Allus, Mesto, Inoitis - 7. díl - První čtvrtina roku na Akademii

Karel je již tři měsíce na Akademii pro výcvik Fidohalerků. Vážně pochybuje o Fidohalerkské filozofii, o smyslu zabíjení a války. Jeho pacifistické nitro je v rozporu.


Jan Šedivec, otec studenta Akademie a milující manžel Martiny Šedivcové, nevěděl, co si o tom má myslet. Ještě před chvíli hájil při úpatí skály vysoce položené Dexovské a Metalské stanoviště před útoky Redernských neviditelných vznášedlových tanků. Vždy střílel rakety do míst, kde slyšel charakteristické vžžžt, jak se zrcadlící silová pole natáčela pro lepší chameleónský efekt. Pomáhaly mu tři čety a několik vlastních tanků. Generálovy pokyny se na něj v neustálém potoku slov řinuly ze sluchátek v bojové helmě. Tak tomu bylo před půl minutou. Teď, když se celý komplex budov proměnil v letící a hořící trosky, nebylo už co bránit. Kdosi křičel: „Krajové! Jsou tady Krajové!“ Generálův hlas utichl. Zmatení vojáci pobíhali okolo. Honzovi proletěly hlavou tři slova a přesně vystihly jeho situaci: „Sabotáž a Krajové!“ Třetí slovo se do knihy nehodí. Z vrcholku už přibíhali Krajové a stříleli zmateným vojákům do zad. Před ním se ozvalo vžžžt a potom si pamatoval jen oheň, bolest a ošklivý zelený obličej s vypáleným M a šesti čtverci. Než upadl do bezvědomí, vzpomněl si, že ten obličej viděl, když po něm nějací Krajové nedávno chtěli kód k Ullayskému krystalu. Řekl, že ho nedostanou a ten zelený tehdy říkal: „Jsi zbytečně odvážný a z tvé odvahy se brzy stane pošetilost. Nezapomeň, dnes ti nabízíme teny, příště ti budeme nabízet olovo!“

Začala hodina a Kečetrk vešel do třídy. Začal vykládat o funkci Fidohalerků a o Akademii, v tom se však Karel přihlásil a zeptal: „Pane učiteli, proč se učíme zabíjení? Vždyť válka je neplodná a ze zabíjení číší jen bolest. Jak může být Fidohalerkova mysl zdravá, když kvůli němu zemřelo mnoho lidí. My přeci nechceme válku, ne?“
Všichni souhlasně přikyvovali, jen Myslivec mručel něco ve smyslu, že nemá rád nudu.
„Karle,“ řekl Cyril, „máš pravdu. Souhlasím s tebou, válka přináší strach, bolest a strádání. Každá smrt je zbytečná. Ale lidstvo je velké, zemí je mnoho. Válka je nevyhnutelná. Představ si skupinu mužů. Všichni jsou ozbrojeni, ale žádný nevystřelí, protože kdyby vystřelil, začnou střílet všichni a všichni padnou. A nikdo, i kdyby chtěl mír, tu zbraň neodhodí. Proč by zbytečně odhazoval jedinou ochranu. Kde vezme jistotu, že ho ti ostatní okamžitě neoddělají? Odhodil by jsi snad tu zbraň jako první?“
„Potom ať odhodí zbraně všichni současně!“ navrhl Karel.
„Kde vezmou jistotu, že nemá jeden z nich nůž v botě? Neudělají to. Nevěří si. Zákoutí mysli jsou složitá a nepochopitelná. Každý chce hodně a ne všichni považují zabití za nemorální. Silný vyhraje, slabý zemře.“
„Kdo je naším nožem v botě?“ zeptal se Karel.
Cyril na něj ostře pohlédl a řekl tiše: „Ten je v botě a zatím v ní zůstane. A ty, ty do té boty nevidíš!“
„Já myslím,“ řekl pomalým provokativním tónem Karel, „že do té boty vidím.“
„Karle, uvědom si, že tady ti sice nebezpečí nehrozí, ale sekat sekerou kolem sebe, když jsi na tenkém ledě, není zdravé. Konec diskuze, začíná vyučování.“
Karlovi se Kečetrk líbil čím dál tím méně. Vždy o něm slýchával, jaký to bezvadný a férový chlap, ale teď se mu to nezdálo. Uvažoval o tom, co řekl Myslivec. Na Akademii by se určitě Krajové nedostali se zbraněmi. Musel je první napadnout on. A to Karla děsilo. Kdyby tak tušil, že těmi Kraji je právě teď jeho otec vlečen do zajetí. Ale on to netušil. Zatím ne. Cyril začal tedy vysvětlovat první abstraktní pojmy o mentionech, Aim a podobných. Najednou se však Karel přihlásil a zeptal: „Jak si morálně opodstatníte něčí zabití? Je to sice nepřítel, ale co na to řekne jeho rodina? Jeho děti, žena?“
„Karle, to, že jsi přijal studium na Akademii znamená, že jsi ochotný zabíjet. Navíc, tvůj nepřítel dobře věděl, do čeho jde, stejně jako jste to věděli vy před potvrzením přihlášky.“
„Ale to je příšerné. Podle čeho jste mně vybrali?“
„To si povíme za chvíli. Bude stačit, když mě necháš vyučovat.“
Tak tohle Karlovi vyrazilo dech. Vlastně čekal něco mysteriózního jako třeba „to se dozvíš, až v pravý čas“ ale rozhodně nečekal tohle. Se zatajeným dechem tedy naslouchal vyprávění, že každý atom si k sobě udržuje tisíce mentionů neustálým proudem velmi malých částic zvaných Aim. Každý mention se skládá z obalu a jádra. Jádro se převažuje na různé strany. Čím blíže je jádro k atomu, tím pozitivnější je mention. Když je mention hodně pozitivní, proud Aim nemusí být tak silný a jeho velká část se uvolní do okolí, tedy do těla živočicha, protože v neživých věcech je jádro mentionu stabilní. A to umožňuje používat Aim, tedy myšlenkové zrychlení (vnímané jako zpomalení) a vynásobená rychlost. To Karel nepochopil, dokud se mu to nepovedlo. Devátá hodina se blížila, ale Kečetrk stále o výběru nic neříkal. Možná zapomněl, napadlo Karla. Teprve před koncem vyučování však Cyril řekl: „Karel se mě na začátku vyučování ptal, jak jste byli vybráni. Je to jednoduché. Máte největší pozitivitu mentionů. To znamená schopnost nemít strach, soustředit se i v nejtěžších situacích. Co to znamená do důsledků se dozvíte brzy.“

Toho večera seděl Karel marně dvě hodiny nad učením a učil se. Ne, učil nebylo správné slovo. Mučil se by bylo výstižnější. Kečetrk se rozhodl, že už první den nechá nebohé studenty naučit se prvních 2500 let historie Metalu. Se slovy: „Na zítřek to budete bezpodmínečně umět,“ rozdal datadisky. Karel ho vložil do počítače a zděsil se. Na obrazovce totiž zářila informace o tom, že na datadisku je půl gigabajtu informací. Pro představu, to je asi pětsetkrát víc, než v celém Deníku Cyrila Kečetrka.
„Přejete si vybrat jen to nejdůležitější?“ zeptal se počítač.
„Jasně, přece nad tím nestrávím zbytek života,“ sykl Karel.
Počítač zahučel a velmi zkrátil dané informace. A tak se mohl Karel dát do studia.