Život je jedno velké jeviště. A jeviště? Hra na dokonalý svět...

Často jsem přemýšlela o tom, jak vrátit čas, všechno změnit a možná, možná bych to ještě dokázala. Ale proč ho vracet? Proč si donekonečna přehrávat chvíle štěstí, po kterých následuje smutek?
Bojím se znovu přijmout beztak marné naděje, nové sny a cíle. Má to vůbec ještě cenu? Tomu sama nevěřím.
Nevím, jak dlouho ještě zvládnu hrát tuhle hloupou, starou hru na hodnou holčičku. Každý den vstát, nasadit masku s úsměvem, vyhnat z očí pocity a nechat v nich jen prázdnotu. "Navždy" tiše proplouvat jevištěm, šedá, melancholická postava. Jen jedna z mnoha.
Každé ráno spatřím ten obraz, obraz s červenou plachetnicí, a vzpomenu si na to, kdo jsem. Je to dobře nebo špatně? Nevím.
Nezbylo už mi skoro nic, jen pár střípků rozbitých snů, ale přesto mám víc, než kdokoliv z těch, kteří mě dennodenně urážejí. Protože jsem měla štěstí. Poznala jsem několik lidí, kteří mi změnili život, kteří mě podrželi. A co víc, ti lidé mě vytáhli.
A není snad tohle nejdůležitější? Nestojí mi za to, hrát tu únavnou hru na lepší svět?
Stojí.
I za ty okamžiky nostalgie, kdy sedím pod stromem, ze kterého už dávno většina listí opadala a jen čekám. Čekám na co? Nevím, celý život přece na něco čekáme. Třeba čekám na to, že za mnou přijede princ na bílém koni a vysvobodí mě ze zajetí zlého draka.
Ale já samozřejmě nejsem princezna.
A tak mi nezbývá nic jiného, než další den znovu projít jevištěm, kde se hraje hra na dokonalý život.
Ale ani to jeviště není zdaleka dokonalé, ne, zadřela jsem si o něj třísku, když jsem šla bosá. A tu třísku už nikdy nikdo nevtáhne…mám ji už moc hluboko v srdci.
A proto říkám, Bohu díky.