Alexandr Isajevič Solženicyn

"Všem, kterým život nestačil na to, aby o tom vyprávěli. A ať mi odpustí, že ne všechno jsem viděl, ne na všechno jsem si vzpomněl, nikoli o všem jsem se dověděl."(Alexandr Solženicyn). Nejvýznamnější spisovatel Ruska novodobých dějin. Nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1970.

Narozen: 11.12. 1918 Kisvodosk/ Rusko

Zemřel: 03.08.2008 Moskva/ Rusko

 

Alexandr Solženicyn prožil dětství a mládí v Rostově na Donu. Absolvoval Fyzikálně-matematickou fakultu Rostovské univerzity. Dálkově studoval Institut dějin filozofie a literatury v Moskvě.

Od roku 1941 bojoval na frontách II. světové války, stal se velitelem dělostřelecké baterie,( dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora. V různých táborech pak strávil celkem osm let. Zprvu byl v moskevské Ljubjance, později v kárných táborech a vězeňském výzkumném ústavu. Propuštěn byl r. 1953. (V témže roce onemocněl rakovinou, léčil se na onkologické klinice v Taškentu.) Do roku 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel  matematiky a fyziky.

Tehdy začala jeho spisovatelská dráha.

Postoje Solženicyna vůči spisovatelské organizaci, jeho mravní neústupnost, vedly v roce 1969 k jeho vyloučení z řad organizace. Romány Rakovina a V kruhu prvním vyšly v samizdatu, vyšly na Západě, kde měly obrovský úspěch.

V roce 1970 byla Solženicynu udělena Nobelova cena, nebylo mu však dovoleno osobně si ji převzít. Politická kampaň proti němu sílila a vyústila v únoru 1974 v jeho deportaci ze země. Žil s rodinou v Německu a ve Švýcarsku, v roce 1974 se odstěhoval do USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu.

V roce 1994 se vrátil z emigrace domů do Ruska. Uvítání však nebylo tak velkolepé, jak by čekal. Na nádraží v Moskvě přišlo tuto asi největší ruskou literární osobnost 20. století přivítat jen několik desítek lidí. Jako kdyby tento velký ruský spisovatel a statečný i zásadový člověk měl již svůj zenit za sebou. Vrátil se po pádu SSSR, ale už nekritizoval jen shnilé hodnoty postkomunistického Ruska ale i ty, kterými žil Západ. Donekonečna opakoval, že Rusko nesmí napodobovat západní demokracii jako to dělají opičky v cirkusu. Putinova politika mu byla blízká. Možná i proto podporoval v Čečensku válku své země. Jakmile se odmlčel, upadal v Rusku v zapomnění.

To občas přerušila mediální zpráva o nějakém jeho kontroverzním výroku. Sám však o velkou publicitu nestál.

Jeho životní téma příliš Rusy nezajímalo. V roce 2007 ho navštívil tehdejší ruský prezident Vladimír Putin, s nímž našel Solženicyn v mnoha směrech společnou řeč. Oba se shodli na tom, že Rusko stojí morálně nad Západem a že musí být znovu mocným impériem.

Literární gigant Alexandr Solženicyn psal své knihy krví svého lidu a jeho život stačil na to, aby otevřel zamčené dveře plné bolesti a utrpení. 3. srpna 2008 zemřel na srdeční infarkt jako téměř devadesátiletý kmet doma, ve své zemi, v Rusku, které miloval, i když byl za svou pravdu uvězněn, vyhnán a dočasně zbaven občanství.

Na západě, v době studené války, kdy byl vyhoštěn ze SSSR, ho považovali za hrdinu. Vždyť nepřítel mého nepřítele je dozajista mým přítelem, jak to již v černo-bílém světě absolutních pravd a lží bývá. Přehlédnuto však bylo, že ruská duše myslitele nebyla nikdy za ortodoxní nadšení či zatracení a Solženycinova kritika na jednu stranu už vůbec neznamenala uznání strany druhé.

 

Literární kariéra:

Solženicynovu tvorbu velmi ovlivnila druhá světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství. Jeho díla jsou převážně politická. Ve svých novelách a románech metaforicky zrcadlí Sovětský svaz jako sféru nekonečných koncentračních táborů, jako společnost, v níž vězeňská atmosféra triumfuje, a z pohledu každodennosti a jejích specifických psychologických mechanismů líčí jaké tyto koncentrační tábory a vězení jsou.

 

Novely a romány:

Jeden den Ivana Děnisoviče, 1962 (Один день Ивана Денисовича, 1962)

V kruhu prvním, 1991 (В круге первом, 1968)

Rakovina (Раковый корпус, 1967) (2 díly)

Trkalo se tele s dubem / Potýkalo se tele s dubem / Tele a dub (Бодался телёнок с дубом, 1975)

Případ na stanici Kočetovka, 1963 (Случай на станции Кочетовка, 1963)

Souostroví GULAG, 1974 (Архипелаг ГУЛАГ, 1973)

Souostroví GULAG I (Архипелаг ГУЛАГ I)

Souostroví GULAG II (Архипелаг ГУЛАГ II)

Souostroví GULAG III (Архипелаг ГУЛАГ III)

Rudé kolo (Красное колесо, 1983-1991)

Rusko v troskách, 1999 (Россия в обвале, 1998)

 

 

Politická díla a eseje:

Nežít se lží / Nežít ve lži, 1974 (Жить не по лжи, 1974)

Jak bychom měli uspořádat Rusko (Как нам обустроить Россию, 1990)

Rozdělený svět (1978)

Dvěstě let pospolu (Двести лет вместе, 2001)

 

Ostatní:

Matrionina chalupa(Матрёнин двор, 1959-1963)

Ruský slovník jazykového rozšíření -(Pусский словарь языкового расширения)

***

Jeden den Ivana Děnisoviče - 1962 - literární debut, etuda ze života vězně v jednom ze sovětských táborů nucených prací. Ivan Děnisovič má v lágru strávit celkem více než tři a půl tisíce dní.

Případ na stanici Krečetovka - 1963 - obžaloba těch, kdo ve své poslušnosti horlivě a slepě plní nelidské příkazy proti svým spoluobčanům

Matrionina chalupa - 1963 - sugestivní obraz zbídačené ruské vesnice a tragický úděl prosté venkovské ženy

Rakovina - 1955-67 - příběh bývalého frontového vojáka Rusanova, který přijíždí do onkologického ústavu zemřít a nakonec se uzdraví. Inspirací byl jeho vlastní boj s rakovinou, který v roce 1953 málem prohrál. Čerpal ze skutečných postav a událostí. 

Miniukázka:

Včera v přízemí viděl na vlastní oči, než vyvezli někoho z operačního a zakryli ho celého plachtou. Teprve nyní pochopil výraz, který často slyšel mezi sanitárkami: Ten se brzy dostane pod plachtičku. Tak je to tedy? - Smrt si představujeme černou, ale to jen cesta k ní je černá, ona sama je bílá.
Přirozeně, Rusanov vždy věděl, že lidé jsou smrtelní, a proto jednou i on bude muset předat agendu. Jenže pak někdy, ne hned teď. Pak někdy není hrozné umřít, hrozné je umřít teď. Vždyť, jak to bude? Co bude dál? Co si tu počnou beze mne?

 

V kruhu prvním - 1955-67 - zkušenost s vyhnanstvím a pobytem v táborech nucených prací

Srpen čtrnáctého - 1971- 1983

Souostroví Gulag - 1973-75 - autor shromáždil existující doklady o utrpení vězňů, prozkoumal autentická svědectví více než 220 lidí, vydal i vlastní svědectví o prožitém utrpení a vytvořil tak ojedinělý lidský dokument o tragické zkušenosti ruského lidu 20. století

Rudé kolo - mnohosvazková epopej sestávající z knih.Toto dílo je realizací grandiózního záměru osvětlit uzlové body ruských dějin jako zdroje vedoucí k záhubě země:

Srpen čtrnáctého - 1971 - 1983

Říjen šestnáctého - 1984

Březen sedmnáctého - 1986

Jak bychom měli uspořádat Rusko - 1990

Rusko v troskách - 1999

Lenin v Curychu - 2000

 

Souostroví Gulag

(1918-1956 - pokus o umělecké pojednání)

Nakladatelství: OK CENTRUM

Místo a rok vydání: Praha, 1990

Překladatel: Kruh překladatelů Praha

 

Pravděpodobně dílo, které vydobylo Solženicynovi věčnou slávu. Odhalil v něm a dokonale popsal poměry v sovětských komunistických koncentračních táborech. Dalo by se říci, že se stalo synonymem politické a lidské obžaloby stalinského režimu. Čerpal, jak z vlastních zkušeností politického vězně, jenž prošel děsy a hrůzami Gulagu, tak i z mnoha autentických svědectví, popř. i z dobových dokumentů. Osud jednoho vězně, který je tu sledován a popsán chronologicky - od zatčení přes vyšetřování, soud až po transport do tábora( a potom i pobyt v něm), i příběhy dalších vězňů vedou nejen autora, ale i čtenáře k úvaze o nesmyslné krutosti, a moci sovětského „Absurdistánu." v době Stalinova „kultu osobnosti."

Název knihy vychází ze zkratky GULag (Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej) což je Hlavní správa nápravně pracovních táborů - názvy - Orotukam, Poljarnyj, Svistopljas, Annuška, Zolotistyj, Serpantinka jsou jednotlivé ostrovy onoho souostroví.

Hlavní postavou je - Alexandr Solženicyn - rostocký učitel matematiky, od r.1941 důstojník na frontách druhé světové války, velitel dělostřelecké baterie. V roce 1944 obviněn z "protisovětské agitace a pokusu o založení protisovětské organizace," následně zatčen, odsouzen a vězněn na Gulagu.

V knize vystupuje velké množství postav, z nichž některé jsou pouze zmíněné v poznámkách pod čarou. V tomto díle nejsou vymyšlené postavy ani vymyšlené události. Často jsou uváděna jen začáteční písmena jmen, což autor omlouvá osobními důvody. V případě, že jména nejsou uvedena vůbec, je tomu proto, že je lidská paměť nezachovala.

 

Dílo se skládá ze sedmi částí:

 

Vězeňský průmysl

Věčný pohyb

Vyhlazovací a pracovní

Duše a ostnatý drát

Katorga

Vyhnanství

Bez Stalina

 

Je důvěryhodnou zprávou o existenci a fungování vězeňských zařízení v Rusku - později SSSR. Autor čerpá nejen ze své vlastní zkušenosti (osmi let strávených v koncentračních táborech na Sibiři), ale také z výpovědí ostatních vězňů (vyprávění a dopisy 227 osob) a prací jiných ruských spisovatelů (například Maxima Gorkého či Varlama Šalamova). Kniha je místy románová a místy naopak suše dokumentární - uvádí přesná data událostí a je patrná autorova snaha o co nejpřesnější vyjádření počtu vězňů v transportech a táborech.

 

1/ Vězeňský průmysl

V této části popisuje dějiny ruského vězení od roku 1917, seznamuje čtenáře s průběhem zatýkání, výslechů (a mučení) a běžných praktik vězeňských dozorců. Několik kapitol je věnováno vzniku a vývoji trestního zákona, obzvláště důkladně je rozebrán §58, který od roku 1927 vyměřoval tresty za "činy proti státu" (str. 44-48, 1. díl).Strašlivý pocit naprosté bezmoci lidí, kteří byli souzeni podle tohoto obšírného paragrafu vyjadřuje tato věta: "Přiveďte mi svatého Augustýna, a já mu hned něco podle toho paragrafu najdu!" (str. 201, 1. díl).

Je tu převyprávěno velké množství zinscenovaných soudních procesů s provinilci proti této „osmapadesátce". I o historii trestu smrti se autor zmiňuje.

 

2/ Věčný pohyb

Tu jsou podrobně rozebírány transporty vězňů do pracovních táborů, je porovnávána minulost s přítomností a minulost připomíná "Krylovovy bajky", tedy téměř pohádkovou dobu - vězni v transportech měli celkem pohodlí. Systém tranzitních věznic poblíž železničních uzlů a překladišť byl však, ku podivu a přes veškerou hrůzu, velmi potřebný. (Dle autora by bez nich srdce člověka přechod z vězení rovnou do pracovního tábora nevydrželo.)

 

3/ Vyhlazovací a pracovní

Řekla bych, že tato část je z celého románu nejdůležitější a také nejdelší.

Zde se dostává konečně k meritu věci - k vyprávění o koncentračních a pracovních táborech.

Dle dobrého zvyku - začíná historií. Všeobecně se tradovalo, že tyto tábory vznikly na přelomu 20. a 30. let XX.stol., ale Solženicyn podává velmi solidní důkazy o tom, že tábory vznikaly brzy po revoluci již v roce 1918.(Tzn. ještě za Leninské éry a s jeho požehnáním). Uvádí příklady naprosto nepochopitelného a otřesného chování dozorců vůči trestancům, do podrobností líčí životní podmínky v táborech a otrockou práci, kterou museli trestanci - (muklové = muži určení k likvidaci) vykonávat. "Život obyvatel tvoří práce, práce a zase práce; hlad, chlad a vychytralost." (str. 100, 2. díl) "A jakpak jim za to všechno dali najíst? Do kotle se nalila voda, nebylo nejhorší, když se do něj nasypaly neoškrabané brambory, nebo také černé zelí, řepný chrást, všelijaké smetí." (str 101, 2. díl). V gulazích nežili jen muži, ale i mnoho žen, které se do táborů dostávaly také, i když v menším množství.

Dostává se také k popisu rozsudků nad jinými než "politickými" vězni, takzvanými nepřáteli lidu. "Námořník prodal Angličanovi zapalovač Kaťuša (knot v trubičce a křesadlo) jako suvenýr; za libru. Podvracení autority státu, §58, 10 let." (str. 148, 2. díl).

V závěru třetí části zdůrazňuje ekonomickou výnosnost práce vězňů - "Tábory se neopakovatelným způsobem vyplatily pokorností a lácí otrocké práce - ba ne, ani ne lácí, spíše tím, že to byla práce zadarmo, protože za antického otroka se přece jen platily peníze, kdežto za koncentráčníka neplatil nikdo nic." (str. 298, 2.díl).

 

4/ Duše a ostnatý drát

Ani na duši člověka, který žije a pracuje v koncentračním táboře autor nezapomněl. Tady je asi nejvíce patrna vlastní zkušenost, protože člověka tu napadají ledasjaké myšlenky. Kontrastně působí vzpomínky na "svobodný" život v komunistickém Rusku, protože ani tento nebyl přívětivý. Žít v tehdejší společnosti svobodně se nedalo. Byla plna neustálého strachu, a uzavřenosti. Nedůvěřivost krutost, lži a zrady. - to bylo na denním pořádku. Nikdy nikdo nevěděl, co se stane, jak bude brána věta, kterou řekl, přestože jí nic špatného nemyslel. Špehování a donašečství bylo na takové úrovni, že se bál člověk člověka.Tady jako by se Solženicyn loučí: "Ono to stačí. Zaměstnávalo mě to dvacet let." (str. 349, 2. díl). Jako by se už k dalšímu psaní nechtěl vracet.

 

5/ Katorga

Tento oddíl „Souostroví" nás seznamuje s činností a účinností "zvláštních" táborů - Gorlag, Berlag, Minlag, Rečlag apod., dovídáme se o autorově přesunu a životě v jednom z nich - v Ekibastauzu. V těchto táborech byl podstatně přísnější režim, než jaký panoval v normálních táborech, a tyto více připomínaly fašistické koncentrační tábory. Vězni byli označeni čísly, byla zpřísněna ostraha, v každém táboře byla zděná věznice - . "V Ekibastauzu jsem měl po celou dobu číslo Щ-232, až v posledních měsících jsem dostal rozkaz nosit Щ-262. Tato čísla jsem si z Ekibastauzu tajně odvezl a schovávám si je dodnes." (str. 37, 3. díl).

V této části románu, oproti předcházejícím částem, má naprostou převahu vyprávění nad dokumentem. Myšlenky jsou poněkud optimističtější, protože „venku" dochází k pomalému odsuzování režimu, který do Gulagu autora a ostatní politicky nespolehlivé dostal.

 

6/ Vyhnanství

Tato část knihy je o malinko optimističtější. Zabývá se totiž propouštěním vězňů z tábora a jejich nesnadností zařadit se znovu do každodenního života - spíše jejich nezařaditelností do normálního života. Solženicyn popisuje své vlastní propuštění v březnu 1953, do doby, kdy řady žijících opustil „Baťuška"Stalin. Nastupuje doba odsouzení jeho politiky.

"A přece - krásně začíná to moje vyhnanství! Celý tento den strávím nad básní Pátý březen." (str. 240, 3. díl). Ač je autor propuštěn z vyhnanství, není šťasten. Nemá se z čeho radovat, společnost jej nepřijímá - co s bývalým muklem. "A já, slabý tvor, jsem opustil své světlé vyhnanství. A vydal jsem se do kalného světa." (str. 252, 3. díl).

 

7/ Bez Stalina

Čtenář se po přečtení téměř celého díla těší na značnou dávku optimismu, ale k tomu má i tato závěrečná část daleko. Odešel Stalin, nastoupil N.S.Chruščov, který odsoudil Stalinův kult osobnosti, jeho politiku a politické praktiky, ale jinak se celkem nic nezměnilo. Ano, odsouzení Stalinizmu je jedna věc, oficiální zrušení nápravně pracovních táborů je věc druhá. Solženicyn měl s oficialitami své zkušenosti a pochopil, že:" Archipelag byl, Archipelag zůstává, Archipelag bude! Na koho by se jinak svedly omyly Pokrokového učení, na co by se svedlo, že lidé neodpovídají jeho představám?" (str. 302, 3. díl).

Krom politiky se zabývá autor reakcemi na svou knihu"Jeden den Ivana Denisoviče."Tato byla vydána ještě před „Souostrovím Gulag".

Závěr díla je jakýmsi srovnáním politiky Stalina a Chruščova.Ačkoliv byl Gulag oficiálně zrušen v r.1960, funguje stále stejně, jen v menším měřítku. Takže se vlasně nic nezměnilo. . "Tak tohle zůstalo. Zůstalo to jako za Stalina, jak to bylo po celá léta, o nichž se píše v této knize." (str. 314, 3. díl)

 

 ...

Knihy jsou doplněny fotodokumentací a stručnými údaji o jednotlivých postavách. v podstatě jde o trilogii, kdy první a druhá část tvoří 1.díl, třetí a čtvrtá - díl druhý a zbytek je v díle třetím.

Za zmínku stojí, že celé dílo je psáno převážně spisovným jazykem, autor se nikterak nezdráhá používat  argot - tady jde samozřejmě o vězeňský slang (například "uzda", metoda mučení - "Dlouhý hrubý ručník se v polovině vloží do úst (jako uzda) a pak se jeho konce napnou přes záda a uvážou na paty. A takhle v oblouku s praskajícími zády si bez vody a jídla polež na břiše jen dva dny a dvě noci!" (str. 75, 1. díl), nebo "čtvrtka" - trest k 25 letům v pracovním táboře). Přestože z líčení poměrů ve vězeních a pracovních táborech je patrná autorova trpkost a nenávist, v textu je minimum pejorativních slov. Naopak poměrně časté jsou eufemismy ("ovlivňování" pro mučení), které použity cynicky ještě podtrhují líčení utrpení vězňů. Solženicyn své vyprávění prokládá filosofickými pasážemi, ve kterých používá množství přirovnání. "Po celou tu dobu, kdy nás protahují ozubenými kolečky velkého Nočního podniku, v němž se naše duše drtí a maso už visí v cárech jako otrhancovy hadry, příliš trpíme ponořeni do své bolesti, než abychom se pronikavým prorockým pohledem dívali na bledé noční katy, kteří nás týrají. Hoře, přeplňující naše nitro, nám zaplavuje oči..." (str. 89, 1. díl). Protože se Solženicyn snaží vylíčit svůj příběh co nejpřesněji, nepoužívá hyperboly, ale pro odlehčení doplňuje text lehce ironickými až úsměvnými příběhy. "Říká se, že R.Ralov jmenoval jako svého spolupachatele kardinála Richelieu, což zanesli do protokolu - a až do rehabilitačního výslechu v roce 1956 se tomu nikdo nedivil." (str. 81, 1. díl). Text je proložený množstvím poznámek a citací, což je sice velmi zajímavé, ale běžný čtenář to bere jako komplikaci, velmi často autor pokládá řečnické otázky, na které samozřejmě sám odpovídá, velmi nenásilně přechází v psaní z er- formy do ich - formy.

...

Souostroví Gulag není žádné zábavné čtení, třebaže se některým ironickým poznámkám čtenář zasměje, není to dílo „čtivé" stylem - od začátku do konce. Je velmi závažné svým obsahem, svým varováním před hrůzami, které jsou tu popisovány: "Najdeme snad v dějinách jiný příklad, kdy tolik zla, všeobecně známého, zůstalo neodsouzeno, nepotrestáno? Co dobrého můžeme čekat? Co může z toho hnusu vzejít? Jak skvostně se zdařil zločinný záměr Gulagu!" (str. 266, 3. díl).

První dva díly jsou spíše dokumenty než „vyprávěním o" - ale i přes silnou faktografii v něm najdou čtenáři „to své".

Jako plus krom jiného vidím i to, že sám sebe autor nikterak neupřednostňuje, přestože i on si byl určitě vědom toho, že kdyby zaměřil dílo na sebe, budou první dva díly „Souostroví" čtivější. Třetí díl ale přeci jen soustřeďuje více na sebe - na své názory, myšlenky, biografii.

Z díla vyplývá autorův smír s osudem, nikoho neobviňuje z nevšímavosti či lhostejnosti s tím, co musel sám prožít - "To všechno se odehrává vedle vás, těsně u vás, ale pro vás je to neviditelné (třeba i proto, že zavíráte oči)." (str. 275, 1. díl). Nabízí zcela jiný pohled na realitu než jiní autoři - literáti: "Fantazie spisovatelů je příliš chabá, aby si mohla představit každodenní život na Souostroví. Chtějí-li napsat něco vrcholně otřesného a nechutného, soustředí vždy své výtky na záchodový kýbl. Kýbl - ten se stal v literatuře symbolem vězení, symbolem ponížení a zápachu. Ach, jaká naivnost! Copak je kýbl pro vězně nějakým zlem? Ten je přece to nejmilosrdnější, co žalářníky napadlo. Veškerá hrůza začíná tím okamžikem, kdy kýbl v cele není." (str. 300, 1. díl).

Po přečtení díla dojde nejeden čtenář k myšlence - že pokud nevěděl doposud, jak vypadá či jedná odvážný člověk - pozná ho z tohoto díla. Neustoupit i když vím, že mohu přijít o svobodu, zdraví, domov, rodinu, někdy i život - není snadné Ale přežít to všechno, a riskovat že by mě ta hrůza mohla postihnout znovu, když na existenci gulagu upozorním svět....

 

 

Ukázka:

Jeden den Ivana Děnisoviče

• Rok vydání: 1962

• překlad Sergej Machonin

 

V pět hodin ráno, jako každý den, zazněl budíček - tloukli kladivem o kolejnici u štábního baráku. Přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou a brzo utichlo; byla zima, dozorci se nechtělo dlouho zvonit.
Zvuk ustal, a venku byla pořád ještě tma jako vprostřed noci, když Šuchov vstával na kýbl, do okna svítily jenom tři žluté lucerny: dvě v koridoru, jedna uvnitř tábora.
Nějak dlouho nešli odemknout barák, ani nebylo slyšet, že by se služba chystala vynést na tyčích záchodovou bečku.
Šuchov nikdy nezaspal budíček, vstával, hned jak se ozval. Do nástupu měl asi tak půldruhé hodiny svého soukromého, neerárního času. Kdo se vyzná v táborovém životě, vždycky si může přivydělat: někomu spíchnout ze staré podšívky potah na palčáky, mohovitému kamarádovi z party přistrčit suché válenky přímo na palandu, aby nemusel šlapat bosky a dolovat je z hromady, nebo oběhnout sklady, okouknout, kde by se dala někomu udělat službička, zamést nebo něco přinést; anebo skočit do jídelny, chvíli sbírat misky ze stolů a odnášet je, naskládané v kupách na sebe, do umývárny - taky se přitom sežene trochu jídla. Jenže tam by se rád přiživil kdekdo, a hlavně když v miskách něco zbyde, člověk se neudrží a začne je vylizovat. A Šuchov si dobře zapsal za uši slova svého prvního parťáka Kuzjomina - byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty:
"Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáže žít i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat bezpečákovi."
Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev. Vždycky vstával Šuchov hned, jak se ozval budíček, dnes ale nevstal. Už včera nebyl nějak ve své kůži, bůhví co to bylo, napůl ho rozrážela zimnice, napůl měl v celém těle lámání. Ani v noci se pořádně nezahřál. V polospánku mu chvílemi připadalo, že se dopravdy rozstonal, chvílemi, že je mu líp. Pořád si přál, aby ještě nebylo ráno. Ale ráno přišlo v svůj čas.
Ostatně, jak se tady zahřát - okno na prst zamrzlé a na stěnách kolem celého stropu - barák je pořádná haluzna! - bílá pavučinka. Jinovatka. Šuchov nevstával. Ležel na horní palandě dvojáku, deku a vatovaný kabát přetažené přes hlavu a chodidla v jednom rukávu blůzy. Neviděl nic, ale podle zvuků rozeznával všechno, co se děje v celém baráku i v koutě, kde spala jeho parta. Třeba teď. Dva dědci ztěžka šlapou, jak nesou po chodbě jednu z beček - vejde se do ní osm kbelíků! Prý služba pro invalidy, lehká práce, jen ať to někdo zkusí vynést ji a nerozlejt! Teď zase žuchla u pětasedmesátky o zem hromada válenek ze sušárny. Aha, a teď i u nás (naše parta byla dnes v sušárně taky na řadě). Parťák a jeho zástupce se obouvají mlčky, jejich dvoják vrže. Zástupce teď půjde do výdejny pro chleba a parťák na štáb, do výrobně plánovacího oddělení.
Ale dnes na VPO nepůjde k úkolářům, jak chodívá každý den. Šuchov si vzpomněl: dnes jde přece o všecko - jejich partu, stočtyřku, chtějí ze stavby dílen strčit na nové pracoviště, na "Socměstečko!" Jenomže to Socměstečko je pláň holá, samá sněhová hrbatina, a než se tam vůbec něco začne dělat, musí lidi nejdřív vykopat díry, postavit sloupy a natáhnout ostnatý drát - sami na sebe, aby neutekli. A teprve pak stavět.
Měsíc se tam nebudou mít kde ohřát, to je hotová věc, ani bouda pro psa tam není.

A oheň si tam nerozděláš - z čeho taky? Makej jako ras, jinak ti není pomoci.
Parťák z toho má těžkou hlavu, jde to vyžehlit. Navézt do toho některou jinou partu, nějaké vejry, co v tom neumějí chodit. S prázdnýma rukama se člověk samozřejmě nedomluví. Aby s sebou rovnou vzal půl kila špeku pro úkoláře. Jestli ne kilo.
Copak zkusit by se dalo leccos. Co kdyby Šuchov zkusil zdekovat se na marodku, pěkně se na den ulejt z práce? Je opravdu tak rozlámaný. Počkat - který dozorce má dneska službu? Už si vzpomněl. Službu má "Půldruhého Ivana", seržant, hubený černooký čahoun. Když se na něj člověk poprvé koukl, šla z něho hrůza. Ale pak se ukázalo, že se s ním dá vyjít nejlíp ze všech těch orgánů; jakživ nenapaří korekci, netahá k raportu. Takže Šuchov si může ještě pohovět, než půjde do jídelny devítka.
Dvoják se zatřásl a zahoupal. Vstávali dva najednou: nahoře Šuchovův soused, baptista Aljoška, dole Bujnovský, bývalý námořní kapitán druhého stupně.
Dědci již vynesli obě bečky a teď se začali hádat, kdo má jít pro horkou vodu. Hádali se jako dvě štěkny.
Svářeč z dvacáté party na ně vztekle vyjel: "Heleďte, vy chcípáci," a praštil po nich válenkou, "že vás půjdu srovnat!"
Válenka dutě bouchla do sloupu. Hned bylo ticho.
V sousední partě zavrčel zástupce:
"Vasile Fjodoryči! Ti mrzáci z proviantu nás vzali na hůl: měli jsme dostat po devíti stech čtyřikrát a fasovali jsme jenom třikrát. Komu mám teď ubrat?"
Řekl to potichu, ale celá parta to samo sebou slyšela a zatrnula: někomu ten krajíček večer odříznou.
Šuchov si zatím ležel dál na slehlých pilinách svého slamníčku. Kdyby se to už aspoň nějak vystříbřilo! Buď pořádná horkost, nebo ať to lámání přejde. Takhle to není ani ryba, ani rak.
Zatímco si baptista šeptal modlitby, vrátil se Bujnovský, který si odskočil na malou, a prohlásil jen tak do vzduchu, ale jaksi škodolibě: "Držte se, rudá flotilo! Třicet grádů, jen to hvízdne!"
Nato se Šuchov rozhodl, že půjde na marodku.

 

 

 

Prameny:

http://www.cesky-jazyk.cz/cjl/

vlastní zápisky

http://www.smena.sk/

Der Spiegel / 23.07.2007

http://www.kirjasto.sci.fi