Duše beze slov,
snad nemá co říci, snad nechce,
možná nemůže, když slova topí se
v peřejích řevu, co sídlí ji v hlavě.
Často svět nenávidí a srdce své schovává
za elektrický ohradník,
a jindy bolest volá ji
na okraj útesu,
kde dole slastně šumí klid
a skála s vlnami v lásce se snoubí.
Mnohokrát skočila v představách svých
a víry táhnou ji do temné hlubiny.
Níž, níž, pořád níž - do tmy,
a srdci už vzduch chybí.
Zima!
A vlny kamenují!