„Co si myslíte o Vojtovi?“
„Takový šikovný je. Všechno spraví, hezky hraje. Co Vám budu povídat.“

Ten kluk sedí v šatně, ze sálu se nese sedavý hluk přicházejícího se publika.

Ovine si šálu kolem krku. Jako mourovatou kočku, která při doteku hřeje a vrní. Nic, krom ní, nemá právo se omotat kolem krku.

„Máš se?“
„Nemám se.“

Ten kluk si uvědomuje věci, které vědět ani nechce. Třeba že…

Umění neexistuje. Vše se dá odvodit a spočítat. I procítěný přednes je nakonec vypočítavým dojákem. Nejasný akord s jasným pokračováním do nejasného konce. Publikum máme v hrsti. Stačí jej svést do snění a neurčita. Originální jsou pouze naše chyby.

‚Mám právo s lidmi manipulovat?‘ Pomyslí si.

Je uvědomělý. To znamená, že ví, co se dělat nemá, ale marně hledá to, co se dělat má. Hehe. Ta věta by sedla na většinu jeho kamarádek.

Vystupuje na podium. Masa. Nesedí tam nikdo, koho by měl rád, nikdo, koho by nenáviděl. Anonymní koncert bez adresáta pro 300 lidí.

Potlesk.

Dlouhý potlesk.

Už nic.

Ten kluk sedí v šatně, ze sálu se nese vstavačný hluk odcházejícího se publika.

Co teď? … přemílá v ruce telefon.

Ahoj Jano.
Ahoj Emo.
Ahoj Kláro.
Ahoj Terko.
Ahoj Marie.

- mám školu.
- nemám zrovna čas.
- čeká mne na zastávce kamarádka
- nezlob se, už mám jiné plány.
- nemůžu, nezlobíš se?

- tak se dobře uč. A ahoj.
- aha. Tak ahoj.
- tak si to užij s kamarádkou. Dobrou.
- Pány?
- neumím se zlobit. Jsem jedině smutný nebo veselý. Vše ostatní je buď mezi tím, nebo z toho vyvěrá.

„Pane skladateli, pane skladateli!“
„Co se děje?“
„Dovolte, abychom Vám tady s panem primátorem uvázali pamětní mašli. Jste naším čestným občanem!“

A hovno mezi_tím.