|
<<
Říjen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | 1 |
2 |
3 |
4 |
| 5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
| 12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
| 19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
| 26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
|
|
Stránku si právě čte 17 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Epika
(ze dne 03.01.2009, autor článku: Jakub Raida)
|
Komentář ze dne: 09.01.2009 18:48:35
Autor: Howl (@)
Titulek:
On ten článek není ani tak hloupost jako celek, jako spíše slátanina určitých jednotlivých impresí, které jsou podány v naprosto nevhodné formě a obsahově jsou v mnohém zavádějící, až mnohdy nepřesné. Pravda, v určitých fázích to Mukařovského připomínat může, nicméně to je dáno jen povrchovostí oněch impresí, které autor, byť ho omlouvá jeho zájem o literární vědu, interpretuje poměrně zmateně a mnohdy i dezinterpretuje. Namísto všech jednotlivých částí článku by šly zavést poměrně jednoduché termíny, jako jsou například narace , či čas a prostor literárního díla. Nicméně, když už autor-i já- zmínil Mukařovského, zmíním i základní premisu českého strukturalismu - všechny prvky mají určité "propojení" (ať už systémové, nebo jiné); tím chci říct, že tento článek nemá vůbec soudružnost formy a obsahu-> jestliže autor píše literárněvědný článek pro laika, jací zde-promiňte-jsou, musí zvolit formálně jednodušší členění jak syntaxe, tak i obsahu. Článek je, jak jsem zmínil výše, poměrně dezinterpretující, co se týče literárního druhu a zvolenou lexikologickou stránku naprosto matoucí neznalého (a také bez jakékoli ostudy i erudovaného) čtenáře. Kdybychom odstranili všechny "zdobné" pojmy a transformovali bychom je do obecné češtiny, vznikl by, co se týče literární vědy, podprůměrný článek. Kdybychom i pak odstranili už tak špatnou, respektive přeexponvanou, skladbu-> bylo by to ještě horší. Nicméně tím nechci říci, že článek nemá určitou vypovídající hodnotu, jen je jakýmsi laickým poblouzněním, kterému chybí určitá metodika v oblasti, o které autor píše. Stručně řečeno- autor musí zjednodušit syntax, lexikologickou zásobou by neměl tolik používat a zaměřit se hlavně na srozumitelnou a zároveň formativní a informativní podobu, jež naservíruje čtenáři. Doporučuji si přečíst kupříkladu E.Petrů - Úvod do studia literární vědy, popřípadě Cullera, či Hamana, ale to už bychom byli někde jindě, ale Mukařovský je na Vás, milý autore, v současné situaci t
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
Epika
Letmé zadialektizování nad oblíbenými pojmy.
Hovoříme-li o epice, máme obvykle v nejobecnějším slova smyslu na mysli buďto epično kvalitativní, tedy dějovost, nebo epično kvantitativní, tedy monumentalitu výpravnosti, dalo by se tedy říci, že základem epiky je účelně vystavěný příběh, v němž estetickou roli tvoří napětí očekávání souvislostí příčinných, časových a prostorových. Na takto zobecněné úrovní bylo by možno považovat za jsoucí i průnik epiky s dramatem, přestože v klasickém dělení jsou, ještě navíc s lyričnem, stavěny souřadně, maximálně pak v kombinacích, nikoliv však jako druhy a rody, tehdy tedy konkretizujeme rozdíl mezi textovou výstavbou epiky a dramatu rozlišením promluvových pásem vypravěče a postav, mezi nimiž nacházíme kupříkladu těch rozdílů, že mluvčí postav je subjektivním pozorovotelem a aktérem děje i determinujícím prvkem užitého jazyka, kdežto naopak vypravěč se mnohdy, nestylizuje-li se sám v určitý nezbytný element příběhu, pak však dá se o něm hovořit jako o postavě, byť vzhledem k ostatnímu příběhu zabstraktizovanou, posouvá do pozadí, roviny objektivity a nezkresleného nadhledu.
Základním prvkem epiky je dění, tedy vložení dynamiky do námi vytvořeného světa, při jehož tvorbě naopak čerpáme z vlastní zkušenosti, čímž dáváme nekonečnosti imaginárního světa určité mantinely, tedy to, co „zná autor“. Dalším krokem je ohraničení toho, co zná čtenář, tedy definice určitého filtru, jež se podílí na chronologické výstavbě děje, kdy dané reálie teprve nabývají svého významu a jednotlivé motivy se uzavírají v rámcích, počínaje expozicí jevu, po zdánlivou retardaci jeho důležitosti, přes vrchol využití, až po odeznění, které má rekapitulovat estetickou hodnotu celého rámce, což je zřejmé ze souvislosti faktu o střídání hluchých a silných dějových míst, které jen v této dualitě v plné síle vynikne a má-li být vyvrcholení obvykle nejsilnějším místem, následovává nejhlubší poklid, kdy však stále doznívá estetické působení z předchozího motivu. Odtud, ale nejen odtud, nýbrž i z depatetizačních tendencí moderní litertaury, také původ konce rezignací a smířením, místo tzv. posledního extatického vzepětí či šťastného vyznění.
Takovýmto rámcem se vyznačují každé dílčí části příběhu (např. stálá existence jevu, jež může být třeba hrdinovou vlastností, vlastností světa či determinovaností osudu, příčiny, náhody nebo pravidel, kapitolní část celého příběhu či odbočující část s retardační úlohou) i příběh sám, kdy expozicí se z nulové hodnoty rozevírá clona čtenářova náhledu, aby se dále vyvíjela a to buď kratší či delší dobu, někdy i skrz celý děj, někdy může také dojít k zastavení celkového vývoje čtenářova poznání a pokračovat vývoj jen dílčí, tedy např. již v známém světě a zaběhnutých reáliích se všemi uvedenými aktéry a rámcovými motivy probíhá proměna dílčí s vlastní expozicí i závěrem, kterou pak nazveme esencí nebo leitmotivem díla, byť její expozice nerovná se uvedení čtenáře v svět.
Expozici může následovat retardace v schématickém střídání s vyhroceními, kde nejčastěji kvalitativně nejdůležitější a kvantitativně nejvyšší vyhrocení, často paralelizující mnohá další vyhrocení jednotlivých dílčích motivů a tím umocňující jejich vyznění. Toto vyvrcholení většinou sestává z určitého zatemnění nebo vyvrcholení temnění čtenářova poznání zdánlivou bezvýchodností a nenalézáním souvislostí, čili tzv. krizí, v níž v zákrytu přichází po jakémsi přehoupnutí přes maximální vrchol rozřešení, pospojování exponovaných jevů s jejich určením a koncem a to jak ve smyslu estetické spokojenosti, rozčarovanosti, melancholie či jiného vyznění pro čtenáře.
|
Zobrazit článek Epika
|
|
