Vítr rozevlál plášť a jeho tichý šelest zamaskoval kroky. Postava zmizela. Vrátil se den.
Znovu se ocitám před velkým kamenným domem, katedrálou. Zamračená obloha brání světlu, aby vneslo trochu přízně do ulice vklíněné mezi ponuré stěny domů a katedrály. Těla plná prázdných myšlenek se míhají kolem mne. Ta zamračená obloha. Podívám se nahoru a vidím můj život, je ponurý a šedý bez naděje na světlo. Podívám se dolů a vidím svou duši sklíčenou a uvězněnou ve stěnách víry, prokletou. Vzduch páchne odpadky a voní deštěm, který se za chvíli vrátí zpět, aby mohl smýt na pár okamžiků prach beznaděje. Možná jenom na okamžik...
Brána katedrály se otevírá a zavírá. Lidé vcházejí s nadějí a odcházejí opuštění. Zase se vrátí opět s nadějí, aby jí mohli smít v míse se svěcenou vodou. Bludný kruh.
Pokušení.
Vzpomínám si matně na noc. Vždycky mi to dělalo potíže, nikdy pořádně nevím, co se to se mnou děje. Mám příliš živé sny, když odcházím spát se západem světla. Někdy jsou o krvi, jindy o kráse, ale nejvíce o krvi. Jediné co mi zbylo z tohoto snu, je nápad. Je tak jednoduché očistit se od hříchů zvlášť v této době. Temnota zahaluje vše a víra je tak mocná... Vlastně nevědí nic. Musím se pousmát, vycenit bílé zuby. Něžně poklepávám váček s pěnězi, tak málo stačí. Už musím vykročit.
Odhodlání.
Brána se blíží. Uhýbám potrhaným sloupům lidských těl a skoro se rozebíhám k bráně, jak se těším. Ale musím se kontrolovat, na chvíli zadržet rozlet. Chci si to vychutnat. Dubový obraz na vratech je zřetelnější - očistec! Ach! Který ignorant ho mohl vytesat na vrata kostela?! Bojím se jich dotknout, když už jsem u nich. Tváře prokletých a démonů se dívají na mne jako hladoví. Kdosi otevřel a já opatrně vcházím, stále se jich snažím nedotknout ani jediným pórem na své kůži. Zadržuji dech. Vzdych. Už jsem uvnitř. Strop síně a sloupy se ke mně zlostně stahují s nevyřčeným obviněním. Nezajímají mne. Stojím před poslední zkouškou. Pozoruji mísu se svěcenou vodou. Zdá se mi to, nebo vidím vroucí vodu a oblak páry nad ní? Musím to vydržet. Hlavně neucuknout, neprozradit se. Přicházím k nádobě, rozhrnuji kápi.
Bolest!
Ruce mi hoří, ale musím je omýt! Musím to vydržet. Slézá mi kůže a černá maso pod ní. Nemohu se nadechnout! Nesmím přestat! Zatínám tesáky. Už to bude! Ještě chvíli!
Muž s havraními vlasy v plášti si mnul ruce, když odcházel od podstavce s miskou se svěcenou vodou. Šel rovnou ke knězi odříkávajícímu svatá slova nad skloněnou hlavou jiného provinilce. Kapky potu a slz mu stékaly po tváři. Otřel si za chůze tvář a ruzhrnul rukávy. Podíval se na ruce bez sebemenšího šrámu. Zaleskly se mu bílé špičáky, když se pousmál. Došel ke knězi a trpělivě počkal, než odříká svou modlitbu. Když se podíval na kněze, neviděl nic jiného než tlusté prase v bílém rouchu z kvalitní látky. To jsou asi ta dlouhá léta odříkání, pomyslel si ironicky.
"... Amen!" domluvil kněz. Jeho ruka se mihla v odpověď ruce kajícníka a zaleskla se zlatá mince. Muž v plášti to pozoroval se stoupajícím vzrušením.
"Budiž ti odpušťeno, " řekl kněz a otočil se k muži v plášti.
"Co si přeješ, synu? Chceš se kát za své hříchy?" zeptal se.
"Ano, chci se kát," odpověděl mu muž. Dveře se zavřely za posledním návštěvníkem, byli tu jen oni dva a moře očekávání.
"Jakého hříchu jsi se dopustil? Chceš odpustek?"
"Ano chci. Hřešil jsem proti bohu a jenom vy mi můžete pomoci," promluvil muž a poklekl před knězem.
"Ale, můj synu. Ve tvém hlase slyším velký význam, velké zlo. Ten odpustek bude stát příliš, je mi líto," mluvil kněz a obcházel kolem dokola klečícího muže. Přitom ho pohrdavě a nadřazeně sledoval, "Své hříchy si s sebou poneseš do konce života."
Muže polil studený pot.
Vše je ztraceno, pomyslel si. Ale byla tu naděje. Knězova hamižnost byla očividná. Podal mu váček plný zlatých mincí. Kněz ji otevřel a bezděky mu z úst ukápla slina na bílé roucho, když si otíral rty jazykem. Muži se z toho pohledu dělalo zle, ale vše překonalo opojení z vítězství. Jak levné to bylo, i když ruce stále bolely.
"Dlouho jsem šetřil. Vím, že můj hřích je těžký, ale tohle by mohlo stačit," řekl muž.
"Ale zajisté!" odpověděl mu rychle kněz. Už se viděl v pokoji s městskými děvkami a zvláště s jednou drahou, mladou a krásnou, kterou si nikdy nemohl dovolit. Dlouho ho to zžíralo. Ten muž mu dal do ruky celé jmění. Jediné na co teď dovedl pomyslet, bylo její dívčí tělo uvězněné v jeho chtíči. Pak se probral ze sna, "...unáhlil jsem se. Očividně jsi čestný člověk, který svých hříchů opravdu lituje. Dám ti tedy boží odpuštění."
"Děkuji, můj pane," muž se strasně smál. V oříškově hnědých očích se mu zalesklo, ale nevydal ani hlásku. Sklopil hlavu, aby nebyly vidět jeho tesáky. Zadržoval dech, aby se nerozesmál nahlas. Tohle byl konec.
A je to tu. Až dokončí svou modlitbu, budu zproštěn od všech svých hříchů a osvobozen od starého prokletí. Vychutnávám si ten pocit, jako by se lámaly okovy, které mne svírají už celá staletí. Budu svobodný. Co vlastně bude pak? Žádný armagedon nenastane, protože on chyby dělá a jeho slovo bylo porušeno tolikrát, že se snad už ani nedá brát vážně. Pche! Teď ze mne sejmou jeho kletbu a ten prašivej idiot s tím neudělá nic. Může se jenom dívat, nezasahovat. Nezabije svojí zbloudilou ovečku, která může stále mluvit jeho rty. Bůh? Omezenci! Smrt je nejvyšším božstvem ve vesmíru a bojí se jí i on. Možná někoho pošle, mne zabít. Zmizím. Konečně...
Slyším poslední slova modlitby. Velkými okny je vidět neskutečná scenérie hněvu. Temná obloha chrlí jeden blesk za druhým, ale hromy neslyším. Slyším jen knězův hlas jako poslední údery hodin mého prokletí. Má zavřené oči, jeho touha ho strhla a nic nevidí.
Síla.
Právě jednu okenici prorazil vichr a barevná mozaika se roztříštila mezi lavice pro věřící. Kněz pořád nic neslyší a pokračuje. Vlasy mu rozčesává prudký vítr, ale on stále pokračuje. Asi sílí má moc a zaslepuje jeho smysly, nebo tak moc chce svou odměnu? To je jedno, musí dokončit posvátnou formuli.
Ano! Poslední slova mi rezonují v hlavě a rozběsněný vichr proráží jedno okno za druhým. Střepy se snaží poranit mne i kněze, ale má moc už je skoro úplná. Zastavují se uprostřed cesty a neškodně dopadají na mramorovou podlahu. Není slyšet ničeho, jenom kněze.
"...Ááááámeennn!" duní jeho hlas ve stěnách katedrály. Podpůrné sloupy se brotí a impozantní stavba spěje ke svému konci.
Slyším ho, jeho řev hněvu. V odpověď se musím nahlas vítězoslavně chechtat. Konečně se nemusím ukrývat! Má moc se vrátila, roztahuji křídla. Vítězství!
Když kněz skončil, otevřel oči. Podlomily se mu kolena, protože muž před ním už neklečel. Vůbec tam nebyl. Zbyla po něm jenom zanikající stavba, ze které už nebylo úniku. Vytřeštil oči, zalapal po dechu. V tom momentě konečně uslyšel řev hromů a vichru opírajícího se do stěn a střechy katedrály. Za vysklenými vysokými okny byla vidět jenom temnota korunovaná blesky. Ještě něco slyšel, strašlivý hluboký řev z nekonečných výšin a mrazivý kovový smích z nitra země. Na prach usazený na mramoru kápla slza. Kněz bezvládně upadl na zem, odevzdal se konci. Bílé roucho povlávalo ve větru, jako by chtělo uletět, odtrhnout se od nečistého těla. V rukou ještě pořád pevně držel měšec se zlatem, který ho pálil žárem očistce. Neodvažoval se ho odhodit. Držel ho pevně až do konce...