1. Vše, co cítím, prožívám, myslím si, jsou jen mé pocity, myšlenky a nahlížení na věci v tomto světě, i když někdy můžu mít dojem, že tomu tak není, že např. cítím nějaký všeobecný pocit z dané věci, který by z ní měl stejný každý člověk. Tomu tak může být, ale taky nemusí.

2. Pravá svoboda je, když člověk ví nebo si dokáže logicky odvodit, za jakých okolností budou mít jaké jeho činy jaké důsledky, a podle toho jedná. Pokud toto neplatí a člověk má přesto pocit svobody, může být jen ovládán svými emocemi a touhami a tudíž nebýt tolik svobodný.

3. Dvou krajností se může dopustit člověk podřízený nějaké autoritě: ze zásady odporovat všem příkazům, které vydá, a ze zásady plnit všechny příkazy, které vydá. Nejlepší je však každý příkaz přezkoumat vlastním rozumem a na základě toho se rozhodnout, zda ho splnit nebo proti němu vznést námitku.

4. Správný logik dokáže u libovolné konečné posloupnosti slov, kterou zaznamená, rozlišit, zda: je to výrok, u něhož má smysl posuzovat, zda je pravdivý nebo ne, pokud to je takový výrok, v konečném (teoreticky libovolně dlouhém) čase za předpokladu zjištění potřebných informací určí, zda je pravdivý nebo ne.

5. Musím si to přiznat. Někdy mám sám o sebe strach, i když možná zbytečný. Není tento strach někdy (v případech, kdy je skutečně hodně absurdní) projevem egoismu? Člověku egoismem nezatíženému by přece nemuselo vadit, kdyby byl vystavován situacím, u kterých sice je trochu nejisté, co u člověka vyvolají, ale na druhou stranu zřejmě nemohou znamenat žádné větší ublížení jemu (čehož si ten člověk může na základě svých vědomostí a aktuálního poznání o světě být vědom), jen třeba drobnou nespokojenost, zmatek, a tu by přece mělo být možné s lehkostí překousnout.

6. Je možné, že např. nějaká duševní činnost, čtení něčeho, shlédnutí něčeho, atd. vyvolá v mysli člověka něco, co by dříve neočekával, jakýsi určitý „bug". Čas je nevratný, takže pokud se bug objeví, je nutné se s ním smířit, čelit jeho následkům, a pokud možno vyvíjet úsilí o jeho zmírnění nebo zmírnění následků, určitých drobných zásahů do psychiky nebo změnu aktuálního smýšlení, které s sebou přinese. Nejlepší asi je být připraven, počítat s tím, že se takovéto bugy mohou objevovat, a tak jimi nebýt příliš zaskočen. Časem si možná člověk vytvoří nějakou strategii a metodiku, jak se s podobnými bugy vyrovnávat.

7. Ať se děje cokoli, ať mi pokoušejí jakákoli škodlivá pokušení a libovolné věci, se kterými se nedovedu vypořádat, trýzní mou mysl, zachovat klid a vše snášet. Přece není nemožné snášet utrpení.

8. Je štěstím, že spousta situací je opakovatelných. Nemusím si proto zoufat, že se v nich něco nepovedlo, jak jsem před tím očekával, příp. že jsem nedokázal správně využít spousty příležitostí, které se v nich nacházely.

9. Strach je dobrý sluha, ale špatný pán. Jeho účelem je asi ochraňovat člověka (nebo jiné lidi nebo věci, na kterých mu záleží) před nebezpečím, když je ale příliš silný, může člověka nesnesitelně omezovat.

10. Má se to tak, že každá činnost zasazená do vnějšího světa má v tomto světě (obyčejně i pro jednajícího člověka) odpovídající důsledky (ad aforism 2). Tyto důsledky však vždy plně „určí" ten vnější svět, zřejmě oddělený a nezávislý na mysli člověka. Odtud plyne, že naprosto nezáleží na tom, co si ten jednající člověk myslí nebo cítí, ať už je to radostné, smutné, uklidňující, znepokojující či jakékoli jiné.

11. Zodpovídám jen sám za sebe a za nikoho jiného.

12. Přehnané emoce, ty vždycky nadělají nejvíc škody.

13. Jsem-li zatížen předsudkem, který se mi i přes všechnu snahu nedaří vyvrátit, ještě je možnost ho ignorovat a pokračovat dál v dosavadním žití. Časem by předsudek sám měl poznat, že se prostě mýlí, a zmizet.

14. S každou fyzickou i myšlenkovou činností, i takovou, která člověka velmi baví, je nutné na čas přestat a dát si pauzu.

15. Člověk podléhá vnitřní nejistotě, babrání se v sobě samém, planém přemýšlení o smyslu své existence hlavně tehdy, když není zaměstnán nějakou fyzickou nebo myšlenkovou činností zaměstnávající jeho pozornost. Ještě méně tomu podléhá, když je donucen starat se o existenční záležitosti.

16. Fascinující, jak někdy nadměrná sebekritičnost, podceňování se, atd. vzbuzuje v mysli (alespoň u mě) pravý opak, egoistické tendence, bezohlednost k věcem světa, atd. Že by nějaká nevědomá potřeba si vykompenzovat prvotní pocity méněcennosti?