Je to zvláštní pochmurný den,
slibovali 17 stupňů a slunce,
místo toho není ani teplo, ani zima, ani slunečno, ani tmavo.

Temné pivo probublává zavzdušněným výčepem královopolské hospody.

A je to zvláštní pochmurný den.

Kdy zapovězená slečna, její hlas, úsměv a klín ještě nepřestaly svírat klukovskou duši. Kdy ta nová slečna ještě není vaše a pro své starosti a pochybnosti jí uchopení nové role moc neusnadňujete.

Je to zvláštní a pochmurný den,

když k vám na hlavní nádraží v Brně přijede nová rakouská vlaková souprava, dlouhý osvětlený tunel bez soukromí, bez jediného mechanického spínače, kterým byste si mohli zhasnout svůj svět.

Kde jsou ta koženková kupé, kde člověk za noci mohl za českodrážní oponou vyvádět v rytmu ocelových pružin. Kde páka topení byla jen pro pocit stisku. Potu a žízně Vás nikdy nezbavila. A když jste se moc opili, mohli jste otevřít okno a pozvracet sloupy návěstidel.

***

Sedím v tom prosvětleném tunelu a říkám si - už žádné dvě hodiny čtyřicet dva minut ve vlaku mezi Brnem a Prahou. Chci být vysvobozen.

Do svého vlastního, dřevěného kupé. Bude vrzat. Bude chrastit. Bude potemnělé. Bude mé.