Robinson Jeffers

"Dávaje přednost kráse mimolidského vesmíru hvězd, mořské žuly, jestřábů a volavek před lidstvem, veden svou vlastní nespolečenskou povahou, aby pln důvěry necítil lásku k překypění společenských center, chorobně citlivý k bolesti, jak ji dědí tělesnost, postavil se tento básník otevřeně a poctivě čelem k problému konfrontace s člověkem, jehož vede vlastní vidina z dosahu lisdkosti, ale přitom je stále tažen nazpět svou touhou podat ruku svým druhům, z větší části ztraceným a slepě tápajícím v labyrintu utrpení a bolesti. Ukázal lidem temnotu srdce i zářící výšinu odvahy a vytrvalosti a také krásu vnějšího světa a ukázal jim to v sebeobětování, pro které chtěl rpzbít atom na sebe soustředěného lidství. Málo básníků mělo vyšší vidinu, více síly a čistší srdce..."

Profesor Lawrence Clark Powell: přítel a znalec díla R.Jefferse

Myslitel a básník Robinson Jeffers se narodil 10. ledna 1887 v Pittsburghu, ve státě Pensylvánie.

Jeho otec byl přísný presbyteriánský duchovní. Vyučoval na teologickém semináři. Byl výborným znalcem latiny, řečtiny, hebrejštiny a arabštiny a velkým milovníkem antiky, což Robinovu tvorbu silně ovlivnilo. Velmi záhy poznal Evropu, mezi 12. a 15. rokem navštěvoval školy ve Vevey, Lausanne, Ženevě a Lipsku. V 15-ti letech vstoupil na univerzitu v Pittsburghu a v 18-ti složil zkoušky na Occidental College v Los Angeles. Dále studoval na universitách v Curychu a v Kalifornii. Už tehdy však byl nezlomně připoután ke svému největšímu životnímu zájmu - poezii. Na univerzitě se seznámil s Unou Kusterovou, jeho životní láskou, s níž se
2. 8. 1917 oženil. O rok později se stěhují spolu do Karmelu, malé vesničky poblíž města Monterrey, jižně od San Francisca. Toto místo se často stalo námětem jeho tvorby. Už V roce 1914 si zde téměř vlastníma rukama postavil z pobřežních balvanů, vynášených do kopce nad mořem dům i s věží, v jejímž nejvyšším patře, ve světnici vybavené jen stolem a židlí, vznikla všechna jeho díla. (Tor House a Jestřábí věž).

MYS KARMEL

Mimořádná trpělivosti věcí!

Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů -

ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé,

tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů,

kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně

či několik dojnic, které se třely bokem o výstupky skal!

Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to?

Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou

příboj, který stoupá a časem se změní v odliv,

a že všechna lidská díla zaniknou. A zatím

obraz prvobytné krásy žije v samém jádře žuly,

neohrozitelný jako bezhraniční oceán

šplhající na náš útes. - Pokud jde o nás,

musíme odvrátit mysl od sebe samých,

musíme trochu odlidštit svá hlediska a najít sebejistotu

jako skála a oceán, z nichž jsme byli uděláni.

Během 1.světové války, ač velmi silný antimilitarista, se rozhodl splnit svou občanskou povinnost a dal se zapsat k výcviku v balónových oddílech. Nikdy však nebyl povolán.

V roce 1938 prožívá období krize. Tato krize není způsobena ničím jiným, než blížící se druhou světovou válkou. Byl dobrovolným pracovníkem v protiletecké obraně.

Miloval přírodu i s její krutostí a nade vše pak svou ženu a vše co psal, bylo vlastně určeno pro ni. Velice si s ní rozuměl, a často ji obsazoval do svých básní jako symbol krásy, dokonalosti a lásky. Proto když zemřela, byl jeho život po psychické stránce u konce.                                                             Památník R. Jefferse s Karmelu

ELEGIE PRO UNU

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše

co umírá,

zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto

z našeho obzoru. Una dosud žije!

Je tomu hrstka let - jsme milostnou dvojicí,

lační jako jestřábi, jinoch

a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let -

jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě

našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři

s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou

trpělivostí učí naše syny

číst. Je tam stále

se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,

s velkýma očima, které sklání

do stránek knihy. A je tomu hrstka let -

sedíme se svými dospělými syny

v pohupujícím se motorovém člunu,

který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,

a pozorujeme polární kachny,

provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop

dlouhého útesu a hledíme

na tereje, padající jako hvězdy

střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči

překypují

divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,

v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které

tam stojí,

vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě

zapomenutých bohů,

a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru

velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen

k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho

krásy. Jenom návrat domů

k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik

v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny

tyto naše osudové zážitky

jsou pevnými body vracejícího se okruhu času

a trvají věčně...

Je to zlé. Una zemřela a já

jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,

čekající, až shnijí kořeny a strom padne.

Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.

Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel

první,

ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:

protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,

který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.

Život je levný v těchto dnech

je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach

a smrt je také levná, jenže - nikoliv ta její!

Je to obvyklá věc:

umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,

se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu

o půlnoci

a po číškách ráno - nebo jdou hledat

jinou lásku; ale ty a já alespoň

nejsme směšní.

Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,

inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,

křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi -

a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já

žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,

z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu

a šedavého popelu,

ach, pro smilování boží!

Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;

jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;

ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:

je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.

Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,

mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého

statečného života, jak jsou

vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě

viděl poraženou, tebe,

která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím

a utrpením - do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem

toho svědkem a doufám, že jsem

tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení -

zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!

Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?

Je to nicota. Je to mlčení.

Ale umírání může být - hořké.

V tomto černém roce

jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od

Koňské říčky, který

zápasil se Smrtí - hmatatelně, jak řekli svědci,

hrdlem proti hrdlu,

s hněvem proti hněvu ve tmě -

a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději -

nebo ryzí hněv -

byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli

jejím přemožitelem.

Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,

kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych

na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne

požádala,

posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala

na svou tvář,

maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná,

ale nikoli už - jako dříve - podobná sokolu.

Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila

zrcátko; a já se provinile

usmál, zatímco mi slzelo srdce,

a řekl jsem, že vypadáš dobře.

Ty lži -

neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,

zatímco jsi ležela umírajíc!

To jsou důvody,

proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť

a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj:

nezapomenu na tebe -

dokud nebudu s tebou je to už jen hra

a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší...

Zemřel v podstatě sám ve své Jestřábí věži dne 20.1.1962, ač byl obklopen láskou syna Donnana , jeho ženy Lee i čtyř milovaných vnoučat. Bez Uny totiž byla jeho samota neporušitelná. V době jeho skonu se strhla prudká sněhová bouře. Třicet osm let tu nikdo neviděl sníh.

Někdo z Jeffersových přátel napsal po jeho smrti:

"Jeffersův nedávný skon mne tak nezkrušil. Zkrušilo mne, když v září 1950 zemřela Una, neboť jsem věděl,že to také zemřel on sám."

Básně, poemy - dramata

Tamar a jiné básně" (1925) - 1. úspěch

Básně z Jestřábí věže (VB, Praha, Československý spisovatel 1964)

Maják v bouři (VB, Praha, Československý spisovatel 1983)

Cawdor (Cawdor; BB, Praha, Práce 1979) - poema

Hřebec grošák - poema

Mara (Mara; BB, Praha, Československý spisovatel 1958) - verze řecké legendy o Orestovi a Elektře, veršovaná povídka - o muži, který řval po pravdě a nesnesl její první nejmenší záblesk

Medea (Medea; D, Praha, Dilia 1961; Praha, Dilia 1962)

Pastýřka putující k dubnu (The Loving Shepherdess; BB, Praha, Mladá fronta 1961)- poema

Sbohem, moře (The Beginning and the End; BB, Praha, Mladá fronta 1968)

Tři tanečnice (The Songs of the Dead Men to the Three Dancers; BB, Praha, Nadace Lyry Pragensis 1993)

Ženy od mysu Sur (Women at Point Sur; BB, Praha, Mladá fronta 1965) - poema

Žena z Kréty (The Cretan Woman; D, Praha, Dilia 1975)

Čerpáno:

Cawdor - doslov

Robinson Jeffers - Wikipedia

Obrázky - Altavista