně.“ a brána se pomalu otevřela. Vešel jsem a ocitl se v tmavé chodbě lemované drobnými světýlky. Stěny zdobily jednoduché geometrické obrazce. Chodbou jsem došel k dalšímu stanovišti, kde se nacházel další podobný pultík a dveře, vedoucí pravděpodobně dál. Nade dveřmi se nacházela velká číslice 1. Podíval jsem se na pultík. Tentokrát na něm bylo napsané zadání jednoho, celkem snadného, příkladu z matematické analýzy. Příklad jsem vyřešil a na bílou tabulku ukazováčkem napsal postup řešení a výsledek. Potom se zase ozvalo stejným hlasem „Správně.“, dveře se otevřely a já vešel dál. Prošel jsem zase podobnou chodbou ke stanovišti s dveřmi s velkou číslicí 2 a pultíkem s dalším příkladem z analýzy. Ten jsem vyřešil, řešení zapsal a šel dál. Takto se to opakovalo.“
„Nehrabe ti trochu z tý matiky?“, ušklíbl se Petr.
„No… i to je možný, věnuji se jí hodně intenzivně.“, rozpačitě jsem odpověděl a pokračoval:
„Čím vyšší byla úroveň, tím složitější byly obrazce zdobící stěny chodby vedoucí ke dveřím do následující úrovně, tím tato chodba měla víc zatáček a tím také byl těžší příklad na postup do následující úrovně. Pokud jsem v nějakém příkladu udělal chybu, dunivý hlas řekl: „Špatně. Dál už nemůžeš.“ a já byl okamžitě vržen zpět před velkou bránu a začínal to celé znovu. Při dalším opakování byl vždy u vstupní brány jiný počet kuliček a také následující příklady byly jiné. Co si pamatuji, tak jsem tuto cestu absolvoval pětkrát a pokaždé jsem se nedostal dál než do patnácté úrovně.“

Dořekl jsem a jen tak zničehonic vzal sbírku úloh z analýzy od starého profesora Kábrta, který mě učil, náhodou ji otevřel na straně 20 a zarazil se. Příklady zde uvedené byly přesně tytéž a ve stejném pořadí, jako ty ve snu! Jako poprvé při cestě od vstupní brány, kde bylo 20 kuliček. Podruhé u brány bylo 30 kuliček. Nalistoval jsem stranu 30 a tam zase stejné příklady jako ve snu. Stejně tomu bylo i u tří dalších stran. Číslo strany odpovídalo počtu kuliček počítaných u vstupní brány a následující příklady byly z té strany. Teď jsem si navíc uvědomil, že hlas promlouvající ke mně ve snu byl velmi podobný hlasu profesora Kábrta.
„Pane jo. Je tohle jen náhoda?“ zareagoval Petr, když jsem mu tuto skutečnost sdělil.
„Netuším, ale na náhodu je to příliš…“
Vtom do místnosti vstoupil náš spolužák Tomáš a řekl:
„Pánové, mám pro vás smutnou zprávu. Pan profesor Kábrt v noci ze včerejška na dnešek zemřel.“
„To bylo právě v době, kdy jsem spal a zdál se mi ten sen…“