.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 31 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Jean - Paul Sartre

Harr - Osobnosti - 19. 05. 2009 - 15687 přečtení

sartre_anotace.jpgLevicově orientovaný francouzský filosof, prozaik, dramatik, esejista a literární kritik. Za svůj věhlas vděčí nejen vlně existencialismu vrcholící po druhé světové válce. Jeho filosofie se stala mimořádně známou jak díky jeho politickému angažmá (proti imperialismu, kolonialismu a buržoaznímu státu), po určitou dobu i na pozicích komunistických stran, tak také díky jeho úspěchům na poli divadla a literatury. Je nositelem Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1964
*  21. června 1905,  Paříž
+ 15. dubna 1980, Paříž


 

sartre_portret.jpgJean - Paul Charles Aymard Sartre, byl synem Jeana-Babtisty  Sartra jež, byl námořním důstojníkem a Anne-Marie Schweitzerové. Otec zemřel, když bylo Jeanu-Paulovi patnáct měsíců. Žil proto s ní a jeho dědečkem, Charlesem Schweitzerem, v Paříži, ale když se jeho matka znovu vdala v roce 1917, přestěhovali do La Rochelle. Ve škole byl skvělým žákem, ale jeho chování bylo nepředvídatelné a často arogantní. Studoval v letech 1924-1928 na École Normale Supérieure v Paříži , kde absolvoval o rok později. Zde se setkal vedle Maurice Merleau-Pontyho a Raymonda Arona též se svou životní družkou Simone de Beauvoir.

Od 1931 do 1945 působil jako učitel. Během tohoto období on také cestoval do Egypta, Řecka a Itálie. V 1933-34 studoval v Berlíně spisy německých filozofů Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Po uveřejnění románu La nausée (1938; česky Nevolnost) narukoval do armády a padl na 9 měsíců do německého zajetí. Po svém propuštění se angažoval v hnutí odporu a žil jako svobodný spisovatel. V roce 1943 měla premiéru divadelní hra Les mouches (Mouchy). V témže roce vydal hlavní filosofické dílo L'etre et le néant. Spolu se svou celoživotní družkou Simonou de Beauvoirovou založil v roce 1945 časopis Les Temps Modernes (titul podle Chaplinova filmu). který pak řídil až do své smrti. Sartrova obecně srozumitelná přednáška L'existentialisme est un humanisme (1946) se rychle rozšířila po Evropě a učinila z existencialismu módní filosofický proud.

(Existencialismus je především filozofický směr, který chápe člověka jako bytost plnou úzkosti, a to jak úzkosti ze smrti, tak ze života, který si člověk sám nevybral.)

V roce 1948 se jeho díla dostala na index katolické církve. Po válce se stal Sartre členem komunistické strany, v roce 1956 z ní na protest proti sovětské intervenci v Maďarsku vystoupil. (Z francouzských pramenů jsem však zjistila toto: „Sartre nikdy nebyl členem komunistické strany, i když se snažil porovnat existencialismus a marxismus a spolupracoval s francouzskou komunistickou stranou"). Podnikl značné množství cest (mj. do Sovětského svazu, sartre_se_zenou.jpgSpojených států, Egypta, Číny a Kuby, přednášel i v Praze) a angažoval se v mnoha politických i sociálních problémech (alžírská válka 1954-62, vietnamská válka 1964-68, studentská hnutí v roce 1968). V následujících letech u něj došlo k odklonu od fenomenologicko-existencialistické filosofie směrem k neortodoxnímu marxismu. V roce 1960 vydal Sartre hlavní dílo tohoto období Critique de la raison dialectique (Kritika dialektického rozumu: Otázka metody). Po nezdařeném pokusu o založení vlastní politické strany se Sartre ocitl trvale ve víru společensko-politických zápasů. Jeho angažmá dosáhlo vrcholu v alžírském boji za nezávislost. V 50. letech dochází k rozchodu s Merleau-Pontym i Albertem Camusem. (Když Albert Camus v roce 1940 otevřeně

 Sartre se svou ženou Simone de Beauvoir

kritizoval stalinismus, Sartre váhal, aby následoval jeho příkladu. Zveřejnění Camusova románu Rebel v roce 1951 způsobilo rozkol mezi oběma přáteli.) V roce 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena, kterou odmítl přijmout. V roce 1968 se angažoval v květnové revoluci v Paříži a ujal se vydávání maoistických novin. V letech 1971-1972 bylo vydáno jeho třísvazkové pozdní dílo L'idiot de la famille, monumentální flaubertovská biografie. Středem pozornosti se stala Sartrova návštěva vězňů RAF ve Stammheimu v roce 1974. V závěru života trpěl vážnými zdravotními potížemi a pět let před smrtí přišel o zrak. Zemřel roku 1980 v Paříži.

Pozn.: Velice poutavým způsobem se lze o tomto francouzském intelektuálovi dozvědět z životopisného filmu Sartre, věk vášní - režie: Claude Goretta, hrají: Denis Podalydès, Anne Alvaro, Maya Sansa, Élisabeth Vitali, Aurélien Recoing, Carlo Brandt

 

DÍLO :

Romány, novely a povídky:

  • Nevolnost / Hnus, 1967 (La nausée, 1938)
  • Zeď (Le Mur, 1939)
  • Cesty svobody / Cesty k svobodě (Les Chemins de la liberté, 1945-49) - 3 díly, nedokončená tetralogi - Existencialistickým hrdinou je pařížský profesor filozofie Mathieu Delarue. Děj románového cyklu se odehrává v období před 2. světovou válkou a po německém vpádu do Francie v roce 1940.
    • Věk rozumu (L'Âge de raison, 1945)
    • Odklad (Le Sursis, 1945)
    • Smrt v duši (La Mort dans l'Âme, 1949) - pouze fragment uveřejněný v Les Temps modernes.
    • Poslední šance
  • Slova (Les Mots, 1964) - vzpomínky na mládí a autorovo směřování k literární tvorbě

Eseje a filosofická díla:

  • Imaginace (L'Imagination, 1936)
  • Nástin teorie emocionality (Esquisse d'une théorie des émotions, 1939)
  • Bytí a nicota, 1943 (L'Étre et le néant: Essai d'ontologie phénoménologique, 1939)
  • Imaginárno, Fenomenální psychologie představivosti (L'Imaginaire: Psychologie phénoménologique de l'imagination, 1940)
  • Existencialismus je humanismem / Existencialismus je humanismus (L'Éxistentialisme est un humanisme, 1946)
  • Úvaha o židovské otázce (Réflexions sur la question juive, 1946)
  • (Descartes 1596-1650, introduction et choix de textes par Jean-Paul Sartre, 1946)
  • Co je literatura? (Qu'est ce que la littérature?, 1947)
  • (Ecrire pour son époque, 1948)
  • Situace (Situations, 1947-76) (10 dílů)
  • (Le Fantôme de Staline, 1956)
  • Kritika dialektického rozumu: Otázka metody / Marxismus a existencialismus / Marxismus a existencialismus: Problém metody, 1966 (Critique de la raison dialectique, 1960)

sartre_kniha.JPGDivadelní hry a scénáře:

  • Mouchy (Les Mouches, 1943 - drama aktualizuje starověký řecký mýtus o Orestovi, zpracovaný Eurípidem. Orestés zabije vraha svého královského otce a tak osvobodí Argos. Nevěří, že se bude muset za svůj čin odpovídat nějakému bohu. Mouchy upoutaly pozornost veřejnosti a jejich uvedení bylo významnou divadelní událostí v Paříži v době okupace)
  • Za zavřenými dveřmi / S vyloučením veřejnosti (Huis-clos, 1944)- jednoaktovka
  • Počestná děvka (La Putain respectueuse, 1946)
  • Mrtví bez pohřbu (Morts sans sépulture, 1946)
  • Špinavé ruce (Les Mains sales, 1948)
  • Ďábel a Pánbůh (Le Diable et le bon dieu, 1951)- historické tragikomické drama odehrávající se v Německu za selských válek v 16. století.
  • Les Jeux sont faits, 1952

Další díla:

  • Transcendence ega (La transcendence de l'ego, 1936)
  • Baudelaire (Baudelaire, 1947)
  • Svatý Genet, komediant a mučedník / Saint Genet, komediant a mučedník (Saint Genet, comédien et martyr, 1952)
  • Kean (Kean, 1953)
  • Holá pravda (Nekrassov, 1955)
  • Vězňové z Altony (Les Séquestrés d'Altona, 1959)
  • Uragán nad cukrem, 1961 (Ouragan sur le sucre, reportage sur la Révolution cubaine, 1960)
  • Trójanky (Les Troyennes adaptation de Jean-Paul Sartre, 1965)
  • Domácí hlupák: Gustave Flaubert 1821-1827 / Idiot rodiny Gustave Flaubert od roku 1821 do 1857 (L'Idiot de la famille: Gustave Flaubert de 1821 a 1857, 1971) - 3 díly
  • Angažovanost Mallarméova (Mallarmé, 1979)
  • Domácí hlupák: kritika (The Family Idiot, Critique, 1982

Posmrtná vydání:

  • Sešity pro morálku (Cahiers pour une morale, 1983)
  • Sešity z doby podivné války (Les Carnets de la drôle de guerre: Novembre 1939 - Mars 1940, 1983)
  • Rukopisy zmládí - 1990

 

CITÁTY:

Myšlenky se rodí z praxe.

Chtěl jsem dobro - byla to pošetilost. Na téhle zemi a v téhle době neoddělíš dobro od zla.

Dlouho jsem pokládal pero za meč, ale nyní vidím naši bezmocnost.

Člověk není ničím jiným než tím, čím se učiní.

Život je udělán z budoucnosti jako tělesa z prázdného prostoru.

Lidský život začíná na rubu zoufalství.

Můj život nekonečně překračuje hranice uvědomění, jehož kdy mohu o svém životě nabýt.

Lidé už objevili vše mimo to, jak mají žít.

Existovat znamená prostě být tu: existující se objevují, dají se potkat, ale nikdy je nelze odvodit.

Brány svého vězení si každý nese v sobě.

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat.

Zemřít není všechno. Je třeba zemřít včas.

Chci být člověkem, který se mi nehnusí.

Být člověkem znamená snažit se být bohem.

Jsme tím, čím chceme být.

Člověk je takový, jaká je jeho činnost. Člověk není nic jiného než jeho život.

Protože se nám nedostává síly vůle vykonat zamýšlené činy, chováme se tak, jako by svět od nás nic nežádal.

Člověk žije, umírá a neví ani jak žije, ani jak umírá.

Lidé jsou bezmocní jen tehdy, jestli-že to sami připustí.

Když jsou lidé průměrní, neznamená to, že musí být skromní. Naopak, jsou pyšní na to, že jsou průměrní.

Člověk není souhrnem toho, co má, ale souhrnem všeho toho, co ještě nemá, čeho ještě nemá, čeho ještě může dosáhnout.

Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj sou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.

Člověk bude především tím, čím se být rozhodl.

Dobrý otec neexistuje, to je pravidlo; z toho bychom neměli vinit muže, ale prohnilá otcovská pouta.

Je zapotřebí, aby otcové pochopili syny a poskytli jim prostředky, s nimiž mladí lidé budou s to realizovat sny svých otců.

Možná, že by kritika více prospěla literatuře, kdyby především pomáhala pochopit dílo, kdyby je všeobecně chválila.

Kritika bez disciplíny je rozmar, disciplína bez kritiky je pasivita.

Kritika může být nepohodlná, ale nikdo neříká,že člověk je tu proto, aby žil v pohodlí.

 

Z DÍLA:

Nevolnost

vystupuje postava Antoine Roquentina, který zažívá přelévavé pocity hnusu (nevolnosti), kterého znenadání přepadají během jeho úvah, v různých situacích a prostředích (kavárna, park...):

..."...Vše je bezdůvodné, tento park, toto město i já. Když se stane, že si to člověk uvědomí, zvedne se mu žaludek a všechno se začne vznášet jako onehdy v Dostaveníčku železničářů: to je Nevolnost;

„...S námahou žvýkám kousek chleba, protože se nemohu odhodlat ho spolknout. Lidé. Je třeba milovat lidi. Lidé jsou obdivuhodní. Je mi na zvracení - a náhle je to tu: Nevolnost."

Roquentin je osamoceným třicátníkem ve městě Bouville, svému okolí je však naprosto odcizen, zrovna tak i svému tělu a často i své identitě. Roquentin nenachází důvod proč existovat:

...„...všichni jak tu jsme, jíme, pojídáme, popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom není žádný důvod proč existovat."

Roquentin si plně uvědomuje existenci všeho okolo sebe, ale sám sebe ve vztahu k existujícímu světu vnímá přespočetně:

...„...Nejasně jsem snil o tom, že se odstraním, abych alespoň zničil jednu přespočetnou existenci. Ale i má smrt by byla přespočetná. Přespočetná by byla i má mrtvola, má krev na těchto kaméncích, mezi těmito rostlinami v hloubi usmívající se zahrady. A rozežrané maso by bylo přespočetné v zemi, jež by je přijala, konečně i mé kosti, očištěné, oloupané, čisté a hladké jako zuby, by byly přespočetné: byl jsem přespočetný navěky."

Po letech se Roquentin setká se svou dřívější družkou Anny, která mu byla do setkání nadějí na změnu, možná poslední šancí. Zjišťuje však, že Anny v životě není šťastna a o Roquentina jeví zvláštní zájem jako o neměnný pilíř v jejím životě, který jí pomáhá pozorovat své vlastní změny, nicméně Roquentinův vztah k ní je taktéž neměnný tedy vřelý a náklonný A. Roquentin:

„...Já se, já se přežívám, opakuje Anny těžce. Co jí můžu říct? Copak znám nějaké důvody proč žít? Nejsem zoufalý jako ona, protože jsem nikdy nic zvláštního neočekával. Jsem spíš... udiven tím životem, jenž mi byl dán...dán pro nic."

„Obdivuji se, jak může člověk lhát tím, že získá rozum na svou stranu"

Román Nevolnost představuje zhnusení nad lživostí světa, který je člověku naservírován se všemi hodnotami a předsudky civilizace a se kterými se pak člověk musí v životě potýkat. Odpor k humanismu, vědě apod.

sartre_rukopis1.jpg sartre_rukopis2.jpg

Zeď

Jazyk: Některé povídky jsou napsané v ich, některé v er-formě. Jazyk dobře vystihuje prostředí, kde se děj odehrává, bez problémů můžeme poznat vězení, nebo prostředí bohaté rodiny.

Filosofie - uvědomování si života v mezních situacích, ve svém skoro nebytí přemýšlí člověk o svém bytí (Existencialismus)

Sbírka novel vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byli nejprve otištěny samostatně. Avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.

Hlavní postavy: Pablo Ibieta, Juan Mirbal, Tom Steinbock, lékař

Děj se odehrává během španělské občanské války. Vypravěčem je Pablo Ibieta, jeden ze tří vězňů odsouzených k trestu. Tím je zastřelení u zdi. Jsou považováni za anarchisty, a proto jim nepošlou faráře ale belgického lékaře, který jim má ulehčit poslední hodiny života. Pablo ale vůbec nemá pocit, že by jim nějak pomáhal: "Věděl jsem, proč sem přišel, nezajímalo ho, co si myslíme, přišel pozorovat naše těla, těla za živa překonávající agonii uprostřed života."

Vše okolo se jim zdá cizí, nové. Potom co si uvědomili, co s nimi bude, svět se pro ně změnil a budoucnost skončila: "Dívali jsme se na něj všichni tři, protože byl živý. Měl pohyby živého. Třásl se zimou, jako se třesou živý, tělo měl poslušné a dobře živené. My jsme však už necítili svoje těla - určitě ne tak jako on." "...hleděl jsem na Belgičana, který stál rozkročený na pevných nohách, ovládal si svaly - a který mohl myslet na zítřek."

Uvažují o tom, jak je zastřelí, mají strach z bolesti i ze smrti. Pablo se snaží vzpomínat na krásné chvíle svého života, ale jeho myšlenky vždy přerostou v obavu ze smrti. Před popravou myslí na to, jaká bude jejich poslední chvíle, cituji: "Budeme asi ustupovat ke zdi, budeme se zády zapírat o zeď ze všech sil, ale zeď nepovolí jako ve zlém snu."

Ráno odvedou Juana a Toma a popraví je. Pablovi ještě dají poslední šanci, ale jen pod podmínkou, že prozradí místo, kde se ukrývá Ramon Gris - jeho přítel. Neměl v úmyslu jeho skrýš prozradit (radši by zemřel), a tak jen z legrace pověděl, že se ukrývá na hřbitově. Když se vojáci vrátili ze hřbitova, čekal, že ho hned popraví, ale nestalo se tak. Až na to se dozvídá, že Ramon se pohádal se svým bratrancem a odešel se skrýt na hřbitov. Neuvěřitelnou shodou okolností se z člověka připraveného obětovat se, stává zrádce.

Toto je typické existencionalistické dílo, soustředěné na osamělost člověka mezi lidmi a kritizuje dehumanizaci společnosti. Autor zobrazením člověka v krajní situaci poukázal na to, že život jednoho člověka nemá větší cenu než život jiného člověka.

 

Místnost

Hlavní postavy: Eve, Pierre, pan a paní Darbédatovi

Manželé Darbédatovi mají strach o svou dceru Eve, která žije s duševně chorým manželem Pierrem. Mívá halucinace, že ho navštěvují sochy a zahrávají si s ním. O jejich skutečnosti přesvědčí také Eve, která je sama začne "vidět". Eve ani Pierre nechodí vůbec ven. Přemluvit ji chce i její otec pan Darbédat, který jí navrhne, aby dala Pierra do ústavu, ale Eve si myslí, že se pomátl on a ne její manžel. Po dobu jeho návštěvy si z něj Pierre dělá blázny. Lékař Franchot Eve prozradí, že do dvou let Pierre úplně zešílí, ale jí to nevadí a chce s ním nadále žít. Nechápe, proč se do jejich života vměšují jiní a nerozumí jim.

Pierre ji oslovuje Agáto, mluví o jejich zážitcích, které se nikdy nestaly. Eve si myslí, že Pierre už úplně zešílel: "Jsem to hlupák." Říkala si: "nezačne to dříve než za rok; jak řekl Franchot." Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztuhne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eve se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: "Dřív tě ale zabiju."

Tak jako ve všech povídkách v této sbírce mezi lidmi anebo okolo nich stojí zeď, někdy hmotná z malty a cihel jako zdi pokoje, ve kterém se izoluje mladá žena se svým duševně nemocným mužem, nebo pomyslná, neviditelná zeď, vytvořená potrhanými vztahy dcery a jejími rodiči.


Hérostratos

Hlavní postavy: Paul Hilbert

Příběh vypráví Paul Hilbert, introvert, který nesnáší lidi. Hnusí se mu celá společnost, v davu se cítí obklopený nepřáteli. Aby si dodal alespoň trochu sebevědomí, koupí si revolver. Jednoho dne ho napadlo, že by mohl střílet do lidí. Už nemyslí na nic jiného než na zabíjení. Vzpomíná si na příběh o Herostratovi, který se chtěl stát slavným a nepřišel na nic moudřejšího než podpálit chrám v Efezu, jeden z divů světa. Hérostratos byl "černý hrdina" a od toho dne se jím chtěl stát i Paul. Začne si namlouvat, že jeho osud bude krátký a tragický:

"Když jsem vyšel na ulici, pocítil jsem v sobě zvláštní sílu. Nečerpal jsem už jistotu z revolveru, nýbrž ze sebe samého: jsem tvor z rodu revolverů, rozbušek a bomb. Také já jednou, až nadejde konec mého temného života, vybuchnu a ozářím svět prudkým a krátkým plamenem jako magnéziový blesk."

Celý svůj čin naplánuje. Od rozeslání stovky dopisů známým francouzským spisovatelům, ve kterých vysvětluje svůj zločin (zastřelení lidí na ulici a jednu kulku si nechá pro sebe), přes únikovou cestu až po sebevraždu. S radostí sleduje, jak se jeho tvář mění na tvář vraha. Když už má dojít k jeho zločinu, zalekne se: "Na co zabíjet všechny tyto lidi, když už jsou vlastně mrtví." Rozhodne se tedy jít domů, ale zastřelí chodce vylekaného revolverem. Zpanikaří, vystřelí párkrát do davu a uteče do kavárny, kde se chce zamčený na toaletě zastřelit. Jenže v sobě nenašel tu odvahu, a tak se vzdává.

 

Intimita

Hlavní postavy: Lucienne Crispinová - Lulu, Henri Crispin, Riretta

Povídka zobrazuje manželskou krizi Lulu a Henriho Crispinových. Lulu je mladá, hezká a temperamentní žena, která nemiluje svého muže, ale je jí ho líto. Její manžel Henri je lenivý, impotentní a ne nejkrásnější. Jí to vlastně ani nevadí, ale když nafackuje jejímu bratrovi, pomstí se mu tak, že ho po čas návštěvy jejich přátel zavře na balkóně. Po jejich odchodu ho pustí. Henri je tak naštvaný, že dá facku i Lulu, což jí definitivně přesvědčí o tom, že od něj má odejít. Henri je z jejího odchodu zdrcený a neví, co má dělat a co řekne rodičům. "Náhodou" se potkají ve městě a i když si s ním chce Lulu promluvit, její kamarádka Riretta jí táhne pryč od Henriho.

Lulu se sejde se svým nápadníkem Pierem, se kterým chce utéci, ale po společně strávené noci si to rozmyslí a znovu touží po tom vrátit se k Henrimu. Nakonec to i udělá, ale píše milostný dopis Pierrovi, kde mu slibuje věrnost. Lulu cítí zodpovědnost za Henriho a bojí se ho opustit, protože by se trápil. Proto zůstane s ním, i když miluje Pierra.

 

Mládí vůdce

Hlavní postavy: Lucien Fleurier, paní a pan Fleurier, Berger

Lucien Fleurier je synem továrníka z Férolles, který se celý život připravuje na to, že nahradí svého otce. Povídka zachycuje období ranného dětství až do adolescenčního věku. Lucien se snaží najít sám sebe, jako každý v tomto věku. Nechává se ovlivňovat množstvím zajímavých a známých lidí, například Freudem, nebo Platónem. Ještě jako malé dítě přijde na to, že svět vlastně neexistuje, že všechno je jen iluze. Uvažuje i o sebevraždě, protože podle něj nemá život smysl, chtěl se jen probudit ze snu. Na to se dostává do společnosti "zatracených", kde se jeho idoly stávají prokletí básníci (Charles Baudelaire, Paul Verlaine). Setkává se s drogami, je obtěžovaný starším kamarádem. Uvědomuje si, že ani zde nenajde sám sebe, a proto zkouší stále něco nového. Zapálil se do politiky. Po každém přechodu na jinou univerzitu se jeho charakter více či méně mění. Neustále si klade otázku: "Kdo jsem?" Ale odpověď je pro něho zahalená v mlze.

Nakonec se mu podaří přijít na to, kdo vlastně je. Přišel-li na svět, bylo to jen proto, aby toto své místo zaujal: "Existuji, protože mám právo existovat." A snad poprvé v životě měl ohromující a slavné vidění svého budoucího osudu. Bude jeden z těch, kteří povedou tento národ.

 

Zhodnocení:

Autor často zobrazoval člověka v mezních situacích, kdy už nelze nic předstírat, Nachází si  výjimečné jedince, kteří se uzavírají do sebe. Jednotlivě postavy žijí v očekávání smrti a snaží se se vzniklou skutečností vyrovnat. Odhalují svůj charakter až na kost.

Zeď, ať už jako fyzická nebo jako psychická, odděluje jedince od společnosti. Staví s ji kolem sebe pod vlivem pocitů lidské existence. V případě tohoto díla symbolizuje zeď člověčí osamělost.

V anotaci, kterou psal sám autor, se o všech pěti povídkách dočteme: "Všechny tyto útěky jsou zastaveny zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit."

V povídkách se zeď objevuje vícekrát. V titulní povídce je to zeď zastřelených, zeď smrti, k níž přivlečou vězně, který se pokouší co nejvíc vmáčknout do zdi - "a zeď nepovolí", protože je nezrušitelná, nepovalitelná, zeď okrsku existence, v určenou chvíli svírající Pabla, jenž by chtěl své myšlení dostat na druhou stranu existence a pochopit vlastní smrt. Zřetelně metaforická je zeď v Povídce Místnost: je to zeď pokoje, ale ještě více zeď, která odděluje normální lidi a blázny. V dalších povídkách je motiv zdi méně výraznější, méně obsesívní. V Mládí vůdce zeď vystupuje jako konkrétní překážka pro druhého, pronásledovanou oběť "králových kamelotů". V Hérostratovi se zdí stává tenká přepážka, za kterou se hrdina utíká schovat před svými nepřáteli, lidmi. V Intimitě je to okno balkónu, kam Lulu zavírá Henriho. Okno je průhledné a tato "průhlednost" vůbec obkličuje Lulu při její snaze uniknout. Zeď je u Sartra překážkou na útěku před existencí, na útěku z pocitu existence. Vítězství existence je zjevné i v povídkách, které se zdánlivě vymykají tomuto úhlu pohledu. Na závěr Mládí vůdce se Lucienova proměna zdá dokonalá, přesto se však na samém konci vynoří úsměšek, který tuto proměnu zpochybňuje: Lucien, ten tvrdý mladý muž, mající své "přesvědčení" a hlásící se o

svá "práva", se dívá do zrcadla a vidí "jen obraz

hezkého, dychtivého obličejíčku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě". Objevuje se cosi jako ironie existence, protože knírek, který si Lucien chce nechat narůst, aby vypadal mužně v souladu se svým odhodláním, se svou volbou, vlastně vyjadřuje nedostatek a neúplnost, jež se bude stále obnovovat a prozrazovat.

Smrt je pobuřující fakt, ale nevyvratitelný, stejně tak nevyvratitelná je se všemi svými zvraty existence.

 

UKÁZKA:

Povídka Místnost:

Pierrovi se ulevilo a zhluboka vydechl. Ale zornice měl stále podivně rozšířené; potil se.

„Viděla jsi je?" zeptal se.

„Já je nemohu vidět."

„Tak buď ráda, bála by ses jich. Já jsem na ně zvyklý."

Evě se stále ještě chvěly ruce, krev jí bušila ve spáncích. Pierre vytáhl z kapsy cigaretu a strčil ji do úst. Ale nezapálil si.

„Mně nevadí, když je vidím," řekl, „ale nechci, aby se mě dotýkaly: bojím se, abych od nich nedostal uhry."

Chvilku přemýšlel a pak se zeptal:

„A slyšela jsi je?"

„Ano," řekla Eva, „je to, jako když hučí letadlo." (Právě tak jí to minulou neděli řekl Pierre.)

Pierre se poněkud shovívavě usmál.

„Přeháníš," řekl. Ale stále byl hrozně bledý. Podíval se Evě na ruce: „Třesou se ti ruce. Rozrušilo tě to, chudinko Agáto. Ale nemusíš se tím trápit: dříve než zítra už nepřijdou." Eva nemohla promluvit, jektala zuby a bála se, aby si toho Pierre nevšiml.

Pierre si ji dlouze prohlížel.

„Jsi hrozně krásná," řekl a vrtěl hlavou. „To je škoda

, to je opravdu škoda." Natáhl rychle ruku a dotkl se jejího ucha.

„Ďáblice krásná! Trochu mi překážíš, jsi příliš krásná, to mě rozptyluje. Kdyby nešlo o

rekapitulaci ..."

Zarazil se a podíval se překvapeně na Evu.

„Ale to není to pravé slovo ... Přišlo mi tak ... přišlo mi tak,´" řekl a neurčitě se usmíval. „Měl jsem tamto už na jazyku ... a tohle ...se připletlo místo něho. Už nevím, co jsem ti chtěl říct."

Na okamžik se zamyslel a zavrtěl hlavou.

„Tak," řekl, „a já budu spát." A dětským hláskem dodal: „ Víš, Agáto, jsem unavený. Už mi to vynechává."

Odhodil cigaretu a díval se neklidně na koberec. Eva mu strčila pod hlavu podušku.

„ Můžeš taky spát," řekl jí, zavíraje oči, „ ty už se nevrátí."

 

Použitá literatura:

vlastní poznámky a zápisky vč.

http://en.wikipedia.org/wiki/Jean-Paul_Sartre

http://ld.johanesville.net/sartre

http://ld.johanesville.net/sartre/citaty

http://ld.johanesville.net/sartre/dilo

http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jean-paul-sartre/


 

* V roce 1965 byla Nobelova cena za literaturu udělena Michailu Alexandroviči Šolochovovi. Příště se na hlavní stránce dočtete právě o něm. *

 


Související články:
Toni Morrisonová (02.04.2013)
Derek Walcott (23.01.2013)
Nadine Gordimer (17.05.2011)
Octavio Paz (04.08.2010)
Camilo José Cela (04.07.2010)
NAGIB MAHFOUZ ABDELAZÍZ (18.05.2010)
Josif Brodskij (08.05.2010)
Wole Soyinka (02.03.2010)
Claude Eugène Henri Simon (30.01.2010)
Jaroslav Seifert (20.01.2010)
William Gerard Golding (10.12.2009)
Gabriel García Márquez (16.10.2009)
Elias Canetti (04.10.2009)
Czesław Miłosz (22.09.2009)
Odysseas Elytis (15.09.2009)
Isaac Bashevis Singer (08.09.2009)
Vicente Aleixandre (02.09.2009)
Saul Bellow (25.08.2009)
Eugenio Montale (19.08.2009)
Harry Martinson (11.08.2009)
Eyvind Olof Johnson (11.08.2009)
Patrick White (02.08.2009)
Heinrich Böll (14.07.2009)
Pablo Neruda (07.07.2009)
Alexandr Isajevič Solženicyn (02.07.2009)
Samuel Beckett (23.06.2009)
Jasunari Kawabata (17.06.2009)
Miguel Ángel Asturias (09.06.2009)
Nelly Sachsová (02.06.2009)
Šmuel Josef Agnon (02.06.2009)
Michail Alexandrovič Šolochov (26.05.2009)
Giorgos Seferis (13.05.2009)
John Steinbeck (05.05.2009)
Ivo Andrić (28.04.2009)
Saint - John Perse (21.04.2009)
Salvatore Quasimodo (14.04.2009)
Boris Pasternak (07.04.2009)
Albert Camus (31.03.2009)
Juan Ramón Jiménez (24.03.2009)
Halldór Kiljan Laxness (19.03.2009)
Ernest Hemingway (10.03.2009)
Winston S. Churchill (02.03.2009)
François Mauriac (17.02.2009)
Pär Lagerkvist (10.02.2009)
Bertrand Russell (03.02.2009)
William Faulkner (28.01.2009)
Thomas Stearns Eliot (19.01.2009)
André Gide (13.01.2009)
Hermann Hesse (06.01.2009)
Gabriela Mistralová (30.12.2008)
Johannes Vilhelm Jensen (23.12.2008)
Frans Eemil Sillanpää (16.12.2008)
Pearl Sydenstricker Bucková (09.12.2008)
Roger Martin du Gard (02.12.2008)
Eugene O'Neill (25.11.2008)
Luigi Pirandello (18.11.2008)
Ivan Alexejevič Bunin (10.11.2008)
John Galsworthy (04.11.2008)
Erik Axel Karlfeldt (28.10.2008)
Sinclair Lewis (21.10.2008)
Thomas Mann (14.10.2008)
Sigrid Undsetová (07.10.2008)
Henri Bergson (30.09.2008)
Grazia Deleddaová (23.09.2008)
George Bernard Shaw (16.09.2008)
Władysław Stanisław Reymont (10.09.2008)
William Buttler Yeats (02.09.2008)
Jacinto Benavente (26.08.2008)
Anatole France (19.08.2008)
Knut Hamsun (12.08.2008)
Carl Friederich Georg Spitteler (06.08.2008)
Henrik Pontoppidan (29.07.2008)
Karl Adoplh Gjellrup (29.07.2008)
Verner von Heidenstam (22.07.2008)
Romain Rolland (15.07.2008)
Rabíndranáth Thákur (08.07.2008)
Gerhart Hauptmann (01.07.2008)
Maurice Maeterlinck (24.06.2008)
Paul Heyse (17.06.2008)
Selma Lagerlöfová (10.06.2008)
Rudolf Eucken (27.05.2008)
Joseph Rudyard Kipling (20.05.2008)
Giosuè Carducci (13.05.2008)
Henryk Sienkiewicz (06.05.2008)
José Echegaray y Eizaguirre (29.04.2008)
Frédéric Mistral (29.04.2008)
Bjørnstjerne Bjørnson (22.04.2008)
Theodor Mommsen (15.04.2008)
Sully Prudhomme (08.04.2008)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 19.05.2009 23:41:23     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Flammarion (@)
Titulek:
Jen malá poznámka k vaší osvětě. Když už o něčem takhle referujete, tak by k tomu měla být i bibliografie, ze které jste čerpali a popřípadě citovali.

  
Komentář ze dne: 20.05.2009 00:33:26     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes (@)
Titulek: Re:
Bavil jsem se na toto téma s Harr. Většinu věcí již dříve vypracovala, především ze svých poznatků a své knihovny. Vyučovat literaturu bylo jejím povoláním.

    
Komentář ze dne: 20.05.2009 00:35:27     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes (@)
Titulek: Re: Re:
...

      
Komentář ze dne: 20.05.2009 01:04:54     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Mstivá kantiléna (@)
Titulek: Re: Re: Re:
Co se týče bibliografie - je jedno, že to má autorka zpracované samostatně, ale není to její zdroj, není to její vlastní práce a na takovéto situace (viz duševní vlastnictví) je, pokuď se nemýlím, zákon a proto by se tyhle články daly považovat za krádež - z formálního hlediska samozřejmě. tahle osvětová činnost je samozřejmě dobrá, ale bibliografie musí být, kor u článku, jako je tento, kde jsou hory výtahů a citací. Až napíše autorka vlastní monografii atd., tak to bude odlišná situace. Pokuď autorka vystudovala vysokou školu, musí vědět, že bibliografie je povinná. Tady nejsme na vysokoškolské, či jednoduše školské půdě, aby jste byli apriori ochráněni před autorským zákonem, jako je to v edukační sféře.


        
Komentář ze dne: 20.05.2009 11:56:32     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - pavel kotrba (@)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
ano je to tak jak říkáš, autorské právo je tu od toho, ale Ríša v předchozí reakci mysel to, že Harr je pravou autorkou těch bibliografií na jiných webech takže užívá zde vlastního díla.. nevím do jaké míry a kolika bibliografií se to týká, ale nyní budou následovat nějací ruští autoři a tam jsem si jist, že to zpracovávala právě ona, u mých článků je to trochu jiné, většinou překládám, nebo kopíruji a tam bych měl oravdu uvádět zdroje, bohužel na to opravdu zapomínám a to je chyba, povětšinou to ale bývají weby jako wikipedie, kirjaso, spisovatele.cz,...

  
Komentář ze dne: 21.05.2009 11:33:56     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (@)
Titulek: Re:
Nemyslím, že práce zde, spíše esejistického charakteru potřebují bibliografii. Ani v tematických článcích v běžných novinách by nejspíš nebyla, ta je náležitá až ve vědeckých pracích, popř. odborných časopisech.

Spíš mi přijde, že trochu moc prostoru dostává životopis a faktické údaje vůbec, ta povaha díla je vystihnuta spíš zkratkovitě, jako by ze školního sešitu. Zrovna Camus a Sartre by si podle mě zasloužili více uchopení podstaty svého specifického přístupu k existencialismu, než vylíčení všech životních a publikačních mezníků.

    
Komentář ze dne: 21.05.2009 14:09:59     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Re:Jean - Paul Sartre
Díky za reakci, ale my zde nesuplujeme výuku, my opravdu jen seznamujeme s osobností - nositelem NC za literaturu tak, jak nejlépe umíme. Pokud naše články podnítí čtenáře k hlubšímu studiu, je to jen dobře.

Komentář ze dne: 20.05.2009 17:46:34     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: J.P.Sartre
Děkuji oběma pánům - Richardovi i Pavlovi za to, že mne tu hájí. Uvedla jsem u Sartera i prameny, ze kterých jsem čerpala v současnosti. To abych splnila podmínku a nevydávala za své to, co není mé.
Jinak je to jak říká Richard, dost věcí jsem kdysi zadala na internet a mnoho lidí z nich čerpalo, nacházím tak dost materiálů, o kterých vím, že jsou převzaty ode mne, pod jinými jmény.
To samozřejmě nikoho nezajímá a já to ani nechtěla rozebírat. Nemohu dost dobře vydávat to, co mám zapsáno ve starých poznámkách za "převzaté" věci, protože jde vesměs o výklady mých profesorů, které jsem si poctivě zapisovala a oni nikdy neudávali odkud čerpají. Dnes si už nepamatuji všechny materiály, které jsem byla schopna nastudovat či si různě přeložit z originálů - v době mých studií, bylo by i trapné, abych uváděla věci na pravou míru větou:" už nevím, kde jsem četla, že...." - Ale pokud na tom bude kdokoli trvat, klidně to udělám. Takže, abych nedělala problémy, budu uvádět použité prameny.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz