Ve svěže zelené trávě, na sluncem zalité louce, si hrály dvě malé děti. Pár kroků od nich se klidně páslo stádo ovcí. Střapatému blonďatému chlapci mohlo být tak devět nebo deset, jeho plavovlasé sestře možná o rok víc.
„Počkej,“ zastavilo se děvče. „Jsme už moc blízko u lesa. Mamka říkala, že by nás mohl sežrat vlk.“
Její bratr se zastavil – stál už mezi prvními borovicemi. Na chvíli se otočil a pohlédl do tichého lesa. Půda prudce stoupala vzhůru a přibývalo na ní stále větších kamenů, až plynule přerostla v nízkou skálu porostlou zeleným mechem. Z ní vyrůstaly křivé kmeny stromů a tvořily nad celou scenérií stín.
„Já se žádného vlka nebojím!“ prohlásil a vstoupil do lesa.
„Stůj! Vrať se!“ křičela za ním sestra.
„Sofie! Marku!“ ozvalo se matčino volání.
Marek se vrátil na louku a podíval z kopce dolů. Viděl tam vesnici a na jejím úplném kraji – už vně palisády – přízemní chalupu s trávou na střeše. Před ní stála jejich matka ve špinavé zástěře, s tvářemi od popela. Z komínu stoupal dým.
„Žeňte už domů! Bude se stmívat!“
„A přichází bouře,“ dodala polohlasem.
Zvláštní šeptavý vítr vycházející z lesa ji rozevlál cípy sukně. Bude chladná noc. Stádo se s bečením vydalo k domu. I ta hloupá zvířata se ustrašeně ohlížela k lesu, v němž rychle přibývalo stínů. Sotva vešla do ohrady poslední ovce a Marek se Sofií se schovali v domě, slunce zapadlo za Oblačnou horu a nad krajem se rozhostila tíživá tma. Když večeřeli z dřevěných mís polévku, venku se ozval první hrom. Marek sebou polekaně trhl.
„Neboj se, to je daleko,“ řekla mu máma.
Sofie se postavila k oknu. Další hromová rána. Sofiin obličej na chvíli modře zazářil.
„Teď ten blesk udeřil do Oblačné hory!“ řekla Sofie. „Přímo tam, kde žije ten poustevník. Myslíš, mami, že to přežil?“
Matka se postavila vedle ní a podívala ven. Byla tam nepřirozená čerň.
„Určitě,“ řekla. „A teď už půjdeme spát.“
Prsty zhasla svíčky a v domě nastalo mrtvo.

Adéla se probudila vedle svých dětí. Takže je všechno v pořádku. Byla to jenom noční můra. Sen, který si už ani nepamatuje. Vstala a došla k oknu. Obloha byla stále černá jako uhel. Bez hvězd, bez měsíce. Rozsvítila svíčku a otevřela dveře od domu. Ovanul ji chladný vítr. Plamen se zmenšil. Ve vzduchu bylo něco nepřirozeného. A vítr jako by mluvil nějakým podivným hlasem. A ovce mlčí. Co je s těmi hloupými zvířaty? Překonala těch pár kroků přes dvorek a nahlédla do ohrady. Chvíli strnule stála, potom se prudce otočila a vyběhla do domu. Svíčka jí vypadla z ruky a zhasla v trávě.

Když zabouchla dveře a zajistila je závorou, obě děti se probudily.
„Co se děje, mami?“ ptal se Marek přiškrceným hlasem.
Opřela se o dveře a zhluboka oddechovala. Beze slova se s šíleným výrazem v očích dívala na Marka.
„Mami?“ řekla Sofie nejistě.
Adéla uzavřela okenice a pomocí ohně z lucerny rozsvítila v domě svíčky. Potom přistoupila ke škvíře mezi oknem a zdí a podívala se ven. Viděla jen tmu.
„Mami!“ opakovala Sofie, ale naléhavěji.
„Mlč!“ vykřikla Adéla.
Sofie zůstala zaraženě sedět na posteli. Markovi stekla po tváři slza. Adéla k němu přišla a utřela mu ji cípem zástěry. Objala ho.
„Nic se neděje, nic se neděje,“ opakovala a její hlas stále slábl, až utichl.
V domě zavládlo hrobové ticho. Kolem něj hučel vítr. Znělo to, jako by přede dveřmi číhala nějaká bestie a sama pro sebe si zpívala ponuré písně. Potom vítr utichl. Za dveřmi zazněly lidské kroky. Děti se schovaly matce za záda. Ona sama stála proti dveřím a nehnutě čekala. Ozvalo se zabušení. Marek a Sofie sebou polekaně trhli. Údery lomcovaly s dubovými dveřmi a jako by rozechvívaly celý dům.
„Otevřete, prosím vás!“ ozval se zvenku zoufalý hlas mladého muže.
Marek a Sofie se rozplakali.
„Máte tam děti?“ ozval se po chvilce hlas.
Teď už nezněl tak zoufale.
„Táhni pryč!“ vykřikla Adéla.
Za dveřmi bylo ticho. Potom se znovu ozval hlas.
„Celý den jsem nejedl. Nenechte mě umřít hlady!“
Adéla pohlédla na škvíru u okna a se zděšením si uvědomila, že z ní na ni mrká bledě modré oko. Se zatajeným dechem se začala i s dětmi přesouvat do zadní části domku.
„Buď přece rozumná!“ změnil neznámý tón hlasu.
Teď zněl rozzlobeně.
„Mami, já se bojím,“ šeptala Sofie.
Jak postupovali domem, slyšeli, že neznámý jde podél zdí stejným směrem.
„Lehněte si,“ zašeptala Adéla a nepřestávala sledovat oko, které se teď znovu objevilo v mezeře mezi trámy.
Ležící děti překryla ovčí kožešinou. Šla ke stolu a zvedla z něj nůž. Došla až ke stěně. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že neslyšela téměř nic jiného. Opřela se o zeď a na chvíli zaposlouchala. Neznámý byl zřejmě těsně u zdi a teď se zdálo, jakoby čenichal.
„Cítím tvůj pot, krásko,“ ozval se jeho výrazný šepot.
Adéla se snažila uklidnit svou ruku, která se jí tak chvěla.
„A cítím tvůj horký dech. A taky cítím pach těch dvou malých dětí. Je to chlapeček a holčička, že?“
Nekontrolovatelně se roztřásla. Vzlykala a po tvářích ji tekly slzy.
„Nech nás být! Co po nás chceš?! Táhni pryč!“ křičela jako smyslů zbavená.
Představila si znovu ty ovce. Byly všude kolem. Podívala se na ovčí kožešinu, pod níž se choulili Marek a Sofie.
„Neubližuj mým dětem,“ prosila zoufalým hlasem.
„Nechci jim ublížit,“ odpovídal hlas klidným tónem.
„No tak, co chceš?“
„Jen dovnitř…“
„Ne,“ zašeptala.
Ozval se řev a stěny se začaly otřásat. Ze stropu padal mech. Děti pod kožešinou křičely hrůzou. Neznámý se přemístil zpět ke dveřím, do nichž začal ze všech sil bušit. Adéla se přitiskla k dětem, které vylezly zpod kůže. Seděli v rohu a skoro ani nedýchali, jen jako zhypnotizovaní sledovali otřásající se dveře. Marek zabořil svůj obličej matce do šatů. Sofie se jí pověsila kolem krku. Adéla čekala, že se každou chvílí dveře rozrazí. Bude úplně bezbranná. Neubrání své děti! Ozvalo se tříštění dřeva a zavládlo ticho. Dveře stále pevně držely na svém místě, jen z nich trčel asi stopu dlouhý a necelý palec tlustý hřeb. Byl z téměř dokonalé oceli, protože se leskl jako zrcadlo. Ve světle svíček tak vypadal skoro jako ze zlata. Mezi dřevem a hřebem se objevil tenký ale rychlý pramínek temné krve. Za chvíli se ozvalo několik dalších kroků. Škvírou dovnitř proniklo světlo lucerny.
„Je tam uvnitř někdo?“ ozval se mužský hlas.
Adéla se nemohla strachy ani pohnout.
„Jakube, dostaň nás dovnitř. Mohou být zraněni.“
Okenice se rozletěly a sklo vysypalo. Dovnitř hleděla mužská tvář. Strništěm vousů se tomuto muži vlekly vybledlé jizvy. Ve stínu širokého klobouku se skrývaly pátravé oči, které neustále těkaly doprava a doleva. Muž se prosoukal oknem a stanul v místnosti. Byl asi šest stop vysoký, se širokými rameny. Měl na sobě obnošený cestovní plášť, díky četným záplatám téměř dvojnásobného objemu. V ruce měl zvláštní zbraň, vzdáleně podobnou pušce nebo kuši, měla však asi palec širokou hlaveň, byla mnohem širší a zrovna nasávala do velkého válce vzduch. Pod zbraní visely na podavači kovové hřeby.
„Tři živí,“ zavolal ven a odstranil z dveří závoru.
Když je otevřel dovnitř, Adéla na nich spatřila přibitého muže. Tento byl nižší a subtilnější postavy, oblečen do černého. Jeho kůže byla bledá a jeho mrtvé oči se dívaly smutně do strany. Měl dlouhé rozčepýřené vlasy, připomínající trochu chmýří ve větru. Do místnosti vstoupil postarší muž v mnišském rouchu, které však bylo zašpiněno a zabláceno k nepoznání. V obličeji vypadal spíše jako poustevník, než kněz. Jeho divoké černé vousy a vlasy tvořily jeden celek – nepropustnou, chaotickou džungli trčící do všech stran. Měl kulatý obličej a malá, přemýšlivá očka. Zatímco střelec zůstal stát u dveří, stařec se vydal rovnou k Adéle a dětem. Jako další vstoupil do domu muž se štětinatými vlasy a mírně šikmýma očima. Byl celý rudý, neustále se potil a otíral kapesníkem krk i čelo. Byl v nedělním měšťanském obleku, teď už taky notně zváleném. Za ním vstoupil statný muž v obyčejném vesnickém oblečení. Měl snědou tvář, zelené oči a krátké černé vlasy. Na očích měl brýle s tenkými obroučkami a zelenými skly. Skupinku uzavírala štíhlá mladá žena, s bledým obličejem, temnými kruhy pod očima a černými havraními vlasy. Šla v šatech, které musely být z drahé látky, teď však byly špinavé od hlíny. Rozhlížela se po pokoji unavenýma očima.
„Jste v pořádku?“
Vousatý muž v kutně si klekl k Adéle. Odsunula se od něj.
„Má obličej jako mrtvola,“ řekl muž v měšťáckém obleku chladným hlasem.
„Je vyděšená. Mluvte na mě, prosím.“
Adéla mu pohlédla do očí. Zpoza ní vykoukli Marek a Sofie.
„Roztrhal všechny ty ovce, když jsme spali!“ vydechla Adéla.
„Nemyslím si, že to udělal on,“ řekl muž.
Adéla se pomalu vzpamatovávala. Prohlédla si nově příchozí.
„Co jste zač?“ zeptala se.
„Já jsem Samuel,“ řekl stařec. „Tam ten s Ukončovačem je Jakub.“
Potom ukázal na malého muž s kapesníkem: „Erasmus.“
Adéla se podívala na muže s brýlemi. Zrovna si pohrával s nožem v pochvě.
„To je Malcolm,“ řekl Samuel. „No, a tady slečna je Rebeka.“
„Těší mě,“ řekla Rebeka.
Měla příjemný hlubší hlas, avšak trochu ochraptělý.
„Nemáme moc času. Další dva přijdou za chvíli,“ ozval se Jakub.
Všichni se podívali na plechový hrnec, který stál na kraji stolu.
„Dobře, musíme jít,“ řekl Samuel a postavil se.
Pomohl Adéle na nohy. Děti se jí stále držely u nohou. Ozvaly se kroky. Někdo běžel po dvoře směrem k domu.
„Jsou tady,“ řekl Jakub, když se podíval z okna.
„Kdo?“ zeptala se vyděšeně Adéla.
Jakub s Malcolmem zavřeli a zatarasili dveře. Ozvalo se bušení a celý domek se začal otřásat. Jakub vystřelil z okna. Ozvalo se bolestné syknutí.
„Dneska ještě přinejmenším jeden,“ řekl Jakub.
„Tam na střeše je ztrouchnivělé dřevo!“ ukázal Malcolm na jedno místo na stropě.
Celý strop byl porostlý lišejníkem a vypadal všude stejně. Nyní začal z jedné strany hořet. Skupinka začala stavět věci na sebe, aby dosáhli na určené místo.
„Uhoříme tady!“ křičela Adéla.
„Ne, neuhoříme!“ řekl Samuel rozhodně. „Musíte jít s námi, jestli chcete žít!“
Malcolm vyšplhal po pyramidě z věcí a zatlačil do daného místa. Dřevo skutečně prasklo a ve stropě se objevila díra. Zbytek střechy už byl v plamenech a začínal se hroutit. Malcolm vylezl nahoru a Jakub mu podal obě děti. Potom pomohli Adéle a i zbytek vylezl na střechu. Ze střechy to bylo jen pár kroků k chlévu a z něho na zem.
„Utíkejte!“
Rozsvítili lucerny a rozběhli se pryč. Malcolm nesl obě děti na rukou. Při běhu se lucerny kývaly a světlo blikalo na všechny strany. Za nimi běželo několik bledých lidí v černém. Jakub se otočil a vystřelil. Jednoho z nich to probodlo naskrz.

Zastavili se až v lese. Těžce dýchající Malcolm složil na zem Marka a Sofii a ti se okamžitě přitiskli k vysílené matce. Jakub si klekl a chvíli mířil směrem, odkud přišli. Když se ujistil, že žádné nebezpečí už nehrozí, znovu vstal a otočil se k ostatním. Puška začala opět nasávat vzduch.
„Co se to tady děje?“ ptala se Adéla sotva nabrala vzduch do plic.
Stařičký Samuel, kterému se ještě pořád po běhu třásly kolena, jí položil ruku na rameno.
„Vysvětlím vám to. Vysvětlím vám, proč nesvítá a proč možná už nikdy svítat nebude.“

 „Když jsem spala, zdálo se mi o nějakém mechanismu. Nejdřív to vypadalo, že funguje, ale potom se zastavil,“ ozvala se zničehonic Sofie.
„To je přesně to, o čem mluvím,“ řekl Samuel. „Jak jsem řekl: tahle válka začala kdysi, ani už nevíme proč. Nemohli jsme nikdy mít šanci – bylo nás strašně málo a neměli jsme ani tu úroveň, jako oni. Vládnou nám. Oni mají svou techniku. A své lidi. My jsme byli bezbranní. Lidé mizeli v nocích stávali se jejich otroky. Dělali z nás stroje a zneužívali nás. Ale potom se začaly objevovat ty sny a my jsme se díky nim začali bránit. Většina z nás je má. Každému říkají sny část toho, jak je porazit a proto, když se spojíme, máme šanci. Přeci víte, jak to vše bylo: Vprostřed známého světa odjakživa stálo velké tajemné město celé z oceli a plné vysokých věží. A uprostřed něj byla Věž Moci, na níž závisel život i smrt. Lidé, kteří měli to štěstí, a dostali se do města, žili jen v jeho vnějších okruzích. Nikdy ani nenahlédli hlouběji do centra, jen někteří vyprávěli, že viděli ve stínech za vysokými zdmi a v oknech mohutných továren černé postavy, napůl lidi a napůl stroje – obyvatele centra. Vládce neviděl nikdo nikdy. Vládci obývali Věž Moci a vládli z ní lidem, kteří žili okolo města, v rozlehlých pláních a vřesovištích, kde měli své vesnice a malá městečka. Krajině na západ od města se říkalo Mírná Pole – tam žily ženy, děti a staří; žili tam bez vymožeností technologií. Muži starší pětadvaceti museli odcházet do krajů ležících východně od města – do Válečných Polí. Tam byli vybaveni technologií, která odjakživa přicházela jen z centra města a nikdo jiný jí vyrábět nedokázal, a museli válčit proti dalším mužům. Nikdy v tom neviděli žádný smysl, ale jednak to byla tradice a jednak se ti nejlepší válečníci mohli i s rodinami dostat do města, přímo ke zdroji technologie zkvalitňující život. Tisíce mrtvých a raněných, kteří zůstali po soumraku na bojišti, zmizely a už je nikdo nikdy nespatřil. A tak se mohlo se svítáním válčit znovu. Tak šlo všechno po dlouhá staletí. Ale časy se měly změnit – začali se ztrácet lidé i mimo války. Situace byla stále napjatější. Lidé už si to déle nemohli nechat líbit. Nikdo neví, odkud přišly sny, ale zničehonic tady prostě byly. Obyčejní lidé měli v noci vize, ve kterých zjišťovali, jak proniknout do centra města, nebo jak vyrábět vlastní technologii. Sekta Bílého Bratrstva tedy v Ledových Jeskyních, daleko na východě, postavila své vlastní továrny, z nichž výrobky začala prodávat lidem. Takto ozbrojení a informovaní lidé chtěli zaútočit – a skutečně, dostali se do prvních ulic vnitřního okruhu. Vládci reagovali na novou hrozbu tak, že deaktivovali na celém světě všechno světlo – už žádné slunce, žádné hvězdy, oheň hoří ale nesvítí, světlo už neexistuje v žádné podobě. Jediným zdrojem světla se staly zvláštní lucerny, které přicházely pouze z továren Vládců; a samozřejmě, pouze těm, kdo se chovali podle jejich pravidel. Odboj tak měl nový cíl - získat návod na výrobu luceren, nebo, což by bylo ještě lepší, najít způsob, jak znovu aktivovat světlo. Začala První Velká Válka. Do města se táhly dlouhé linie vojáků s hřebomety a lucernami. Dostali se až pod samotnou věž, kde půl roku sváděli kruté boje s kyborgy – na každého mrtvého kyborga připadlo dvacet lidí. Nakonec válka skončila, lidé získali návod na výrobu luceren a vládci se stáhli do samotné špičky věže. Unavená lidská armáda odešla. Celým světem proletěla zpráva, že jeden jediný osamělý voják se dostal až do samotného srdce kyborgů, jako první a poslední člověk spatřil samotné vládce a jednoho z nich prý dokonce zabil. Potom donesl lidem plány na tvorbu luceren a ztratil se neznámo kam.“
„A kdo jsou vlastně ti nepřátelé? To byli oni?“
„Bílý lid? Ne, ti patří k našemu druhu. Stejně jako knížectví, s nimiž bojujeme ve válkách. Ti všichni patří k nám.“
„Tak kdo je nepřítel?“
„To nevíme. Nevíme, kdo vytváří všechnu tu technologii, kdo řídí počasí a pohání slunce. Ale víme, že to dělají oni. Vládnou nám a teď jsou s námi ve válce, protože my jsme se vzbouřili. Protože jsme začali zabíjet jejich špióny a posly mezi námi. Protože jsme se vydali na dlouhou cestu podle našich snů, na jejímž konci dojdeme až k jádru. Až k nim.“
„Takže sny nám ukazují jak porazit vládce?“ zeptala se Adéla.
„Přesně tak. Nevíme odkud přišly, ale ukazují nám cestu k nim. Řídí naše kroky. Když se jimi budeme řídit, osvobodíme se od nich a budeme chodu světa vládnout sami.“
„Nepřichází všechna technika z Konce Světa?“ uvažovala Adéla.
„Ano. Konec Světa – největší a nejspletitější město na světě. Má tolik budov, že o většině z nich nikdo ani neví, k čemu slouží. Je to tak, myslíme si, že tam mají centrum. Tam skončí naše kroky.“
„A co mám teď dělat já?“ rozhodila Adéla rukama a zoufale se posadila na pařez.
Celý její život zmizel v dýmu a popelu. Rozhlédla se kolem sebe. Ze všech stran se na ní tlačily pozohýbané kmeny stromů. Mezi nimi byla hustá tma. Klidně může patnáct metrů od nich někdo (nebo něco) stát a dívat se na ně. A oni o ničem neví. Skupinka seděla v hloučku na zemi a o něčem diskutovali. Mezi nimi stála lucerna. Rebeka seděla sama kousek opodál. Skláněla se nad druhou lucernou. Sofie a Marek se teď tiskli u matčiných nohou a vystrašeně rozhlíželi kolem sebe.
„Co budeme dělat, mami?“ zeptal se Marek.
„Já nevím,“ řekla Adéla a svěsila hlavu. „Já nevím.“

„Zatracená tma,“ zavrčel řidič.
Irenus mu zaplatil třináct zlatých a vystoupil z vozu. Parní stroj odjel a jak mizel, světlo se vzdalovalo, až zmizelo úplně a kolem se rozprostřela absolutní tma. Prokletá noc. Ani hvězdy nesvítí. Radši ať už jsem doma. Irenus rozsvítil pochodeň, přehodil si tašku na rameni do vhodnější polohy a vydal se rázným vojenským krokem přes louku. Cestou si připadal jako by ho všechno kolem pozorovalo. Vždyť je jediný svítící objekt v okolí. Už zdálky, když se blížil k opuštěnému a zbořenému domu, přepadlo ho zlé tušení.
„Adélo!“ vykřikl a rozběhl se ke spáleništi.
Žádná odezva.
„Adélo! Sofie! Marku!“
Obcházel dům ze všech stran. Všude však bylo ticho a jako po vymření. Irenus vstoupil do domu. Zvedl lucernu nad hlavu a ta ozářilo celý spálený vnitřek domu. Žádná těla.

„Jak dlouho už trvá ta zatracená noc?“ ozvala se Adéla.
„Už to bude skoro dvacet hodin,“ zamumlal Samuel.
Zrovna se zvedl od Malcolma a Jakuba, kteří v sedě plánovali další cestu. Adéla od nich zachytávala slova jako Spálená Vřesoviště a Konec Světa. Ani na jednom z míst nebyla, ale věděla o nich něco z vyprávění. A nebyly to žádné pěkné věci. Erasmus seděl o kousek dál a světlo lucerny mu dělalo ve tváři zvláštní děsivé stíny. Když si uvědomil, že se na něj dívá, začal se vlídně usmívat, ale Adéla si byla skoro jistá, že pro něj tento výraz je nepřirozený. A ty jeho oči! Připomínaly ji toho muže, kterého před pár hodinami zabili hřebíkometem. Bylo to, jako by jí svlékal očima. Úchyl, pomyslela si a radši odvrátila pohled. Podívala se na své děti, které, přikryty její zástěrou, spaly v mechu. Bylo toho na ně moc. Příliš velká zátěž na jejich nervy. Teď když spí, vypadají konečně klidně. Rebeka seděla dál od ostatních a vypadala jako by o něčem přemýšlela. Adéla se pomalu zvedla a přišla k ní. Mlčky si sedla.
„Musí to být pro vás těžké, přijít takhle o dům a ocitnout se s dětmi v lese…“
Na Rebece bylo vidět, že si potřebovala promluvit.
„Ani nevíte jak. Nedokážu si představit, co bude dál.“
„To asi nikdo z nás.“
„Ničemu nerozumím. Slunce najednou nesvítá, dům mi zapálí nějaká sekta a pak jste tu vy. Skupinka, promiňte, podivínů a hrdlořezů, kteří mě vedou někam lesem…“
Adéla zakroutila hlavou.
„Máme zbraně, lucerny a sny,“ řekla Rebeka. „S námi jste v bezpečí. Aspoň na nějakou dobu.“
„Musím najít svého muže. Ale on je teď daleko, na vojně.“
Rebeka sklopila oči a zadívala se do lucerny. 

Irenus si vzpomínal, jako by to bylo včera, jak na těchto loukách potkal poprvé Adélu. Klečela na břehu toho potoka a prala prádlo.