To jednou se událo a bylo tak - Mášenka byl mezi nocí a dnem, kdy spolu vlk a pes vyjí, nalezen na břehu Volhy - kousek, kousíček od Nižného Novgorodu. Vláčel se trhaně přes vlny modrobílého toku naší Volhy v košíku, přikryt pouze černobílým šátkem, zabalen jako chléb v ošatku pro bábušky a stejně i tak byl chráněn, protože stejně tak, jako bábušky ochraňují chléb tím největším jemnocitem a pokorou a láskou, stejně tak byl Mášenka zaobalený a řeka jej nesla po proudu dál a dál jeho osudu. Říká se, že ho ke břehu doplavily ryby. Starý kmet - Lev Azael, jež Mášenku našel, lekl se toho kouzla zprvu, ale pak, jist si jistým poselstvím osudu, vyzvedl chlapce z náruče řeky. Musel však s řekou bojovat, protože Volha, jak známo všem jistojistě, je srdečná, a tak se nechtěla Mášenky vzdát, jelikož ho po dočasnou dobu přijmula jako vlastního syna a ze svého náručí jej odevzdávala opravdu, opravdu velmi nerada - řeka se tehdy zrychlila a trochu se i vylila ze svého koryta, ale ne tak, aby kmetovi ublížila, spíše se zdálo, že se sama rozplakala. Volho, Volho - sentiment nech stranou a pluj tam, kam odedávna, Mášenkovi se dostane jeho osudu.

            Ano čtenáři, neboj se, pokračujeme a jdeme kupředu skrz mlhavé dálky času naproti našemu hrdinovi a jeho spanilé dívce, ale to už, čtenáři, víš moc a nemysli na to, prosím, autor je nedočkavý, jenže písmo si plyne stejně jako Volha svým tempem a nedovolí, aby bylo cokoli přeskočeno, protože, čtenáři, a ty to víš, vše má svůj pořádek jako samotné písmenka, slabiky, slova, věty a souvětí, které ústí v povídku stejně tak, jako řeka v moře. Kmet, vysílen bojem s řekou, statečně bojoval proti svému, už zpečetěnému, osudu a proti proudu řeky nesl chlapce do své rodné vsi Zaratěnje, kde na něj čekala Larisa Azaelovna, zvaná též Larisa Akokanterovna, protože Lev se kdysi dávno předávno v dobách velkých válek dostal do slunné Afriky, kde byl raněn a za stavu srdečního selhání mu místní šaman vyrobil lék z květiny zvané akokantera z čeledi Apocynaceae, která mu pomohla bojovat se smrtí a selhání srdce nakonec porazil. Jako vděk, a výraz největší úcty, šamanovi Lev slíbil, nemaje peněz které by mu daroval, že pozná-li někdy vyvolenou ženu, bude jí tak nadosmrti říkat a tak se stalo, že Larisu Azaelovnu oslovoval pouze a jen Akokanterovno a ona to s povděkem přijímala, věda, že je to Lvův nejvyšší důkaz jeho lásky k ní. Akokanterovna přijala Mášenku za svého a Mášenka se také nerozpakoval a přijal ji jako svou máti. Netrvalo dlouho a Mášenka rostl jako z vody a za pár let už byl chlapcem jaksepatří k světu. Lev mezitím zestárnul ještě více a pomalu se vytrácel z očí Mášenky a Akokanterovny.

               Jelikož si byl Lev vědom toho, že málem zemřel na nemoc ještě tehdy neznámou a že ho jen, jak si myslel, zázrakem vyléčil africký šaman, usmyslel se Lev Azael, že po smrti přenechá své tělo, repsektive ostatky svého těla, vědě ku jejímu prospěchu. A tak se stalo, že Lev zemřel 7.listopadu na den usmíření a porozumění. Jeho ostatky byly věnvány vědě a ta je náležitě využila. Nebudu přemilému čtenářstvu zde popisovati, čemu všemu jeho tělo dopomohlo v oblasti lékařského výzkumu - sdělím však to nejdůležitější, a to je to, že Lvova kostra byla po určité době použita jako názorná ukázka stavby lidského těla v Nižnonovgorodském muzeu vědy a vystavena na odiv užaslým návštěvníkům, mezi které patřili každou sobotu i Mášenka s Akokanterovnou. Mášenka chodil za svým nevlastním otcem občas i sám a rozmlouval s ním nad všedním děním okolního světa, láskou, hovořil s ním o poezii a próze a hlavně také šachu, kterému Mášenka propadl. Jakkoli se to zdá zvláštní - miloval poezii i šach. A byl si také vědom toho, že jeho záliby jsou jako noc a den, jako Oka vlevající se do Volhy. Tvrdá logika šachu kontra nekončící fantazii poezie. A tak se stalo, že si Mášenka jednoho poledne, kdy hovořil s Lvovou kostrou u schodiště Nižnonovgorodského vědeckého muzea, usnesl, že jako vděk svému nevlastnímu otci vydá buďto sbírku poezie, nebo vyhraje nejslavnější a největší francouzský šachový turnaj. Prvně Mášenka odeslal jednu jedinou báseň přímo do moskevské básnické soutěže nazývající se „Sáňky pod kopcem", které se kdysi mimojiné zúčastnili i takoví básníci jako Michail Něvnijskij, Nikita Nikolaj Rastič a také přeslavný Vladimir Majakovskij. Báseň porotu nevýslovně popudila a také okouzlila. Ti popuzení odmítli báseň podpořit a tak ji za sebe vyloučili ze soutěže a ti okouzlení ji vyslovili první místo. Porota se nemohla shodnout a po mnoha dnech sporů nakonec vyhlásila básni čestné uznání poprvé v historii konání poetického klání. Já jsem pro vás, mili čtenáři, báseň samozřejmě zde přepsal, ale bylo to velice těžké, až přetěžké, protože almanach tehdejšího ročníku byl spálen i s celou knihovnou v pověstném Nižnonovgorodském požáru a tak jsem po ní pátral mnoho měsíců a „voilá", tady ji máte :

Prastaří mužové se zvedají
nad hroby, nad nemohoucností svou.
Prastaří mužové
a hroby a praskání strništ a jejich choutky.


Prastaré ženy se shýbají
a zvadlé prsy vlají prázdnou krajinou.
Prastaré ženy
a zvadlé prsy houpají se jako loutky.

                  A tak se stalo, že Mášenka nedosáhl toho, po čem snil. Rozhodl se tedy pro turnaj v šachu. Čtenáři, chtěl bys vědět, co se dálo pak, že ano - příběh pokračoval jízdou vlakem do Moskvy a z Moskvy do překrásné Prahy,  příběh ji prolétl, jak nejlépe to čas dovolil, a pak už se vezl vlakem do Francie, kde dopomohl příběh potkat Mášenkovi Annu.