Pamatuji! Vlhkou, temnou místnost přepůlenou latěmi. Spící jablka za nimi. Kdykoli jsem si vzal, cítil jsem tu trpkost jejich odpočinku. Pamatuji na strýce, vždy v gumákách, se zvířecím stiskem ruky a očima štvaného zvířete, sedával před chalupou s cigaretou a dvěma větami, vítal nás rok co rok.

Pamatuji psa a jabloň. Svět se zdál tehdy bezpečně malý, rozeklaný, mezi jazykem plotu a psí budkou. Za plotem jsem pozoroval potok, pes sebou zoufale škubal na řetězu a jabloň, kterou jsem nikdy nedobyl, se vznášela k nebi.

Když babička odešla a pes zmizel, všechno tak zvláštně ztichlo. Strýc hovoříval, že ji vídává v noci, jak na něj mluví a měl strach za všechny křivdy, které jí provedl a hlavně za sebe. Mezitím stačil spálit všechny skříně a hořlaviny, jako by se bál, že poslední kdo bude hořet, bude on. Jednoho dne jsme jej našli. Promrzlého, v hovnech, jak ho čas opouští. V nemocnici volal po rumu a na plicích mu seděla exploze. ¨

Odešel za ní. Čert ví kudy. Jenom ta jablka. Stále cítím jejich vlhkou, temnou příchuť. Nikdy se jí nezbavím!