|
<<
Leden
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | 1 |
2 |
3 |
4 |
| 5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
| 12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
| 19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
| 26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
|
|
Stránku si právě čtou 2 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Smrt chodí v poledne
(ze dne 18.05.2007, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Smrt chodí v poledne
Western říznutý sci-fi nebo sci-fi říznuté westernem?
Dám vám dobrou radu: až pojedete na dovolenou, určitě nejezděte na planetu Goth. Když se do těch nekonečných plání písků opře přes den slunce, přísahám, že je to horší než samo peklo. Byl jsem už sedmý den na cestě od místa, kde jsem zastřelil ty tři nájezdníky, když jsem si poprvé myslel, že skutečně umírám. Padl jsem do písku a dlouho nebyl schopen ani doplazit do stínu černých skal. Dva z těch parchantů byli jenom lidé, ale s tím třetím, Helianem, byl problém. Honil mě přes duny a skály stále hlouběji a hlouběji do pouště. Nakonec jsem se mu dostal na záda a svíral tak dlouho, až jsem ho uškrtil – docela málo elegantní způsob, jak zabít chlapa. Schytal jsem od něho a kumpánů celkem sedm kulek. Sice jsem si je vytáhl, ale rány se nechtějí hojit – zřejmě kvůli tomu zvláštnímu viru, který je na téhle planetě všude kolem. Mé tělo by na jeho potlačení potřebovalo více ethanolu, který si neumělo vytvořit. Pod skalou jsem zlomil vaz ještěrce a zakousl se do jejího syrového masa.
Když jdete pouští a žhavé slunce vám rozpaluje prostřílený klobouk, který jste navíc sundali z hlavy mrtvole, nedokážete po chvíli myslet na nic jiného, než na nohy ztěžklé únavou a klouzající po sypkém povrchu. Nevím, kolik kroků jsem udělal mezi jednotlivými upadnutími do písku, ale věděl jsem, že tak nikam nedojdu, nehledě na to, že klidně desítky tisíc kilometrů přede mnou nemusela být žádná civilizace. Pak se mi dokonce začínalo zdát, že některé skalní masívy vidím poněkolikáté. Tehdy jsem se mi z úst vydralo zmučené zasyčení a padl jsem na kolena. Uvědomil jsem si znovu palčivou žízeň, jejíž trýzeň jsem tak dlouho potlačoval. Sevřel jsem popraskanými rty hrdlo láhve a vypil poslední zbytek vody nasbírané kondenzací v jeskyních. Celý ten týden jsem pomalu krvácel a děravým pláštěm se mi navíc do ran dostávaly zrnka písku. Pomalu jsem upadl do horečnatých snů.
Otevřel jsem oči a byl okamžitě při plném vědomí, jako bych dostal ránu z defibrilátoru. Postavil jsem se. Ať mě smrt zastihne na nohou. Nedokáži říct, kolik dalších kilometrů jsem mezitím ušel, než jsem objevil ty trosky spadlého transportéru. Bylo to mě jako rajská zahrada. Mrtvoly byly sice celkem prohnilé a ohořelé, ale můj hlad ukojily lépe než ještěrky. Dokonce jsem našel mapu oblasti.
„Přišel jsi z pustiny?“ ozval se farmář.
Až do teď seděl na plotě svého pozemku nehybně jako socha. Zastavil jsem se a podíval na něj.
„Ano,“ řekl jsem a podivil se, jak můj hlas zní.
„Pěšky?“
„Přesně tak.“
Došel jsem k němu.
„Proti viru, který je ve vzduchu, se bráníte alkoholem?“ zeptal jsem se přímo.
„Jsi snad z jiné planety?“
Kývl jsem hlavou.
„Aha. No, máme etanolové injekce, ale někteří z nás dávají přednost klasickému způsobu.“
Ušklíbl se a napil z placatky. Chvíli jsem se na něj mlčky díval.
„Chceš?“ zeptal se a podal mi láhev.
Vyprázdnil jsem ji do dna.
„Nespadl jsi tady náhodou s tím velkým Helianským křižníkem?“
„Musel jsem nouzově přistát poté, co jsme je sestřelili. Úplně zničeni jsme dopadli kousek od nich.“
„Cože? Ty jsi sestřelil Helianský bitevní křižník! Skvělý vtip.“
Muž se rozesmál. Ani jsem se nepohnul.
„Hledám vysílač,“ řekl jsem, když se přestal smát. „Podle mapy by měl tady někde být.“
„Jo, je tam, za městem,“ ukázal rukou, když si hřbetem dlaně utřel ústa.
„Dobře,“ řekl jsem a dal se na odchod. „Asi půjdu navštívit místní hospodu.“
Pak jsem se zastavil. Před vstupem do města se ve větru třepotala Heliánská vlajka.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se.
Podíval se stejným směrem.
„Šerif tohohle zapadákova je Helian.“
„Říkáš to s klidem, který se mi nelíbí,“ zavrčel jsem.
„A co s tím asi máme dělat?“ odplivl si farmář. „Má bandu dvaceti hrdlořezů. Jsou silnější a rychlejší než lidé. My jsme pro ně jen něco jako psi – dokud jim dobře sloužíme, tak nám poskytují technologii, bez které bychom nemohli přežít; jakmile ale někdo příliš machruje s bouchačkou, odstřelí ho jak vzteklého psa. Radím ti cizinče, s tím revolverem se před nimi moc neochomýtej. A když je potkáš, nedívej se jim do očí…“
Sevřel jsem pěsti a pohlédl na revolver, ukořistěný od nájezdníků.
„Nikdy se neskloním před Helianským psem. Nevěděl jsem, že na tuto planetu ještě nedorazila spravedlnost. Teď se o to sám postarám. A technologii vám poskytne Pozemská Aliance.“
„A kdo jsi, že to můžeš tak jistě tvrdit?“
Přistoupil jsem k němu blíž a řekl mu, kdo jsem.
Pomalým krokem jsem přišel na náměstí. Kolem mě stály dřevěné a plechové domy, pod nohama mi křupal písek. Šerifova kancelář byla nejvyšší z domů a na její špici visely velké hodiny. Malá ručička byla na dvanáctce a ta velká jen o minutu nazpátek. Od bílého ciferníku se odráželo vražedné slunce. Přímo proti šerifově kanceláři byla velká budova hospody. Před jejím vchodem stál opilý Heliánec, pravou rukou držel mladé děvče za paži a levou se ji snažil osahávat. Škubala se a bránila, ale s Heliáncem její útoky ani nepohnuly, naopak se mu to zřejmě líbilo a pobavilo ho to.
„Najdi si někoho rovného, když se chceš bít,“ ucedil jsem.
Pustil dívku a otočil se. Okamžitě utekla. Díval se na mě s rozzlobeným výrazem v očích.
„Tebe jsem tady ještě neviděl, cizinče…“ řekl temně.
Odhrnul si plášť a položil dlaň na pažbu pistole. Nehýbal jsem se. Ulice se plnila přihlížejícími lidmi i Heliany.
„…ale musíš být hlupák, když chceš hned po příchodu do města umřít.“
Povytáhl pistoli z pochvy. Napětí v ulici vzrostlo. Lidé okolo tajili dech. Minutová ručička poskočila na dvanáctku. Rozezněly se zvony ohlašující dvanáct hodin a Helian ležel v prachu s prostřeleným krkem. Vrátil jsem zbraň zpátky k opasku. Podíval jsem se výš, na nejvyšší okno šerifova domu. Za záclonou se skrýval Helianský obličej s jizvou ve tvaru X na čele. Skryl se pomalu za záclonu. Otočil jsem se a vešel do hostince. Fascinovaní Helianci mě jen mlčky pozorovali, ale nepohnuli se. Hostinský stál poblíž držáku na svou brokovnici. Ignoroval jsem ten fakt, posadil se za pult a řekl rázným hlasem: „Nalij mi.“
Za všudypřítomného ticha vzal flašku a nalil mi do půlky. Hodil jsem ji do sebe a nechal si dolít. Uslyšel jsem kroky a uslyšel za sebou známý hlas. Neotočil jsem se a dál klidně pil.
„Chtěl bych mít tvoje nervy, Awene,“ řekl mi. „Pronásledovat mě poté, co jsi mě poznamenal tou jizvou a s hanbou vyhnal do temných koutů vesmíru.“
„Lichotíš mi,“ řekl jsem ironicky, aniž bych se na něj podíval.
„Tady, když se mnou lidé mluví, dívají se mi do očí,“ řekl.
Rázně jsem vstal a otočil se. Naše tváře byly od sebe sotva pár centimetrů. Jeho Helianské gorily nervózně tiskly pažby zbraní. X na jeho čele bělalo napětím.
„Byl jsi vždycky stejný mizera, Chevialare,“ řekl jsem. „Nehledal jsem tě, byla to náhoda, která mě přivedla na tuhle planetu. Ale když už jsem tady, budu muset vzít spravedlnost podruhé do vlastních rukou.“
„To bych chtěl vidět jak,“ řekl a naklonil se ke mně ještě blíž.
Odvrátil jsem se a znovu posadil ke svému chlastu. Napil jsem se a tiše pronesl: „Kolem poledne je tady docela horko, že? Chlap může snadno dostat úžeh a umřít. Dneska v poledne umřel jeden chlap, zítra v poledne umře další…“
Jeho trpělivost přetekla. Vykřikl a smetl mi sklenku ze stolu.
„Myslím, že ti chlast nesvědčí!“
„Asi,“ řekl jsem klidně a zvedl se.
Pomalým krokem jsem procházel hospodou a cítil, jako by se na mě měli všichni každou chvílí vrhnout. Když jsem vyšel před hospodu, dal jsem se do běhu.
Schovával jsem se v rozervaných skálách celý den. Teprve když slunce zrudlo a zalilo celý obzor, spatřil jsem v něm uhánět obrysy mnoha jezdců na ještěrech. Počkal jsem, až přijeli až do skalního labyrintu a odjistil. Začne peklo, to jsem věděl. A nejspíš přitom chcípnu. Ale proč se tím trápím, kdybych neumřel tady, umřu jinde, v ještě horším konci vesmíru.
„Vlastně vám závidím,“ podotkl jsem směrem k Helianům. „Vy to budete mít bezbolestné a rychlé.“
Jezdci se rozdělili. Začal jsem po jedné ze skupinek střílet. Nevím, jestli jste byli někdy na bojišti, běhali od kamene ke kameni a nic (ani třeskot pistolí) pro vás nebylo hlasitější než vlastní rychlý dech.
Bylo to přesně takové, jak jsem si myslel. Bolelo to a hodně. Kulky mi provrtaly svaly a roztříštily kosti. Nemohl jsem se nadechnout. Pálily mě oči. Vytáhl jsem dýku z Heliana a unaveně se opřel o kámen. Zpoza kamení jsem slyšel kroky dalších čtyři. Zrovna teď mi musely dojít náboje! Rychle jsem mrtvole přehodil přes ramena svůj šedý plášť a zapnul pod krkem. Pak jsem ji shodil z útesu do rokle a schoval se za velký balvan.
„Támhle je! Dostaňte ho!“
„Škoda munice, tohle nemohl přežít.“
„Nebudu si jistý, dokud nebude mít hlavu na sračky. Střílej.“
Slyšel jsem rachocení pušek a třásl se zimnicí ve své úkrytu. No tak, přežil jsem už přece horší zranění, nebo ne? Vyplivl jsem krev a lehl si na tvrdou zem. Heliané odcházeli a já jsem pocítil, že umírám. Slunce vycházelo, ale já jsem to přes zavřené oči neviděl.
Chevialar si musel přiznat, že je trochu nervózní, i když mu jeho chlapi přísahali, že je Awen po smrti. Prostě si říkal, že to nemůže být tak jednoduché. Ale už dost. Příliš dlouho proseděl v kanceláři, půjde do hospody a spláchne ten neurčitý strach pálenkou. Vstal, utáhl si kravatu a pobídl čtyři velké Heliany, ať jdou s ním. Když přicházel k proskleným dveřím a díval se přes ně na sluncem zalité náměstí, měl zvláštní pocit. Jakoby tam venku všechno ustrnulo. Otevřel dveře a stanul tváří v tvář člověku. Byl to jeden z farmářů, s odbojným výrazem ve tváři a puškou v ruce. Awen jim včera dodal odvahy, pomyslel si Chevialar.
„Ustup mi z cesty, pse!“ řekl výhružným hlasem. „Nemáš na to.“
Farmáři se roztřásly ruce. Díval se do Chevialarových nelítostných očí a na jeho poskoky. Potom mu do očí vyhrkly slzy, shrbil se a pokorně odkráčel pryč. Ostatní ozbrojení lidé také sklopili hlavy.
„Cizinec je mrtev! Táhněte do svých domovů a pusťte mě do hospody!“ zvolal na celé náměstí.
Vyšel směrem k hospodě. Ulicí foukal teplý vítr. Bylo v ní absolutní ticho. Chevialar se v půlce náměstí náhle zastavil. Je třeba přijmout svůj osud, řekl si a otočil se. Pár kroků od něj stál Awen. Měl klobouk zaražený hluboko do čela a hlavu skloněnou až k hrudi. Z mnoha ran mu tekla krev a vypadalo to, jakoby spal ve stoje.
Pozvedl jsem hlavu a pohlédl mu do očí. Nerozeznával jsem v nich žádné emoce. Podíval jsem se na hodiny. Za minutu pravé poledne. Znovu jsem se podíval ně něj. Jeho tvář byla jako vytesané z kamene. Pak se podíval na stranu ulice a mírně ušklíbl. Upřel jsem pohled stejným směrem a spatřil hrobníka, jak ve stínu své dílny pomalými a uváženými pohyby hobluje hranu dřevěné bedny. Pak jsem ustrnul. Vnímal jsem pot, který mi tekl po zádech a hejno much, které bzučelo kolem nás. Chtělo se mi spát. Chevialar plynulým pohybem vytáhl revolver a důkladně mi zamířil na hlavu. Ani jsem se nepohnul. Slyšel jsem, jak natahuje kohoutek, ale zůstal jsem stále nehybný. Znělo to ve ztichlé ulici jako silný zvuk, když ručička cvakla a poskočila na celou. Třeskla rána. Chevialar se usmál a zasunul revolver do opasku. Z díry mezi očima mu tekla krev a zmáčela ústa do ruda. Zkusil udělat několik kroků do hospody, ale zhroutil se na její schody. Měl pravdu, skutečně to nebylo tak jednoduché. Opět jsem strnul a po celou dobu, co zněly zvony, jsem se ani já, ani šokovaní Heliané nehýbali. Jedenáct, dvanáct, konec, zvony dozněly, sen skončil. Heliané rychle pozvedli zbraně, ale pak… …prásk, prásk, prásk, prásk… …nestihli zmáčknout spouště. Dopadl jsem do písku na kolena. Přiběhl ke mně pobledlý farmář, ale dřív, než se na cokoliv zmohl, chytil jsem ho za límec a přitáhl k sobě.
„Obnovte vysílač, vysílejte na frekvenci sto dvacet šest celých jedna, volejte velící loď pozemské flotily. Opakujte osobní kód dvacet šest, čtrnáct, sto dva. Řekněte jim, že…“
Zatnul jsem zuby, abych nezaskučel bolestí. Už jsem opouštěl své tělo.
„…řekněte, že admirál Awen zemřel a že jeho poslední rozkaz…“
Vyplivl jsem krev.
„…ať letí k zemi a vypráví výhru nad Heliany. A ať tady pošlou nějaké techniky…“
Tak, všechno jsem maximálně racionálně a efektivně, teď můžu v klidu umřít. Poslední obraz, který jsem si představil byl můj první důstojník, jak si obléká admirálskou uniformu.
|
Zobrazit článek Smrt chodí v poledne
|
|
