Stojím před zrcadlem a vidím tu samou tvář. Nazelenalé oči, vlasy padající do obličeje a přece jsem jiná, ale proč? Sklaním hlavu, je tak nesmírně těžká. Oči však přesto zabloudí cestou k zrcadlu. Dlouhé nohy, štíhlé tělo. V tom je ten rozdíl? Ne. Skrývám tvář v dlaních, vytvářím mezery pro oči. Ach, čím se mé ruce liší. Tolik zářezů v kůži, tolik bolesti. I ruce selhaly. Zrcadlo lže. Odráží tvář. Je však skutečná? Nebo jen obelhává. Dokáže odrazit hmotu, a co vlastnosti, a co duše. Kdo objeví kolik zla a kolik dobra se ukrývá v srdci každého z nás lidí? Zrcadlo? Ne.
Odcházím do pokoje. Na psacím stole leží list papíru a na něm nadpis RASISMUS. Mám psát článek do Dětských novin. Usedám za stůl a do dlaní beru průpisku.
„Proč člověk odsuzuje druhé lidi podle prachobyčejného odrazu v zrcadle? Proč byli v minulosti otroci černoši? A běloši je ubíjeli pro jejich černou pleť. A při tom by skoro každý z otrokářů zaslouží nést břímě smrti víc. Nikdo nemůže poznat jaký doopravdy člověk je. Ale proč?
Kvůli rasové nesnášenlivosti vznikají války a kvůli válkám umírá miliony nevinných lidí. Lidé musí pěstovat pampelišky na neobdělávaných polích, ale pampelišky byly přece stvořeny pro ozdobu, pro krásu. Lidé umírají a v televizi jsou vidět záběry plačícího děvčátka. Jsou ničeny domy a majetky jež postavili předci oněch ničitelů s vlastníky vlastníma rukama. Noviny plné násilí, dávají nám dětem špatný příklad a některé se nakonec obrátí proti svým kamarádům. Titulky jako: Zbili romy, Nechci židy vedle sebe, přináší do života nás dětí strach.
A z čeho to všechno vzešlo? Jen z toho, že někdo prohlásí, že z muži černých pletí nemíní pracovat. Vždyť lidé v pravěku nedělali rozdíly. Proč tedy my ano. Každý člověk není dokonalý. I já mám špatné stránky. Ale, kdo zabrání rasové diskriminaci, Děti Země, Ochránci přírody?
Zamysleme se nad touto otázkou.
Kdo dokáže zabránit zabíjení lidí kvůli rasy?
Má snad někdo takovou moc?
To my sami musíme zakládat první cihly k chrámu lásky. Položme je a věřme, že jednou bude chrám stát.