Pamatuješ?
Tys ten film viděl taky.
Jak přelezl bránu,
vyřídil střelce v hale,
vytočil kombinaci,
otevřel dveře sejfu…
Jakoby přede mnou stál zase
kluk s hlavou
plnou iluzí.
Rozostřeným objektivem
očí plných soli
se dívám.
Když tě zase pustím
na svou odvrácenou stranu
budeš mě ještě někdy v noci objímat?
Když ti odhalím své pocity,
když dám všanc své slabosti a slabiny,
co potom lásko, vlastně uděláš?
Neřekneš zas, že dávám zoufale málo,
že chceš balík, ne směšné papírky,
že chceš ženskou, ne pořád výčitky,
prosby, hrozby, slzy, zlost
a že toho máš dost?
Že to je krásný pocit
vypadnout bez cíle,
zahodit vizitky,
odhlásit adresu,
vzít roha,
volná noha
co je svoboda?
Jen se odhodlat.
Kdo dával zoufale málo?
Čekal’s, že seknu se školou,
Pak přišlo
„Peníze si nech,
máš pech,
naše budoucnost je v tahu…“
A žádný kredit,
žádné postavení,
vyrazil‘s pryč,
kdo na tom co změní
a teď se vracíš
a připomínáš film.
Tys dával zoufale málo.
A přitom, co sil mě stálo
Zapomenout.