Alex se stále ještě nemohl vzpamatovat z toho, co se stalo. Ne, že ji nevěřil, ale nebyl si jistý, jestli by něčeho takového byla schopná. Znovu si vzpomínal na den, kdy se poprvé setkali. Bylo to asi před třemi týdny, byl to první den Velkých Illusijských her. Hry měly zřejmě dokonalou reklamu, protože se z obrovské dálky stahovaly obrovské davy lidí, aby se podívaly na to, jak jeden bojovník zabíjí druhého. Her se účastnili všichni možní válečníci z nejvzdálenějších končin světa – otroci jako on i svobodní lidé jako ona. Ten den ji viděl poprvé, ale nevěnoval jí moc velkou pozornost. Pak už začal obrovský řetězec zápasů a bojů. Během pár dnů měli diváci dva velké favority, které zahrnovali potleskem a povzbuzujícím křikem. On byl šampión krvavých střetů s lidmi i divokými šelmami, ona zas kralovala elegantním šermířským duelům s nažehlenými profesionály. Tak se i seznámili. Byl sice otrok, ale to mu nezabránilo, aby se k ní tajně nedostal. Prožili spolu vášnivou noc, nejlepší v jeho životě. Byl si jistý, že ji miluje. A závěr Her se blížil. Nakonec nadešel den, kdy se měli oni dva střetnou v boji na smrt, aby se rozhodlo o absolutním šampiónovi. A tehdy za ním zašla a pošeptala mu, že odstoupí-li z boje, za svou výhru mu vyplatí svobodu. Nakonec to vzal a schválně si vykloubil před zápasem rameno. Maya měla svůj zlatý pohár a on měl svobodu za její peníze. A teď mají schůzku. Vešel do hospody a rozhlédl se. Spatřil ji sedět za stolem. Smála se na něj, jakoby říkala: „Všechny dny, které přijdou po tomto, budou naše společné!“
Vykročil k ní.

Ráno se Faef probudila zase později, než měla v plánu. Koxub seděl u uhlíků a šťoural se v nich klacíkem. Kahahar byl opodál a cpal do sebe slimáky. Sliz mu tekl po bradě a na holé tělo, takže se za chvíli Kahahar celý leskl jako nějaký démon. Čaroděj se naklonil k Faef a zašeptal jí: „Tebe do zámku klidně vezmu, ale tohle zvíře ani náhodou.“
Faef si uvědomila, že by to opravdu mohl být problém.
„Vyřešíme to,“ řekla.

Kolem poledne už byli ve městě, kde Faef ukradla tuniku dost velkou na oblečení Kahahara. Nakonec nevypadal až zas tak děsivě, prostě jako osobní strážce s kyjem přes rameno. Za necelé dvě hodiny potom stanuli před zámkem. Když ho Faef spatřila, vytanuly ji v mysli staré vzpomínky. Koxub šel napřed, za ním Faef a nakonec Kahahar. Došli ke stráži v rudém brnění.
„Vy jste přišli kvůli té vraždě?“ zeptal se strážný.
Koxub mu místo odpovědi ukázal svitek pergamenu. Strážný ho rozbalil a chvíli četl. Pak ho podal zase Koxubovi. Brána se otevřela a oni vstoupili na rozlehlé kamenné nádvoří. Faef se zastavila a podívala na kamennou zem. Znovu slyšela křik matky. A ránu. Znovu viděla všechna ta těla, co tu ležela v krvi.
„Co je?“ podíval se na ní čaroděj.
„To nic, pojďme,“ řekla.
Vešli do zámku a do honosné předsíně. Za pět minut vešel do místnosti sám Tedof.
„Dobrý den,“ řekl jim a přejel je pohledem.
Jeho pohled a Faefin se setkaly. Vždycky přemýšlela, co bude cítit, až ho takhle potká. Čekala nenávist, zběsilost, odpor, smutek, pomstychtivost… …ale teď cítila jenom strach. Nezvládla to! Není dost silná, aby se postavila svému strachu. Byla zase jenom malá holka, která se bojí toho velkého a zlého chlapa zakutého v rudou zbroj. Je malá a slabá. Nemá šanci mu ublížit.
„Ne!“ zvolala, sesunula se k zemi a přikrčila u zdi.
Třásla se tak, že by nedokázala ukrást ani tři stříbrňáky.
„Co jí je?“ vydechl překvapený Tedof.
Koxub k ní poklekl a zašeptal: „Co ti je? Jsme teď před králem, musíš se ovládat.“
Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Zklamala jsem, pomyslela si. Nedokážu pomstít svou rodinu. I v jeho očích byl strach. Každý se bál krále Tedofa. Bál se, že jestli špatně zapůsobí, nedopadne dobře. Ale to byl jen strach. Strach, který byl prostě v každém občanovi tohoto království. Strach, který může ustoupit do pozadí. To nebyla hrůza. Hrůza, která přijde vždycky, když spatříte jeho tvář. Koxub neviděl hrůzné masakry vždy, když pohlédl do jeho očí. Faef se nedokázala překonat – nemohla se na něj znovu podívat. Vždyť to je pořád on! Najednou byla zase malá holka, která utíká, a on za ní vysílal rytíře. Utekla tak daleko a přitom je zase tady! Zase se vrátila do smrtelného nebezpečí! Nemá kam utéct! Chytí ji za vlasy a urazí jí mečem hlavu. První ranou ji přesekne vaz, druhou zbytky kůže a masa. Všude okolo bude její krev.
„Kam mám utíkat?“ zašeptala, aby to Tedof neslyšel.
„Proč?“ šeptal vystrašeně Koxub.
„Můžu nějak pomoct? Zavolám felčary…“ nabízel se král.
Ty hade! pomyslela si Faef. Podívala se na něj a toužebně si přála být kdekoliv jinde. Otec ji říkal, že strach může porazit jen tak, že se mu postaví. Ale ona měla strach už jen z toho, že by se svému strachu postavila.
„Jsem v pořádku,“ řekla.
„Potom nezdržujme,“ řekl král a upřeně se na ni díval.
Pak se obrátil na Koxuba: „Myslel jsem, že přijede otec.“
„Nemůže přijet,“ řekl Koxub.
„A ti lidé jsou tedy kdo?“ zeptal se Tedof.
„Tohle je Kahahar, můj osobní strážce a tohle je…“ začal Koxub, ale když ukázal na Faef, ta mu honem skočila do řeči: „…Alexandra, patoložka, těší mě,“ řekla a s falešným úsměvem podala Tedofovi ruku. Když se jí dotkl, zavřela oči a cítila, jak ji oblil studený pot.
„Ale…“ začal udiveně Koxub a podíval se na Faef.
Faef po něm vrhla varovný pohled a nenápadně zavrtěla hlavou. Zmlkl.
„Tak pojďte za mnou,“ vybídl je Tedof, který už uvažoval nad něčím jiným.
Šli po schodech a Faef se rozhlížela kolem sebe. Tak tady by teď žila, kdyby vše šlo správně. Támhle je tělocvična, tam by teď spatřila Turata, jak cvičí s mistrem. On by už byl silný mladý muž, plný síly a energie. Ona by na sobě asi neměla černý plášť s kapucí, ale hedvábné šaty. A vedle ní by nešel obří neandrtálec, ale elegantní potencionální ženich, kterého by sehnal její otec. Staral by se o ni. Chránil by ji. Zajistil by jí peníze. Faef se snažila ukrást co nejvíc věcí – vždyť to je skoro všechno její! Už měla v plášti stříbrné křížky i cínové vojáčky. Došli k velkým dvoukřídlým dveřím. Tedof je odemkl.
„Naši čarodějové tam seslali jednoduché časoprostorové kouzlo,“ řekl. „Na nic jsme nechtěli totiž sahat a také jsme nechtěli, ať nám tu hnije mrtvola.“
„Jistě,“ zamumlal Koxub, mávl holí a pronesl krátké zaklínadlo.
Kouzlo přestalo působit a zastavený čas v místnosti se rozběhl zase normálně.
„Prostě jsme ho tady tak našli před týdnem a třemi dny ráno ležet,“ řekl král jednoduše a odešel.
Faef se ulevilo. Vstoupili do místnosti. Byla to malá kamenná místnost s postelí, stolem a svícnem. Faef věděla, že tady určitě žije nynější kapitán stráží, tak jako kdysi. Na zemi vedle postele ležela mrtvola v noční košili. Byl to statný muž s hustým vousem. Vedle postele byl noční stolek a na něm pohár s napůl vypitým vínem. Faef zvedla pohár a přičichla si k vínu.
„Nesahej na to,“ řekl Koxub. „To jsou důkazy.“
Faef to bylo jasné. Znala tenhle jed. Nikdo z cechu se ani nemusel vydávat do zámku. Prostě si jenom nechal u brány zabavit malý soudek s otráveným vínem. Stráže ho zabavily a jejich kapitán si ho vzal pod svou ochranu. Nalil si pohár, napil se a ulehl. Dostavily se křeče a on se skutálel z postele na zem, kde zemřel.
„Tak hodně štěstí při pátrání,“ řekla Faef a postavila pohár zpátky.
„Co to bylo před tím králem? Myslel jsem, že snad vidíš dvoumetrového pavouka, nebo co. Byla jsi úplně vyděšená.“
Faef chvíli přemýšlela, jestli mu má povědět pravdu. Má mu věřit? Koneckonců, pracuje teď pro krále. Třeba se dobře znají. Faef se podívala na mrtvolu a potom na zeď, kde visel obraz. Byla tam vyobrazená mladá dívka, asi okolo devíti let. Potom ji však ustrnul zrak. Její náhrdelník! Ona ho má na krku.
„Kdo to je?“ vydechla mimochodem.
Chtěla ho zpátky. Nebyl až zas tak drahý ani krásný. Mohla by ukrást spoustu lepších. Ale bylo to dědictví, byl na tom rodinný znak. Patřil jí.
„Kde je vlastně ta obluda?“ zeptal se zničehonic Koxub.
Faef se rozhlédla. Vůbec na Kahahara nepomyslela. Chyběl. Pootevřela dveře a vyhlédla do prázdné chodby.
„Podívám se po něm,“ řekla.
„Nemyslím, že by bylo dobré, kdybychom se tu jenom tak potulovali po zámku,“ strachoval se Koxub.
„Právě proto ho musím najít,“ řekla a odešla.
Potulovali po zámku! Jsem tu snad cizí? Vlastně nehodlala Kahahara hned najít. Nejdřív se pokusí něco zjistit o zabezpečení Oka. Je zbytečné se to pokoušet najít a prohlížet, lepší bude někoho vyzpovídat. Nejideálnější by pro to byl samotný král. Ale jak to udělat? Ještě pojme podezření.
„Hledáš něco?“ ozval se za ní hlas.
Otočila se a spatřila dva mladé vojáky s pobaveným úsměvem.
„Ty jsi nějaká nová služka, nebo co?“
„Ty vole, ta bude spíš do králova harému.“
„Vypadá to spíš, že je tu místo té knihovníkovy pomocnice. To ten plášť a ta kapuce… …hej holka, to se nebojíš, že se ti stane to, co té před tebou?“
„Co se stalo?“ začalo zajímat Faef.
„Zmizela,“ zašklebil se jeden. „Ještě ji nenašli. Takže jsi tu místo ní?“
„Jsem králův host,“ řekla.
„To určitě,“ smál se jeden.
Přiblížili se a chtíč z nich přímo sálal.
„Tak já snad půjdu,“ řekla a otočila se.
Jeden z vojáků jí zastoupil cestu.
„Ale kam bys chodila? To si s námi už nechceš povídat?“
Voják se rozhlédl po okolí a když se ujistil, že nikdo není na blízku, skočil na ni a něčím ji udeřil. Zatmělo se jí před očima.

Probudila se ve vlhkém kamenném sklepení. Ležela na ztrouchnivělém stole a roztažené nohy i ruce měla těžkými provazy přivázané k nohám stolu.
„Nepokoušej se řvát, okamžitě bys zhebla,“ vyhrožoval voják.
Druhý jí už jezdil prsty po těle a říkal: „Já už jsem si nešáhl na ženskou ani nepamatuji.“
„No, vypadá to, že zmizí další knihovnice,“ smál se jeden.
Voják jí roztrhl košili a odhrnul plášť. Všiml si dlouhé dýky a pozvedl ji na světlo, které vycházelo z pár svící v rohu.
„Pěkná dýka,“ řekl.
Ten druhý si už rozepínal kalhoty a řekl: „Já první.“
Faefina ruka se už hodnou chvíli vlnila tak, aby se dostala z provazů. V tuhle chvíli už měla obě ruce volné, ale vojáci to tak neviděli. Jeden už jí zkoušel sundat kalhoty. Už to došlo dost daleko, déle nelze čekat, řekla si. Dřív, než si to voják držící dýku uvědomil, měl nosní kost zaraženou do mozku a dýku svírala v ruce opět Faef. Voják, jehož hnusné prsty už Faef málem pronikly mezi nohy, si ani nestačil všimnout dýky protínající vzduch. Podřízla ho tak prudce, že mu napůl uřízla hlavu. Skácel se vedle svého kamaráda. Faef se posadila.
„To už na tomhle světě není jediný slušný chlap?“ pronesla do nastalého ticha.
Uvolnila si nohy a seskočila ze stolu. Hlava ji bolela, zřejmě ji praštil jílcem. Musela být zčásti omámena výpary z jedovatého vína, že její jindy bleskové reakce nebyly dost pohotové. Co teď? Má to někomu říct? Kdo jí uvěří? Král ji zabije za vraždu a ani nemrkne okem. Podívala se na mrtvoly. I kdyby je nechala žít, stejně by si je brzo našel Cech a dopadli by možná ještě hůř. Takhle je to aspoň nebolelo. Podívala se na svou roztrhnutou košili.
„Blbče, nevíš, jak se používají knoflíky?“ pronesla naštvaně.
Potom spatřila kousek od sebe sudy s vínem. Byl mezi nimi i jeden menší, který někdo otevřel a potom to chtěl zamaskovat, tak useknuté prkno napasoval zpátky. Vložila do spáry dýku a kus dřeva zase vyskočil. Skoro nic v soudku nechybělo. Když si k vínu navíc přičichla, bylo ji zcela jasné, o co jde. Vzala z kouta amforu a naplnila ji. Uvědomila si, kolik věcí by se dalo s něčím takovým udělat. Co třeba přípitek na večerní hostině? Všichni důležití lidé ze zámku mrtví… …a hlavně Tedof.

Vešla zpět do pokoje s mrtvým důstojníkem.
„Našla jsi Kahahara?“ zeptal se Koxub, celý nešťastný z toho, že nepokročil v pátrání.
Zrovna chtěla odpovědět, když se zpoza okna ozval neandrtálský řev.
„My o vlku…“ řekla Faef a otevřela okno, „…a vlk dělá problémy.“
Koxub přiskočil k ní. Z okna byl výhled na východní křídlo zámku, kde na jednom z balkónů stál Kahahar obklíčen vojáky s kušemi.
„Jdu tam,“ řekla Faef a vyklusala z místnosti.
Koxub běžel za ní. Faef probíhala chodbami tak rychle, až se za ní zvedaly závěsy. Koxuba za chvíli opustil dech, tak zpomalil do chůze. Faef šla neomylně po sluchu a vrazila do místnosti, kde stál Tedof a jeho ječící žena.
„Chopte se jí taky!“ zařval král a rozběhli se k ní vojáci.
Nesnažila se bránit.
„Co se děje?“ zeptala se s hraným klidem.
Z balkónu přišel Kahahar provázen pěti strážci. V ruce svíral pestrobarevné květy a vrhal na všechny kolem sebe vraždící pohledy.
„Přepadl mě!“ ječela královna. „Vlítl tady, urval mou nejkrásnější květinu a když jsem přivolala stráže, jednoho málem zabil!“
V koutě skutečně ležel voják s vykloubenou rukou. Faef to pochopila.
„Kahahar chtěl květinu, Kahahar nechce ubližovat!“ hájil se Kahahar.
„Odkdy chtějí takové vraždící stroje květiny?!“ řval pološílený král.
„Omluvte ho, prosím,“ řekla Faef. „Nemá dost rozumu. Jestli udělal škodu, zaplatím ji.“
Královna ječela, že škoda na její duši je nevyčíslitelná, ale král se podrbal na bradě a přistoupil blíž k Faef. Přejel ji pohledem, všiml si roztrhnuté košile, která sice zakrývala nejnutnější, ale nic víc a potom řekl: „Dobře. Strávíš tedy dneska noc se mnou.“
„Cože?“ křičela královna.
„Ty mlč, huso!“ okřikl ji Tedof.
„Dobře,“ řekla Faef.
Do místnosti vstoupil Koxub a poklonil se.
„Dnes jste mými hosty,“ řekl král a odešel z místnosti.

Byla už hluboká noc, když vstoupil Tedof s Faef do královy ložnice. Faef se podívala na postel a jakoby znova viděla svého otce, jak tam odpočívá po lovu. Amforu nesla s sebou.
„Hostina byla dobrá, co myslíš?“ řekl Tedof.
„Výborná,“ uznala Faef.
Tedof, který už měl trochu vypito, se posadil na postel a začal si sundávat halenu.
„Tak se svlékni,“ přikázal jí.
Ne, ne, ani ty dneska nepochodíš s dobrou. Byla si jistá, že je víc než dobrý bojovník a nedokázala by ho zabít dýkou. Musí to udělat jinak.
„Napijme se na to,“ řekla a naplnila dva poháry vínem z amfory.
Král ho vzal a přiložil k ústům. Ale nenapil se.
„Ty první,“ řekl podezíravě.
Faef se podívala na otrávené víno a zamyslela se.
„Pij,“ řekl nervózně.
Napila se, ale nepolkla.
Mlčky se naklonila nad krále a políbila ho. Když se jejich ústa setkaly, plivla mu prudce všechno víno do krku. Nestihl udělat nic, musel ho polknout nebo vdechnout. Faef od něho odskočila.
„Ty…“ zachrčel a zaklepal se bolestí.
Tasil meč a pokusil se po Faef ohnat. Uskočila a vyběhla ze dveří. Tady už nemůže zůstat. Všechny potřebné informace o Oku už z Tedofa vytáhla při hostině. Je hotova.

Pokračování příště...