Vždycky ho těšívalo sedávat na okrajích balkonů, úplně na okrajích balkonů vysokých pater, představoval si zděšení své matky, kdyby ho tak sedět viděla a zároveň se cítil povýšeně osamělý, jako je osamělý panovník, vysoko nad hlavami chodců dole v ulici, nad hlavami chodců připomínajících hmyz, nad hlavami, které nikdy nevzhlédnou. Během dopoledne chodili ulicemi ukrajinští dělníci s tvrdýma a špinavýma rukama, někteří hlaholili měkkou ruštinou. Malí tmaví Vietnamci, tihle kluci z Východu. A pozorné české oči jim bloudily po tvářích, tvrdě sjížděly po krku a za uši, pozorné a nesnášenlivé starousedlické oči jim visely vzadu na temenech, přes ramena jim šplhaly do tváří a vždycky a spolehlivě rozeznaly české dělníky od dělníků z Východu. A s nimi se v ulicích belhaly stařenky s oteklými kotníky, jejich mužům rašily z nosů pevné černé chlupy a v tuhnoucích rukou nosili tašky se skromnými nákupy, když je bylo dopoledne vidět ve vší vetchosti stáří. V teplých odpoledních vyrážely ven matky s kočárky uspat děcka, těsně po obědě. Později se začaly vracet děti ze škol a po nich první pracující. Okolo páté přicházela matka. Nevěděl, jak vypadá ulice později, nikdy ji nepozoroval, když byla matka doma. Rušila by ho její přítomnost, a pak, přišel by o vzrušení z představy zděšení své matky, kdyby ho viděla sedět tak blízko okraje balkonu. Přišel by o vzrušení z té představy, jakmile by se naplnila.

Někdy v noci se mu zdávalo o prázdné bílé místnosti bez oken. Všechny zvuky se tu rozléhaly, umocňovaly, násobily, až mu tloukly ve spáncích jako námořní děla. Zprvu nikdy neviděl do místnosti jasně, její střed zastiňovala mlha, ale později uviděl, že vprostřed stojí velké černé koncertní křídlo. Uslyšel šustění papíru, zesilovalo, po křídle se rozběhly mravenčí nohy, šustění papíru zesilovalo a po koncertním křídle běhaly tisíce mravenčích nohou, šustení papíru hřmělo v jeho hlavě, uchvacovalo jeho mysl a do stěn jeho lebky narážely tisíce výstřelů mravenčích nohou do koncertního křídla. Ticho. Věděl, že v místnosti čeká paní.

V létě vídal na ulici masitá rozkývaná těla tlustých ženských. Vlekly nadité nákupní tašky, břicha se jim převalovala a potily se. V lepivém letním vzduchu ztěžka dýchaly a večer dřevenými paličkami naklepávaly řízky pro své muže. Představoval si jejich měkká břicha, když ležel ve vaně, prohlížel si vlastní bílé kostnaté tělo, myslel na jejich velká měkká břicha a po těle se mu rozlévala rozkoš.

Seděl na samém okraji balkonu vysoko nad ulicí. „Proč si nenajdeš nějakou práci?" říkávala mu matka. „Říkala jsem ti, že zelinář na rohu hledá pomocníka?" říkávala, přestože si příliš nepřála, aby chodil pracovat. „Mohlo by ho to příliš rozrušit." říkal často lékař. Měl široké tváře a tlusté růžové prsty, zrovna takové, jaké mívala jedna z učitelek ze státní základní školy. Cítil, jak mu lékař dýchá zezadu na krk, když mu na záda přikládal studené kolečko stetoskopu v těch tlustých růžových prstech, které připomínaly vypasené housenky. Někdy si ve vaně také přestavoval, že ho stetoskopem vyšetřuje učitelka ze státní základní školy. Zkoušel si představit její prsa pod tlustým fialovým svetrem, ale vzpomínky na ni nebyly příliš živé. Státní základní školu přestal navštěvovat v jedenácti letech na doporučení lékaře, doma ho navštěvoval soukromý učitel. Měl špičáky o něco delší než ostatní zuby a když se usmál, přečnívaly ze rtů.

Seděl na samém okraji balkonu vysoko nad ulicí. Odplivl dolů a naklonil se, aby viděl padat slinu co nejlépe. Se spolužáky ze státní školy se tak dokázal bavit celé hodiny po vyučování a někdy i místo něj. Seděli na zídce pro vykládání zboží za masnou a kluci ze zadních lavic, ti nezběhlejší ze všech, jejichž nevysloveným, ale všemi uznávaným právem bylo sedět v zadních lavicích, vyprávěli, jak se dostali do šatny osmaček, když se převlékaly na tělocvik. Pištěly a snažily se schovat. Pak jeden z nich vyprávěl o prsou své sestřenice. „Byly už převlečený, když jsme tam vběhli." řekl mu, když pak šli spolu sami domů. „Jen se nám smály."

Seděl na samém okraji balkonu vysoko nad ulicí. Blížila se pátá, měl by se vrátit dovnitř, brzy přijde matka z práce. Položí v předsíni tašku s nákupem a půjde si do koupleny opláchnout obličej studenou vodou, je horko. Seděl na zábradlí a mhouřil oči proti sluníčku. Rozkošnicky natáhl paže, cítil, jak se mu do kůže v loketních jamkách opírá slunce. V horku se mu klížily oči a začínalo se mu chtít spát. Sedl si trochu našikmo, aby si mohl hlavu opřít o zeď za sebou. Neusne přece, bude se jen tak vyhřívat, ještě chvilku. Zavřel oči, sluncem prozářená víčka červeně svítila. Usmál se. Bude se muset vrátit do pokoje, ale teď se budu ještě chvilku hřát. Neusne, ještě chviličku.

Zdálo se mu o velké místnosti s černým koncertním křídlem. V té místnosti čeká paní, paní Trpělivost. Čeká věky. Cink. Věky. Cink cink. Tlusté růžové prsty pomalu tisknou klaviaturu. Pomalu a věky. Za co trpí Trpělivost? Silně. Silněji. Prsty mačkají klapky, jako by je chtěly rozdrtit. Úhozy sílí. Buší ve spáncích. Sílí. Pění krev. Bolí v hlavě. Šílí. Víc. Zběsile. Rychleji. Víc. Náraz. Ticho.

Vždycky ho těšívalo sedávat na okraji balkonu, úplně na okraji balkonu vysokého patra, představoval si zděšení své matky, kdyby ho takhle sedět viděla a zároveň se cítil povýšeně osamělý, jako je osamělý panovník, vysoko nad hlavami chdců dole v ulici, nad hlavami chodců připomínajících hmyz, nad hlavami, které nikdy nevzhlédnou.