O světě ovládaném krutým hlasem a o dívce, která prožila svůj sen.

Půlměsíc září nad ospalou krajinou, která se propadla do světa splněných snů. Jeho odraz na mlčící vodní hladině sleduje bledá dívka oděná v pavoučích sítích. Hluboko v jejím pohledu je ukryto kouzlo východu slunce. Mlhová víla je na konci svého příběhu, prožívá poslední vteřiny plné nevinného ticha a pod nekonečným nebem vzpomíná:

Bylo teplé červnové odpoledne, po obloze zvolna putovaly mraky. S blokem na kolenou jsem nepřítomně pozorovala trávu lehce podléhající větru. Myšlenky se rozutekly kamsi do krajin provoněných skořicí a já zůstala sama. Opustil mě zpěv ptáků, opustila mě řeč jeho pohledu, měla jsem už jen vzpomínky a divné, prázdné místo v duši. Inkoustovými čarami jsem chtěla zakrýt slunce, ale k čemu by to bylo? Pod nimi by stejně zářilo dál, stejně jako všechny příběhy pokračují, i když dočteme poslední větu. Nic nekončí ani nezačíná, prostě to tu je.
 

 
Chlad a zima, silný vítr, náhlá tma, blesk a pak hrom. V tomto jediném nepopsatelném okamžiku se ode mě oddělil můj vlastní stín a ani se neohlédl, když nadpozemskou chůzí zamířil směrem k nedalekému hradu. Musela jsem ho následovat, on byl to poslední, co jsem měla. Bez něj bylo všechno náhle tak neskutečné, osamocené. Nesměla jsem o něj přijít. V rychlém běhu jsem přestala vnímat okolí, snad jsem přestala i dýchat.
Jak vyjádřit slovy něco tak mimo lidské chápání?
Strach z neuchopitelnosti, tíha nebes, slunečních paprsků. Místa, kterými jsem procházela, byla náhle tak jiná. Sotva jsem si uvědomovala, jak krátce všechno trvalo, když se stín zastavil před oprýskanými dřevěnými dveřmi, když rezivý zámek jedním jeho pohledem odpadl, když se dveře otevřely dokořán a vše náhle zaplavilo pronikavé světlo a já si zase chránila oči. – Co všechno mi v tu chvíli uteklo, už se nikdy nedozvím. –
Překročil práh, bylo vidět, jak mu zář ubírá energii, jak pomalu slábne, ztrácí svou barvu.
V hlavě jsem měla milióny otázek, tisíce pochybností, jen jednu touhu, jenže ta byla za všeho nejsilnější: Zjistit, co je na druhé straně! Stačilo pár kroků, a přece to bylo až moc. Ten první nejtěžší, pohnout se z místa a vědět, že už se nevrátím zpět.
Už jsem se neohlédla, všechno nechala za sebou, veškerou minulost, pochybnosti, sny, ze kterých jsem se probudila. Vždyť už jsem neměla co ztratit.
Vstoupila jsem do té neslábnoucí záře, zem se mi točila pod nohama, silně mi zvonilo v uších, ale ten krásný pocit, co mě zaplavil jako příliv vln svobody a volnosti, čistoty všech nádechů a výdechů.
Nejprve jsem uslyšela šumění trávy, zpěv ptáků, pak jsem pomalu otevřela oči: Můj stín, tak vyčerpaný a bledý se zhroutil do sebe a nad zázračnou kouzelnou krajinou vybuchl bílým plamenem.
 
Trvalo dlouho než mlžným oparem prostoupil sluneční paprsek a já opět spatřila onen svět, tolik se podobal tomu našemu, ale v něčem byl jiný, něčím, co jsem nedokázala odhalit. Poléhavé ticho rušil žabí orchestr, mající své vystoupení u průzračného jezera, které sloužilo jasnému nebi jako zrcadlo.
Lehkými, nedočkavými kroky jsem zamířila ke břehu, jemně rozcuchané světle hnědé vlasy se nechaly unášet větrem, který odněkud přivál vůni heřmánku. Usedla jsem k životadárné vodě, ztracená sama uvnitř sebe, ztracená pod neznámou jasnou oblohou, před obrovským zrcadlem, které odráželo vše tak, jak se samo vidělo. Podívala jsem se na svůj vodní obraz: Hluboké smutné oči, ve kterých však stále byla naděje. Dívka ve vodě se na mě nesměle usmála, jako by právě zahlédla někoho, kdo dokáže pochopit, před kým nemusí nic skrývat, možná měla slzy na krajíčku.
Najednou se obraz na hladině změnil: Usměvavé vlnky pohltila světle modrá zář, která dýchala něčím silným, obrovským a nevysvětlitelným. Dívka sklopila své nazelenalé oči a právě v ten okamžik se za ní objevila mužská postava.

Věděla jsem, že stojí za mnou, že mě sleduje, ohlédla jsem se. Naše pohledy se setkaly, vše kolem se naplnilo porozuměním, v jeho modrých očích jsem viděla ty své, byl v nich i mohutný vír, který mě vtahoval do hloubek jeho duše, nutil pocítit smutek, zvláštní smutek, na kterém však bylo něco pozitivního. – Každý poodkrývá ve svém pohledu sám sebe. –
Byl to člověk, který dokázal pochopit jednoduchou krásu sedmikrásek, naplnit cizí pohled jiskrami stydlivého snění, ukázat na hvězdy, když někdo pláče kvůli západu slunce.
Něžně natáhl svou teplou ruku směrem ke mně a letmo se dotkl mé tváře, jako by se chtěl přesvědčit, že jsem skutečná. Na okamžik jsem v jeho pohledu uviděla temnou propast vyděšení, která však zmizela stejně rychle jako se objevila. Čas utíkal a my dva tam stáli v tom větrosnubném objetí pohledů a ticha.
„Konečně, Mlhová vílo.“
„Kdo jsi? Proč Mlhová víla? Kde to jsem? Kdo je ona a co ta zář?“ Všechny mé otázky ze mě proudily jako divoká bystřina z hor, když časně z jara roztaje sníh. – Mýdlová bublina se naplnila a praskla v němém okamžiku. –
Jeho klidný hlas trpělivě vysvětloval a odpovídal: „Nikdo mi nijak neříká, nikdo mi nikdy nedal jméno, není důležité, kdo jsem, teď ne.“ Nedokázala jsem to pochopit a on to vyčetl z mé tváře.

„Jestli ti to pomůže, říkej mi třeba Bezejmenný nebo jakkoli chceš...Jsi ta, která vystoupila z věčné mlhy, proto Mlhová víla. Je to jen označení tvých skrytých snů, které tě tvoří, i když si je neuvědomuješ.“
Bylo toho najednou tolik, všechno se změnilo, všechno mělo najednou jiný smysl, pro mě nepochopitelný.
„Toto jezero je kouzelné, podobně jako spousta míst tady, stejně jako nádherné večery prozářené barvami. Ukazuje člověka takového, jaký se vidí a zároveň před ním odkrývá jeho tajemství i krásu.“
„Ale proč jsem tu?“
„Povím ti svůj příběh, pak možná poznáš pár věcí, prohlédneš rouškou tajemna.“
„Vyprávěj, prosím, Bezejmenný.“
„Celý tento svět, jak ho tu vidíš, všechny osoby, které poznáš, ovládá hlas v jejich hlavě, podle něj řeší své problémy, podle něj tráví den, dle jeho přání milují a opouštějí. Vlastně nikdo nemá svobodnou vůli, ale nechybí jim, protože nikdy nepoznali nic jiného, nikdo se nebouří, protože neví, že někde hluboko v nich existuje jejich hlas, i když spoutaný.“

„Ale co ty?“
„Nepřerušuj mě, prosím, je těžké mluvit o něčem, co sám dost dobře nechápu.
Taky jsem býval součástí tohoto koloběhu dnů, taky jsem sloužil Neumírajícímu stejně slepě jako ostatní. Jednou v noci jsem měl sen, podivně živý sen. Stál jsem uprostřed temné místnosti, kterou osvětlovalo mihotavé světlo svíčky. Byl jsem sám. Všude bylo příšerné, děsivé ticho. Přede mnou stál kamenný trůn a na něm seděla osoba, neviděl jsem jí do tváře, ale cítil jsem její smutek, cítil jsem jak uvnitř vadne jako šípková růže. Ten cizí hlas uvnitř mě zmizel, neslyšel jsem ho, měl jsem strach. Poprvé jsem nevnímal nic jiného než tlukot svého srdce tak plný toužení a nepochopení. Běhal mi mráz po zádech. Strašlivé chvíle, ještě teď se něco uvnitř mě otřese, když si na to vzpomenu.“
„Strašidelné, ušetři mě slz, prosím.“

„Musíš to slyšet, Mlhová vílo. Budu tedy pokračovat: Když jsem se ráno probudil, otřel jsem rukou studený pot z čela. Po chvíli se ozval ten hlas, zněl jinak než dřív, navíc mi pokládal otázky, poodhaloval mi smysl tohoto světa, za dlouhých tmavých nocí vykládal o kráse snění,o zázračném východu slunce, který prozáří šerý svět,o světle, jehož jsem součástí. Jednou mi pověděl, že on sám stvořil celý tento svět, že jsme jen jeho představy a pak, za jedné z bezhvězdných nocí, myslím, že měsíc byl v novu, počal vyprávět o dívce, která může do světa přinést nespoutanost a krásu, pochopení ve svém pohledu. Podle něj jsem byl jediná osoba, která ji může přivolat, protože jsem procitnul, slyšel své srdce a řídil se jím. Odkryl mi toho spoustu, věděl jsem o něm téměř vše. Poznával jsem ale i sebe jako jedinečnou bytost, uvěřil jsem, že musím žít, nikoli přežívat, že musím přivolat nevinnou Mlhovou mílu a hlavně jsem uvěřil, že to dokážu, když budu chtít, když budu doufat, že uvnitř tebe přežívá částečka dětské fantazie.“
„Proč já? A jak jsi mě našel?“

„Nevím, Neumírající chtěl tebe, dívku s nesměle zelenýma očima, čekající, až se otevřou dveře do zákulisí. Nebylo těžké tě najít, když máš v sobě vůli, není nic, co nedokážeš. Vyprávět o tom, jak jsem vysoko v horách hledal divotvorný hořec, jak jsem přiváděl jednorožce k slzám, to vše proto, abys mohla přijít, nebudu, na to nemáme čas. Podívej, zapadá slunce a támhle na obzoru už se třpytí měsíc.
Neumírající se změnil stejně náhle jako den v noc, jeho hlas potemněl, získal nádech hrůzostrašnosti, ničí lidi, ničí vše krásné kolem nich, nutí zabíjet a zraňovat. Musíš ho zastavit, Mlhová vílo! Jen ty to můžeš dokázat!“
Na jezerní pláň padla tma, na hladině se objevila dvě světla, jedno intenzivní, druhé nevinně, nesměle poblikávající se jemně proplétalo a pronikalo do hluboké záře plné pochopení. Kouzelná hra světel pomalu vrcholila, zatímco Bezejmenný něžně uchopil mé ruce a vzápětí jsem se ocitla v jeho nadpozemském objetí, přitiskla jsem obličej k jeho hrudi, uslyšela tlukot srdce. Pak vše kolem zmizelo v nekonečnu, já náhle měla křídla a vznášela se spolu s ním mezi bledými hvězdami, které se zarděly a ztlumily svou zář, když porozuměly intimitě a neopakovatelnosti téhle chvíle.
Tu kouzelnou noc jsem strávila v jeho náruči, oddala jsem se bezesnému spánku.