x x x

    Sandra se zadívala na oblohu. Přelétl po ní havran.
„432,8mm rozpětí, hmotnost 750,056 gramů. Odstín černě 00334 s jemnými přechody až do odstínu 00367. Zobák dlouhý 45,3mm a svírací svaly ho dokážou sevřít silou 069 Pa,“
prolétlo jí hlavou a sama se podivila nad tím, proč takové informace vůbec zpracovává. Na co jí jsou? 
„Jasně!“ odpovídá si hned. „Přece, se svou plochou křídel a hmotností, by se měl při mávnutí propadat o více než 112 mm a on se propadá sotva o 58mm. Je to nevěrohodné. Musí se to opravit!“
napadlo ji. Jenom nevěděla jak. Kdyby to řekla Markovi, jenže s tím komunikovat nemůže. Pořád tak nějak podvědomě doufala, že on jediný dokáže ten blázinec ukončit, jestli vůbec. I když na rovinu, co jí tu vlastně kromě toho odfláknutého havrana, který byl bezpochyby jejím dílem, protože celá zahrada byla jejím dílem, chybělo?  V ruce oprýskaný hrníček s tím nejskvělejším bylinkovým čajem, co kdy ochutnala. To bylo něco jiného, než ta automatová sračka.
Magda se objevila mezi dveřmi a zavolala na ní:
„Máš prej jít dovnitř.  Rádi bychom to probrali všichni společně.“

     Uvnitř bylo skoro k nedýchání. Tři lidé na tu starou kuchyni bylo až dost.
„No, a co normálně zkusit jít ven. Přece ta blbá zahrada, se všema mýma chybama, není to jediné, co tu existuje!“
„Proč si to myslíš?“
„Jednak vím, že je tu víc lidí, než my tři a ti musí někde být. A potom taky, než jsem se sem dostala, viděla jsem vykreslovat se třeba vaší ulici. Je to nějaká paralela k našemu světu, se vším, jenom to z té naší strany nevypadalo hmotně. Jak bych to jen řekla. V mých očích se to jevilo jako počítačový program, ale to neznamená, že je to méně skutečné. Navíc, náš starý svět se odtud může jevit ještě bláznivěji a neskutečněji...“
Podívali se na ni docela nechápavě.
„Prostě si myslím, že já a Magda, bychom se měly sebrat a normálně se pokusit jít domů. Jsem přesvědčená, že najdeme úplně stejný byt a dům, stejně jako tam. Svět se sice hnul, ale to nám nemusí vadit. Když už tu máme být, tak zkusíme být jako doma, ne?“
„No a já tu budu zase sám jako kůl v plotě!“ ozval se překvapivě ostře Chmýrko. Nikdo by od něj nečekal takový odpor.
„Víš, Magdo, kdybych opravdu umřel, a bylo po mně, tak bych ti snad odpustil celou tu habaďůru, co jsi na mě ušila.  Jenže ty jsi tak zvrhlá, že jsi mě mrskla sem. To ti nezapomenu. Proto taky, moje první myšlenka tady, byla na to, že tu budeš. Pořád se mnou! Za trest, jako pokání! Ale co uděláš ty? Kašleš na to!“
“No, pane Chmýrko, já se mezi vás nechci míchat, ale myslím si, že je opravdu rozumné zjistit, jak to vypadá venku. Jestli je moje domněnka správná, tak se tu stejně brzo sejdeme. A navíc, je tu pošťák a toho jste přece měl moc rád, ne?“
Chmýrko přikývl.
„Už když jsem byla tam, tak se to chovalo jako virus. Stejně to pohltí celej náš svět, tak se nemusíte osamělosti obávat!“
poznamenala ještě Sandra. Ale Chmýrko se rozhodně nesmířil s tím, že by měla mít poslední slovo.
„To se vám řekne, vám mladým. Můžete se scházet, můžete se bavit. Ale co my? Možná by pro mě bylo lepší pomyšlení, kdybych věděl, že jsem tady sám. Asi bych se s takovým stavem smířil a bral bych to prostě jako fakt, se kterým se nedá nic dělat. Ale nikdo z vás si nedovede představit, co je to žít osaměle ve světě plném lidí!“
Nerozuměly mu. A čekal snad něco jiného? TOHLE PROSTĚ ČLOVĚK DO ŠEDESÁTI LET NEMŮŽE NIKDY POCHOPIT.

x x x

     „A co byste teda chtěl, když ne peníze?“
zeptal se lékař otevřeně a udiveně toho mladého internisty. Udivovalo ho, že by ještě v dnešní době, prohnilé době, se našel organismus který nejede na peníze. Všichni chtěli jenom peníze, včetně jeho.
„Vaše místo!“
řekl najednou ten mladík a ani se nečervenal. To mu vehnalo smích do obličeje. Všechno napětí z jeho mysli bylo rázem pryč. Nakonec se nahlas smál i Marek, tak to fungovalo. Dělal si srandu nebo to snad v té své mladické nezkušenosti a naivitě mohl myslet vážně.
„To zapomeňte! Co bych asi tak dělal já!?“
opáčil okamžitě zpět s notným smíchem. Vypadalo to, jako docela dobrý fór. Mlaďoch ale pokrčil rameny, jako by to, co hlavnímu lékaři řekl, snad mohl myslet vážně. Rozhodně se nehodlal jen tak vzdát. Neústupnost a vytrvalost je sice hezká věc, u nastupující generace se to však obracelo v takovou absurditu, že dělali dojem spíš vší ve vlasech, než vytrvalců.
„Zapomeňte. Dovedu si prosadit dost, ale bůh nejsem. Na svoje místo vás prostě nemůžu dosadit sám a potom, když tam nebudu, tak vám ho nikdo nedá. Já vám mohu nabídnout definitivum za skutečně luxusní plat. Takový, jaký mají ostatní po deseti letech praxe. Chápete to? Dovedete si představit, co někdo musí odsloužit nočních, aby mohl mít takové peníze? Časem bych vás mohl protlačit na svého asistenta, to by pro vás jak finančně, tak v kariéře znamenalo velký skok. Ale to nejde hned. Musíte pochopit, že ani ředitel, ani majitel nejsou pitomci. Asi bych jim nedokázal říct jediný rozumný důvod, proč chci z bezvýznamného stážisty udělat asistenta. To snad pochopíte, ne?“
„Jenže peníze, to nejsou všechno.“
Zkusil zaprotestovat, ale už velmi chabě. Hlavní lékař věděl, že už má toho eléva oboru na lopatkách.
„To jistě ne, ale prozatím vám to musí stačit. Peníze nejsou všechno, ale co byste dělal raději. Práci, která je zaplacená a příliš nebaví, nebo opak? A odpovězte popravdě. Vlastně ne, ani mi nemusíte odpovídat nahlas. Stačí, když si pravdivě odpovíte sám sobě. Protože kdybyste chtěl dělat něco, co vás baví, tak nejdete sem, kde vaší jedinou a skutečně odbornou prací je konstatovat smrt. Nemám pravdu? Kde jsou vaši spolužáci? Na klinikách, které nemají ani pořádné vybavení, ale zase se tam něco naučí. Vy jste rozmazlený spratek, který tady radši bude jednoúčelně a bez fantazie dělat kolem dokola jedno a totéž, ale s vidinou definitiva na bohaté a neskrblící společnosti. O to vám přece jde a to vám teď nabízím, to je fér, nebo snad ne?“
Internista přikývl. I když popravdě, si to celé představoval jinak. Myslel si, že se ho ten zběhlý a už různými průšvihy protřelý lékař lekne. Počítal s tím, že by mu mohl nahnat strach. Asi by se měl raději sebrat a začít psát fantasy romány, když byl i přes svoje vzdělání a věk tak naivní.         

     „Co s tím chcete dělat? Myslíte, že někoho přesvědčíte k tomu, aby ze stážisty, kterej tu dělá všechno zadarmo, udělal luxusně placeného lékaře, co bude dělat to samé co ten stážista? Jste větší blázen než on,“
řekl mu později Marek, když internista odjel spolu se Zdeňkem a Magdiným tělem do spalovny.
„No a co jsem asi měl dělat? Já jsem přesvědčený, že tady to stejně všechno skončí, než stihne přijít ředitel do práce, tak co bych mu to neslíbil.“
„Tak to jste mu mohl slíbit klidně i to svoje místo, ne? Nemuselo se to tak natahovat.“
„To je pravda,“
přikývl.
„Ale zase co kdyby? Co když se stane nějaký zázrak a dopadne to dobře? Co potom. Já nechci skončit na dlažbě jenom proto, že jsem byl chviličku v úzkých.“
To znělo rozumně. Velmi rozumně. I když Marek to tak odmítal vnímat. Bylo tu daleko víc zneklidňujících událostí, tak jen poznamenal:
„Zázraky se nedějí. Za chvilku budeš spolu se mnou, klepat na monitor z vnitřní strany, tak je to!“
nasadil klidně familiérní tykání. Hlavní lékař to přešel, jako by to snad ani neslyšel.
“Co ti mám na to říct? Jsem unavenej. Za posledních šest hodin jsem udělal tolik zásadních rozhodnutí, jako snad za celý život. Nebudu soudit, která z nich byla dobrá a která špatná, ale musel jsem nad nimi všemi přemýšlet úplně stejně. Namáhat mozek, lámat si hlavu. Chápeš? Tak mám právo bejt unavenej. Nechtěj po mě žádná stanoviska ke složitým věcem. Nechtěj po mě přemýšlení a filozofické hypotézy. Já jsem unavenej. Jasně, možná stojím na počátku toho všeho, všech dnešních zrůdností, ale není mi dopřán ještě ten luxus, abych si za to mohl uvědomit všechny výčitky. Přijde to, ale teď, jestli není honem co řešit, chci mít klid. Od tebe, od něj, od všech.“
    Jenže v tu chvilku se mu rozječel telefon. Vytáhl ho z kapsy jako kolt a rychle sjel displej očima.
„Á, potenciální hlavní volá. Blbec. Chce dělat šéfa, ale nakonec nedokáže ani dovézt tělo do pece a počkat až ho služba spálí. Zosobněná drzost!“
Ale telefon vzal.
„Za peníze, který se vám chystám u vedení protlačit, snad dokážete stisknout knoflík spalování sám, nebo ne?“ 
Vyštěkl vzápětí.  
 
 x x x

     Stážistu napadlo, že nejlepší bude i Zdeňkovo tělo dotáhnout vedle k pecím a nacpat ho k Magdě. „No co, který ženský se poštěstí, aby i při kremaci na sobě měla takovýho chlapa!“
rozvíjel myšlenku.
    Trvalo to jenom chvilku, ale byl pořádně zpocený. Neměl moc kondičku a měl by si ji rychle obnovit. Když už konečně bude slušná vejplata, tak si koupí nějaké pořádné kolo a začne zase jezdit. Rád jezdil na kole, jezdil i za fakultu a byl docela dobrej. Jenže po škole musel kolo a všechno co mělo nějakou cenu prodat. Ne hned. Ale při tomhle živoření byl dotlačen k tomu, aby se zbavil všeho co měl rád.
     Když se vrátil vedle, uvědomil si, že Zdeněk padl, jakmile se dotknul knoflíku ovládání pece.  
„Jasně, jede to přes počítač, tak to bude asi ten problém. Ten Marek přece říkal, že se to šíří jako virus. Bude stačit něčím to tlačítko zmáčknout, na dálku.“
A oči mu padly na sekyrku hozenou na zemi. Sebral ji a šel do vedlejší místnosti.
„V peci oba jsou, tak dopravník můžeme vynechat,“   
říkal si nahlas.
    Napřáhl ruku a kovovým koncem zatlačil do červeného knoflíku. Plastové topůrko držel v ruce za konec, jako zkušený dřevorubec.
„Červené a modré tlačítko, jako studená a teplá,“
napadla ho ještě asociace, než to v tlačítku jemně luplo.
     Plameny vznikající spalováním zemního plynu osvítily vnitřek pece a započaly spalovací proces obou těl. Vzduch vháněný dmychadlem dovnitř, dodal spolu s kalibrovanými tryskami plynových hořáků plameni takovou teplotu, že těla shořela během chvilky téměř bezezbytkově. Vše se ukazovalo na malém, černobílém, monitoru u ovládacího pultu, jako by to byla stará televize a v ní nějaký odporný horor z padesátých let, jen neměl žádné diváky. Mladý lékař to nemohl vidět, protože jeho mysl se právě prodírala lesem různě aktivovaných, olejnatě hustých tekutých krystalů do prostoru doposud na něj tak vzdáleně a iracionálně působícího světa, zatímco jeho tělo se povalovalo před pultem na zemi.   
            

x x x


     Magda se vydala tichou a prázdnou ulicí směrem k jejich bytu. Opravdu to bylo všechno úplně stejné, jako tam, kde byla donedávna. Kousek cesty šla společně se Sandrou a docela dobře si povídaly. Jenom ji štvalo, že zatím nikde neviděla žádný taxík, na který by mávla, aby ji odvezl. Táhnout se pěšky přes dvě čtvrtiny města byla otrava, ale nic jiného jí nezbývalo. Zkusila z kapsy vyndat mobilní telefon, ale jeho displej zářil stejnou černotou, jako bezhvězdná obloha nad ní. 
   Když konečně dorazila, dveře bytu se otevřely, ostatně jako vždycky. Čekala snad něco jiného? Jistě že ne. Unaveně se posadila do křesla. Seděla po tmě a během chvilky začala usínat.
    Nevěděla, jak dlouho mohla spát, jestli hodinu, nebo snad víc. Mobilní telefon ji odnaučil nosit hodinky. Proč, když až donedávna měla údaj o čase jasně čitelný, stejně jako datum a spoustu jiných věcí, na jeho displeji.  Slyšela nějaký hlas. Už ho i rozeznávala. Jak ustupovala rozespalost, začínalo se jí v mysli trochu vyjasňovat a zřejmě větší prostor dostalo i centrum paměti. A hlavně po útlumu spánku i odpočaté a daleko rychlejší neurony. Jako by to byla restartem vyčištěná paměť.
„Jasně že mluvil Olda. Jeho hlas slyšela z koupelny. Přešla tam. Jako by mluvil z pračky. Otevřela dvířka bubnu a zřetelně slyšela pohvizdování přerušené občasným slovem či krátkou větičkou. Jeho starý zlozvyk. Vždycky když byl sám, pohvizdoval si a mezi tím si nahlas „opakoval“ co se chystá udělat.
„Tak, pěkně všechno barevné do pračky a nastavit na čtyřicet. A to ta moje zmije vždycky tvrdila, jak bez ní budu nemožný, že si ani nevyperu! Buď v klidu, Magdi. Nejenom vyperu, ale i vyžehlím a bude mi skvěle!“
Urazilo jí to a v těle se jí zvedla vlna vzteku. Když se poznali, měl dvě košile a asi troje značně zaprané slipy. A to nebylo ještě to nejhorší, co vlastnil. To hlavní, co měl, bylo chování lidoopa. Neurvalé, sprosté, odporné. Trvalo jí moc let, než z něj udělala alespoň trošku člověka a teď se jí bude vysmívat! Za to všechno! Ale okamžitě jí napadlo, že to přece tak nemusí zůstat dlouho. Chtěl se jí zbavit, přece jí řekl, právě těsně před tím, že s ní už nechce žít. Všechno, co se semlelo, mu mělo vlastně přijít náramně vhod. I ty peníze mu nakonec zůstaly. Ale teď je na tahu ona. Teď se může zasmát ona.
    A přistoupila k ovladači pračky. Nohou přibouchla dvířka bubnu, zapnula pračku a lehce s rukou na programátoru čekala, až to samé udělá vedle Olda. Smála se, až se jí chvěla ramena, až se bála, že jí ruka z toho drobného tlačítka sklouzne dolů.

     Olda se dohvízdal až ke spuštění „power“ tlačítka. Zatmělo se mu před očima a chviličku měl dojem, jako by prolézal skrz točící se buben a byl zaplaven studenou vodou předepírky, spolu ze slizce studeným, těžkým prádlem pleskajícím mu přes obličej a všechny části těla. Točila se mu hlava, ale netrvalo to tak dlouho, aby to bylo zásadně nepříjemné, aby to mohlo být nesnesitelně nepříjemné, jako třeba byla bolest po operaci menisku. Ta ho pronásledovala několik dní.
„Ale že ti to trvalo!“
smála se, až se zajíkala. Oldřich na ni chvilku vyděšeně koukal. Jako by přemýšlel o tom, že prostě ženy se nezbavíte, pokud to ona nebude sama chtít. Dokud vás sama neopustí.
„Když to tak má být, tak to tak holt bude!“
poznamenal jenom věcně.

x x x

     Sandra si právě říkala, jak mohla kolem takové, tak jasně zřetelně věci chodit, a nevšimnout si jí. Mělo by přece stačit dostat se na kliniku, ke svému počítači. A taky k Markově. Mobilní telefon jí sice nefungoval, ale to nemuselo nic znamenat. Jistě to bylo dočasné. Celý tenhle svět se rodil, tak člověk nemohl čekat, že bude fungovat okamžitě všechno a hned.
     Obrazovka začala poslušně vypisovat všechny hlášky jejich standardního Carollinského Unixu. Zavedla postupně všechny emulátory, tak jak byla zvyklá, aby mohla rozběhnout všechna běžná Linux prostředí a v nich zabezpečit stabilní chod linuxových vývojových nástrojů. Vzpomněla si, jak na to koukala, když přišla z fakulty a právě Marek ji začal zasvěcovat do tajů. Přišla sem nabitá Gatesovými windousy, kde bylo možné se skoro ke všemu doklikat do prehistorického prostředí pro každou akci vypisovaných konzolových příkazů.
    „Jo holčičko. Teď se ti to nelíbí, ale když se to naučíš, když to zvládneš, budeš daleko efektivnější a svobodnější. A hlavně, je to stabilnější a málokoho napadne pro to napsat virus, protože se v tom dneska už skoro nikdo nevyzná. A navíc, Linux, ten je demokratický. Jasně, je tam spousta věcí, který taky nejsou dotažený, ale do všeho můžeš. Nic si před tebou nikdo neschovává, neabsolutizuje.“
To se teď mohlo hodit. Všechno, co se naučila za kličky. Napadlo ji, že se pokusí udělat další virtuál v tomhle virtuálu. Taky do něj vložit samu sebe. Ne nijak podrobně, asi bude stačit nějaká figura, které vtiskne svoje hlavní povahové rysy a kus svojí podoby. Asi to nedokáže v takovém kvaltu udělat o moc lépe než zahradu, ale říkala si, že prostředí vnořené do prostředí je moc náročná věc, že by se to díky tomu mohlo začít hroutit. Interprety je velmi těžké odlišit pro paralelní děje a duplikovat všechny nelze. Takže se to jistě musí dostat do fáze, kdy budou obě prostředí vyžadovat totéž a na tom by to mohlo zamrznout. To by mohlo dát trošku času, nějak CELÉ PROSTŘEDÍ STRHNOUT!
   Zabrala se do práce a ani si nevšimla, jak se dveře začínají obalovat pavučinou. Ale ne obyčejnou pavučinou. Tahle byla jako utkána z ocelových lan a ostnatých drátů. Jako by ji někdo polil tunami vazkého a slizkého lepidla. Leskla se a vypadala odporně. Maličko to v ní chroupalo, jak se stále proplétala, houstla a rozlézala se.
    Magdě se pojednou její vlastní řetězce rozjely pod rukama a skákaly fantaskně do cizího, jako rozbíjející se skleněná láhev, znějícího úsměvu. Prostředí se vylepšovalo, její dvojník se v něm pohyboval sebejistě, ale jen do té doby, než uchopil naleštěný meč. Jinak vnořené prostředí pracovalo úplně bezchybně až do doby, kdy její dvojník spáchal sebevraždu. Potom se zhroutilo všechno, co zbudovala a co jí stálo tolik úsilí. Konečně poznala pocit marnosti. Konečně ve skutečnosti věděla, jaké to je, když se vám zdá zlý sen a vy nemůžete pohnout ani nohou, ani jediným svalem, abyste utekli.
„Tak takhle vypadá marnost?“ řekla si a zhroutila se za stůl, naproti figuře nesoucí její tvář a právě krvácející z hlubokých ran v břišní dutině.
    „Ty už jsi udělala dost, tak nestrkej laskavě ten svůj nos, kam nemáš.“ 
Ohlédla se a uviděla vstup i třetinu místnosti zašněrovanou tou podivnou pavučinou.
„Když budeš sekat latinu a nedotkneš se klávesnice, už to neporoste. Chci tě mít nějakej čas tady a spolehlivě tě to tu udrží. Ale neboj, nebude to nadlouho. Potom to zmizí a budeš volná. Rozumělas?  Můžu tu stanici klidně rozbít, ale když tě nechám, aby ses musela ovládat, je to o moc zábavnější...“


x x x

Dveře kanceláře se rozrazily a za nimi stál stážista. Měl v rukou sekeru, její rudé topůrko dávalo celému obrazu jeho postavy, rámovanému veřejemi dveří, melancholický nádech. Ta červeň, byla přímo symbolická. V téhle situaci by si ji nikdo nespojil s požární výbavou předepsanou normami Evropské Unie.
Tak a teď vás vezmu sebou oba dva!“
vyštěkl ostře.

„Jednoho se stačí dotknout,
Druhého sekerou tnout.
Rukou jenom lehce mávnout
A ten kdo jde hned teď
jsi TY!“

Mumlal podivně infantilní rozpočítávadlo. Na slovo „ty“ vystartoval a lehce přejel přes obličej hlavního lékaře prstem. Ten se okamžitě skácel na zem.
    Prudce vyrazil ruku se sekerkou do Markova směru. Ten sice reflexivně ucukl, ale jinak zůstal klidně sedět.
„Já ti nehodlám nikam utíkat. Proč? Nedostaneš mě ty, tak mě potká někdo jinej. Stejně se tomu nevyhnu. Bylo by to jako oslavovat, že jednomu z popravčí čety došly náboje.. Jestli to má přijít.... klidně tu sekeru polož.“
     Stážista odhodil sekeru a ta kovově zašramotila. Nakročil k Markovi a v půli kroku se jako podťatý svalil na zem.
„Kurva! Ten blbec je fakt k ničemu. Ani načasovat si to nedokázal. Zase budu muset čekat, dokud se neprobere ten druhej!“
říkal si Marek, napadlo ho, že by nebylo špatné čekat u kafe. Vylovil z kapsy jednu dvacetikorunu a šel na chodbu k automatu. Vhodil minci a zmáčkl jedno preso bez cukru a s mlékem.  Ale to, jak horká voda začala spolu se všemi přísadami proudit do hnědého, plastového kelímku už neviděl. Momentálně ho pálila hlava, protože byla celá ponořena v horké kávě. Byla to jen chvilka a na ramenou mu zůstával bílý poprašek sušeného mléka.  Lehce ho otřepal a potom uviděl Magdu s Oldou. Jako by na něj oba čekali.
„Tak to nebylo ani z poloviny tak hrozné, jak jsem čekal!“
poznamenal zcela klidně.
„Kde je Sandra?“
napadla ho ještě otázka, protože už mu bylo jasné kde je. Zaplať pánbůh, že to bylo takové bezbolestné, a že to zásadně nezatočilo z jeho osobností. Kdyby neviděl ty dva a neprodíral se tou kávou, řekl by, že se vlastně vůbec nic nezměnilo.  Jenom by docela rád viděl Sandru.
„Já s ní byla tady u Oldova táty. Ale potom jsme odešly. Já šla domu a ona říkala, že taky koukne domů. Tak si myslím, že jí určitě uvidíš. Vyspi se, ráno je moudřejší večera a dnešek byl docela záhul.“
Přikývl a napadlo ho, že to bude to nejrozumnější. Rozloučil se s oběma a vydal se taky k domovu.      
            
   x x x
     
      Musel se usmát tomu všemu hemžení, které právě pozoroval. Byli to ale podivíni. Konečně byl čas na zásadní trest. Snad to neudělal ani ve vzteku, spíš s jakousi škodolibou radostí. Dávno si přestal myslet, že stvořil člověka k obrazu svému. Dávno věděl, že ten nepoučitelný paličák ho přerostl a začal se povyšovat nejenom na přírodu, okolí i celý vesmír, ale i nad něj samotného. Kdoví proč se do všeho snažil strkat svoje prsty.  Toleroval to dlouho, snad až příliš dlouho. Jenže teď překročil poslední pomyslnou hranici. Když mu začal fušovat do zrození tím, že rozlouskl DNA kód, se kterým si dal kdysi tolik práce, bral to spíš jako hru, jako snahu o zachování rodu, trošku celou civilizací převrácenou a deformovanou. Ale když mu začal fušovat i do smrti, to už bylo moc. Vždycky říkal, že se od lidí, od těch obyčejných lidí, on stvořitel liší právě tím, že dokáže začít i ukončit život! Co by mu tedy vlastně zbylo, kdyby to zase jen tak přešel jako tu další miliardu drobností?
„Do sedmi dnů jste přesunuti právě v té technologii, na jejíž progresivitu jste byli tolik pyšní. Snad si ani v první chvilce nevšimnete, že jste jinde. Tohle místo, právě vaše místo, které jsem vám kdysi věnoval, potřebuji k dalšímu a jistě úspěšnějšímu experimentu. Vy už si nezasloužíte nic. Dal jsem vám snad nekonečný počet šancí, ale i stvořitel se může unavit a může mu dojít trpělivost, “
vystřelil nahlas, ač v celém dostupném nekonečnu nebyl nikdo, kdo by ho mohl slyšet.