Harry Martinson

Autor: Pavel Kotrba <koziii(at)seznam.cz>, Téma: Osobnosti, Zdroj: www.kirjaso.sci.fi, wikipedia.org, Vydáno dne: 11. 08. 2009
martinson_anotace.jpgŠvédský básník a romanopisec. Nositel Nobelovy ceny za literaturu udělené v roce 1974.
Narozen: 6. května 1904, Jämshök, jižní provincie Blekinge - Švédsko
Zemřel: 11. února 1978, Gnesta

 



 


martinson_portret.jpgHarry Martinson se narodil v chudé rodině jako pátý syn za sedmi dětí. Otec mu zemřel v jeho pouhých šesti letech, poté všechny svoje děti matka nechala na ulici a opustila je. V roce 1912 se dostal Martinson do USA, kde byl vychováván v několika pěstounských rodinách. Pokusil se mnohokrát utéci, ale pokaždé byl vrácen do pěstounské péče. V dospělosti získal mnoho zkušeností pro svoje pozdější literární práce ze zaměstnání, kterými prošel, aby se uživil - dělník, lodník, topič, horník a také tulák. Od svých šestnácti se plavil na nákladní lodi převážející uhlí. Čas trávil v Jižní Americe a Indii. Nakonec se v roce 1927 vrátil do Švédska.

V roce 1929 se Harry Martinson oženil se spisovatelkou Moou Schwartzovou a žili nedaleko Ösmo. Téhož roku přišla na svět i Martinsonova básnická prvotina Strašidelná loď. Díky této sbírce si jej všiml nakladatel Albert Bonniert, který finančně podporoval mladé autory a díky němuž vyšly i další dvě sbírky Nomád (1931) a Pasát (1934). V roce 1930 se Martinson stal členem literární skupiny Fem unga (Pět mladých). Společně s ním zde byli Arthur Lundkvist, Erik Asklund, Josef Kjellgren a Gustav Sandgren. V roce 1934 navštívil s Moou literární konferenci v SSSR a vrátili se rozhořčeni politickou situací. Roku 1939 napadl Sovětský svaz Finsko a Martinson se přihlásil do „zimní války" jako dobrovolník. V roce 1942 se Martinson rozvedl a znovu oženil s Ingrid Lindcrantzovou.  Po 2. svět. válce se opět věnoval literatuře, kde nad jeho ostatní tvorbou dominuje Aniara z roku 1956, na kterou napsal operu Karl-Birger Blomdahl. Poté mu vyšly další dvě sbírky, po kterých přišla Martinsonova básnická pauza. V roce 1954 obdržel čestný doktorát na univerzitě v Göteborgu. Od roku 1971 pozoroval Martinson změny ve švédské literatuře, ta kladla důraz na politickou angažovanost autora, s čímž nesouhlasil. Na literární scéně se začala objevovat mladší generace spisovatelů, kteří ostře útočili na Martinsonovu tvorbu tvrdými recenzemi. Tyto útoky nesl velmi těžce a musel být kvůli depresím hospitalizován v nemocnici. Roku 1974 získal Harry Martinson Nobelovu cenu za literaturu společně se svým krajanem Eyvindem Johnsonem, což mu způsobilo spíše problémy u mladé generace spisovatelů. Znovu se dostal na jejich mušku, zpochybňovali právo na udělení ceny Harrymu Martinsonovi. U Martinsona to vyvolalo pocity izolace a osamění, následkem všeho byl neúspěšný pokus o rituální sebevraždu - harakiri - při které se vážně zranil.

Harry Martinson byl jedním z mála nestudovaných spisovatelů, kteří byli zvoleni do Švédské akademie, která určovala další vítěze Nobelových cen za literaturu. Ke konci svého života se uchýlil do městečka Gnesta - asi 45km jihozápadně od Stockholmu - a 11. 2. 1978 zde také zemřel.

 

DÍLO HARRYHO MARTINSONA:

Romány

Eseje

Básnické sbírky

Rozhlasové hry

Divadelní hry

 

 

Citace výroku - k dílům, která obsahují symboliku větru a pasátů:

„Existuje zde něco jedinečně přesvědčivého, co nemůže být zhmotněno. Vítr je symbolem právě tohoto. Je symbolem lidské přiměřenosti a touhy po pohybu věcí. Je také symbolem duševního stavu člověka, který si bere jako model moře, kde pohled do dálky spojuje oči s novými vyhlídkami a novými zeměmi."

 

Ukázka z díla Aniara:

34.

(překlad Karel Bednář a Josef Vohryzek, datum vydání 1966, Státní nakladatelství krásné literatury a umění)

 

Sám nemám jméno. Patřím Mimmě

a říkají mi jenom Mimmarob.

Má přísaha je zvána goldondevan.

Mé staré jméno škrtili při zkoušce

a navždy má být zapomenuto. 

 

U Isagely - pilotky -

svědčí o jejím postavení jméno, 

které je ovšem krycí.

 

Své pravé jméno mi jen zašeplta

a já jsem zavázán je smlčet.

 

V očích má nepřístupnou, ale sladkou

záři, jež z toho, co je zamlčeno, tryská.

A je v tom síla, jakou tajemství si získá,

když nad ním dominuje krása.

 

Rýsuje křivky, nehty se jí lesknou

jak matné lapmy v mlžném přítmí sálu.

Říká mi: "Sleduj čísly křivku do končiny, 

kde temno mého žalu vrhá stíny."

 

Pozn.

Zalovil jsem ve své knihovně, vědel jsem, že tam Aniara je. Náročným čtenářům poezie vřele doporučuji, těm, co mají reději lyriku, než vědecké oblouznění hvězdami (inspirace mořem) a "prapodivné" spojení milostných hrátek básníka s prvky sci-fi, bych doporučil spíše Máchu. Patřím spíše k tomu druhému jádru a i když jsem Aniaru louskal několik měsíců, dostal jsem se na konec a velmi rád se k ní vracím, protože je to "jiná poezie", kterou mnohdy tak hledáme. Vezme-li v potaz, že Aniara byla napsána v roce ´56, můžu ji přirovnat k Verneovkám, protože do poezie té doby přinesla jiný (byť poněkud svázanější) směr.