Angelo Michajlov

Narodil se těsně po vypuknutí II. světové války, 4. 10. 1939, v bulharské Sofii. Angelo vyrůstal odmalička obklopen hudbou (oba rodiče byli operní pěvci) a tak je jen logické, že se po maturite na francouzském gymnáziu přihlásil na bulharskou Hudební akademii. Zde bohužel doplatil na kádrovou politiku a nebyl přijat. Sbalil se a odjel do Československa s pěti stovkami v kapse.

Tady se přihlásil k přijímacím zkouškám na Akademii múzických umění v Praze. U zkoušek dirigoval oblíbenou Beethovenovu Druhou symfonii. Z pětadvaceti uchazečů vzali jen tři. Francouzsky mluvící bulhar Angelo Michajlov byl mezi nimi. Na Akademii neměl stipendium a tak se musel živit různě: dirigoval Vycpálkův soubor písní a tanců, zaskakoval jako pianista ve Filmovém symfonickém orchestru, ale jednu dobu si vydělával také jako topič v hotelu Alcron na Václavském náměstí. Už jako student si získal pověst skvělého klavíristy, improvizátora a dirigenta. V roce 1964 ukončil konzervatoř a pokračoval ve studiu skladby na hudební fakultě. V době těchto studií už byl Angelo známý umělec a oblíbená osoba společenských akcí. Některá hudebně zábavná čísla, která původně jen improvizoval pro kamarády na večírcích, postupně učinil profesionálním estrádním vystoupením. Jeho specialitou byly imitace známých skladatelů a zpěváků. Jako pianista hrál v Laterně Magice a v roce 1966 se také poprvé představil veřejnosti - v Semaforském pořadu Zuzana je všude jako doma, kde vystupoval v roli "hudebního klauna"Napodoboval Raye Charlese a Luise Armstronga, a brzy k ním přibyli další: Sinatra, Becaud, Aznavour... Stal se velmi populárním v hudebních i uměleckých kruzích a za krátkou dobu i mezi publikem. Texty pro jeho písničky psali E.Krečmar, P. Vrba, Z. Rytíř, M. Černý. V Semaforu začíná také jeho spolupráce s předními interprety populární hudby: K. Gottem, E. Pilarovou, J. Štědroňem, N. Urbánkovou, W. Matuškou, K. Černochem a dalšími.Angelova spolupráce s předními interprety populární hudby vyústila v jeho filmovém muzikálu Bylo čtvrt a bude půl (1968 - V. Čech), v němž sám vytvořil druhou hlavní mužskou roli.

Největší podnět pro jeho tvůrčí ambice však znamenala nabídka napsat původní muzikál pro bulharská divadla. Bulharští tvůrci přinesli Michajlovovi libreto muzikálu nazvaného Cik cak, a ten k němu za tři dny napsal dvacet dva písní. Srpen 1968 definitivně odzvonil možnosti inscenování muzikálu jak v Bulharsku, tak v tehdejším Československu. Autor libreta spisovatel Jerzy Markov vzápětí emigroval do Anglie, kde byl ovšem agentem bulharské státní policie později zavražděn.Po okupaci Československa v roce 1968 (podílela se na ni vetšina socialistických států - tedy i Angelovo rodné Bulharsko) proti této agresi otevřeně protestoval. Trest přišel zanedlouho - Michajlov dostal zákaz komponovat pro film, televizi, rozhlas i divadlo. Několik dalších let se živil hraním po jazzových klubech a vytvořil si vlastní hudební program, se kterým cestoval po Československu a spřáteleném zahraničí. K filmové hudbě se mohl naštěstí za několik let vrátit a dané šance plně využil. Vytvořil hudbu např. k filmům: Dívka na koštěti, s hitem Saxana Petry Černocké, Ďábelské líbánky, Kapitán Korda, Vražda ing. Čerta, Metráček, Kdo hledá zlaté dno, Terezu bych kvůli žádné holce neopustil, Hop a je tu lidoop, Tři od moře, Chlapi přece nepláčou. Je autorem hudby k více jak šesti stům českých celovečerních a krátkých filmů a ke zhruba třiceti filmům bulharským. Velice úspěšná byla především jeho spolupráce s režisérem Jindřichem Polákem, z níž vzešly oblíbené a obecně známé skladby k filmům Lucie, postrach ulice, ...a zase ta Lucie a jazzově laděné Chobotnice z II. patra a Veselé vánoce přejí chobotnice (v posledně jmenovaném filmu se objevil v malé roličce jevištního technika Národního divadla Jedličky). Angelo Michajlov tvořil lehce a nesmírně rychle (byl schopen složit hudbu k filmu za jedinou noc). Od českých skladatelů se výrazně lišil svým jižanským temperamentem a velmi odlišnými hudebními kořeny. Melodický základ jeho písní a skladeb byl často bulharského původu. Tyto bulharské folklólrní motivy jsou ovšem v jeho hudbě použity jen velmi nenápadně.Vliv rodného jihu se promítl i do jeho osobního života. Michajlov byl považován za bouřliváka, neúnavného baviče a veselého společníka. Vypadal, že neví co je únava, že žádný flaám mu není dost dlouhý a žadná piatika dost bouřlivá. Hospody, bary a noční podniky patřily neodmyslitelně k jeho životnímu stylu.

V hospůdkách vyhledával především společnost, povznesenou náladu, ale čím dál víc také alkohol. Díky nestálé povaze se mu v rodinném životě příliš nedařilo - dvakrát se musel rozvést. Opravdu šťastné bylo až jeho třetí manželství, v němž se Angelo konečně naučil být vzorným otcem (vychovával dvě vlastní a dvě nevlastní dcery) i manželem. Angelova poslední žena měla navíc pochopení pro jeho výstřednosti a divokou povahu a uměla mu poskytnout příjemné a klidné zázemí. Koncem osmdesátých let získával už jen velmi málo zakázek. Dílem proto, že se točilo méně filmů, dílem proto, že nastoupila nová generace filmařů, která měla generační vazby na jiné skladatele. Michajlov se rozhodl využít volného času k napsání rockového muzikálu na antický námět, nazvaného Rex Oidipus. Ve stejné době se stal učitelem oddělení populární hudby na konzervatoři, kde svoji českou anabázi kdysi začínal. Konzervatoři také darem věnoval vzácné notové materiály světovývch skladatelů, v originalní rukopisné verzi, které on sám celý život sbíral.V roce 1988 diagnostikovali lékaři Michajlova těžkou srdeční chorobu. Nemoc se stále horšila, lékaři trvali na stimulátoru. Angelo je nejdříve odmítal, ale nakonec myšlenku na technickou pomůcku přijal. Bylo pro něj snazší akceptovat operaci, než nějak zásadně a důsledně změnit životní styl. Poslední rok si Angelo uvědomoval, že nemoc stále postupuje. S tím se odmítal smířit a proto zaujal k nemoci nepřátelský vztah, méně pravidelně chodil na prohlídky, jako by se nemocnice začal bát. Ještě větší strach měl z toho, že už nedokáže finančně zabezpečit rodinu, že neuživí na studiích svou nejmladší dcerku, které bylo teprve dvanáct. Změnil také spoustu názorů - nikdy například nevěřil na léčitele, vždycky je odsuzoval, že jsou to šarlatáni, a měsíc před smrtí sám léčitele vyhledal. Angelo Michajlov zemřel 6. července 1998 na své chalupě ve Valteřicích v severních Čechách. Po Angelově smrti se vyrojily dohady, zda k ni nepřispělo selhání kardiostimulátoru. Pravdou však je, že Angelo svým způsobem života své srdce velmi zatěžoval. Žil naplno, fungoval naplno a také jeho srdce jelo na plné obrátky. Angelo vždycky říkal - Já mám velké srdce, všichni se do něj vejdou.

Výběr z filmografie

Táto, přečti to!  (1963 - D. Klein) Tvář pod maskou (1970 - R. Valčanov) Ďábelské líbánky (1970 - Z. Podskalský) Kapitán Korda (1970 - J. Pinkava) Svatá hříšnice (1970 - V.Čech) Vražda ing. Čerta (1970 - E. Krumbachová) Dívka na koštěti (1971 - V.Vorlíček) Metráček (1971 - J. Pinkava) Údolí krásných žab (1973 - J. Hanibal) 30 panen a Pythagoras (1973 - P. Hobl) Kdo hledá zlaté dno (1974 - J.Menzel) Hop - a je tu lidoop (1977 - M.Muchna) Chlapi přece nepláčou (1979 - J. Pinkava) Tři od moře (1979 - J.Borek) Láska s vůní pryskyřice (1984 - J. Hanibal) Lucie postrach ulice (1984 - J.Polák) ...a zase ta Lucie (1984 - J. Polák) Rumburak (1984 - V. Vorlíček) Dobré světlo (1986 - K. Kachyňa) Chobotnice z II. patra (1986 - J. Polák) Veselé vánoce přejí chobotnice (1986 - J. Polák)