Pro britskou historii jeden z nejvýznamnějších státníků (ministerský předseda a ministr několika oborů ve vládě) v období 1. a 2. světové války, ale také nositel Nobelovy ceny za literaturu, která byla udělena Švédskou akademií v roce 1953.

Celým jménem Sir Winston Leonard Spencer- Churchill se narodil 30. listopadu na zámku Blenheim. Jeho otec byl známým vůdcem konzervativců z 80. let 19. století. Winston nastoupil v sedmi letech na elitní školu St. James. Dosahoval nevyrovnaných výsledků, odešel proto na školu v Brightonu. Tam se situace opakovala, a tak školu opustil a nastoupil do školy v Harrow. Nakonec opustil civilní školy a stal se vojenským kadetem v Sandhurstu (1896 - 1898). Po smrti otce započala jeho bohatá vojenská kariéra. V březnu 1895 působil jako válečný dopisovatel listu Daily Graphic na Kubě. V roce 1896 byl v Indii a v roce 1897 se zúčastnil Kirchenerovy expedice do Sůdánu. Její průběh vylíčil v knize The River War. Psaní patřilo k jeho zálibám, ale také mu pomohlo se splácením častých dluhů.

V roce 1899 vstoupil do politiky a kandidoval v Oldhamu za konzervativce do Dolní sněmovny. Neuspěl a odjel do jižní Afriky, kde právě zuřila Bůrská válka (1899 - 1900). Opět působil jako dopisovatel, tentokrát pro deník Morning Post. Proslavil ho útěk z bůrského zajetí, který následně publikoval. Tato popularita mu vynesla úspěch v říjnových volbách roku 1900, kdy opět kandidoval v Oldhamu za konzervativce.

V květnu roku 1904 učinil na tu dobu neuvěřitelný krok. Přestoupil k liberálům, cítil totiž, že zde nemá šanci získat lepší místo a také, že strana po 18. letech vlády stagnovala. V roce 1906vyhráli konzervativci volby a Churchill nastoupil do funkce zástupce ministra kolonií. V této době se sbližuje s chudým velšským právníkem Davidem Lloydem Georgem. Jelikož atakovali funkci britského premiéra, snažili se je rozdělit. Churchill byl jmenován ministrem obchodu (1908-1910), pak ministrem vnitra (1910 - 1911) a nakonec lordem admirality - ministrem námořnictví (1911 - 1915). Předtím odmítal přemrštěné výdaje, teď reorganizoval, zřídil štáb admirality a přebudoval topení lodí ze dřeva na naftu. Tušil konflikt s Německem a předložil vládě memorandum „Problémy kontinentálního vedení války". Účastnil se vojenských operací ve Francii a Belgii (1915 - 1917) a dokonce navrhl loď - tank, což neprošlo. Vymyslel koncepci, která však způsobila jeho pád v období 1. světové války. Relativně slabé Turecko, které bylo spojencem Německa a Rakouska - Uherska mělo položeno své hlavní město u moře, což byla možná slabina. Kdyby padl, dalo by se počítat s kapitulací celého Turecka. Došlo by tím ke spojení s Ruskem, Srbsko by se drželo a Bulharsko by tím vystoupilo z Trojspolku. Tato operace vyžadovala komplexní koordinaci námořnictva a pozemních sil. Ministr války Kitchener plánu nedůvěřoval, sám Churchill ho příliš nepřesvědčoval. Tím se odstartovala akce, o které nebyli přesvědčení ani jeho admirálové.

18. března 1915 se podařilo loďstvu ochromit pevnost v Dardanelách a bylo nutné začít s invazí, muselo se však počkat na armádu. Ta vytvořila 25. dubna předmostí, ale dál nebylo možné postoupit, protože se Turci zkonsolidovali a dorazily jim posily. Plán tedy padl a zbývalo pouze vést válku v dalekém Turecku nebo se stáhnout. Armáda a loďstvo se stáhly, odstoupil vrchní admirál Fischer a v Anglii se schylovalo k vládní krizi. Premiér Asquitch dostal ultimátum konzervativců: buď koalice, nebo hlasování o důvěře. Vznikla koalice, což vyvolalo 18. května 1915 odvolání Churchilla, který byl vnímán jako zrádce a ten, který zavinil kolaps operace v Dardanelách. Začal malovat a nudil se. Věděl, že se jako politik neprosadil, ale mohl se uplatnit jako voják. Vykonával sice funkci kancléře lancasterského vévodství, ale tu v listopadu 1915 opustil a nastoupil v hodnosti majora do armády. Odjel do Francie, kde byl později povýšen do hodnosti podplukovníka. Už v květnu 1916 se vrací do sněmovny, když padla vláda premiéra Asquitche a do čela se dostal D. L. George. Ten však nemohl Churchilla do vlády prosadit, protože mu v tom zabránili konzervativci v čela s Bonarem Lawem. V roce 1917 USA vstoupily do války, zuřila ponorková válka a probíhaly boje ve Francii, Churchill se však ničeho nezúčastnil.

V roce 1916 rozdělil George liberály na dvě části tím, že vysadil Asquitche z úřadu a ti ve sněmovně tvořili jen 1/4. Díky Georgovi byl Churchill 16. července 1917 jmenován ministrem pro výrobu válečného materiálu (1917 - 1918). Po říjnové revoluci v Rusku prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk a uzavření separátního míru. Došlo ale k přesunu nepřátelských vojsk na západní frontu. V roce 1919 proběhly v Británii nové volby a opět zvítězil George. Churchill byl jmenován v lednu 1919 ministrem války (1919 - 1921) a v roce 1921 byl jmenován ministrem kolonií (1921 - 1922). V této funkci prosadil rozdělení Irska. V roce 1922 bylo v Anglii ustaveno všeobecné hlasovací právo a vláda L. George padla.

V roce 1924 Churchill opět přešel ke konzervativcům, za které byl zvolen a v listopadu se stal ministrem financí (1924 - 1929), což byla nejdelší doba v jednom úřadě. Během jeho působení na ministerstvu došlo k návratu ke zlatému standartu v roce 1925 a o rok později došlo ke generální stávce. Návrat ke zlatému standartu znamenal zhodnocení britského šterlinku, což se projevilo v katastrofální exportní politice. Došlo k poklesu mezd a generální stávce. Churchill chtěl bojovat proti socialistům, ale premiér Baldwin mu v tom zabránil.

V roce 1929 padla konzervativní vláda a Churchill přešel do stínového kabinetu. Mezitím napsal třídílnou publikaci o 1. světové válce The World Crisis 1911 - 1918, ve které vyzradil, že Britové získali od Ruska v roce 1915 německé kódovací knihy, to bylo impulzem k tomu, aby Německo vyvinulo dokonalejší šifrovací systém Enigma. Ze stínového kabinetu odešel Churchill v roce 1930, protože kritizoval ústupkovou politiku vůči Indii. Když v roce 1931 konzervativci vyhráli volby, nedostal žádné místo a stal se řadovým poslancem. Žil na svém venkovském sídle v Chartwellu v Kentu, které koupil za výnos ze Světové krize. Zahradničil, stavěl zdi, maloval a věnoval se svým dětem. Jednou prý údajně řekl svému synovi, že s ním za jedny prázdniny namluvil víc, než jeho otec za celý život. Psal týdenní komentáře ke světové politice a vydal čtyřdílnou monografii svého předka Marlborougha. Začal také psát čtyřsvazkové dějiny anglicky mluvících národů. Působil jako poslanec se svými tradičními plamennými projevy, ale neprorazil do popředí. Mohlo se mu to podařit v roce 1936, kdy bylo zřízeno ministerstvo pro koordinaci obrany, ale nebyl osloven. Ani v roce 1937, kdy Baldwina nahradil, Neville, Chamberlain se nedostal zpět do popředí.

Od té doby nastala v britské zahraniční politice změna. Baldwin se vyhýbal jednání s Hitlerem, avšak Chamberlain poslal v roce 1937 ministra zahraničí lorda Halifaxe, aby zjistil Hitlerovy cíle. Chamberlain znal ekonomickou pozici Anglie, kterou by další válka mohla hospodářsky položit. Churchill vše tvrdě kritizoval a stal se vůdcem opozice. Po anexi Rakouska pronesl plamennou řeč, ale situaci chápal jinak i Chamberlain. Po návratu řekl Chamberlain údajně Halifaxovi, že se vše uklidní do tří měsíců.

To se nepotvrdilo 1. září 1939, kdy bylo Polsko napadeno Německem a 3. září vstoupila Británie do války. Churchill se stává prvním lordem admirality (1939 - 1940) a opakuje se situace z 1. světové války. Churchill viděl německou slabinu v nedostatku železné rudy. Tu muselo Německo dovážet z norského přístavu Narvik. Vznikl plán, ve kterém Churchill navrhoval obsazení Narviku a zaminování fjordů, čímž by byla výroba oceli pro Německo velmi ohrožena. To navrhl 19. září válečnému kabinetu. Předešel ho však německý admirál Reader, který přednesl totéž 3. října. Celou zimu pracovali obě strany na plánech válečné operace v Norsku. Němci však udeřili dříve a byli úspěšnější. Ještě 9. dubna 1940, kdy měli Němci převahu na souši i ve vzduchu, tvrdil Churchill vládě: „ Máme je tam, kde jsme je chtěli mít". Situaci posoudila 8. května Sněmovna, a když začala 10. května německá ofenzíva, premiér Chamberlain odstoupil.

Ještě týž den se stal W. S. Churchill ministerským předsedou (1940 - 1945) a 13. května pronáší ve sněmovně svůj slavný projev „o krvi, dřině, potu a slzách". Prosazení Churchilla zapříčinila krize na britské politické scéně. Chamberlain stál v roce 1940 v čele jednobarevné konzervativní vlády a labouristé a liberálové byli v opozici. Byla zde nutnost vytvořit vládu široké koalice. V takové situaci byl Chamberlain daleko méně přijatelný než Churchill. Sám Chamberlain podporoval Halifaxe, ten ale neprošel. V hlasování 8. května hlasovalo proti vládě spolu s opozicí i 30 konzervativců.

Churchillův život lze rozdělit v souvislosti s 2. světovou válkou. První trvala od května 1940 do prosince 1941. Británie stojí ve válce osamocena proti Německu a Itálii, USA do války nevstoupily a SSSR podepsal pakt o neútočení a byl mimo hru. Churchill se soustředil na hlavní úkoly. Vyřadil vlivné politiky appeasementu (usmiřovací politika ústupků protivníkovi), soustředil na sebe všechny významné funkce, provedl industriální mobilizaci Británie a pomohl vzniku anglo-americké aliance.

Druhá etapa zahrnovala období prosince 1941 až listopadu 1942. Období to bylo značně kritické. Japonci rychle dobyli Malajsii a Barmu. Rommel porazil nilskou armádu, padl Tobruk, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla poslušnost Británii. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vlády. Byl dokonce navržen protikandidát S. Cripps, naštěstí to pro Churchilla dopadlo dobře. V roce 1941 vznikla aliance spojenců, v níž Británie představovala nejslabší článek, avšak Churchill stále doufal, že se podaří udržet SSSR mimo Evropu tím, že by byl veden útok ze severní Afriky ve směru Terst - Vídeň - Praha. Plán však nenalezl podporu u Roosevelta ani u Stalina.

"Velká trojka" zleva W.S.Churchill, F.D.Roosevelt, J.V.Stalin

Ve třetí etapě (prosinec 1942 - červen 1945) musel tento plán opustit. Bylo to však období velkých vítězství. Zúčastnil se konferencí „velké trojky" v Teheránu (1943), na Jaltě a v Postupimi (1945). Po konferenci v Teheránu ho postihl však na zpáteční cestě zápal plic, proto se vrátil do Londýna až v zimě roku 1944. Po návratu se změnil, velké záchvaty hněvu se střídaly s nevázaným chováním. Poté opojen blížícím se vítězstvím navštěvuje čerstvě osvobozené země a užívá si vítěznou euforii. Rychle přichází pád, v květnu 1945 se rozpadá koalice a v červnu konzervativci prohrávají volby.

Zdálo se, že skončil, ale již v roce 1946 pracoval na svém návratu. Odmítl nabízený titul vévody, čímž by se dostal do Horní sněmovny, ale on zůstal vůdcem opozice v Dolní sněmovně. Přednášel (Fultonský projev z roku 1946) a psal (6. dílná historie 2. světové války, za kterou dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu konkrétně za: „ jeho mistrovství v historickém a biografickém líčení i za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot" citace z odůvodnění Švédské akademie).

Do velké politiky se vrátil naposledy v roce 1951, jako předseda konzervativní vlády (1951 - 1955) a současně ministr obrany (1951 - 1952). Byl sice starý a nemocný (v roce 1949 prodělal záchvat mrtvice), ale přesto se v roce 1953 po smrti Stalina pokusil o zvrat. Vedl tehdy ministerstvo zahraničí za nemocného Edena. Ve svém projevu z 11. května 1953 navrhnul konferenci hlav států se zástupci SSSR. Naneštěstí dostal další záchvat mrtvice, takže 27. června odjel na dovolenou. V roce 1954 tedy bylo jasné, že na svůj úřad fyzicky nestačí. Dne 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra.

W.Churchill s britskou královskou rodinou při projevu v květnu 1945

V období svého odpočinku se stýkal se starými přáteli, cestoval, maloval a četl. Postupně se však musel stále více omezovat. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, přesto se ještě ve svých 88 letech zotavil a vrátil se domů, kde žil ještě tři roky.

Sir Winston Leonard Spencer Churchill zemřel 24. ledna 1965.

Literární práce Winstona Churchilla lze rozdělit do pěti skupin:

• Práce týkající se dějin jeho rodiny (ne vždy zcela objektivní):
  • Život lorda Randolpha Churchilla (1906, Life of Lord Randolph Churchill)
  • Marlborough: život a doba (1933-1938, Marlborough: His Life and Times) čtyři svazky

• Autobiografické práce:
  • Příběh malakandského sboru (1898, The Story of the Malakand Field Force) vzrušující zpráva tehdy začínajícího dopisovatele listu Daily Telegraph o boji britské posádky proti indickým vzbouřencům z kmene Čitralů v roce 1895
  • Říční válka (1899, The River War) popis dobytí Súdánu spojenými britsko-egyptskými vojsky v roce 1898, kterého se jako voják aktivně účastnil (popis se týká válečných operací na Horním Nilu - odtud název knihy)
  • Mé životní začátky (1930, My Early Life) kniha vznikla jako kompilace jeho dvou dřívějších autobiografických prací London to Ladysmith via Pretoria a Ian Hamilton's March z roku 1900.

• Válečné projevy:
  • Do boje (1941, Into Battle)
  • Nelítostný zápas (1942, The Unrelenting Struggle)
  • Konec začátku (1943, The End of the Beginning)
  • Vzhůru k vítězství (1943, Onwards to Victory)
  • Červánky osvobození (1945, The Dawn of Liberation)
  • Projevy v tajných schůzích sněmovny (1946, Victory, Secret session speeches Vítězství)

• Historická díla:
  • Světová krize 1911-1918 (1923-1931, The World Crisis 1911 - 1918) šest svazků (první dva díly vyšly v roce 1923, další dva 1927, pátý v roce 1929 a šestý v roce 1931) dílo zabývající se první světovou válkou
  • Druhá světová válka (1948-1953, The Second World War) šest svazků, právě za toto dílo obdržel Churchill Nobelovu cenu za literaturu v roce 1953
  • Dějiny anglicky mluvících národů (1956-1958, History of the English-Speaking Peoples) čtyři svazky
  • Velké bitvy a osobnosti druhé světové války (1995, The Great Battles and Leaders of the Second World War) posmrtně

• Eseje:
  • Sebrané eseje (1976, The Collected Essays of Sir Winston Churchill) posmrtně

Česká vydání

• Světová krise 1911 - 1918 - Melantrich, Praha 1932, přeložil V.J. Hauner, tři díly: 1911-14, 1915 a 1916-1918
• Do boje - František Borový, Praha 1946, přeložil Leo Braun, první svazek válečných projevů, znovu 1947
• Nelítostný zápas - František Borový, Praha 1947, přeložil Jaroslav Kolářík, druhý svazek válečných projevů
• Konec začátku - František Borový, Praha 1947, přeložil Jaroslav Kolářík, třetí svazek válečných projevů
• Vzhůru k vítězství - František Borový, Praha 1948, přeložil Jaroslav Kolářík, čtvrtý svazek válečných projevů
• Červánky osvobození - František Borový, Praha 1948, přeložil Jaroslav Kolářík, pátý svazek válečných projevů
• Vítězství, Projevy v tajných schůzích sněmovny - František Borový, Praha 1948, přeložil Jaroslav Kolářík, šestý svazek válečných projevů
• Druhá světová válka I. - Blížící se bouře - Lidové noviny, Praha 1992, přeložil Zdeněk Hron, znovu 2005
• Druhá světová válka II. - Jejich nejskvělejší hodina - Lidové noviny, Praha 1993, přeložil Zdeněk Hron, znovu 2005
• Druhá světová válka III. - Velká aliance - Lidové noviny, Praha 1993, přeložil Zdeněk Hron, znovu 2005
• Druhá světová válka IV. - Karta se obrací - Lidové noviny, Praha 1994, přeložil Zdeněk Hron, znovu 2005
• Druhá světová válka V. - Kruh se uzavírá - Lidové noviny, Praha 1995, přeložil Zdeněk Hron, znovu 2005
• Druhá světová válka VI. - Triumf a tragédie - Lidové noviny, Praha 1995, přeložil Zdeněk Hron, znovu 2005
• Mé životní začátky - Lidové noviny, Praha 1996, přeložil Zdeněk Hron
• Dějiny anglicky mluvících národů I. - Zrození Británie - Český spisovatel, Praha 1996, přeložily Radka Edererová a Eva Křístková
• Příběh malakandského sboru - Jota, Brno 1997, přeložil Josef Zummer
• Dějiny anglicky mluvících národů II. - Nový svět - Argo a Český spisovatel, Praha 1998, přeložily Radka Edererová a Eva Křístková
• Dějiny anglicky mluvících národů III. - Věk revoluce - Argo a Český spisovatel, Praha 1999, přeložily Radka Edererová a Eva Křístková
• Dějiny anglicky mluvících národů IV. - Velké demokracie - Argo a Český spisovatel, Praha 1999, přeložily Radka Edererová a Eva Křístková
• Velké bitvy a osobnosti druhé světové války - Knižní klub, Praha 1999, přeložil Jiří Bumbálek

Projev Winstona Churchilla po vítězství ve Druhé sv. válce

Konec války v Evropě

Německé ozbrojené síly bezpodmínečně kapitulovaly 7. května. Nepřátelství v Evropě oficiálně končí o půlnoci 8. května 1945.
Včera ráno, ve 2:41, ve hlavním stanu, generál Jodl, zástupce německého vrchního velení a velkoadmirál Doenitz jmenovaný představitel německého státu, podepsali akt bezpodmínečné kapitulace všech německých pozemních, námořních a vzdušných sil v Evropě do rukou spojeneckých expedičních sil a současně do rukou sovětského vrchního velení.
Generál Bedell Smith, náčelník generálního štábu spojeneckých expedičních sil, a generál Francois Sevez podepsali dokument jménem vrchního velitele spojeneckých expedičních sil a generál Susloparov podepsal jménem ruského vrchního velení.
Dnes tato dohoda bude ratifikována a potvrzena v Berlíně, kde ji letecký maršál Tedder, zmocněnec vrchního velitele spojeneckých expedičních sil a generál de Lattre de Tassigny podepíší jménem generála Eisenhowera. Maršál Žukov se podepíše jménem sovětského vrchního velení. Německými zástupci budou polní maršál Keitel, šéf vrchního velení, a vrchní velitelé německé armády, námořnictva a vzdušných sil.
Nepřátelství bude oficiálně ukončeno dnes v noci, jednu minutu po půlnoci (úterý, 8. května), ale v zájmu záchrany životů „klid zbraní" byl vyhlášen včera po celé frontě a naše drahé Normanské ostrovy by měly být rovněž osvobozeny ještě dnes.
Němci ještě místy kladou odpor ruským jednotkám, avšak jestliže v tom budou pokračovat po půlnoci, připraví se tím, pochopitelně, o ochranu válečného práva, a budou vystaveni útokům spojeneckých jednotek ze všech stran. Není překvapivé, že na tak dlouhých frontách a při stávajícím zmatku v řadách nepřítele, rozkazům německého vrchního velení není ve všech případech okamžitě vyhověno. To podle našeho názoru, spolu s nejlepšími vojenskými zprávami, které máme k dispozici, nepředstavuje žádný důvod, abychom před národem zadržovaly informace sdělené nám generálem Eisenhowerem o bezpodmínečné kapitulaci již podepsané v Remeši, ani by nám to nemělo zabránit oslavit dnešek a zítřek (středu) jako Dny vítězství v Evropě.
Dnes, zřejmě, budeme myslet především na sebe. Zítra, bychom měli vzdát hold obzvláště našim ruským přátelům, jejichž statečnost v poli byla jedním z největších příspěvků k všeobecnému vítězství.

Německá válka je tedy u konce. Po letech intenzivních příprav se Německo vrhlo na Polsko na počátku září 1939 a následkem našich garancí vůči Polsku a po dohodě s Francouzskou republikou Velká Británie, Britské impérium a Společenství národů vyhlásily válku po této hnusné agresi. Poté, co statečná Francie byla sražena, my z tohoto ostrova a z celého našeho jednotného Impéria, vytrvali jsme v boji, osamoceni, po celý rok, než nás podpořila vojenská moc sovětského Ruska a později nepřekonatelná síla a zdroje Spojených států amerických.
Nakonec téměř celý svět se spojil proti těm zloduchům, kteří teď leží pokořeni před námi. Naše vděčnost našim skvělým Spojencům vychází ze všech našich srdcí z tohoto ostrova a napříč Britským Impériem.
Můžeme si dovolit krátký čas radosti, ale nezapomínejme ani na okamžik na námahu a úsilí, které jsou ještě před námi. Japonsko, se vší svou věrolomností a chamtivostí, zůstává nezlomeno. Bezpráví, kterého se dopustilo na Velké Británii, Spojených státech a dalších zemích, a jeho

Pomník W.Churchilla v Londýně

ohavné krutosti volají po spravedlnosti a odplatě. Musíme nyní věnovat všechny své síly a zdroje ke splnění tohoto úkolu, my doma i ti venku. Kupředu Británie! Ať žije věc svobody! Bůh chraň krále!

Úryvek z knihy Říční válka:

"Jak děsná jsou prokletí, jimiž stíhá mohamedánství své vyznavače! Kromě fanatického nadšení, které je u člověka stejně nebezpečné, jako je nebezpečná vzteklina u psa, trpí tou strašnou fatalistickou apatií. Důsledky se patrně projevují v mnoha zemích. Neprozřetelné zvyky, ledabylý systém zemědělství, líné obchodní metody a nejisté vlastnictví existují všude, kde vládnou či žijí následovníci Proroka. Pokleslá smyslnost zbavuje pozemský život půvabu a zjemnělosti a příští důstojnosti i svatosti."

"To, že podle mohamedánského práva musí každá žena patřit nějakému muži jako jeho výhradní majetek, buď jako dítě, manželka, anebo konkubína, nutně povede k odkladu konečného vyhynutí otroctví až do té doby, než se islám přestane mezi lidmi uplatňovat jako velká síla. U jednotlivých muslimů se sice mohou projevovat skvělé vlastnosti - vliv náboženství však přesto ochromuje společenský vývoj těch, kdo je vyznávají. Na světě neexistuje žádná mohutnější zpátečnická síla. Mohamedánství není ani zdaleka na vymření, naopak se projevuje jako bojovná víra získávající nové a nové stoupence. Už se rozšířila po celé střední Africe a na každém kroku za sebou zanechává nebojácné válečníky, a nebýt toho, že křesťanství je chráněno silnými zbraněmi vědy, proti níž marně bojovalo, civilizace moderní Evropy by možná padla stejným způsobem, jakým se kdysi zhroutila civilizace starého Říma."

Citáty Winstona Churchilla:

Lady Nancy Astor: Kdybyste byl mým manželem, dala bych Vám do čaje jed!
Winston Churchill: A kdybyste byla mojí manželkou, tak bych ten čaj vypil.

Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.

Chcete na světě vyniknout? Musíte pracovat, zatímco ostatní se baví.

Nevzdělaní lidé čtou rádi sbírky citátů.

Za války je pravda tak drahocenná, že ji musí vždy doprovázet tělesná stráž lží.

Komunismus je vzpoura méněcenných.

Mají-li dva lidé stále shodné názory, je jeden z nich zbytečný.

Pes k člověku vzhlíží, kočka ho přehlíží a prase ho považuje za rovnocenného partnera.

Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.

Žádný problém se nevyřeší tím, že ho dáme k ledu.

Řečník má vyčerpat téma, ne posluchače.

Dobrý politik má mít schopnost předvídat to, co se stane v budoucnosti, a vysvětlit, proč se tak nestalo.

Stárnout začínáme, jakmile rezignujeme na mládí.

Účelem válčení není padnout za svou zemi, ale přinutit nepřátele, aby padli za tu svou.

* V roce 1954 získal Nobelovu cenu za literaturu přední představitel "ztracené generace" americký spisovatel a držitel Pulitzerovy ceny Ernest Hemingway. V příští části zde uvedeme jeho život a dílo. *