Barbarský válečník, kterému říkali Krvežíznivá Kovadlina, už zažil víc bitev než všichni ti hodující vojáci dohromady. Jenže on války nevyhledával. Nechtěl zabíjet a když už, tak rozhodně ne lidi. Chtěl žít v teplém stanu, mít ženu, jenž mu udrží oheň a syna, kterému dá meč, až bude mít šedivou hlavu. Obojího nakonec dosáhl a za dřevěnou palisádou poklidné severské vesničky mu plynul den za dnem. Potom však přitáhla armáda mužů v rudých zbrojích s Tedofem v čele. Barbar praštil pěstí do stolu, až mu korbel nadskočil.
„Klidni se!“ štěkl po něm hostinský a natáhl se po prázdném korbelu.
Barbar mu zmáčkl prsty, až to zakřupalo. Hostinský stáhl obličej do bolestné grimasy. Barbar ho pustil a stále nevydal ani jednu hlásku. Proč jen musí trávit své dny mezi těmito lidmi? Proč jen se musí každý den trápit přemýšlením nad pomstou? Ujistil se, že jeho obouručák stále leží vedle něj a opřel se lokty o stůl. Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil gladiátor, kterého dva dny předtím viděl bojovat, když šel náhodou kolem arény. Gladiátor se posadil vedle krásné šermířky a políbil ji. Barbara něco bodlo v hrudi. Odvrátil pohled.

Svítání nepřineslo ani jednomu očekávanou úlevu. Kahahar, Faef a Koxub seděli sklesle u cesty vedoucí do Illusia.
„Můžeme tady celý den sedět, truchlit pro kněze a přemýšlet, co se to v noci stalo. Nebo můžeme jít do města, které je odsud sotva půl dne cesty,“ řekla zničehonic Faef.
Koxub se po ní prudce podíval, ale Kahahar řekl: „Já chtít jít. Já hlad! Tak proč my sedět?“
Koxub přejel zamyšleně dlaní po stříbrné holi a řekl: „Pojďme tedy.“

Trojice prošla opět Illusijskou bránou. Jak zbytečně odtud odcházeli!
„Velké město. Plné lidí. Pro zloděje jako stvořené, že?“ řekl Koxub.
„To ano. Pojďme do Cechu,“ odpověděla Faef a už je vedla známou cestou.
Brzy se ocitli v malé zapadlé uličce. Faef odsunula falešnou zídku a objevila se malá kovová dvířka ve zdi. Zabušila. Nic se nestalo, ani nejmenší zvuk se neozval.
„Co to je?“ podivila se Faef a zabušila znovu.
Opět nic.
„To se mi nelíbí, musíme se tam dostat!“
Vytáhla páčidla, potom však zaváhala.
„Kahahare, mohl bys to otevřít?“
„Budeš mít radost, když Kahahar otevřít ti dveře?“
„Určitě,“ řekla.
Kahahar chvíli přemýšlel nad významem slova určitě a potom kopl do dveří. Ozvala se rána a dveře se vylomily z pantů. Skupinka vběhla do Cechu.
„Zatraceně!“ zaklela Faef a rozhlédla se okolo po té spoušti.
Stoly byly zpřevracené, židle rozbité. Papíry ležely na zemi, po nich se válela těla zlodějů i vojáků v rudých zbrojích. Na zdi byly cákance krve.
„Museli je vypátrat vojáci. Zloději museli prohrát… …ale všichni tady určitě nezemřeli. Jsou zatčeni!“ uvažovala rychle Faef.
„Pověsí je,“ konstatoval čaroděj.
„Ano,“ kývla Faef hlavou. „Ale ne teď. Dnes bude soud. Věšet se bude zítra za svítání. Tím jsem si jistá.“
„Co budeš dělat?“
„To, co je mou povinností. Zachráním je. Udělám to dnes v noci.“
„To je šílené,“ namítl Koxub.
„Já vím. Ale vy dva se mnou nepůjdete. Jste moc hluční.“
I KDYŽ UŽ NEBYLO SLUNCE MOC VYSOKO NAD OBZOREM, ČEKÁNÍ DO NOCI SE ZDÁLO NESNESITELNÝM. KDYŽ SE STMÍVALO, ZAŠLI DO HOSTINCE, ABY POVEČEŘELI.

„Jsi nejlepší šermíř, jakého jsem kdy viděl,“ prohlásil Alexandr.
„Ale s tebou bych určitě prohrála,“ řekla Maya.
Alex pokrčil rameny. Bylo to docela možné.
„A co tvoje rameno?“
„Už je v pořádku. Nebylo to zas až tak vážné, jak jsem předstíral.“
Dveře hostince se otevřely a dovnitř vešla Faef s Kahaharem a Koxubem v patách. Faef se rychle rozhlédla po hostinci. V jednom rohu popíjeli cizinečtí vojáci s mladým kapitánem, v druhém rohu se tyčil postarší rytíř nad ležícím mužem – zřejmě ho omráčil. V relativním stínu vysedával mlčenlivý barbar divokého vzezření.
„Vypadá to, že se tu dneska sešla pěkná kupa bojovníků,“ poznamenala Faef a posadila se za stůl k barbarovi.
Mlčky se na ni podíval a potom si dál hleděl svého. Bijec a čaroděj si také přisedli. Ke stolu došel hostinský, který si třel polámané prsty.
„Budete jíst?“ zamračil se na ně.
„To prase, co se támhle peče,“ ukázala Faef směrem k otáčející se pečínce.
Hostinský zakroutil hlavou: „To je pro vojáky.“
„Co jsou vůbec zač?“ zeptala se.
„Ti jsou z ciziny. Jsou na tažení a vzali to přes naši zemi, i když myslím, že to neměli dělat. Králi se to moc nelíbí…“
„Mně se zase nelíbí král.“
Hostinský se zatvářil zděšeně a rozhlížel se, jestli to nikdo neslyšel.
Faef změnila téma: „Tak nám něco rychle doneste. Třeba guláš. A k tomu něco k pití.“
Hostinský kývl hlavou a odešel. Barbar se chvíli díval na Faef, potom si změřil Kahahara a pomalu řekl: „To chce odvahu, říkat na veřejnosti takové věci o králi.“
Faef se při zaslechnutí slova odvaha mírně zastyděla. Nemá dost odvahy postavit se vlastní minulosti.
„Doufám, že to teď nepoběžíš říct králi,“ usmála se.
„Ke králi bych běžel s největší radostí a to proto, abych mu mohl vyrvat střeva z těla.“
„Máš s ním účty?“ zajímala se.
„Vyvraždil mi rodinu,“ přiznal barbar.
Faef se k němu naklonila blíž.
„Takže ho chceš zabít?“ řekla tiše.
„Proto jsem tady.“
Hostinský přinesl jídlo. Když Faef dojedla, řekla: „Můžu ti pomoct. Počkej tady s mými přáteli.“
„Kam jdeš?“ zeptal se barbar, aniž by se snažil skrýt podezřívavost v hlase.
„Zabít pár Tedofových vojáků. Možná, až se vrátím, budu mít plno chlapů v patách, tak se na to připravte.“
„Není to zrada?“
Faef mu pohlédla do očí.
„Chceš uskutečnit svou pomstu? Tak mi věř.“
„To je málo,“ zavrčel.
„Dobře,“ řekla Faef. „Tento čaroděj bude celou tu dobu vedle tebe. Jestli tě zradím, zabiješ ho.“
„Cože?“ vykřikl Koxub, ale Faef už byla pryč.

V temných uličkách byla doma. Věděla, že je v bezpečí. Nikdo se neodváží loupit ve městě s Cechem bez svolení. Měl by dýku mezi lopatkami, dřív než by došel domů. Zastavila se přímo před kvádrovou budovou, v níž byla kasárna a vězení zároveň. Faef se zamyslela. U předního vchodu stojí dva ozbrojenci. Kolik jich může být uvnitř. Dvě stovky? Možná i víc. Obešla komplex zezadu. Byla tam vysoká zeď, po jejímž přelezení se Faef ocitla na dvoře obklopeném nízkými a dlouhými celky. Nádvoří bylo tiché a zlověstně mlčenlivé. Faef ho tiše přeběhla a přitiskla se ke zdi vedle největších dveří. Podívala se na zámek a vložila do něj špičku dýky. Pár vteřin s ní všelijak hýbala, pak se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely. Tiše vklouzla dovnitř. Bez problémů se dostala až do obrovského vězení. Mělo to jediný problém. Bylo skoro prázdné, jen v jedné malé cele byli svázáni dva členové Cechu. Přistoupila ke dveřím. Měli ucpaná i ústa. Proč? Sledovali ji očima a jakoby se ji snažili cosi naznačit. Odemkla zámek a vklouzla dovnitř. Vyndala Carolině a Klausovi roubíky.
„Je to past!“ křikl Klaus.
„Cože?“
Mříže zapadly a Faef zůstala v cele. Na druhé straně mříži se začali objevovat členové Cechu a mezi nimi i vojáci.
„Co to má znamenat?“ zeptala se Faef zoufale.
Až moc dobře si uvědomovala, v jaké je situaci.
„Ty hloupá huso,“ řekl jeden z lupičů. „Co sis myslela, že se stane, když zabiješ Dsoese? Že budeš šéfem? Směšné.“
„Pravidla…“ začala Faef.
„Mlč. Víš, proč vznikl tenhle Cech? Náš král, Tedof Veliký, ho založil, aby získával informace. Je fakt, že Dsoes si začínal dělat, co chtěl, to s tou loupeží bylo hrozné, za to by stejně musel zemřít. Na druhou stranu, nedávno dal našemu králi cennou informaci. Dcera Kuxahova byla nalezena. Stačilo jen počkat, až se vrátíš a zajmout tě. Bohužel, mezitím došlo v Cechu k malé vzpouře – třetina členů byla proti tomu, prozradit tě. Jak dopadli jsi už určitě viděla – přežili z nich jen tihle dva. A teď máme tebe. A nejenom tebe.“
Otočil se k jednomu rudému seržantovi.
„Vyšli všechny vojáky, kteří tady jsou, do hospody na náměstí.“
„Všechny?“ divil se voják.
„Ano. Jsou tam nebezpeční lidé. Je tam ten cizinecký kapitán, který odmítl poslechnout králova příkazu a neodtáhl ze země. Jeho vojáci byli podplaceni a jsou nyní na naší straně, on musí zemřít. Dále zabij toho gladiátora Alexe, jeho bývalý majitel si to přeje. Stejně tak zabijte čaroděje a neandrtálce. Budeš muset hospodu oblehnout.“
„Nemají s tím nic spol…“ vykřikla Faef, ale on ji přerušil.
„Ale znají naše tajemství.“
Seržant odkráčel. Faef rychle uvažovala. Co teď? Musí je varovat! Musí se odsud dostat! Strhla ze sebe plášť a nechala ho ležet na zemi. Překážel by jí. Od pasu hodila hvězdici. Hvězdice zasáhla zloděje přímo do krku a on se skácel k zemi. Faef vykopla mříže a udeřila nejbližšího zloděje do žaludku. Carolina a Klaus vyběhli a drželi se za ní. Faef utíkala chodbou. Jakási dýka ji škrábla do ramene, kdosi na ni zaútočil s mečem. Aniž by zastavovala, rozsekla mu dýkou krk. Vrhla se k zemi, podjela jednomu vojákovi pod nohama a vypadla z hlavních dveří na ulici. Na poslední chvíli uhnula letícímu vrhnutému meči a vyhoupla se na střechu nejbližšího domu. Neměla čas se ohlížet, ale tušila, že ti dva jsou stále s ní. Prudce běžela a přeskakovala ze střechy na střechu. Zanedlouho spatřila, jak ulicí pochodují vojáci ve vyrovnané formaci. Muselo jich být aspoň sto a druhý útvar šel hned za nimi. To všechno kvůli pár bojovníkům. Faef přidala do kroku. Ještě pár střech, seskok, pružný dopad a už vrazila do hospody.

Obvyklý ruch utichl a všichni se podívali na udýchanou Faef, která právě vtrhla dovnitř.
„Jde sem vojsko! Utečte, kdo chcete žít a zůstaňte, kdo mi chcete stát po boku!“ vykřikla.
Lidi začali panikařit a ve spěchu opouštět hospodu. Z rohu poklidně povstala šermířka a došla k Faef.
„Chceš se postavit vojákům?“ zeptala se. „Sama proti všem?“
„Nebude sama!“ zavrčel barbar a prudce vstal.
Kahahar něco zachrchlal, odplivl si na stůl a postavil se. Koxub se opřel o hůl a stanul vedle nich.
„Nenechám tě zemřít. Takových odvážných lidí není nikdy dost,“ řekla Maya.
„Ale ty nemusíš,“ řekl Alex.
„Ale chci,“ řekla.
„Zůstanu tedy s tebou. Až do konce.“
Vedle Faef se postavil rytíř.
„Vojáci, říkáš,“ řekl zamyšleně, ale klidně.
Vtom se z druhého konce hospody ozval křik a rachot zbraní. Překvapený kondotiér se bránil celé své jednotce najednou.
„Ti jsou podplaceni králem!“ křikla Faef a všichni se rozběhli tím směrem.
Když vojáci spatřili, jací válečníci se na ně ženou, odhodili zbraně a vyběhli k východu z hospody. Tam se střetli s Carolinou a Klausem, kteří zrovna běželi dovnitř. A tak zůstalo v narychlo opuštěném hostinci jen deset lidí: Faef, Maya, Krvavá Kovadlina, Baerbel, Alex, Klaus, Carolina, Kahahar, Koxub a kondotiér, který se jmenoval Daniel. Ne však nadlouho. Brzy se rozrazily dveře a místnost se začala plnit vojáky. Přicházeli ze všech stran jako rudá záplava. Obstoupili skupinku dokola.
„Vzdejte se!“ zakřičel seržant.
„Budete bojovat za… …demokracii?“ zašeptala Faef.
„Až do konce,“ usmála se Maya a krátce stiskla Alexovi ruku.
„Nikdo se vzdávat nebude!“ vykřikla Faef.
„Zabijte je,“ řekl seržant suše.
Kahahar zavrčel, ale byl klidný.
„Poslouchejte, co budu říkat, vím co dělat,“ ozval se kondotiér.
Faef kývla. Jistě má hodně zkušeností.
„Kahahare, dělej, co ti řekne!“
„Zády k sobě!“ nakázal Daniel a skupinka se srazila k sobě.
„Každý má hodinu a dvanáct minut, udělejte si místo na ruku, budeme se točit doprava vždy když řeknu, ať není na někoho větší nápor,“ chrlil ze sebe.
Seržant by se byl jindy zasmál, kdyby viděl tak odhodlanou skupinku o dvacetinové velikosti jeho armády, ale z nich šel skutečně strach. Barbar svíral v pěsti svůj obrovský obouručák, naopak Maya měla lehký a dlouhý meč. Daniel držel v rukou dlouhou halapartnu, která udržovala vojáky stále ještě dost daleko. Kahahar byl zrovna beze zbraně, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Cenil na vojáky zuby a přitom vydával zvuky jako hladový pekelník. Alex opět držel své staré dobré kladivo, se kterým porazil nejednoho soka.
„Hej ty!“ zavolala najednou Maya na seržanta. „Nemusí tady umřít tolik lidí. Pojď, rozhodne se to mezi námi!“
„Ty nemusíš zemřít vůbec. Můžeš se vzdát!“ řekl seržant. „Ale gladiátor zemře!“
„Neopustím je. A už vůbec ne jej. Kdo ho chce, musí se nejdřív vypořádat se mnou!“
Alex se nad tím jen pousmál. Rytíř také vytáhl dokonale vyleštěný meč a políbil jeho čepel. Zašeptal krátkou modlitbu. Koxub si přehmátl na holi. Ticho a napětí byly citelné. Skoro půlminuty se bojovníci jen hypnotizovali pohledem. Pak to už Kahahar nemohl déle snášet. Roztáhl ruce, pokrčil kolena, prohnul záda dozadu a zaklonil hlavu. A potom z něj vyšel naprosto děsivý řev. Někteří vojáci upustili šavle a meče, jiní se snažili dostat pryč, což však nešlo přes semknuté řady za nimi. Kahahar se opět narovnal a jeho pěst dopadla jednomu vojákovi shora na hlavu. Lebka praskla. Začala řežba. Faef několikrát bodla dýkou a k nohou ji spadli dva mrtví vojáci. Maya mírně vykročila dopředu a rozmáchla se mečem. Nebyla zvyklá bojovat proti přesile, tak se snažila zabíjet po jednom – podařilo se jí skolit čtyři vojáky, potom se však na ni snesla taková smršť čepelí, že je stěží stíhala vykrývat a jeden ne moc dobře odražený meč ji bolestivě škrábl do druhé paže. Naštěstí v tu chvíli přiskočil Alex, který byl zvyklý reagovat nejlépe v jakékoliv situaci, zakroužil kladivem nad hlavou a udeřil. Zlomil jednomu vojákovi ruku v lokti a druhou ranou ho dorazil. Znovu pozvedl kladivo a znovu praštil. Další voják se skácel k zemi. To už se Maya stahovala na své místo v kruhu. Baerbel rozmáchlým švihem usekl hlavu vojákovi, který na něj běžel. Sklonil se, aby uhnul šavli a probodnul dalšího nepřítele zdola. Zezadu mu po těžké zbroji se skřípěním sjela šavle. Prudce se otočil a udeřil. Další voják se svalil k zemi a rytíř se stahoval na své místo v kruhu.
„Držte tu formaci!“ křičel Daniel, když viděl, co Baerbel a Maya dělají.
Alex urychleně zacouval zpět do kruhu. Daniel udělal krok kupředu, švihl halapartnou a podrazil nohy dvěma vojákům najednou. Když se svalili na zem, rychle je dorazil bodákem. Potom se opět vrátil. Carolina nejdřív vystřelila z obou zlodějských minikuší, které u sebe měla. Jedna šipka neškodně sjela po kraji rudé helmy, druhé však už složila jednoho z vojáků.
„Točte se!“ velel Daniel.
Faef udělala úkrok stranou. Když se zastavila, prudkým kopnutím vzhůru zlomila čelist nejbližšímu vojákovi. Krvežíznivá Kovadlina se mezitím zběsile oháněl svým těžkým obouručákem. Řízen spíše intuicí než nějakými nacvičenými pohyby, jeho ostří bezchybně nacházelo každou skulinku v nepřátelském brnění. Barbarovo šlachovité tělo vždy bylo tam, kde byl odkrytý nepřítel a nikdy nebylo tam, kam letělo nepřátelské ostří. Prudkým seknutím zdola zničil lehkou zbroj jednoho z vojáků. Aby se nezdržoval, praštil nešťastníka jílcem do obličeje. Vojákova hlava šla příliš moc dozadu na to, aby vydržel jeho vaz. Tělo sebou praštilo o zem. Kahahar neměl zbraň, tak používal ruce. Zrovna zvednul jednoho vojáka do vzduchu a mrštil jím přes celou místnost. Druhého chytil za nohu, zvednul do vzduchu a umlátil s ním další dva. Faef už vrhla celý tucet hvězdic a ani jednou neminula cílem. Teď zrovna odrážela meče dýkou a lámala rukama vazy. Daniel se rozhlédl. Barbar i rytíř opustili formaci, Faef je také opodál, teď už je dohromady nedá. Probodnul vojáka a zařval: „Držte se aspoň zády ke zdem nebo spolubojovníkům!“
Když seržant viděl, že se k němu řítí zběsilý Kahahar, radši rychle vyběhl po vrzajících schodech na terasu nad místností. Přes zábradlí sledoval ten masakr dole. Klaus po něm vrhl dýku, ale minul. Seržant poodstoupil od zábradlí. To už se ale k němu po schodech řítila Maya. Zrovna vyběhla nahoru, když Kahahar hodil jedním tělem tak prudce, že se půlka ztrouchnivělých schodů vylomila a schodiště chvíli nato zřítilo. Šermířka se na to podívala a zasmála se: „Tak, a teď to je jen mezi námi!“
Seržant si moc dobře vzpomínal, jak dobře Maya bojovala na Velkých hrách, nyní však svůj strach potlačil a připravil si meč do střehu. Maya provedla několik výpadů tak rychlých, že byly pouhým okem nepozorovatelné. Ale zřejmě seržanta podcenila. Všechny výpady vykryl a završil to útokem, při kterém ji řízl na rameni. Maya jen stiskla zuby a více se soustředila. Alexandr mezitím poskakoval po hospodském pultu a rozdával smrtelné údery na všechny strany. Přilby pukaly a chrániče se povalovaly po bojišti. Rudých je moc, pomyslel si, nemůžeme tímhle způsobem vyhrát. Musím něco vymyslet. No tak, vždyť improvizace je mé druhé jméno! Vtom si všiml, jak nedaleko od něj sesílá Koxub ohnivé jazyky, kterými spaluje vše živé.
„Hej ty!“ zařval na Kahahara, který běžel kolem.
Kahahar se na něj letmo podíval.
„Použij tohle!“ zvolal Alex a ukázal na obrovský dvanáctsetlitrový sud.
Kahahar přiskočil a objal sud rukama. Zařval a zkusil se zvednout, tuna pálenky však byla i nad jeho nadlidské síly. Alex se tedy postavil vedle něj a začal také zvedat. Zvedli jej kousek nad zem, ale už byli úplně vyčerpaní. Navíc se blížili další vojáci. Vtom se k nim však dlouhým skokem přenesl barbar, rozsekl dva muže a aniž se ptal, o co jde, chytil také sud. Jejich obří svaly zapraskaly námahou, ale nakonec ho nadzvedli dost vysoko a když přiskočil i rytíř Baerbel, dokázali přehodit sud přes pult a ten se následně rozbil o podlahu. Všude po zemi byl alkohol. Jedno z ohnivých kouzel zafungovalo přesně tak, jak to Alex zamýšlel. Rozpoutalo se peklo – desítky vojáků začaly hořet a zmateně pobíhat po místnosti.
„Všichni do kuchyně!“ reagoval Daniel.
Bojovníci vyběhli do kuchyně, kde nehořelo. Všichni, až na Mayu. Ta se teď bránila dotírajícímu seržantovi. Cítila, jak ji po tváři stéká kapka potu. Vnímala každý pohyb svého těla i seržantova těla. Skoro ani nedýchala, jakoby se zastavila v nulovém čase. Potom se seržant odkryl. Mayin meč se zableskl v záři plamenů a seržantovo bezhlavé tělo spadlo k zemi. Maya zvedla za pačesy hlavu a přistoupila k zábradlí. Pozvedla hlavu do výše a zavolala nejsilnějším hlasem, jakého byla schopna: „Vojáci, váš vůdce je mrtev!“
Ti, kteří ještě nehořeli a nepanikařili, začali panikařit teď a už neexistoval jediný voják s chladným rozumem. Maya hodila hlavu dolů a seskočila přes zábradlí. Ladně dopadla dolů a rozhlédla se kolem. Vojáci běhali dokolečka, hořící zapalovali ostatní, křičeli, že je napadl ďábel a že seržant je mrtvý. Probodla nejbližšího vojáka a rozběhla se do kuchyně. Tam už stáli ostatní.
„Už to nemá smysl!“ vydechla, když doběhla. „Utíkáme!“
Faef kývla hlavou a otevřela okno. Všichni vyskákali ven, už zbývali jen Faef a Klaus. Potom si však všimla, že někdo chybí.
„Kde je Carolina?“ zeptala se ho.
To už do místnosti šel dusivý dým. Věděla, že se hospoda každou chvílí zbortí.
„Nevím…“
„Tak vypadni,“ řekla Faef a postrčila ho k oknu.
Klaus začal šplhat a Faef se vrhla zpět do hořícího výčepu.

„Kde je ta holka?“ zeptala se Maya, když Klaus sešplhal.
„Šla hledat Carolinu,“ řekl Klaus.
„Ne!“ vydechl Koxub.
„Faef!“ zařval Kahahar.
Ale Faef je neslyšela, probíhala chodbou a jak se blížila k výčepu, stoupalo vedro. Vrazila tam. Z vojáků už žilo jen velmi málo a ti se v zoufalé snaze dostat pryč ušlapávali navzájem. Faef už se sotva držela na nohou. Byla přidušená dýmem a spálená od blízkých plamenů. Balkón se zřítil.
„Carolino!“ volala Faef.
Už to chtěla vzdát, když se ozvalo slabé: „Faef…“
Faef se rozběhla tím směrem a za chv&;iacute;li stanula nad ležící Carolinou. Měla v noze velkou a ošklivou ránu a po bledozeleném třesoucím se obličeji ji stékaly proudy potu.
„Faef,“ zopakovala Carolina a natahovala k ní ruku. „Zůstala jsem při tobě.“
„Já vím,“ řekla Faef.
Část stropu se zřítila nedaleko od nich. Není čas utahovat ránu. Musí zmizet. Faef věděla, že na tohle určitě nebude mít dost síly, ale aspoň to zkusí. Podsunula pod Carolinu ruce a zvedla se. Zavrávorala. Už to vypadalo, že Carolinu pustí. Ale nakonec našla rovnováhu a vyšla vstříc pekelné výhni. Carolina byla sice lehká, ale Faef rozhodně neměla sílu válečníka ani sílu průměrného muže. Horko už bylo neúnosné, přes slzící oči už prakticky nic neviděla. Zdálo se to jako věčnost, než došla k hlavním dveřím. Ruce už necítila a i v zádech ji bolelo. Carolina se nehýbala. Vykopla dveře a i s Carolinou se vykutálela před hospodu, která se pár okamžiků nato zřítila.

Faef sevřela nabízenou ruku v železné rukavici a zvedla se ze země. Koxub už začínal ošetřovat Carolinu.
„Nemáme čas,“ řekla Faef, sotva chytla dech. „Brzo tady budou další vojáci a taky zbytek Cechu… …musíme vypadnout z města!“
„Ale kam?“ zeptal se Daniel.
„Nevím, zatím prostě jenom dál. Kahahare, vezmi… …ne, ty radši ne.“
„Já ji ponesu,“ nabídl se Krvežíznivá Kovadlina.
„Dobře, musíme vyrazit.“

Pokračování příště...