Obloha potemněla. Zadul silný vítr a z nebe začaly padat silné provazce deště. Stará vývěska hospody "Pod Schůdky" se zakývala na zrezivělém řetězu a  rozsvícené louče se zamihotaly stejně jako stíny v podloubí. Prostorné náměstí zelo prázdnotou a všechna okna byla temná, jen dole u výčepu se ještě svítilo. Silný poryv větru vnikl dovnitř malou skulinkou pod oknem.
   „Brr, co to je..?!“ zachumlal se sedlák do své ovčí kůže s hlasitým vzdychnutím. Seděl na nepohodlné dřevěné lavici a před ním stálo jedno nedopité pivo. Právě diskutoval se svými kamarády z vesnice o letošní úrodě, ale téma se po chvíli stejně stočilo jinam - k selkám. Snad to dělalo místní šizené pivo. ( Hostinský nebyl z těch, co by se zrovna rozdávali.)

 „Taková hrozná zima tady, to je hrůza!“ postěžoval si k ostatním sedlákům a nahnul si z půllitru. „Příště si sem snad vezmu svoji peřinu!“
 „Peřina je za krejcar, s polštářem -  za dva..“ ozval se šenkýř od výčepu a dál leštil sklenice.
 „Cože?!“ otočil se na něj chlap jak hora a zakoulel očima. „Za svou peřinu ti ještě mám platit?!“
 „Co si vlastně myslíte? Pro dobrotu na žebrotu? Tohle je veřejná cimra a co když sem přitáhneš blechy?! Buďte rádi, že nejsem žádná lakota a ještě po vás nechci peníze za ty vaše zavšivený ovčácký kůže.“
 „Tss!“ otočil se sedlák naštvaně zpátky ke stolu a bouchl o něj půllitrem.
 „A laskavě nemlať mou sklenicí, to si dělej leda tak se svojí!“ ozval se ještě jedovatý hlas hospodského.
 „Jo, a ještě bych ti za to zaplatil, když jsme tu ve veřejný cimře!“ vykřikl muž podrážděně, ale přátelé ho zadrželi.
 „Nech ho, ještě tě odsud vyhodí..“
Vtom se země zachvěla. Sklenice o sebe na stolku zacinkaly a všichni na sebe vyděšeně pohlédli.
 „Kdo mi to klepe s hospodou, za to zaplatí!“ vyštěkl šenkýř a máchl utěrkou po výčepu.
Najednou se pod nimi země zase znovu rozvibrovala, ale tentokrát silněji, až některé půllitry popadaly na zem. Hospodský s tím nejzlejším pohledem, jakého byl schopen, poklekl a začal sbírat střepy do zástěry. Náhle se rozrazily dveře, až vylétly z pantů, a dovnitř vnikla veliká hlava obrovitého draka. Přejel všechny zde sedící žhnoucíma očima plnýma rudých uhlíků a obnažil své dlouhé bílé zuby. (Kousek od pravého horního řezáku měl zubní kámen.) Jeho hrozivé vzezření ještě umocňovalo dunění země a padání věcí z poliček, když si zvířátko nervózně přešláplo. Na šupinaté hrudi mu klimbal kravský zvonec, jehož stálý tlukot naplňoval malou krčmu. Vydřiduch  u pípy se co chvíli s hrozným bědováním sehnul pro střep toho či onoho a  jinak sbíral ze země cibuli z utopenců. Kdyby nebyla situace tak dramatická, byli by se sedláci hlasitě rozesmáli.

 „Co tu chceš, mladej!“ zaskučel hospodský, když se  s jedním rozpláclým utopencem v ruce krčil u hromádky střepů. V odpověď z drakovy hlavy vyšlehl  celkem krátký, třímetrový plamen a sežehl  trámy na stropě. Šenkýř se ještě více přikrčil, ale skutečnost, že se našel zodpovědného  činitele  svých  materiálních škod, mu dodávala síly. Rozhodně ho nenechá jít, dokud mu to do posledního krejcárku nezaplatí!

 „Neumíš mluvit?“
 Drakovo oko jej zpražilo ostrým pohledem.  Dráček zamrkal,  zvonec se zase rozhoupal, až to všem trhalo uši a pak z něho vypadl malý přeložený papírek.  Skutálel se po schodech až k nohám sedláků. Jeden z nich ho chtěl sebrat a otevřít, ale drak ho ujistil, že to by pro zachování svého zdraví, dělat raději neměl.

Hostinský se narovnal. „Když je to pro mě, a v mý hospodě, tak na to laskavě nešahej, ty ušpiněnej vesnickej balíku!“ Jeho vlastní slova mu dodala kuráže a  odhodlaně se dobelhal, zástěru plnou oplakaných střepů,  až ke dveřím hospůdky. Ještě než papírek zdvihl, zkontroloval draka, a když viděl, že zevluje po všech čertech, honem se sehnul a jako lasice odběhl na své dobře chráněné místo za výčepem.

Vážený pane hostinský! Mám hlad. Každý večer, touto dobou, chci mít na prvním dubovém stole zleva opékané prasátko, nebo jelena s kýblem piva, nebo budu nucen použít sám sebe jako demoliční prostředek Vaší roztomilé hospůdky. Dnes se, pro začátek, spokojím se svíčkovou a dvaceti knedlíky.

              Drak Cecil

Hospodský civěl na ten cár papíru a když vzhlédl, jeho pohled se střetl s dračím. Vypadal výhružně. Mužík ihned sklopil zrak a odšoural se do kuchyně. Cecil si chvíli prohlížel štamgasty u stolu, a pak zívl. Při tom z něj vylétl plamen a ošlehl šenkýři nablýskanou pípu.

   Když hostinský postavil na první dubový stůl slíbený talíř s dvaceti knedlíky, každý nejdříve se slzou v oku pohladil a už už chtěl odříznout kousek z masíčka. ( Cecilův pohled mu v tom šetrně zabránil.) Otočil se tedy a pomalu se přišoural k pípě. Tvářil se, že si nevšímá očmoudlého kovu, ale když se drak pustil do žranice, zamumlal si pro sebe:
 „Ta zrůda šupinatá! Ještěže jsem do toho houskového knedlíku dnes (ostatně jako vždycky) dal plesnivou housku!“ a přeci jenom trošku potěšen si zamnul ruce.
Přikrčil se zase pod výčep a nastražil slechy, aby slyšel, kdy Cecil dožere. Když zaslechl, jak se drakovy zuby dřou o drahý porcelán, už už chtěl vykřiknout: „Co mi tu ničíš majetek! Za to zaplatíš!“Pak se ale ovládl a začal se modlit Otčenáš.

   Drak dožral a hlasitě si říhl. Plyn vycházející z jeho žaludku se  vzňal a jakoby náhodou mířil rovnou na šenkýře. Ošlehl jeho tvář a vyvolal v něm neblahý pocit, že mu hoří těch pár chlupů na hlavě. Sedláci z toho měli hotové boží dopuštění a smáli se, až se za břicha popadali. Cecil se smál s nimi, a přitom mu z tlamy, co chvíli, vylétl kouřový obláček.

   Najednou zvonec zacinkal a na zem spadl  další papírek.l
„Hej, Droupale, máš tu poštu!“ zavolal na ohořelého šenkýře jeden z mužů u stolu.
Ten se po té  narovnal a setřel si z tváře saze. Pomalu docupital až Cecilovi k nohám a s opovržlivým gestem si vzal vzkaz.

A kde mám to pivo?

Hospodský jej sjel hrozným pohledem.  Jeden ze sedláků mu nahlédl přes rameno a hned komentoval:  „Hm.. ona žízeň je veliká, viď, kamaráde!“ otočil se na dráčka a poplácal ho po hlavě, kterou měl stále nad poškrábaným talířem. Zdálo se, že se Cecil usmál.

Když Droupal natočil z pípy do malého kbelíčku piva a houpavým krokem se vydal k drakovu stolu,  dráče si přešláplo náhle z nohy na nohu a  vyvolalo tím malé zemětřesení. S hospodským to zacloumalo až se zakymácel, a polovičku vylil na zem. Chvíli na to koukal, ale pak  s odhodlaným výrazem pokračoval v chůzi.
„Copak? Nevidíš, žes vycmrndal? Dolej, ne?“ dobíral si ho jeden sedlák a drak přikývl. Už skoro otvíral tlamu, tak hostinský raději začal couvat zpět k pípě.

Když nalil podruhé, drak si zrovna musel nutně znovu přešlápnout. Dokonce i potřetí a počtvrté. (Chudáka Cecila strašně trápily mouchy  - v dešti). Droupal z toho byl celý na větvi, a když už mu pivo čvachtalo v sandálech, praštil s kbelíkem o zem:
 „A já už na to kašlu! Teď mi laskavě zaplatíš a vypadneš, milý Cecile!“
Ten na něj však s ledovým klidem vychrstl pár ohnivých jisker a pobaveně sledoval ožehlé vousy. Hospodský tedy, chtě nechtě, vyvalil sud do lokálu a narazil ho.
 „Hele, takhle to tady zmáčkneš a ono to poteče, jasný?!“
Sedláci jej sledovali s úžasem. Tohle že je ten škudlil Droupal?

Drak si jen párkrát ucucl, ale pak vzal sud do zubů a hlavu vystrčil ven. Na celém náměstí už všechna okna svítila a každý si ukazoval na toho dráčka prstem. Cecil postavil sud na náměstí a čekal, až si každý přijde natočit.

Přicházel pak  každý večer, dal si jedno pečené selátko a kbelík piva a zase letěl. Tentokrát už hostinský nic nevylil, jenom ta pípa  už zůstala černá od sazí.

Občas přišel nějaký ten odvážlivec s tím,že draka skolí, ale na Cecila nikdo neměl. Místní ho měli rádi, až na  hospodského Droupala. Musel konečně i on  dát ze svého chtě nechtě. Jedinou záhadou bylo, proč Cecilovi vždycky ze zvonce vypadne lísteček s přáním…

Po nějaké době Cecila pivo omrzelo a chtěl přesedlat na bylinkový čaj. To byla příležitost pro místní šťouraly. Cecil toho totiž moc nenamluvil (spíš nenapsal), takže prostoru ke zkoumání moc nebylo. Ač měl místní rád a občas se nechal pohladit po čumáčku, zezadu, nebo nedej bože zespoda, se k němu nesměl nikdo přiblížit. Přes záda měl přehozen jakýsi černý plášť, proto vypadal trochu jako ve fraku, ale tím zároveň jakoby skrýval své tajemství obnažených zad.

 „Ty, Cecile,“ začal zas svou slavnou řeč nějaký zvědavec od plesnivého utopence (když jste se do něj pořádně zakousli, občas vám něco křupalo mezi zuby, jako třeba malé střípky), „pověz nám něco ze svého bohatého společenského života!“
 Přitom byl domluven s ostatními kamarády, co stáli přitisknuti u zdi, kousek od draka a pod kabátem skrývali několik zrcátek. Cecil se ošil a ze zvonce vypadl malý lísteček. Muži u zdi lační informací zrcátka namířili na zvonec tak, aby ho viděli alespoň trošku zespodu. Kdosi lísteček zdvihl.
 „Jak že nic neprozradíš? Copak žiješ jenom takhle po večerech? Co třeba denní lov, nebo... já nevím jak se živíš?“ pokračoval kecal a po očku sledoval misi Zvonec.
Zrcátko namířeno, chvíle napětí. Kdypak asi vypadne lísteček? Jednomu ze slídilů se zrcátko klepalo tak, že obraz byl více než neostrý. Vypadl papírek, ale vtom jakoby se mihla kolem zvonečku ženská ruka s prstýnkem. ( Ten  nosila zdejší viktorka Karolína,  mnohokrát se o ní říkalo, že je to čarodějnice. Prý uměla mluvit s hady!)Pozorovatel se uchechtl. ( Vesnici se celkem ulevilo, když se před dvěma měsíci záhadně ztratila).

    Mladík zahalen do svých představ zapomněl dávat pozor na své zrcátko a začal házet neopatrná prasátka na draka. Netrvalo dlouho a stočil se na něj Cecilův pohled. Ven z krčmy se troufalec dostal až s ožehlou tváří. Tajemství se nepodařilo rozluštit, ale abychom byli ke čtenářům upřímní, sám hospodský byl rád, že Cecil disponuje nějakými tajnostmi, protože poznal, že mu zvýšená návštěvnost v hospodě zajistí obrat. (Cecil si tak vydělával sám na sebe - na svou stravu.)  Brzy po zjištění této zajímavé situace se na pípě objevila vývěska:
Vstup do hospody „Pod Schůdky“ po dvacáté hodině pouze za manipulační poplatek dva krejcary.
 a šenkýřova žena si vedle dveří postavila malý stoleček se závorou.

co se však jednou nestalo. V v pravé poledne vběhla do městečka popálená Karolína, ztracená mladá slečna, a kulhajíc volala z plných plic:
 „Lidičky! Lidičky! Kde jste kdo! Cecil si sem přived dračici! Cecil sem přived dračici!“
 „Neruš polední klid!“ vyštěkl na ni rozespalý starosta z okna, ale když mu po chvilce došla její slova, vyběhl před dům a vtáhl ji dovnitř.

Konala se slavná akce „Cecilovy zásnuby“. Ne, že by se snad Cecil s tou dračicí zasnoubil,(ač to nebylo vyloučeno), ale místní starosta chtěl získat řád jako  nejvíce aktivní starosta království, a tak vyburcoval město z klidu. Llidé táhli k Cecilově jeskyni.  Karolína jim ukazovala cestu. Brzy se i tam objevil stolek se závorou z Droupalovy krčmy a  nestydatá  žádost o  pět krejcarů za vstup. Lidé se zamaskovali v keřích kolem vstupu do jeskyně a vyčkávali. Brzy přiletěl zamilovaný párek.

Cecil v zubech držel mohutnou větev rozkvetlého jírovce a položil  ho družce k nohám. Obtloustlá dračice byla dozajista potěšena. Plamenem mu ožehla hlavu a odletěla.

Když pak večer Cecil přišel na svou obvyklou večeři do hospůdky, vypadal už zase vesele a k světu. Kupodivu mu z krku zmizel zvonec a zjevně z něj už žádné vzkazy nepadaly. Ale v hospodě seděla Karolína a ta  všem přítomným překládala z dračí řeči.  Šenkýř před ní ihned postavil stolek se závorou a vybíral ještě dva krejcary za překlad. Tak to šlo ještě pár dní.

Jednou večer zase přilétl Cecil na své sele a bylinkový čaj (chtěl výhradně třezalkový, oslazený medem). Ještě ani nezačal jíst a nad náměstím se objevil nový stín.
 „Moje Brutenala je tady!“ vykřikl náhle vyděšeně v dračí řeči.

Šenkýř pochopil, že se situace vyostřuje a na cedulce svého stolku se závorou, před překládající Karolínou, přeškrtl dvojku a nahradil ji kulatou trojkou. Na náměstí se zdvihl vítr a zem zaduněla. Robustní  Brutanela se tu skvěla v celé kráse.
 „Tady mě nesmí vidět!“ zařval Cecil jako raněné zvíře, ale to se mu už dračice zakousla do ocasu.
 „Tak do hospody, jo? Ode dneška se mnou budeš po večerech doma, je to jasný?!“
 „A..ano, zlatíčko..“ vykoktal Cecil a jako vypráskaný pes pak vyšel na náměstí vedle ní. Oba roztáhli křídla a Cecil rozloučiv se s hospodou „Pod schůdky“, zmizel se svou milovanou na obzoru.

Občané vyběhli ven.
 „Hele, šupina!“ vykřikla Karolína, ale hospodský byl rychlejší. Doběhl pro ni vědouc, že po večerech už nebude moci vybírat vstupné, a zmizel s ní v budově. Záhy se objevila nad výčepem a místo orezlé vývěsky tu byla nová, s nápisem „Hospoda U Draka“.

Celé město ještě dlouho vzpomínalo na milého Cecila, šenkýř vymyslel další způsob, jak vydělávat, a občas se v rudém soumraku objevil stín několika malých, dračích tělíček.