Mluví středověký papoušek?

Papoušek je mezi ptáky znám krom své barevnosti především svou schopností napodobovat lidskou mluvu, což je mezi zvířaty poměrně ojedinělá schopnost. Dnes víme, že ve skutečnosti nedochází k opravdové promluvě s určitým záměrem, jako tomu činí lidé, nýbrž se spíše jedná o podmíněný reflex, kdy papoušek za podobných situací volí podobná slova, aniž by přitom chápal jejich význam. Mluvit mu přitom ani tak nezajišťuje jeho rozum, nýbrž spíše anatomické předpoklady mluvidel. Považujeme také dnes za samozřejmé, že inteligenční rozdíl mezi člověkem a zvířetem je pouze kvantitativní, tedy všichni tvorové, kteří jsou nad určitou hranicí, mají schopnost cílevědomě řídit svou promluvu a reflektovat skrze ní svůj rozum. Ne tak tomu bylo ve středověku, kdy byl rozdíl spatřován kvalitativní, v odlišné podstatě člověka a zvířete. S papouškem by tehdy mohl nastat problém, především, pokud by mu nebyla přisouzena paměť – a o tom, jak by se s tímto problémem hypoteticky středověcí filosofové vyrovnávali by měl být tento článek.

Nejprve se pokusím nastínit, jaké bylo zařazení zvířete ve středověké hierarchii tvorů, vycházeje od aristotelského základu, přes zmínku o Porfyriově stromu k zmínkám o zvířatech v Bibli a Koránu. V další části práce uvážím Plotínovo a Augustinovo pojetí paměti a následně hlavně tomistickou teorii týkající se poznání, obsaženou především v Quasteiones de anima a komentáři k Aristotelově spisu O vyjadřování a také jeho zmínky k tématu v Summě theologické.

Antičtí předchůdcové scholastiky I.

Aristoteles rozdělil ve svém spise O duši věci v přírodě podle psychických sil, cituji: „Those [psychical powers] we have mentioned are the nutritive, the appetitive, the sensory, the locomotive, and the power of thinking.“ („Ty [psychické síly], které jsme zmínili, jsou výživová, chuťová, vnímající, pohybová a síla myslet.“) Rostlinám pak přisuzoval pouze sílu výživovou, ostatním živočichům pak i schopnost poznávat, která je vlastní i člověku, ten však navíc má rozum, což ostatní tvorové postrádají. Zde je tedy zjevné kvalitativní, na rozdíl od moderního kvantitativního chápaní onoho rozdílu – člověk v tomto modelu má něco, co je nezjednodušitelné (tj. není to jen vyšší forma vnímání) a co zvířatům chybí zcela, tudíž to nemají ani v malé míře. Papoušek tudíž nemůže zde myslet velmi jednoduše, nemůže totiž myslet vůbec. Rozum v případě získávání potravy, úniku z nebezpečí apod. zde nahrazuje řízení právě chutí (či touhou), v tomto případě po nasycení, či po zachování života. Jedná se o jiné kategorie, opět tedy nemůžeme říct, že by v aristotelském pojetí byla chuť nízkou formou rozumu či naopak rozum složitým systémem tužeb.

Aristoteles se nicméně ve témž díle zmiňuje i o hlase samotném, cituji: „Not every sound, as we said, made by an animal is voice (…); what produces the impact must have soul in it and must be accompanied by an act of imagination.“ („Ne každý zvuk, jak jsme řekli, udělán zvířetem je hlas (…); to, co produkuje výtlak musí obsahovat duši a musí být spojeno s aktem imaginace.“) Samotnou imaginaci a dokonce ani paměť však některým zvířatům neupírá. Imaginace je pak v tomto pojetí schopností, udělat na základě rozvzpomnění udělat za stejné okolnosti něco stejně, dnes bychom tedy řekli, že se jedná právě o podmíněný reflex.

V zásadě by tedy Aristoteles s mluvícím papouškem problém neměl. Řekl by, že papoušek má na rozdíl od květiny schopnost vnímat, s čímž nutně souvisí i schopnost cítit bolest a libost. Tyto city také vytváří chuť se bolesti vyhýbat a libost vyhledávat, což umožní pohybová schopnost. Oproti člověku sice nemá už nesmrtelný rozum schopný voleb a abstraktně zobecňujících konstrukcí, ale rozvzpomnění si může oživit staré počitky (třeba pánovu výzvu k řeči) a provést činnost, která v minulosti vedla k libému (např. odměně za promluvu) – tou činností pak může být i vytvoření modulovaného výdechového proudu připomínajícího lidskou řeč.

Novoplatonik ze třetího století po Kristu Porfyrios vytvořil v předmluvě k Aristotelovým Kategoriím kresbu, která pak proslula pod názvem Porfyriův strom. V něm se substance dělí na tělesné a netělesné, pod tělesné spadají tělesa (patří sem kámen, rostlina, papoušek i člověk), jež jsou členěna na oduševnělá a neoduševnělá, mezi oduševnělá spadá živok (rostlina, papoušek a člověk), živoci se dělí na vnímající a nevnímající, přičemž vnímající jsou živočichové (papoušek a člověk) a pouze živočichové s rozumem jsou lidmi. Takovýto koncept se sice kryje s aristotelským, ale zjednodušuje a tudíž zde hrozí u některých středověkých myslitelů výklad takový, že duše zajišťuje pouze život (zde přispívá i podstata latiny, protože „animatum“ znamená jak „oduševnělé“, tak i „živé“) a teprve rozum umožňuje paměť, která je pak nezbytná k promluvě.

Písma svatá

Zatímco Aristotelova díla byla důležitým opěrným bodem pro filosofii, tak teologie, která měla v tomto období velkou moc a filosofii v mnohém ovlivňovala, se obracela především ke studiu svatých textů, tedy u křesťanů a židů Bible a v islámském prostředí především Koránu.

V Bibli není k nalezení příliš mnoho narážek na mentálno zvířat. Jednou je nazván rozumným kohout (Jób 38:36: „Kdo dal ibisovi moudrost a kohoutovi rozum?“ ) v promluvě samotného Hospodina, který vyjmenovává, co vše sám dokázal, nejzřejmější však je, že zde pouze použil básnického obratu a myslel tím spíše, kdo vytvořil symboliku mezi těmito ptáky a mentálními vlastnostmi. Ovšem je zde pár dalších náznaků, např. několikrát je vymezen rozum nasloucháním Bohu (Jób 34:16: „Máš-li tedy rozum, poslyš toto, dopřej sluchu tomu, co říkám.“ či Žalmy 14:2: „Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli.“ ). A právě už v citovaném Jóbovi se Bůh představuje i jako pán zvěře a ptactva a představuje i zde zvířata jakožto ta, která se obracejí ve vnitřním dialogu k Bohu (Jób 38:41: „Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?“ ). Divoký osel zde má schopnost posmívat se, pštrosice zapomínat (předpoklad paměti). To vše však nakonec vyzní jako ironie, neboť následující verše uvedou věci na pravou míru – Jób 39:17: „Bůh totiž odepřel dát jí [pštrosici] moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti“ a Jób 39:26: „Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu?“ Bůh tedy ironicky vysvětluje, že to on řídí zvěř i ptactvo svou vůlí.

V Koránu je k nalezení jeden verš, v němž zvíře přímo mluví (súra 27., verš 82.: „Až dopadne na ně slovo rozhodné, dáme vystoupit ze země zvířeti, které promluví k nim a řekne: ‚Lidé věru o Našich znameních nebyli přesvědčeni!‘“ ), je ovšem více než pravděpodobné, že tímto bylo myšleno zvíře výjimečné a nadpřirozené. Některé verše však se zmiňují i o zvířecím rozumu (súra 6., verš 38.: „Není zvířete pozemského ani ptáka na křídlech létajícího, aby netvořili společenství podobné vašim.“ ), dokonce srovnatelném s lidským.

Antičtí předchůdcové scholastiky II.

Plótinos se o paměti zmiňuje v šestém traktátu čtvrté Enneady. Zde vysvětluje paměť jako ne pouhé uchování impresí, nýbrž, cituji, „the notions that the sensible object striking upon soul or mind makes a mark upon it, and that the retention of this mark is memory“ („vjemy, která vnímatelný objekt vysílá vstříc duši či mysli, vytváří na ní značky, a právě zachování těchto značek je paměť“). Zde tedy dochází k přímému zařazení paměti jako něčeho, co je závislé na mysli, protože vjemy v ní jsou nejen podobou objektu, ale také ovlivněny subjektem. Otázkou je, zda jsou zpracovávány rozumovou či jinou částí mysli – a jestli ta se pak dá přisoudit zvířatům.

Svatý Augustinus o paměti hovoří ve svém spise Vyznání. Chápe ji zde jako sílu či mohutnost duše, která je také tím hlavním v procesu poznávání Boha. Paměť zde tedy není jen souborem dat, ale prostředek k integraci jedincovy duše, jejíž teprve dokonalá vyrovnanost může vést k Bohu. Zde je samozřejmě rozpor s tím, že jak jsme usoudili z aristotelského konceptu nesmrtelného rozumu i z Bible, kde zvířata nemají vlastní duši a tudíž se nemohou k Bohu dostat. Nepočítá se s nimi samozřejmě ani při Posledním soudu, tak i Ježíš měl formu člověka a je prostředníkem lidem. Jak u Plótina, tak u Augustina by tedy zřejmě nastal s přisouzením paměti zvířatům problém, ovšem vzhledem k tomu, že se explicitně tímto nezabývali to nemůžeme říct s určitostí.

Tomáš Akvinský

Tomáš již ve svém díle přímo vymezuje prostou paměť živočichů („memoria“), která si jen mechanicky a hlavně nevědomě uchovává vzpomínky, které v analogické situaci v budoucnosti mohou napomoci přežití, a paměť vyšší („reminiscentia“), kterou přisuzuje toliko člověku a kterou je možno vědomě si vyvolávat i mimo analogické situace. Toto dělení víceméně koresponduje s naším dělením rozumu a podmíněného reflexu. Tomáš také hovoří o tzv. „vis aestemia“, což je nevědomý element řídící jednání zvířete směřující k jeho přežití, jenž mu je (na rozdíl od člověka) vrozený – tím se ovšem mluva samozřejmě nedá vyjádřit, protože vychází z naučeného lexika.

Ve svém komentáři k Aristotelovu spisu O vyjadřování vyděluje Tomáš tři typy „toho, o čem můžeme mluvit“: jsoucna, jež jsou i nezávisle na pozorujícím subjektu, představy, které vytváří v naší mysli a které existují jen potud, jsou-li myšleny a nakonec intelektem zpracované pojmy. Zvířeti by právě poslední styl uchopení skutečnosti nebyl přiznán, jenže s papouškem by zde nastal problém. Existuje totiž rozdíl mezi např. útěkem před vlkem při instinktivním vycítění nebezpečí či vyhnutí se ohni s vědomím, že zvíře minule popálil a užitím slova, protože to nemá základ ani ve vrozeném, jako je tomu v první příkladě, ani se nemůže zakládat na empirickém poznání, jako v případě druhém. Papoušek může zkoušet slova a pak si je spojovat s případnou odměnou či trestem, ale nejprve je musí odněkud odposlechnout a tak se jim naučit, musí umět „opakovat“. To by však musel být schopen „porozumět“ tomu, co má opakovat, musel by být schopen sluchový impuls převést nějakým intelektovým mechanismem na použití mluvidel, jež není vrozené. Zde by tedy mohlo dojít v pojetí papouška dojít u Tomáše k tomu, že by mu nebyla dána schopnost mluvit.

I v Summě theologické je k nalezení přímo explicitní zmínka o zvířatech, která hovoří více než jasně: „Bylo pak svrchu ukázáno, že duše zvířat nejsou svébytné o sobě, nýbrž jediná lidská duše. Proto duše zvířat se zruší, když se zruší těla: avšak lidská duše by se nemohla zrušiti, leč by se zrušila o sobě.“ Zde je vidno návaznost na již citovanou Bibli, kdy se zvířata posouvají spíše na úroveň částí přírody, než subjektů. Mimo to se v Summě přisuzuje pouze člověku rozumu činného („intellectus agens“), který je schopen vyabstrahovat konkrétní a z představy (tj. zachycení počitku subjektem) vytvořit obecný pojem oproti trpnému, jemuž právě se podřizují zvířata.

V zásadě jsme při konfrontaci faktu mluvícího papouška s vybranou středověkou filosofií nedošli většího rozporu, co se paměti a užití informací v ní uložených týká. Problém nastal až ve chvíli, kdy se má papoušek učit mluvě, tj. něčemu, co mu není normálně přirozené, takže pro to není ani nadán instinktem, ani k tomu nejspíše nedojde náhodnou zkušeností. Zde tedy je nutné určitou malou inteligenci a schopnost myslet zvířeti přisoudit, což ruší kvalitativní pojetí mohutností mysli středověku ve prospěch modernějšího konceptu kvantitativního.

Asi se nikdy nedozvíme, co by řekli středověcí teologové na hovořícího ptáka ve skutečnosti. Snad by jej označili posedlého ďáblem, snad by překopali své filosofické systémy. A snad by jen řekli, že Boží vůle je nevyzpytatelná.

Citace a zdroje

Co se citátů z Aristotela týče, nepovažoval jsem za nutné znovu shánět český překlad kvůli doslovnosti a prostě příslušné pasáže našel v anglickém, protože byl dostupný na internetu.

ARISTOTLE: On the soul [online]. 1994- [cit. 24. května 2009]. URL: <http://classics.mit.edu/Aristotle/soul.2.ii.html>
ARMSTRONG, A. H.: Filosofie pozdní antiky. Praha 2002.
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Praha 1985.
Enneady [online]. [cit. 24. května 2009]. URL: <http://ccat.sas.upenn.edu/jod/texts/plotinus>
FLOSS, P.: Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha 2004.
Korán [online]. [cit. 24. května 2009]. URL: <http://www.islamweb.cz/koran/index.php>
LIBERA, A.: Středověká filosofie. Praha 2001.
Summa theologická [online]. [cit. 24. května 2009]. URL: <http://krystal.op.cz/sth/sth.php>