Starý kulturní dům, starý klavír a u něj starý pán, protkán kuželovitým světlem zaprášeného černého reflektoru. Sedí v ošuntělé košili a krátkých kalhotech. Noha na pedálu a ruce na klaviatuře.

Nehýbá se, nezkusí zahrát jediný tón. Je přichystán jako vosková figurína vyrobená před 50 lety.

Ve tváři starého pána je zmatek, beznaděj a nejistota. Ve svém věku už nic nedělá jen tak. Stejně tak nechce začít hrát jen, aby začal hrát… Chce první tón zasadit upřímně, se ctí, lehce a přirozeně.

Nepamatuje si, co dělal minulý týden, natož před 5 minutami. Za to, co se odehrálo před 50 lety, se mu vyjasňuje, jako by to bylo včera.

Píše se rok 1962 a 12-letý Patrik letí se školní aktovkou do Petrofu, kde pracuje jeho 20-letá sestra Marie na montáži klaviatur. Patrik probíhá vstuní závorou i přes opětovné zahřmění vrátného a kolem píchaček vbíhá do druhého patra továrny.

Obklopuje jej vůně dřeva, látek a starého lina v kombinaci s nejrůznějšími dámskými parfémy.

Praskající struny, náhodné úhozy do klaviatur a blyštící se ocenění nedávného EXPA v Bruselu na celopancířovaných rámech.

A do toho, za spoustou šroubováků, odřezků, štětců, strun a polohotových klavírů sedí Marie, dolaďující kladívkovou mechaniku.

Patrik se nepozorovaně vkrádá k ní, načež překvapená Marie ťuká na hodinky, potom na čelo a nesouhlasným pokyvováním hlavou dává najevo, že ještě nejsou ani dvě a teď ještě z práce odejít nemůže.

Patrik pokládá na sestřin stůl svačinu a jde si hrát na váženého zákazníka do salónu.
Klaní se šéf. Klaní se Patrik, načež za své žertovní číslo dostává bonbon a najednou i bombu od sestry, tahajíce bratra za rukáv na ulici.

Neuplyne toho času zase tolik a Marie odemyká nedaleký kulturní dům. Podává bráchovi smeták a sama po něm přejíždí podlahu mokrým hadrem. Dnes je totiž koncert a za každý úklid dostanou od správce 10 korun.

Pokud se oba činí, zůstane jim ještě čas si i něco zahrát na klavír Ant. Petrof. Vyrobený tedy v době, kdy Petrof byl i jméno rodiny, nejen klavírů.

Klavíru sice nechali původní název – tedy i jméno zakladatele podniku, Antonína… Nad samotným křídlem se však tyčí rudý nápis: POCTIVOU PRACÍ POSILUJEME CELOSVĚTOVÝ MÍR a ze samotného klavíru startuje kosmická raketa nesoucí první vesmírné zvíře, Sputnik.

Při hraní se třese a drnčí.

Ale to už má vytřeno i Marie a střídá se s Patrikem u klavíru a hraje si svoje etudy, kterými testuje mechaniky v továrně. Patrik dlouho nečeká a na sci-fi hudební podklad pomalu zvedá družici a simuluje její vzlet.

***

Píše se rok 2012 a starý muž s úsměvem při vzpomínce na Sputnik klavír zavírá, aniž by zahrál jediný tón.

Pořád je na něm napsáno Ant. Petrof, ačkoli nad ním visí cedule o výprodeji koberců.

Starý pán se zvedá a jde k plastovému kýblu a smetáku zvanému MOP a vytírá naposledy starý kulturní dům, protože za to dostane 50 korun.

Dnes se hraje poslední představení se smetákem, jelikož už za měsíc tady bude rozlévat beton nový obchodní dům.

To už do sálu vchází malá holka a o něco větší otec s kamarády, aby klavír převezli k sobě domů.

Od teď bude hrát sci-fi jinde.

Kuželovité světlo zaprášeného reflektoru zhaslo.

Cvak.