Nepláčeš.
Smýváš prázdné kouty,
kde bys ukolébal k spánku
odestřenou mysl.
Rozléhají se tam slova,
netaj to, já je cítím.
Bože, kdo se tak zarývá nehty
v mé rozprodané duši?
Vztek, či beznaděj?,
to ty, zanedbané dítě přehrabující se
v sutinách našich
časem pohřbených citů.
To slzavý odraz,
prorok nadcházející hodiny,
se ozývá v tichu
a staví k slunci mračna času.