O tom, co se může honit hlavou, když sedíte příliš vysoko. Povídka inspirovaná tvorbou Jeana - Paula Sartra.
Vždycky ho těšívalo sedávat
na okrajích balkonů, úplně na okrajích balkonů
vysokých pater, představoval si zděšení své
matky, kdyby ho tak sedět viděla a zároveň se cítil
povýšeně osamělý, jako je osamělý panovník,
vysoko nad hlavami chodců dole v ulici, nad hlavami chodců
připomínajících hmyz, nad hlavami, které
nikdy nevzhlédnou. Během dopoledne chodili ulicemi ukrajinští
dělníci s tvrdýma a špinavýma rukama, někteří
hlaholili měkkou ruštinou. Malí tmaví Vietnamci,
tihle kluci z Východu. A pozorné české oči jim
bloudily po tvářích, tvrdě sjížděly po krku
a za uši, pozorné a nesnášenlivé
starousedlické oči jim visely vzadu na temenech, přes ramena
jim šplhaly do tváří a vždycky a spolehlivě
rozeznaly české dělníky od dělníků z
Východu. A s nimi se v ulicích belhaly stařenky s
oteklými kotníky, jejich mužům rašily z nosů pevné
černé chlupy a v tuhnoucích rukou nosili tašky se
skromnými nákupy, když je bylo dopoledne vidět ve vší
vetchosti stáří. V teplých odpoledních
vyrážely ven matky s kočárky uspat děcka, těsně po
obědě. Později se začaly vracet děti ze škol a po nich první
pracující. Okolo páté přicházela
matka. Nevěděl, jak vypadá ulice později, nikdy ji
nepozoroval, když byla matka doma. Rušila by ho její
přítomnost, a pak, přišel by o vzrušení z představy
zděšení své matky, kdyby ho viděla sedět tak blízko
okraje balkonu. Přišel by o vzrušení z té představy,
jakmile by se naplnila.
Někdy v noci se mu zdávalo o
prázdné bílé místnosti bez oken.
Všechny zvuky se tu rozléhaly, umocňovaly, násobily,
až mu tloukly ve spáncích jako námořní
děla. Zprvu nikdy neviděl do místnosti jasně, její
střed zastiňovala mlha, ale později uviděl, že vprostřed stojí
velké černé koncertní křídlo. Uslyšel
šustění papíru, zesilovalo, po křídle se
rozběhly mravenčí nohy, šustění papíru
zesilovalo a po koncertním křídle běhaly tisíce
mravenčích nohou, šustení papíru hřmělo v
jeho hlavě, uchvacovalo jeho mysl a do stěn jeho lebky narážely
tisíce výstřelů mravenčích nohou do
koncertního křídla. Ticho. Věděl, že v místnosti
čeká paní.
V létě vídal na ulici
masitá rozkývaná těla tlustých ženských.
Vlekly nadité nákupní tašky, břicha se jim
převalovala a potily se. V lepivém letním vzduchu
ztěžka dýchaly a večer dřevenými paličkami
naklepávaly řízky pro své muže. Představoval
si jejich měkká břicha, když ležel ve vaně, prohlížel
si vlastní bílé kostnaté tělo, myslel na
jejich velká měkká břicha a po těle se mu rozlévala
rozkoš.
Seděl na samém okraji balkonu
vysoko nad ulicí. „Proč si nenajdeš nějakou práci?"
říkávala mu matka. „Říkala jsem ti, že
zelinář na rohu hledá pomocníka?" říkávala,
přestože si příliš nepřála, aby chodil pracovat.
„Mohlo by ho to příliš rozrušit." říkal často
lékař. Měl široké tváře a tlusté
růžové prsty, zrovna takové, jaké mívala
jedna z učitelek ze státní základní
školy. Cítil, jak mu lékař dýchá zezadu
na krk, když mu na záda přikládal studené
kolečko stetoskopu v těch tlustých růžových
prstech, které připomínaly vypasené housenky.
Někdy si ve vaně také přestavoval, že ho stetoskopem
vyšetřuje učitelka ze státní základní
školy. Zkoušel si představit její prsa pod tlustým
fialovým svetrem, ale vzpomínky na ni nebyly příliš
živé. Státní základní školu
přestal navštěvovat v jedenácti letech na doporučení
lékaře, doma ho navštěvoval soukromý učitel. Měl
špičáky o něco delší než ostatní zuby a
když se usmál, přečnívaly ze rtů.
Seděl na samém okraji balkonu
vysoko nad ulicí. Odplivl dolů a naklonil se, aby viděl
padat slinu co nejlépe. Se spolužáky ze státní
školy se tak dokázal bavit celé hodiny po vyučování
a někdy i místo něj. Seděli na zídce pro vykládání
zboží za masnou a kluci ze zadních lavic, ti
nezběhlejší ze všech, jejichž nevysloveným, ale
všemi uznávaným právem bylo sedět v zadních
lavicích, vyprávěli, jak se dostali do šatny osmaček,
když se převlékaly na tělocvik. Pištěly a snažily se
schovat. Pak jeden z nich vyprávěl o prsou své
sestřenice. „Byly už převlečený, když jsme tam vběhli."
řekl mu, když pak šli spolu sami domů. „Jen se nám
smály."
Seděl na samém okraji balkonu
vysoko nad ulicí. Blížila se pátá, měl
by se vrátit dovnitř, brzy přijde matka z práce.
Položí v předsíni tašku s nákupem a půjde si
do koupleny opláchnout obličej studenou vodou, je horko.
Seděl na zábradlí a mhouřil oči proti sluníčku.
Rozkošnicky natáhl paže, cítil, jak se mu do kůže v
loketních jamkách opírá slunce. V horku
se mu klížily oči a začínalo se mu chtít
spát. Sedl si trochu našikmo, aby si mohl hlavu opřít
o zeď za sebou. Neusne přece, bude se jen tak vyhřívat,
ještě chvilku. Zavřel oči, sluncem prozářená víčka
červeně svítila. Usmál se. Bude se muset vrátit
do pokoje, ale teď se budu ještě chvilku hřát. Neusne,
ještě chviličku.
Zdálo se mu o velké
místnosti s černým koncertním křídlem.
V té místnosti čeká paní, paní
Trpělivost. Čeká věky. Cink. Věky. Cink cink. Tlusté
růžové prsty pomalu tisknou klaviaturu. Pomalu a věky. Za
co trpí Trpělivost? Silně. Silněji. Prsty mačkají
klapky, jako by je chtěly rozdrtit. Úhozy sílí.
Buší ve spáncích. Sílí. Pění
krev. Bolí v hlavě. Šílí. Víc. Zběsile.
Rychleji. Víc. Náraz. Ticho.
Vždycky ho těšívalo sedávat
na okraji balkonu, úplně na okraji balkonu vysokého
patra, představoval si zděšení své matky, kdyby ho
takhle sedět viděla a zároveň se cítil povýšeně
osamělý, jako je osamělý panovník, vysoko nad
hlavami chdců dole v ulici, nad hlavami chodců připomínajících
hmyz, nad hlavami, které nikdy nevzhlédnou.