„Dobře, to stačí, zastavíme,“ volala Faef a sama zastavila.
Všude kolem nich byl probouzející se les. Slunce vycházelo, aby osvítilo ruiny hospody, desítky mrtvých vojáků a deset vyčerpaných bojovníků. Faef si tu narychlo utvořenou skupinku prohlédla. Všichni mlčeli a dívali se na ni.
„Můžeš nám už říct, o co šlo?“ zeptala se Maya.
„Můžu. Jmenuji se Faef…“
„Faef!“ vykřikl Baerbel. „Ale vždyť já tě znám! Kuxahova dcera! Když jsem tě viděl naposledy, byla jsi úplně malá holka. Myslel jsem, že tě zabili.“
Přistoupil k Faef a řekl: „Celý život doufám, že zabiji Tedofa pro to, co udělal tvé rodině.“
„Tak to nás něco spojuje,“ ozval se Krvežíznivá Kovadlina, který už nenesl Carolinu.
Ta teď ležela v mechu a Koxub ji léčil. Rytíř se na barbara tázavě podíval.
„Nepoznal jsem Tedofa jinak, než jako válečníka v sedle, ale podle toho, co tady slyším a co jsem sám viděl, vím, že ho snad seslal sám ďábel, aby vyzkoušel naši odvahu,“ řekl barbar.
„Nejspíš,“ pokrčila Faef rameny.
„A co já? Rozhodl snad můj bývalý pán, že má zemřít?“ ozval se gladiátor.
„Ano, je to tak. Já jsem byla zrazena Cechem zlodějů, do nějž jsem patřila. Netušila jsem totiž při vstupu do něj, že byl ve skutečnosti vytvořen králem právě za účelem mého nalezení. Prozradila jsem jim jméno a málem jsem za to zaplatila životem. Nyní mám v plánu zničit Tedofovu vládu. Nikdo z vás mě nemusí následovat.“
„Kdo chce následovat Faef? Já rozhodně!“ vykřikla Maya nadšeně.
„Půjdu tam, kam půjdeš ty,“ řekl Alexandr. „Třeba i do horoucích pekel.“
„Faef je má velitelka, půjdu vždy za ní,“ řekl Klaus.
„To je zbytečné,“ řekl rytíř. „Všichni půjdou s tebou. Ať radši promluví ten, kdo nechce.“
Nikdo se nepřihlásil.
„Takže se stáváme společenstvem. Prvně si musíme najít nějaký úkryt.“
„Možná bych o něčem věděl,“ řekl Daniel. „Můj dobrý a spolehlivý přítel je hraničář a má kousek za hranicemi…“ Daniel chvíli zapřemýšlel, „…zámek.“
Faef se na něho podívala nevěřícným pohledem.
„No, vlastně to je zřícenina, ale tím líp, protože o ní nikdo neví.“
„Jak je to daleko?“ zeptala se.
„Asi třicet kilometrů,“ řekl Daniel.
„Tak vyrazíme hned, ne?“ zabručel Krvežíznivá Kovadlina.
„Jestli mě celou cestu poneseš,“ ozvala se Carolina a pokusila se postavit.
Skutečně se postavila a ušla pár kroků. Koxub byl znamenitý doktor.
„Zvládneš to ujít najednou?“ zeptala se jí Faef. „Spěcháme.“
„Zkusím to.“
„Tak tedy neztrácejme čas.“
A tak, zrovna když slunce vystoupalo na oblohu, desítka svižným krokem vyšla.

„Proč ty jsi vlastně přišel do tohoto království, když ti to Tedof zakázal?“ zeptala se po cestě Faef Daniela.
Daniel zakroutil hlavou a řekl: „Král nám dovolil průchod, pokud do týdne zmizíme. Byli jsme v zemi teprve tři dny. Je to podraz. Ale úplně nejvíc mi vyrazili dech mí vlastní vojáci. Jak mohli napadnout svého velitele, který s nimi bojoval i hodoval, pro pár zlaťáků?“
„Asi jich bylo víc než pár,“ řekla Faef.
Pokrčil rameny.
„Ale proč nám vlastně pomáháš? Tohle snad není až zas tak velký důvod, ne?“
„Potřebuješ přece pomoc, nemůžu tě nechat umřít,“ zasmál se Daniel a dlouho se na ni díval.
Potom udělal nenápadný pohyb rukou a pokusil se jí jemně dotknout. Už ji to bylo jasné. Všichni muži jsou stejní. Budou bojovat až do smrti, protože doufají, že na ni udělají dojem. Jak nízké a zvířecí potřeby je vedou do boje! Hlad, zlato, touha po ženě, předvádění se, zuřivost. To ji pohání ušlechtilá povinnost pomsty, která je jako kus ledu v jejím srdci. Stále si moc živě vzpomínala na její první a neúspěšný pokus zabít Tedofa. Hrůza!
„Takže on ti vyvraždil rodinu?“ ozval se kondotiér.
Podívala se po něm.
„Omlouvám se, neměl jsem o tom mluvit.“
„Nevadí,“ řekla Faef chladně a bylo jasné že myslela vadí mi to.

Cesta utíkala kupodivu rychle. Na Carolinu mělo denní světlo snad stejně velký pozitivní účinek jako Koxubova kouzla, a každým krokem se cítila lépe. Nedělali žádné přestávky, a tak ještě za světla před sebou spatřili dvě strmé skály a mezi nimi něco, co snad kdysi bylo honosným sídlem. Havran sedící na stromě si je prohlížel. Potom vzlétl a letěl přímo k rozvalinám. Faef si vzpomněla na to, že hraničáři mají zvířecí služebníky.
„Už o nás ví,“ řekl Daniel.
„Samozřejmě, havran mu to řekl,“ ušklíbla se Faef.
Když došli k zarostlému úpatí kopce a zbořené stěny se nad nimi tyčily jako varovné prsty černokněžníka, hraničář Kaxus se rozhodl jednat. Plížil se s lukem přes rameno lesem blíž k družině. Musí zapůsobit mocně a udělat dojem. Překvapí je zezadu. Potom je však spočítal. Devět? Havran říkal deset! Nemohou o něm přece vědět. Nikdo se mu nevyrovná v plížení lesem, v tom je přeci dokonalý! Ucítil na krku ostří dýky a teprve teď si uvědomil, že je někdo za ním.
„Hraničář, který někoho takhle sleduje z křoví, jistě nemá dobré úmysly,“ řekl mu dívčí hlas.
Ženská ho překonala? Je to možné? Jak o ní mohl nevědět? Faef dýku zastrčila zpět do pochvy. Hraničář se postavil a podíval se na ni. Nevelká štíhlá dívčí postava ve vysokých měkkých botách, kožených kalhotách, lehké košili prošívané těžkým kovem, se zlatými a dlouhými vlnitými vlasy na ramenou. S hlubokýma modrýma očima a tak trochu bezstarostným úsměvem, který jakoby do téhle divočiny ani nepatřil. Ale pod tím vším cítil skrytou hrozbu, něco, co mu říkalo, že ona už viděla téct spoustu krve, a že by ho klidně podřezala, kdyby to bylo nutné. I Faef přejela Kaxuse pohledem. Byl to celkem vysoký, šlachovitý muž v tmavě zelené kazajce a tisíckrát sešívaných kalhotech. Z celého oblečení mu trčelo listí, jehličí a někde mu dokonce vyrůstal lišejník. Jeho tvář už skoro ani nepřipomínala člověka. Jeho přivřené a věčně nedůvěřivé oči stále těkaly po okolí, naopak každý jeho pohyb vykazoval velkou rozvahu a úspornost energií. Tvář mu pokrýval šedivý a krátký vous, díky němuž připomínal tváří vlka. Vystoupili z lesa mezi ostatní. Ti se rázem otočili a pohlédli na ně.
„Kaxusi, brácho,“ zvolal Daniel a přiskočil blíž.
Krátce se objali, poplácali po zádech a znovu od sebe odstoupili.
„Koho mi to tu vedeš?“ zeptal se Kaxus.
„Rebely z Dsuejska, potřebují na nějakou dobu úkryt.“
„Proč?“
Tu promluvila Faef: „Jde po nás král Tedof. Přímo běsní.“
„Ne!“ vykřikl hraničář. „Žádné vojáky tady nechci! Budou muset vypadnout!“
„Ale po mně jdou taky,“ řekl kondotiér.
„A můžeš si za to sám! Měl jsi jít naší cestou zasvěcení, jako všechny ty generace před námi a neměl jsi se pouštět do nějakých kejklí v armádě! Teď už se musíš postarat sám o sebe.“
Hraničář poodešel kousek dál, pak se ale otočil a řekl: „Podívej se, jak jsi dopadl! Co by na to řekl děda?“
„Nepleť do toho dědu!“ rozkřikl se Daniel. „Byl to magor! Pošuk!“
„Cože?“ křičel Kaxus. „Ani já, natož ty, ty ubožáku, mu nedosahujeme ani po kotníky! Byl to mistr!“
„Proč? Protože spal v zimě nahý na stromě? Protože ve svých devadesáti utíkal do lesa a chlastal tam? Protože nás mlátil a říkal, že jsme nečistí? Ten šílenec mě zmlátil do bezvědomí, když jsem zabodl nůž do stromu!“
To už ho Kaxus praštil pěstí přímo mezi oči. Danielova rána na sebe nenechala dlouho čekat, měla však více zničující účinky než hraničářova. Kaxus odlétl kousek dál a svalil se na zem. Vrhnul se po bratrovi a sevřel ho kolem kolen. Oba se svalili k zemi a začali do sebe bušit pěstmi. Válečníci stojící okolo se po sobě jen nevěřícně dívali.
„Výborně,“ poznamenala Maya a podhlédla na Faef.
„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ řekla.
„Ne,“ uznala Faef. „Zkusíme tady dnes přespat, ale zítra odsud vypadneme. Je pravda, že nemůžeme nikoho ohrožovat svou přítomností.“
Rytíř se v klidu posadil na kámen, položil vedle sebe pochvu s mečem a mnul si vous. Ostatní také posedali okolo a sledovali nekonečnou bitku.
„To už snad stačilo,“ zívla Faef. „Kahahare, mohl by jsi je dostat od sebe? Ale nezabij je.“
Kahahar si chvilku srovnával v hlavě, jak by vyhověl podmínce a potom hmátl po zápasnících. Levou rukou zvedl do vzduchu hraničáře, pravou Daniela. Postavil je dost daleko od sebe a zařval: „Kdo praštit někoho, toho Kahahar praštit taky!“
Vítězně se podíval po Faef. Uznale pokývala hlavou. Kondotiér a hraničář na sebe jen házeli zlé pohledy, ale jinak byl klid.
„Kaxusi,“ řekla Faef klidně, „celé Dsuejské království trpí, což se jistě dotýká i tebe, neboť jsi blízko hranic. Spousta lidí žije ve strachu a hodně jich už nežije vůbec. Myslím si, že já a tito lidé máme moc to změnit. Nemusíš nám nijak pomáhat a ani to po tobě nemohu vyžadovat. Ale kdybys to udělal, byl by jsi pro mě odvážným člověkem, který se nebojí několika mužů se zbraněmi.“
„A co bych z toho měl? Odvážných mužů jsou plné hřbitovy,“ řekl hraničář.
„To ano. A zbabělců jsou plná města.“
Hraničář chvíli chodil dokolečka a potom řekl: „Takže ty chceš svrhnout krále? Co tě k tomu vede? Touha po moci?“
„Pomsta,“ řekla Faef. „Nebudu se nikoho doprošovat. Jestli si myslíš, že nás budeš napínat a my ti budeme slibovat hory doly, tak jsi na omylu. Můžeme jít kamkoliv jinam.“
„Nemůžu vás vyhodit. Nepatří mi to tady o nic víc než jiným lidem,“ pokrčil Kaxus rameny.

Byla černá noc a plameny šlehaly vysoko. Skrz rozvaliny zdí dovnitř nepronikl skoro žádný vítr, takže ohni nic nebránilo, aby se projevil v plné míře. Většina z nich mlčela a dívala se do ohně, jen Krvežíznivá Kovadlina s Alexandrem seděli opodál s velkým džbánem vína a chraplali sprosté písničky.
„Tak, a co uděláme teď?“ nadhodila Maya.
Baerbel se opovržlivě podíval po dvojici, jejíž zpěv občas dokonce i ošlehaného hraničáře dovedl k domněnce, že se blíží smečka raněných vlkodlaků. Daniel se také podíval tím směrem a pak se zeptal bratra: „Z čeho tady vlastně děláš víno?“
„Ale nedělám,“ zavrčel hraničář. „Je to nějaká čarovná nádoba – vína v ní nikdy neubude. Našel jsem ji kdysi v místním sklepení. Byla tam spousta čarovných věcí, a ještě víc jich je určitě zavaleno.“
„Co ještě jsi našel?“ zajímal se Koxub.
Džbán vytvářející donekonečna víno přeci jenom není jednoduché kouzlo. Že by to tu kdysi byl čarodějův hrad?
„Různé podobné věci, například...“ a hraničář začal vyprávět co všechno našel.
Faef už byla docela unavená a navíc jí začínala navzdory ohni být zima. Všichni se už o něčem bavili, tak poodešla kousek stranou a natáhla se do trávy. Jak by se ji teď hodila přikrývka. Vedle ní si někdo také lehnul. Otočila hlavu. Byla to Maya.
„Pověz mi něco o sobě, Faef,“ řekla.
„Proč?“
„Nevím. Člověk nepotká každý den někoho takového.“
„A co ty?“ zeptala se Faef. „Jak jsi se dostala k šermu?“
„Přirozeně. Můj otec je učitel šermu, zkušený bojovník. Vždycky chtěl mít syna, ale narodila jsem se mu jenom já. Viděla jsem na něm, jak by ze mě měl radši muže. Chtěla jsem, aby na mě byl hrdý jako na syna a prosila jsem ho, aby mě učil. Nejdřív nechtěl, ale potom svolil a předal mi všechny své znalosti. Dnes bych ho určitě porazila.“
„Můj otec byl také bojovník,“ řekla Faef. „Králův rytíř. Měli jsme taky mistra šermíře, ale ten učil jen mého bratra. Můj bratr by byl dnes určitě skvělým šermířem.“
„Zaručeně ne tak dobrým jako já,“ usmála se Maya.
„Tisíckrát lepším,“ řekla Faef a obě se tomu zasmály.
„Co budeš dělat, až zabiješ Tedofa?“ zeptala se náhle Maya a úsměv zmizel.
„Nejsem si jistá, jestli to vůbec přežiji a pokud ano, tak… …já nevím. Ale na království mi už nezáleží, asi prostě jenom půjdu, kam mě až nohy donesou.“
„Můžeš jít k nám. Otec má v Kerzistanu dva domy na náměstí a určitě…“
„Neblázni. Budeš teď přece s Alexandrem, ne?“
„To je fakt,“ zívla Maya. „A vůbec, uvidíš potom, ne? Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ odpověděla Faef a zavřela oči.
Během tří minut spala a zdálo se jí o tom, že prochází loukou plnou rozkvetlých květin. Možná, že i pozemský život může být občas krásný. I kdyby třeba jen ve snu.

Zničehonic se probudila. Spánek skončil jako přeťatý obouručákem. Vyskočila na nohy. Ostatní ještě spali, Alex a Kovadlina navíc hlasitě chrápali. Faef si všimla, že i Kaxus se rychle zvedl. Proběhl kolem Faef, vyskočil na zřícenou zeď a zahleděl se do dálky. V černé tmě samozřejmě nic neviděl, tak seskočil zpět.
„Blíží se nebezpečí,“ sykla Faef.
„Ano, po větru přichází podivná hrozba. Probudíme radši ostatní,“ řekl Kaxus.
Během minuty byli všichni na nohou a zmateně se rozhlíželi kolem.
„A co se teda děje?“ zíval Klaus.
„Ticho!“ přikázal hraničář.
Opět utichly všechny zvuky. Nikdo ani nepromluvil, všichni se jen snažili naslouchat. Nedaleko v šumící řece něco žbluňklo. V lese se zlomilo několik větví. Vítr hučel mezi stromy. Nic se ani nepohnulo. Faef se snažila pohledem proniknout skrze tmu, ale nic neviděla. Náhle jakoby se ochladilo. Jakoby se k nim po zemi připlížil vzduch tak chladný, že snad ani nemohl být z tohoto světa. Faef se otřásla. Chlad stoupal a oheň se zmenšoval, jakoby měl málo kyslíku. Ze zdi se oddrolil kus kamene. Něco se k nim určitě blížilo. Něco nepřirozeného. Vítr zavyl strašných hlasem. Zdroj chladu se zastavil. Faef měla pocit, že ji někdo z té temnoty sleduje. Skoro jakoby tam viděla zlé oči. Bylo to však jen dílo její představivosti. Oheň zhasl a měsíc se schoval za mrak. Nastala absolutní tma. Nepřítel mohl být stejně tak půl metru před ní jako dva kilometry za ní. Napětí už bylo nesnesitelné. V kruhu bylo takové ticho, že jediné, co Faef slyšela, byl tlukot jejího srdce a vystrašené dýchaní ostatních. Jen Kahahar tlumeně vrčel. Cosi nepřirozeného děsilo i jeho. Nakonec už to neandrtálec nemohl vydržet a mocně zařval. Jeho hlas se odrážel od zdí dokud nenastalo opět ticho. Potom jakoby Faef kdesi v dálce slyšela tichý smích. Oheň prudce vyšlehl a opět se oteplilo. Tíživý pocit skončil. Ať mezi ně přišlo cokoliv, bylo to pryč.
„Co to, k čertu…“ začal barbar, ale vtom si všichni něčeho všimli.
Hraničář chyběl.
„Zatraceně, kde je Kaxus?“ zaklel Daniel.
„Vždyť stál těsně vedle mě!“ prohlásila Faef.
„Tohle není normální!“ křičela Carolina.
„Ano, je to nenormální,“ řekl Baerbel klidně. „Pekelné mocnosti nás chtějí pokořit. Bude-li naše víra silná a překonáme-li svůj strach, budou se nakonec ďáblové a démoni bát nás.“
„Ty se už možná nebojíš, protože jsi jednou nohou v hrobě, ale já tu zhebnout nechci,“ zvolal Klaus.
„Drž hubu,“ okřikla ho Maya. „Nikdo tady nechce umřít, ale to ještě neznamená, že se budeme chovat jako zvířata.“
Potom se podívala na Faef, jakoby říkala: „Dokud se držíš ty, i ostatní se překonají.“
„Když zvíře cítí strach nebo bolest, utíká,“ řekla Faef. „My jsme lidé.“
Potom vzala tlustý krátký klacek a omotala jeho konec hadrem, který předtím polila olejem. Zapálila klacek v ohni a vykročila směrem k temnému lesu.
„Tak, kdo půjde se mnou?“ otočila se.
Všichni trochu váhali, jen Maya, za níž šel Alex, Baerbel, Krvavá Kovadlina a Kahahar se k ní připojili. Carolina, Koxub, Klaus a Daniel se rozsadili kolem ohně. Faef se pokoušela nalézt na zemi jakékoliv stopy, ale bylo to marné.
„Kaxusi!“ křičeli všichni.
Ticho. Ticho a tma. Pomalu obcházeli kopec a volali jeho jméno. Bez výsledku. Skrze stromy celou dobu viděli jak mezi zdmi zříceniny probleskuje světlo ohně. Náhle však vítr zakvílel a jejich pochodeň zhasla. Stejně tak přestal hořet i oheň na kopci. Padla na ně opět tma.
„Proklatě!“ řekla Faef. „Musíme se vrátit!“
Vtom sebou trhli. Z hloubi hvozdu, daleko ve tmě, jakoby se ozvalo slabé volání o pomoc.
„Kaxus!“ sykla Maya.
Znovu se ochladilo. Jakoby byl ten chlad dechem nějakého zákonně zlého tvora, který si mezi nimi vyhlíží svou kořist.
„Chyťme se všichni za ruce, ať už se nikdo neztratí!“ řekla náhle Faef a poslepu nahmatala Krvežíznivou Kovadlinu. Druhou ruku jí sevřela rytířova železná rukavice.
„Musíme zpět k nim,“ zašeptal Alexandr.
„Nemůžeme – nevíme, kterým směrem,“ řekl barbar.
„Ale víme,“ řekla Faef. „Do kopce.“
Začali pomalu stoupat, přitom se pořád drželi za ruce.
„Faef, máš nějakou studenou ruku, jsi v pořádku?“ ozval se Mayin šepot.
„Ale já tě nedržím,“ řekla Faef.
„Tak kdo?“
„Já,“ řekl Alexandr.
„Já vím, že mě držíš zprava, ale koho mám po levici? Je to štíhlá ženská ruka! To musíš být ty, Faef!“
„Ale, Mayo,“ řekla Faef nejistě. „Ty jsi na kraji.“
Vtom se ozval výkřik hrůzy, ruce se rozpojily a ozvalo se svištění vytahovaných zbraní.
„Nesekejte, nic nevidíte!“ volala Faef zoufale.
Těsně vedle ní se ozval další výkřik, tentokrát však zaručeně nepatřil člověku. Slizká a studená ruka chytila Faef pod krkem. Bodla před sebe dýkou. Dýka se nesetkala s odporem, ale ruka ji pustila. Po okolí se rozléhalo jen dupání a sekání, občas Kahaharovo zuřivé zařvání. Nezdálo se však, že by bojovali s něčím skutečným.
„Zastavte se!“ přikázala Faef.
Už se oteplovalo. Faef několikrát poslepu zakřesala a pochodeň opět ozářilo scénu kolem ní. Stáli tam všichni – unavení, vystrašení, ale nezraněni. Nic víc kolem nebylo. Žádná těla, žádná krev… …nic.
„Musel jsem dostat aspoň dva! Kde jsou?“ běsnil Krvežíznivá Kovadlina.
Kahahar ze zoufalství co nejvíc zařval. Už z těch nejasných podmínek boje začínal šílet.
„Tahle noc je za trest!“ odplivl si Alexandr.
Z vrcholku, kde stále ještě nebyl oheň, se ozvala rána a blesklo tam zelené světlo.
„Koxub!“ uvědomila si Faef. „Rychle!“
Vyběhli do svahu. Během chvíle se vřítili na mýtinu k ohni. Pochodeň vrhla mihotavé světlo na vyděšeného Koxuba. Vypadal jako přízrak.
„Kde jsou ostatní?“ křikl po něm Alex.
„Nevím! Byla tady úplná tma a něco hnusného na mě sáhlo! Asi jsem to srazil pěstí, ale pak jich na mě muselo přijít víc. Snad deset lepkavých rukou mi běhalo po těle. Myslím, že jsem je tím bleskem trochu přismahl a přešla je na mě chuť!“
„Sakra! Co teď?“
„Uklidněme se!“ nabádal ostatní Baerbel.
Faef nervózně strčila pochodeň do ohniště a celé to pokropila trochou oleje. Ve zřícenině opět bylo jasné světlo. O to temnější byl však les kolem. Všichni jako by instinktivně očekávali zavolání o pomoc v dálce. Nic se ale nestalo.
„Z kterého směru bylo předtím to volání?“ zeptala se Faef.
„Tam!“ ukázal barbar do černoty.
Faef znovu zvedla pochodeň.
„Jdeme,“ řekla krátce a znovu vstoupila do stínů.
Tentokrát šli za ní všichni. Chvíli klusali lesem, potom však dostala Faef špatné tušení. Jakýsi nepopsatelný instinkt ji řekl, že se řítí do záhuby.
„Stát!“ vykřikla a všichni zastavili.
„Co je?“
„Tohle!“
Faef posvítila těsně před sebe. Ze země trčely naostřené klacky špicemi přímo proti nim, asi ve výšce kolen. Opatrně mezi nimi prošli a dále už šli o něco pomaleji.
„Nejsem si jistý, jestli jdeme dobrým směrem,“ ozval se Alexandr.
„Co myslíš, Kovadlino?“ zeptala se Faef a snažila posvítit na barbara.
Ale Krvežíznivá Kovadlina mezi nimi nebyl.
„Haló! Je tu někdo?“ křičela Faef, ale odpovědí ji byl jen naříkající vítr v korunách stromů.
„Musíme se zase chytit za ruce,“ řekla Faef a tak se také v rychlosti stalo.
Bezradně se snažili prohlédnout tmou, jestli by nespatřili nějaký záchytný bod, nějakou nápovědu, kudy dál.
„Nemá to smysl…“
Vtom Kahahar zavrčel: „Cítit něco.“
Potom pustil Koxubovu ruku a utíkal stranou.
„Za tím bláznem!“ křikla Faef a rychle dodala: „Nepouštět se!“
Doběhli na malou mýtinku, z níž vyzařovalo neviditelné zlo. Jakoby se za každým stromem skrýval nějaký zlý duch a čekal na dobrou chvíli k útoku. Faef zvedla pochodeň do výše a všichni byli svědky strašné podívané. Na největším stromě se houpalo pět oběšenců. Čtyři jen bezvládně viseli, ten pátý však jakoby se snažil přeřezat provaz nad hlavou. Lano ruplo a na zem dopadl barbarský válečník. Ztěžka oddechoval a stále v ruce svíral dýku. Strhnul si z krku oprátku. To už však držel pochodeň Koxub a Faef byla na stromě. Velmi rychle odřezala všechny zbývající viselce. Těm však už nebylo pomoci.
„Vezměte je, musíme se vrátit k ohni!“ rozkázala Faef.
Alexandr a Baerbel si vzali po jednom tělu, Kahahar zvedl dvě najednou. Barbar stále ještě odkašlával a vzpamatovával se. Došli až k ohni, který stále ještě žhnul, i když už mnohem slaběji. Složili těla na zem a sami se také svalili do trávy. Faef si připadala víc vyčerpaná než po včerejším boji v hostinci.
„Do svítání to je asi pět hodin,“ řekla Faef. „Budeme hlídat po hodinách, Krvežíznivá Kovadlina nemusí.“
„Jsem v pořádku,“ zakašlal barbar.
„Začnu,“ přihlásil se Koxub.
„Dobře, tak mě pak probuď,“ řekla Faef a ulehla.
Když všichni usnuli, rozhlédl se Koxub po okolí. Už nenahánělo tolik strachu. Koxub už byl klidnější, už dokázal opět seslat kouzlo. Zakouzlil a kolem všech se vytvořil ohnivý kruh.
„Tímhle snad neprojdou,“ zamumlal a také ulehl.
Až do rána všichni spali. Faef už neměla žádné sny.

Pokračování příště...