... Položil jsem dlaň na kliku, otevřel dveře a opustil byt ...
Ocitl jsem se na chodbě velkého panelového domu. Zamkl jsem dveře od bytu a schoval klíče do saka. Veřejné prostory domu byly sice malé do šíře, ale neskutečně vysoké. Došel jsem k zábradlí a pohlédl dolů, jak se schody točitě linou a smotávají ve spirále ze samých čtverců. Už jsem vstoupil na první schod, když jsem si náhle vzpomněl, co jsem ještě měl udělat. Přistoupil jsem ke dveřím napravo od mých. Chvíli jsem váhal, mám-li zaklepat, nebo ne, pak jsem jen vzal obálku a podstrčil ji pode dveřmi. Již jsem se vzdaloval, když se zpoza dveří ozval tlumený mužský hlas: „V pořádku. Děkuji.“
Rychle jsem se otočil, ale dál už se nic neozvalo. Vydal jsem se po schodech dolů.
Je to poměrně dlouhá cesta přes mnoho pater, ale je až
elementárně jednoduchá. Stačí jen sestupovat kupředu po schodech, otočit se
v rohu a zase sestupovat kupředu po dalším díle schodů. A tak dál a dál,
jako kdyby do nekonečna. Po ránu to tady zase vypadalo jako ve Vraní věži. Po
cestě dolů jsem míjel různá vysoká a úzká okna z neprůhledných tabulek
skla. Většina z nich byla plná černých vran, které mě pozorovaly svýma
zlověstnýma očima, za nimiž se nepochybně skrývá zvláštní pochmurná
inteligence. Měl jsem pocit, že se kolem mě shromažďuje stále více vran. Sedí
na schodišti, na zábradlích, na trubkách i v oknech. Občas některá
z nich zakráká, občas na mě dokonce některá podnikne sebevražedný nálet.
V jednom z úzkých oken bez skla stál zády ke mně nehybný muž
v černém plášti. Ignorujíc mou přítomnost, jen dlouho hleděl ven. Pak
náhle roztáhl ruce, skočil z okna a začal plynule plachtit pryč – kam však
doletěl nevím, protože skrz úzké vysoké okno je vidět jen úzkostný proužek šedé
oblohy. Minul jsem okno a položil nohy na další část schodiště. Šel jsem
v uctivé vzdálenosti od šedě nalakovaného zábradlí, ze kterého mě
pozorovaly desítky vran.
Sestoupil jsem z posledního schodu a ocitl se
v přízemí domu. Dál již schody vedly jen do neosvíceného sklepa. Přede
mnou byly prosklené dveře a za nimi světlo ulice. Z toho směru se ozývalo
lehké krápání deště. Zaslechl jsem na schodech ze sklepa lehké kroky a nahoru
vystoupila mladá umělkyně. Neposlušné červené vlasy měla pomuchlané a vzadu
sepnuté; rozčepýřený proud vlasů vystupujících z uzlíku jí splýval na
šíji. Měla kulaté plné tváře, levý líc mírně ušpiněný od temperových barev. Přes
sebe měla přehozenou lehkou noční košili stříbřité barvy, jejíž cíp lehce
povlával ve vánku z pootevřených vstupních dveří.
„Dobré ráno,“ řekl jsem.
Vrána zamávala hlasitě křídly a posadila se malířce na
rameno. Žena jako by si toho ani nevšimla.
„Ahoj,“ odpověděla a usmála se. „Snídal jsi už?“
„Ani ne,“ zakroutil jsem hlavou.
„Tak snad se nic nestane, když se u mě zase zastavíš…“
řekla, zatímco odemykala byt.
Otevřela dřevěné dveře a zevnitř se vyřinulo silné aroma
zeleného čaje a možná ještě i něčeho jiného, snad tabáku, pražené kávy nebo
vonných tyčinek.
„Času mám dost. Dneska jsem vstal nějak dřív.“
Následoval jsem ji do bytu. Vrána odletěla, sedla si na
poštovní schránky a sledovala, jak se dveře zavírají. Lidští vetřelci opět
zmizeli a přenechali schody ptákům.