Park ho přivítal svěží zelení, která byla na pohled příjemná a nádherně voněla. Posadil se na lavičku a čekal, pozoruje dovádějící ptáčky. Vysoko ve větvích rozeznával azurově modrou oblohu, jež se snažila svou obrovitostí dosáhnout až na zem.

            Čekal. Věděl, že musí přijít. Chyběla mu tak, jak by to nikdy nikomu nepřiznal. Snažil se skrýt to i sám před sebou, ale nedokázal se obelhat. Bez ní nežil. Jen pomalu umíral. Čekal na smrt, která si s ním hrála, avšak nechtěla se dostavit. Byl jako zvíře lapené v kleci, z níž není úniku. Když byl s ní, byl úplně mimo, ale když byl bez ní, byl úplně bezmocný. Tušil, že bez ní nedokáže existovat.

            A pak se najednou objevila. Měla drobnou, nevysokou postavu. Záplava zlatavých vlasů ji zdobila jako koruna sahající k ramenům. Nádherně tvarovaný obličej s překrásným úsměvem. Drobný nos. Pronikavé zelené oči, v jejichž hloubce se dalo ztratit, se dívaly přes obroučky brýlí, které dolaďovaly již tak skvostnou tvář.

            Nevydržel sedět. Jak na jehlách vstal a šel jí naproti. Blížila se k němu jako bohyně zosobňující nejkrásnější dívku na světě. Její úsměv hřál na duši, jejímu pohledu se nedalo odolat. A její kroky směřovaly k němu. Těšil se na ni. Nemohl se dočkat okamžiku, kdy se na ni zblízka zahledí.

            Ten moment konečně přišel. Byla ještě krásnější než v jeho snech. Klouzal pohledem po jejím obličeji a nemohl se odtrhnout. Srdce mu bušilo jako o závod. Cítil, že žije. Konečně přestal skomírat. Jeho duše byla přešťastná. Kdyby mohl, výskal by radostí.

            Avšak něco nehrálo. Její úsměv se vytratil neznámo kam. Zmizel v propadlišti času, jakoby nikdy ani neexistoval. Nedokázal pochopit, co říká její nádherný hlas: „Nehodíme se k sobě, musíme to skončit.“

            Ta věta zněla jeho myslí a nechtěla odeznít. Odrážela se jeho podvědomím jako nůž vhozený do ocelové místnosti. Z jeho lebky se stala kobka nepropouštějící žádné informace. Jen ta zpropadená věta tam zněla stále dokola. Ozvěnou se vracela zpět k jeho uším, aby jej zasahovala plnou hlasitostí.

Byl bezmocný. Celý svět se smrštil do jednoho okamžiku. Nevěděl, co má dělat. Netušil, co se s ním děje. Byl naprosto bezbranný ve spárech svého vlastního myšlení.

„Jestli mě skutečně miluješ, necháš mě jít,“ vytrhl ho její sametový hlas.

Stoupla si na špičky a políbila ho. Celým jeho tělem procházely vlny elektrizující mozek. Nemohl se bránit. Prostupovaly nejtemnějšími skulinkami a mučily ho. Mučily ho tak, jak v životě nic jiného.

Otočila se zády a odešla. Pozoroval ji, jak nastupuje do trolejbusu, který zastavil snad na její přání. Nechtěl ji nechat odejít. Bylo mu hrozně. Svět mu protekl mezi prsty. Chtěl se za ní rozběhnout, ale podlomily se mu nohy.

Klečel na zemi a brečel. Rozmazaně, přes potoky slz viděl, jak odjíždí jeho jediný smysl v životě. Jak mizí tam, kde už ji nikdy nenajde. Nemohl s tím nic dělat. Po skráních mu stékaly odporné slzy, jichž se chtěl zbavit. Snažil se, ale nešlo to.

Proč? Proč se to stalo? Myšlenky bouřily jeho zmučenou myslí. Kéž bych mohl vrátit čas. Kéž bych mohl na všechno zapomenout. Proč mi tak chybí? Proč mi hodina bez ní připadá jako celá věčnost? Proč musela odejít a nechat mě samotného? Proč bez ní nedokážu žít?

A slzy dál tekly a on věděl, že je to naposled…