„Myslel jsem si, že budeš ráda, když uvidíš z Konga co nejvíc. Kdoví kdy bude zase příležitost.“ Přece ti nebudu věšet na nos, že se sem jezdí tak jednou za dva měsíce a že pokud budeš chtít, užiješ si toho do sytosti.

„Musel jsi být docela bohatý. Třeba pořád jsi?“ Zeptala se.

„Jo! Jsem totiž dobrá partie, jak by ti řekla Matka!“ Ale řekl to jako by mimoděk, ani nespustil oči z cesty před sebou. Buď rád působil dojmem člověka, jehož majetek, ani ten vlastní, vůbec nezajímá, nebo ho řeči o něm skutečně obtěžovaly. Vlastně pravý důvod nebyl důležitý. Asi deset minut jeli úplně v klidu. Jako by místo, kudy projížděli, bylo posvátné a nechtěli je znesvětit. Horko zase bylo nelidské.

„Když neumíš majetek využít k tomu jak ostatním pomoct, je zbytečné, abys ho měla!“ Promluvil, jako by navázal. Znovu sklouzl k frázovitosti.

„To jsi četl v nějaké naší brožuře? S agitací na mě nechoď.“

„Myslím si, že to není žádná agitace. Vždycky jsem to tak cítil a peníze se na mě lepily tak nějak samy! Přicházely a obtěžovaly mě samovolně.“

„Hmm, myslím, že se tomu říká milionářský komplex. Každý, kdo nemá žádné existenční problémy, se najednou odtrhne od reality a tvrdí, že peníze si ho našly samy, nechce je a nepotřebuje! Ale aby je sebral a poslal potřebným, to nikoho nenapadne!“ Odpověděla mentorsky učitelským tónem. To ho dost naštvalo. Vytočilo ho to k činu zoufalé upřímnosti, ač si sliboval, že to nikdy nikomu neprozradí. Nikdy a za žádných okolností!

„Já jsem to udělal. Já jsem svůj majetek rozdělil a rozdal jsem ho tam, kde se mi zdálo, že bude potřebnější. Částečně jsem ho věnoval i téhle zemi. Jaký paradox? Dneska budeme spát na misii, kterou jsem z větší části financoval“ A rozesmál se. Šíleně se řehtal, jako by mu přeskočilo. Květa určitě přemýšlela o tom, jestli je bezpečné nechat se vézt od někoho, kdo je úplně mimo. Nebyl tu sice provoz, ale cesta nebyla nejrovnější.

„Chápeš to? Já, který měl pro Boha jen slova pohrdán, vlastním mimo jiné i Kostel!“

„A to mi chceš tvrdit, že všechn, co jsi říkal o majetku je pravda? Zaplatíš kostel a je hned tvůj? Proč by měl? Chtěl jsi se zbavit peněz, ale misie je tvoje? Dal jsi prostředky i některému dětskému domovu, máš tedy teď 300 dětí? Cítíš to tak? Jsou pro tebe stejně zavazující? Kupuješ jim oblečení, vaříš jim, kontroluješ domácí úkoly nebo se nervuješ, když onemocní?“ Zatracený ženský! Neříkal to, aby se před ní vytahoval. Chtěl, aby si ho vážila. Aby viděla, že taky dokáže udělat něco nezištného a docela velkého! A ona to okamžitě otočí proti němu. Jako pila, velká cirkulárka. Pomůže vám, udělá spoustu práce, lehce a bez námahy, ale stačí chvilička nepozornosti a ukousne vám ruku.

„Nemyslel jsem to tak. Ano, není to moje Misie, ani kostel, řekl jsem to jen tak. Taky není celý za moje peníze. Na to bych zase nestačil. Ale chtěl jsem ti jen říct, že já, který měl vždycky k víře spíš záporný vztah, jsem se rozhodl dát peníze zrovna na kostel. Jenže to zjistí člověk až tady, že má víra i nějaký kladný význam. Tady drží spoustu lidí při životě. A to myslím opravdu. Jestliže někdo dokáže církvi vyčítat křižácké výpravy, inkvizici, stoletou válku, já nevím co všechno, tak tady má smysl. Uvidíš sama. Jaký je vůbec tvůj vztah k víře?“ Uklidnila se. To, co dovysvětlil, ji uklidnilo. Lekla se totiž, že on je ten klasický zástupce samolibého frajírka, co věnoval peníze jenom pro to, aby se měl čím vytahovat. Ano, pro ty, kteří na takových gestech byli závislí, to bylo pořád lepší, než nic. Ale ona by takový přístup prostě kladně ohodnotit nedokázala. Jí se z toho zvedal žaludek, protože pomoc by podle ní měla přijít opravdu od srdce. Nad tou by neměl člověk nikdy kalkulovat, nikdy počítat, jestli mu něco vynese, nebo ne. Charita není obchod, pro nikoho. Měla ráda lidi, co dokážou udělat něco jen tak, třeba něco úplně šíleného, spontánního, ale od srdce, pro pocit samotný.

„Jsem křtěná, jsem katolička a Slovensko, vždycky bylo pobožnější, než vy čeští neznabozi!“

„To jsi mi ale neodpověděla! Ode mě chceš jasné odpovědi a sama, mlžíš! Jestli věříš, je to snad opravdové! Je to pocit! Je to potřeba a za to snad se nemusíš stydět! Jestli se za svou víru stydíš, potom je to póza a jsi větší neznaboh, než já!“ Nedokázala odhadnout, jestli to dělal jenom proto, aby ji pozlobil, nebo se cítil ukřivděný.

„Jsem věřící. Dneska už ne tolik jako dřív, do kostela nechodím, ale Boha v sobě cítím a věřím v něj.“

„A co po tebe udělal? Co dokázal ten Bůh, co ti připravil, aby ti bylo líp?“

„Hergot to snad nemyslíš vážně! Mám dokladovat, co pro mě Bůh udělal? Jsem snad na poradě a ředitel chce, abych mu dokázal, že podřízení makají a neflákají se?“ Znovu se tomu šíleně zasmál.

„Jsi pěknej cynik! Víš to? Takový příměr bych nevymyslel ani já...“ A hned navázal. „Já jen, prostě jsem přesvědčený, že nebe i peklo si dělají lidé sami. Sobě, těm druhým. Nedokážu si představit, že bych se měl smířit s tím, že stačí sedět s rukama v klíně a čekat, až si mě konečně někdo z nich všimne. Až mi zařídí pohodlný život, nebo se těšit na ráj po smrti? Co mi vlastně nabízí ten váš křesťanský ráj! Není pro většinu lidí hříšný život na zemi o moc plnější, spádnější a zajímavější než ten chladně prázdný ráj? Není právě tohle důvod, proč i hodně věřících na zásady víry kašle a šlape po nich? Nejsem vlastně upřímnější, když rovnou řeknu „Bože já v Tebe nevěřím? Rozhlédnu se a vidím, že jsi pro nikoho kolem mě nic neudělal, tak Ti nevěřím!“ Auto na jeho slova poskočilo, jako by i ten stařičký Rover měl snahu s ním souhlasit.

„Bůh přece nepotřebuje nám dávat důkazy svojí existence!“

„To nemusí! Ale jestli se jenom tak kouká, pase na vše, co se v tom dnešním šíleném světě děje, je to úchylnej parchant a já jsem radši, když v něj nemusím věřit, než bych se měl smiřovat s tím, že tvůrce života je právě takovej pokřivenej!“ Auto znovu poskočilo, ale nějak moc. Zhouplo se, a Petr i Květa koukali náhle do oblohy. Úhel výhledu se změnil, mohli si připadat, jako by byli přivázáni na dělostřeleckém granátu. Ideální úhel pro začátek balistické křivky. Petr si všiml oblaku zvednutého prachu za zádí vozu. Květa vyděšeně křičela, i když už dávno stáli.

„Dobrý! Už nám nic nehrozí!“ Řekl překvapivě klidně a protože se neuklidňovala, pohladil jí po rameni a potom i po ruce. Konečně se na něj podívala.

„Seď! Já se jdu kouknout, co se vlastně stalo!“ Přikázal jí.

Z auta se mu vystupovalo velmi špatně. A aby ne, když opěradlo bylo dobře o dvacet stupňů sklopenější. Ani dveře nedržely otevřené a vlastní vahou se mu pořád snažily přiskřípnout nohu, jen co ji povystrčil ven.

Rozsah poškození ho natolik překvapil, že odmítal dlouho věřit vlastním očím. Oblouky v zadních blatnících zely prázdnotou. Auto sedělo na zadním nárazníku, poslušně jako jezevčík, který touží po pamlsku a v, že právě tak se nechá jeho pán nejlépe přesvědčit. Prach na cestě si už sedal, takže zahlídl tmavý chuchvalec. To byla asi jejich zadní kola. šel se podívat z blízka. Byla to opravdu ona, i s nápravnicí a kusem hřídele. Vypadala na té prašné nerovné cestě, jako by si tam maxi vzpěrač odložil činku.

Jakmile se vrátil k vozu, dlaní „zapleskal“ na karosérii a zakřičel „Konečná! Vystupovat!“

Ale potom došel až ke dveřím spolujezdce a držel je a pomáhal Květě vystoupit, jak jen dokázal.

„Co se stalo?“ Ptala se překvapeně.

„Přišli jsme jenom o zadek!“ Odtušil. Chtěl si ještě sprostě ulevit. Nic by sice ani ta nejjadrnější nadávka neřešila, ale ulevilo by se mu.

„To je proto, že jsi se tak rouhal! Chtěl jsi mít důkaz jeho existence a teď ho máš! To nemohla být jen náhoda!“

„Stalo se to proto, že je to rachotina tak stará, že by ji odmítli vzít i do technického muzea, s odůvodněním, že v prvohorách ještě technika neexistovala! Já už kolikrát upozorňoval, že potřebujeme alespoň trochu novější auto, že i když jsme nezisková organizace, má šetření svoje meze! Zdá se, že snad konečně to novější auto dostaneme!“ A přešel rychle dozadu.

„No, vody je naštěstí dost! Sbalím ti batoh!“ A rychle se pustil do práce. Vyndaval věci a celkem zručně je skládal do obrovské zářivě červené krosny. Když viděla, co všechno vyndal ven, říkala si, že není možné, aby se to všechno do ní vešlo. A jestli ano, rozhodně není možné, aby si to dala na záda a někam s tím šla.

„To je tedy galantnost, poslyš, když mi chceš tohle nabalit!“ Posteskla si.

„Rád bych ti pomohl, věř mi! Jenže já musím vzít ty léky!“

„Ty je tady nenecháš?“

Nevěřícně zavrtěl hlavou.

„To přece nemůžu! Čekají na ně a už tak bude průser, když je dostanou pozdě. Zavolám domů, že musí sehnat náhradní auto a někoho pro nás poslat. Taky zavolám na tu Misii, aby nám poslali někoho na pomoc. Když to vyjde dobře, tak nemusí být ani žádně zpoždění. Když hned vyjedou, mohou tu do rána být! A my chtěli stejně přespat u Otce Ngwary.“

„Jak je to k němu daleko?“

„Nevím přesně. Řekl bych do dvaceti kilometrů. Vím, že to v tom horku a s tím nákladem je zabijárna. Ale myslím si, že neujdeme ani půlku a dojdou nás lidé od Ngwary. Ještě, že ty telefony máme!“

„A proč na ně nepočkáme tady?“

„Protože tady se usmažíme! Není tu stín ani pro mravence, natož pro člověka a do dvou kilometrů začínají stromy! Podívej!“ A ukázal rukou před sebe, na tmavou, tenkou a zvlněnou linku.

„A potom, nerad jen tak odevzdaně čekám, jestliže můžu něco udělat. Já nevěřím, tak vím, že mi Bůh nepomůže!“ Pokračoval. Ano, frázi s Bohem použil schválně, ale nechtěl do ní rýpat. Byl to jenom, vtip. Poznala, že se ji nesnaží zesměšnit a usmála se...

„Hele nikam nechvátáme, není to maratón, takže se bude odpočívat opravdu tak, jak budeš potřebovat. Jak se budeš cítit unavená!“

Stalo se ti to už někdy? Myslím...“ Skočil jí do řeči.

„Jo, docela často. To auto byla fakt strašná kraksna. Ono to tu vypadá jako pustina, ale prakticky to nijak daleko k lidem není. Když jsem byl sám, táhnul jsem vždycky i vodu i léky. Jenže pro jednoho toho nebylo třeba tolik.“

Prach se jim zvedal za patami. Odporný červený prach, z odporné červené hlíny. Vyschlé na troud! Mezitím občas řídká tráva, která dokázala řezat jako vykosťovací nůž. Nemluvili. Udělat každý krok bylo tak namáhavé, že by byla blbost, se něčím vysilovat. Květě se zdálo, že nadlidský výkon bude, ujít i pět set metrů, natož kilometr nebo dva.

„Já už se prostě nezvednu! Jestli ti co nám jdou naproti budou chtít někam dojít, ponesou mě!“ Seděli vedle sebe na zemi, opření o kmen stromu. Strom měl korunu sice řídkou, ale cokoliv bylo lepší než ten obrovský úpal. I fíkový list.

„Měli bychom zase o kousek postoupit! Nevíme, co nás může potkat a radši bych měl jistotu noclehu na očích.“ Petr to říkal sice nevýrazně, ale Květa v tom jasně slyšela „Koukej, vstávej, kůže líná! Máme to daleko, tak si hoď na záda krosnu a makej!“

Vstala a prohlížela si ramena. Přesto, že krosna byla dobře ušitá a padla, měla na popruzích měkoučké výstelky, její ramena svítila rudými pruhy, na povrchu lepkavými, jako mucholapky. Demonstrativně si stáhla tričko a osahávala a prohlížela si ramena. Dělala to okatě, aby si všiml.

„Když přivážeme krosnu na krabici s léky, mohla bys dát ramenům trochu oddechu.“

„To přece nemůžeš táhnout na zádech sám! To nejde!“ Říkala, ale těšila se, že si uleví. Dnešní den byl úplně šílenej. Bláznivej, jako nic, co zatím prožila. Pokládala se za hodnou a najednou byla v pekle! Za co a proč?

„No to máš pravdu! Sám to fakt táhnout nemůžu. Nejsem žádnej Superman. Celej život se rvu jenom s papíry a ty zase tolik neváží! Ale ve dvou to půjde. Ty na svoje krásný ramena nic dát nemůžeš. Pár dní! Musíme spolu táhnout tu krabici ručně! Půjdeme pomalu, ale není jiná cesta!“

„Proč tady tu blbou krabici nenecháme! Proč se na ní nevykašleme? Jdeme to celou věčnost a nikoho jsme nepotkali. Jakmile potkáme ty, co nám jdou naproti, pošleme je pro ní!“ Ale jakmile se začalo mluvit o té polystyrénové bedně, byl jako mezek. Neústupný. Hovnivál a jeho kulička trusu! Napadlo jí. Zavrtěl hlavou.

„Třeba nám Ngwara nikoho nepošle. A já tu nenechám něco, na čem záleží životy lidí. Mám za to zodpovědnost a musím jim ty léky přivést!“

„Proč by nám ten Ngwara neměl ty lidi poslat. Mluvil jsi s ním přece, ne?“ Tvářil se velmi neurčitě. Ten hajzl určitě lže! Podívala se na něj tak zpříma, že její pohled nevydržel. Musel se podívat bokem. Krabice přitom zavadila o zem. Nejlepší by bylo, kdyby explodovala a byl by klid! Pomyslela si.

„Ne tak docela!“ Řekl velmi a velmi opatrně. I přes to následovalo asi to jediné, co mohlo. Květin hysterický záchvat. Sekla s krabicí o zem.

„Co znamená „ne docela“! Můžeš mi definovat ten výraz ne docela?!“ Petr pokrčil rameny.

„Nevzal mi to! Asi nebyl na přijmu. Nahrál jsem mu do hlasové schránky, co se stalo! I to, že potřebujeme nějaké lidi!“

„Do prdele!“ Ukouzlo jí. „Víš kolik lidí na světě vybírá vzkazy z hlasový schránky? Znáš vůbec někoho, kdo vybírá vzkazy z hlasovky? Já osobně je jen mažu! Vím, že dotyčný zavolá znovu, když to potřebuje. To je taky důvod, proč většina lidí – civilizovaných lidí, když se jim hlasovka zapne, do ní nic nenamluví a zavěsí. Většina vzkazů ve schránkách je jen klapnutí! Proto je většina normálních lidí rovnou maže!“

„V Evropě možná! Tady lidi ví, že může být důležité cokoliv! Ale pro tvůj klid, zkusím mu znovu zavolat! I když je škoda na jednu věc plácat baterku! Nevíme, jak ji můžeme nutně potřebovat!“ To se jí nelíbilo. Když to o baterce říká, mělo to jistě opodstatnění. Jenže stejně jí to nedalo, aby se nezeptala.

„No, jestli se Ngwara neozval, měl k tomu jistě důvod. Mohl být čistě prozaický, jako že měl kázání, nebo byl někde vzdálen od mobilu, ale taky... Nevypadá to tak, ale jsme vlastně ve válce. Pořád se tady válčí. Možná zapomněli proč, ale pro to tu hlavně jsme. Kdyby tolik neválčili, možná by nás nepotřebovali. Takže Misie už nemusí klidně existovat!“

„To je fakt možný?“ Zeptala se poněkud klidněji, koncentrovaněji. Ten hlavní nával hysterie asi opadl. Přikývl. I když jeho gesto bylo tak nenápadné, že se kývnutí odehrálo spíš mrknutím, než pohybem hlavy.

„Jestli se nic nestalo, zprávu vyzvedne a lidi nám pošle. Volat nám zpátky nebude, tak to tu funguje. Jestli ne, když se nikdo neobjeví, dotáhneme se až na misii a tam zjistíme co se stalo. Pokud na tom trváš, zkusím ho prozvonit, ale raději bych nevolal. Dozvědět se skutečný stav věci stejně ničemu a nikomu neprospěje. Teď ne. V téhle fázi!“ Nechápala, jak může být tak klidný a vyrovnaný. Je udřený jako mezek, zpocený, jako by byl v sauně ale je klidný a vyrovnaný. Říká se, že takhle vyrovnaný v nebezpečí může být jen ten, kdo je v rovnováze s Bohem. ALE ON PŘECE NEVĚŘÍ! Zatím to ale spíš vypadalo, že ničemu nevěří ona. Ano, za tu chvilku měla pochybnosti o Bohu, což neměla nikdy v životě, zatím. Od malička byla vychovávaná ve víře i pokoře. Najednou, jako by ztrácela obojí. On se hrdě chlubil, že je bezvěrec, ale měl v sobě víc disciplíny než ona. Křesťanské disciplíny.

„To je dobrý. Pobyt tu, dokáže zamotat hodnotami. I jiným lidem. Je to normální. Nelekej se toho!“ Jako by v ní četl, jako by věděl, nač myslí.

Ušli pomalu a s častými zastávkami dalších dobrých pět kilometrů. Potom konečně potkali tři mladičké černochy. Těla měli vyrýsovaná, jako by se narodili v posilovně. Jako by žili na cvičebních strojích. Ve spojení s ebenovou kůží vypadali nádherně. Petr se s nimi pozdravil a zřejmě jim i pár slov řekl o ní. Představili se a prohodili pár frází angličtinou daleko lepší a čistější, než se kdy bude schopna naučit. Překvapilo ji to? Rozhodně. Konečně měli volné ruce. Bylo to něco nádherného, mít volné ruce. Snad by i nejraději začala utíkat, jak svobodně se najednou cítila. Jako by nešla, ale letěla.

„Docela mě překvapila ta jejich angličtina.“ Usmál se tomu. Ano, i jeho šokovalo, když sem přišel, co tu zažíval. To se nedá zažít jinde na světě.

„Lidé tu mají k jazykům úplně jiný vztah. Aby se domluvili mezi sebou, mluví každý osmi až deseti jazyky. Každý kmen tu míval svůj jazyk, odlišný více či méně. Takže asi mají vrozené dispozice k učení a pochopení jazyků. Učí se strašně rychle. Za pár měsíců je pro ně každá řeč stejně samozřejmá jako mateřština. Neumí většinou ani číst, ani psát, ale mluvit se naučí rychle a snadno. A pozor. Překvapení. Otec Ngwara mluví velmi slušně česky. Byl to takový fór, řekl jsem mu, že zaplatím kostel, když se za dobu stavby naučí česky! Nebazíroval jsem na tom, ale naučil se!“

Když se otočila, viděla jak se slunce odkuluje ze zbytku polopoušti. Všechno dostávalo podobu laserem kreslených kýčovitých obrázků. Třpytilo se a bylo to fakt úchvatné. Květě se zdálo, že i přes únavu, hysterii a vztek, to za to stálo. Prostor už nebyl tak otevřený, ale bylo to hezké. Divadlo ale asi nebude trvat dlouho Šeřilo se docela rychle.

„Tak copak krásko! Můžeme pokračovat? Zvedneš se sama nebo potřebujeme hever?“ Asi pokus o žert, ale nesmála se. Přišlo jí to od něj pěkně surové.

„Proč jsi tady? Nemyslím to všechno, co jsi mi už vyprávěl. Ale proč jsi opravdu TADY!“ A podívala se na něj hlubokýma očima.

„Nechtěj znát všechno najednou. Neunesla bys to!“ Ale nezněl úplně přesvědčivě. Nabídl jí ruku a pomohl jí vstát.

„Opálení ti sluší,ale budu mít spoustu práce s tvými vlasy. Dneska dostaly zabrat, jako za několik let. Něco tu mám sebou, když budeš mít později zájem... Bude pro mě čest ti s nimi něco udělat.“ Vyprskla smíchy. Opravdu takového chlapa nikdy nepotkala. Tak zvláštního chlapa. Šlape s ním pěšky přes poušť, ramena má nadranc, táhne se s těžkou bednou. Oba jsou na pokraji vysílení, ale jeho zajímá její účes! Každopádně když z toho má vytěžit i to příjemné pro sebe, proč by mu tu radost nedopřála.

Byla vysprchovaná a měla na sobě čisté šaty. Nechápala, kde je mohl kněz Ngwara vzít a v pravdě jí to bylo jedno. „Nezkoumej holka zbytečně, nebo se nikdy nevdáš. Když budeš příliš pečlivá, na každém něco najdeš!“ Říkávala jí matka. A to byla úplná pravda. Určitě by si i na tom knězi něco našla. Žádný chlap nebyl bez chyby. Seděli na terase a jí se zdálo, že uvnitř by bylo daleko příjemněji. Byl tam chládek skoro jako doma, ve starých kamenných domech. Před nimi stál orosený džbánek s citronádou a hlavně, šálek úplně skvělého kafe. Vonělo a chutnalo výborně. Teď už věděla, jak uvařit tu nejlepší kávu na světě. Stačilo předtím na slunci ujít pár kilometrů, vysílit se... Cítila se blaze Když tak šlapala prachem a řídkou trávou, byla přesvědčená, že jakmile uvidí postel, tak se do ní zhroutí a usne, ale teď, po sprše a večeři se jí vůbec spát nechtělo.

„Až dopijeme kafe, udělám ti ty vlasy, co ty na to?“ Vypadal nedočkavě.

„Na něco jsem se tě ptala a tys mě docela odbyl. Jenže já jsem nervózní a potřebovala bych něco o tobě vědět!“ Překvapeně zvednul hlavu.

„A proč proboha?“

„Třeba proto, že mi nejsi lhostejný. Třeba pro to, že jsi jiný. Jenže já se bojím, abys nebyl moc jiný – jestli mi rozumíš. Bojím se, že bys mohl být tak jiný, až bys vlastně nebyl...“

„Normální?“ Skočil jí do řeči a opět vyprskl zvonivým smíchem. „A kdo je vůbec normální? Kdo nemá svého kostlivce ve skříni?“

„Jasně!“ Odtušila. „Já to vidím spíš tak, aby ten pojem „jsi jiný“ pro mě neznamenal „jsi nebezpečný!“ Zvážněl.

„Víš co? nejvíc se toho vždycky probralo u holiče, v kadeřnictví. Takže já ti budu dělat vlasy a ty se budeš ptát. A já kromě účesu budu odpovídat. Holičské křeslo je posvátná věc a holič, jako kněz je vázán zpovědním tajemstvím. Stejně tak i jeho zákazník! Slibuju, že budu odpovídat pravdivě!“

Tohle potřeboval. Napětí bylo pryč, všechno bylo pryč. Afrika a vlastně celý svět. Jen její vlasy a příjemný pocit, jak se proplétaly mezi prsty. Ale v pozadí strašil i kousek nepříjemna. Ale čím dřív s tím začne, tím líp. Tím dřív to bude mít za sebou.

„Víš jak jsem ti říkal, že jsem utekl před těma ženskýma, nelhal jsem, jen jsem neřekl úplně všechno.“

„To je skoro jako věta z hororu! Vždycky když má přijít něco bestiálního, úchylného, nebo pokrouceného, řekne někdo právě tohle!“ Usmála se, ale on to nemohl vidět. Pořád, snad na její vkus příliš dlouho, se mazlil s jejími vlasy.

„Neboj! Překvapí tě to, ale nebezpečné to není. Snad!“

„Tak povídej! Ať už je to venku!“ Pronesla.

Petr mezitím přešel před židli a poklekl. Kruci úplně stejně jako šlechtic v historických filmech.

„Ty ženský mě dostaly proto, že jsem se potřeboval dotýkat jejích vlasů. Proplétat se jimi. Mám to v sobě už od puberty. Snil jsem i o matčiných vlasech a stydím se za to. Neříká se mi to lehce a všechny ty ženy, prostě líbilo se jim, když jsem jim vylepšoval vzhled, chválil je, braly to jako něco víc, než jsem se snažil já. Já chtěl mít hlavně přísun hlav a vlasů! Taky mi to celý život chybělo. Proto jsem se dvěma vysokýma školama začal dělat rekvalifikaci na kadeřníka! Jenže jsem to nakonec nezvládl. Neovládl jsem to. Nedokázal jsem si poručit.“ Při řeči dal opatrně svou ruku na její. Lehce jí položil na zápěstí, ale ona reflexivně ucukla. Jako by se bála nebezpečné infekce. Hned ale sama dala ruku zpět. Opatrně, trhavě, ale bylo to upřímné a nehrané gesto.

„A co dál?“ Ptala se.

„Jak dál? Co by mělo být dál! Právě jsem se ti přiznal, že jsem úchylný! To ti nestačí? Co chceš víc!“ Vypadalo to, že je rozčilený, ale mluvil potichu. Na úchyla se docela ovládal.

„Myslela jsem hlavně, jak vidíš mě. Taky jenom jako hlavu na drbání? Myslím jednu z hlav na drbání?“ Zavrtěl hlavou.

„Možná, když jsem tě prvně uviděl, jak jsi byla neupravená.“ A zarazil se. Lekl se toho slova. Ale jí evidentně neurazilo. Jenže potom jsem si uvědomil, že mi už nadosmrti stačí jedna hlava a ta je tvoje. Tedy nejenom hlava. Víš, toužím po tobě a tvoje hlava, to je hra. Vlasy jsou hra, pro mě krásná předehra. Když ti hladím vlasy, toužím se milovat. S tebou! Toužím tě hladit a rozmazlovat. Chci tě celou, nejenom vlasy. Ale bojím se, že jsem o tebe právě přišel. Jestli jsem někdy měl šanci, právě se rozpadla!“ Cítil, jak ho její ruka začala pomalu ale jistě hladit. Jak se kolem zápěstí trochu sevřela.

„Možná mi imponují muži co vědí, co chtějí a hlavně nestydí se to přiznat, ani sobě ani okolí! Možná se mi opravdu tvoje doteky ve vlasech líbí! Víš, bála jsem se kdovíčeho, ale tohle je fakt docela nevinná hra. Pokud v tom není nic víc?“ Zavrtěl hlavou a vypadal skutečně upřímně. Nezáludně.

„Nesu ti svoje srdce na dlani. Podívej, vidíš jak bije?“ Zeptal se romanticky a sám se divil, kde se v něm taková věta vzala.

„Upřímnost za upřímnost! Já celej život toužím po tom, abych si mohla svýho chlapa vykoupat. Chápeš? Jako mimino. Normálně vykoupat a potom vyfrotýrovat ručníkem. Potom s tím čisťoučkým tělíčkem zapadnout do postýlky a sladce se milovat! Myslíš, že by to pro tebe bylo akceptovatelné? Pokoušela jsem se to praktikovat na bývalém manželovi, jenže on to nenáviděl. Bral to jako degradaci chlapství. Asi se mu zdálo, že je tím zatlačen do pasivní role a to nepřenesl. Byl dobyvatel. Sprostý, primitivní nejemný dobyvatel a lovec! Potom, po koupání by mohlo být moc hezké nechat si od tebe namasírovat hlavu a krásně sklouznout až... do ráje?“

„To je přece nádherný sen. Být ve vodě a nechat se laskat krásnou ženskou rukou! Akceptovatelné? Je to spíš krásná představa! Jak o tom mluvíš, toužím to vyzkoušet! Hned! Líbí se mi ten nápad a myslím si, že to pocit chlapství ve mně vůbec nedegeneruje. Spíš naopak. Možná jsme museli jít právě sem a právě tady se potkat! Evropa? Amerika? Asie? To je pro ty obyčejné a šedivé. My jsme výjimeční! Oba!“ A Květa si nemohla nevšimnout, jak se mu rozsvítili oči. Vstala a za ruku ho vedla do sprchy. Na stole zůstávaly hrnky od kávy i teplající citronáda jako memento chvíle.

Její dlaně byly úžasné! Obrovsky citlivé a dotýkaly se ho tak něžně, že se roztékal a odtékal s tou příjemně teplou vodou. Teplá voda tu byla luxus, ale snad mu, snad jim oběma Ngwara odpustí to plýtvání. Kdyby mohl poznat jejich pocity, pochopil by, že je tahle chvilka, ten prožitek posunul blíž k Bohu.

„Zdálo se mi to, nebo jste oba ráno vycházeli ze stejného pokoje? Ptal se Ngwara u snídaně. Culili se na něj a on viděl, že není schopen na to reagovat jinak, než božím požehnáním. Tohle byli opravdoví milenci. Přitom včera, když přišli, ruku by do ohně za to nedal. I kněz se může mýlit!