Kamarád do nepohody (9. díl)

Jeho schoulená postava připomíná vzhledem bezdomovce. Špinavý, jako by orvaný s občasným třesem. Pomalu svítá a on hledí do protější stěny prázdným pohledem. Tohle ráno je mnohem sychravější než předešlé.

Zdálo se mi, že jsem malý a běhám po dvorku za Rekem. Rek byl velký venkovský vořech, ale hlavně babiččin pes a prožíval se mnou objevitelské výpravy městského kluka na venkově. Já byl děsně všetečné dítě. Vzpomínám, jak se v rodině vyprávělo, že jednou přiběhla rozčílená sousedka. Byla svědkem toho, jak mě Rek vytáhl z rybníka. Asi jsem se tam skulil. Já si na to ale nepamatuji, jen vím, že babička na Reka nedala dopustit. I když byl starý a slepý. Chodila s ním trpělivě na procházky, vždy mu říkala „pozor schod“ a „tady to obejdi, je tu kaluž“. Zůstal mi v paměti ten vztah, založený na důvěře a věrnosti. Třesu se chladem v nevlídné tmě. Kontroluji čas, 3:45. Už aby bylo ráno. Aspoň se oteplí, dostanu se ven, ať už dřív nebo později, ale určitě dostanu!

Jeho schoulená postava připomíná vzhledem bezdomovce. Špinavý, jako by orvaný s občasným třesem. Pomalu svítá a on hledí do protější stěny prázdným pohledem. Tohle ráno je mnohem sychravější než předešlé. Zvedá se mátožným pohybem a začíná přecházet sem a tam. Chůze postupně nabývá na ráznosti.

Musím se zahřát pohybem! Šest, sedm kroků a obrat, znovu a znovu. Celé tělo mě příšerně bolí. Jdu a jdu. Za chvíli tady bude vyšlapán chodníček. Svaly se postupně uvolňují, není to teplo, ale už se mnou nelomcuje třas. Teď přidat dřepy a poklus na místě. Uffffff. Až jsem se zadýchal. Okukuji svou včerejší práci. Dva stupy, jeden ve výši metru a půl a další asi v úrovni mého ramene zmizely. No zmizely, tíhou mého těla, se odlouply asi půl metru dlouhé pláty směrem dolů. Zbyly jakési prohlubně.

Vyhlíží nejvhodnější místo a znovu se zaťatými zuby dloubá. Po kouscích narušuje tuhý jíl a vyloupává malé hrudky. Střídavě levou a pravou rukou urputně hloubí. Mezitím vyklouzlo slunce mezi mraky a hřejivé paprsky se mu opírají do zad. Jeden stup hotov.

Ach, to je nádhera to slunce. Na chvíli si odpočinu. Vnímám působení paprsků, rostoucí teplo blaženě zaplavuje. Jen si na chvíli zdřímnu, v noci jsem se v té příšerné zimě vůbec nevyspal.

Vsedě na desce, záda podložená džiskou, aby nechladila hliněná stěna, tu spí. Čas plyne a on to nevnímá. Spánkem zborcená postava, hlava spuštěná mezi kolena, napůl vyvrácený. Slunce se pomalu překulilo přes poledne, na místo kde se schoulil, už padl stín. Spí skutečně hluboce, neslyší z dálky se blížící štěkot. Už mu zní nad hlavou a on nic. Seshora vypadá jako v bezvědomí. Dolů k němu skáče dívčí postava. Bez ohledu na tu hloubku, taky ji to skulilo na jedno koleno. Nedbá na zabahněné oblečení. Vrhá se k němu, kontroluje puls a pak s ním třese. "Rudo! Slyšíš mě?" Pak žádá někoho nahoře o vodu. Dolů letí plastová láhev. Ruda mezitím nechápavě otevírá rozespalé oči.

"Šárko, kde se tu bereš?" Hledím na ni jako na anděla. Moje Šárka, jak mne tady našla? Se slzami v očích mne objímá a hladí. Pomáhá mi vstát a nalévá do mně Mattonku. S hrůzou kouká na mé zničené ruce. Seshora zní hlas" Rudo, ty bejku, tys nám dal ale zabrat!" Poskakuje tam Karel a vedle něho sedí s vyplazeným jazykem Bob. Na mně sedá nějaká slabost. Sklouzávám po stěně a Šárka se mně snaží udržet. Nahoře začíná cvrkout, nějací chlapi v přilbách dotáhli žebřík. Už jsou dva i dole, seshora se natahují ochotné paže a tak jsem nakonec, napůl vlastní silou, napůl vystrkán, vysvobozen ze své pasti.