Ale

    Je tu už skoro dva roky, co sním. Sním o tom, že se jednoho dne setkám s mým princem na místě, kde nebude „jen přátelé,“ kde budeme jedna duše a hlavně…
Jedno tělo.
Kde budu moct cítit, co cítí on.
Beze slov a očekávání.
    A teď to přišlo. Tu chvíli jsem zažila. Je to čerstvé. Hodně čerstvé. Proto ani nevím jestli je rozumné o tom začínat psát. Teď. Teď když jsem zmatená a vlastněě ani nevím, co se kolem mě a hlavně uvnitř mě děje. Ale já to ze sebe potřebuju dostat. Potřebuju to vidět napsané na papíře. Vědět, že je to skutečné. Že to nebyl jen sen. Potřebuju to, i když vím, že tohle mi nepomůže a můj zmatek tím nezmizí.
Naopak.
   
Je to teprve týden, co se naše těla sešla na blízké. Skoro nejbližší úrovni. Tam, kde naši andělé tančí ruku v ruce v rytmu našeho dechu.
Našeho společného dechu.
    Věděla jsem, že to nebude mít žádné pokračování. Že to s východem Slunce bude uzavřená kapitola. Kapitola uzavřená v našich srdcí. Zamčená naším společným úsměvem. Přikrytá pohledem říkajícím „děkuji“ a „promiň“ zároveň…
    Já to věděla!
    Ale co je mi to Teď platné.
    Říká se, že když člověk ochutná štěstí a ví, že to co mu právě proudí celým tělem JE štěstí…je to krásné, ale…Ale pak chceme víc.
Víc!
Víc!
Víc!
Křičí naše duše zmítaná nesnesitelným „absťákem“
„Chci Víc, prosím! Proč mi nechceš dát víc? Já si to zasloužím!“
„Zasloužím!“
Křičí ta zoufale nešťastná dušička.
Pak už ale nemá sílu. Ztrácí ji rychle. Až příliš rychle. Nakonec už jen krouží kolem naší hlavy s tichou prosbou –
„Nebo alespoň… stejně! Dej mi tolik kolik jsem měla! O víc nežádám…nežádám“
Pláče, skučí a choulí se…

    Prosím svého anděla skotačícího ve větvích mého milovaného stromu.
„Andílku prosím tě věnuj mi alespoň jeden pohled. Jednu vteřinu ztracenou v jeho úsměvu! Je to teprve týden, ale pro mě je to věčnost! Chci vidět, že stále žije. Že je šťastný! Věnuj mi ji…“
šeptám a o víc nežádám. Ztracená a vzpomínkami utopená.
Dal mi jí. Dal mi tu chvíli. Dokonce dvě krátce po sobě. V jedné vteřině byl schovaný i ten prokletý úsměv jen pro mě. Ten který mi věnoval, když mé tělo cítilo štěstí a nechtělo – ještě.
    Jen…nad těmi chvílemi byl černý mrak plný zklamání a mé samoty. On totiž nebyl sám. Byl s Ní. Rušila naše setkání. Jen ten úsměv byl jen náš. A za ten děkuju svému anděli dnem i nocí.

    Na jednu stranu mu to přeju. Přeju mu, že se má o koho opřít. Že má přítelkyni, které může usínat v náručí. Že má koho milovat.
    Ale pak je tu ta prokletá druhá strana mého nepřejícího Já, která říká že mne by mohl taky milovat. A hlavně…že mi neměl dávat tou blízkostí naději, která mě ničí. Neměl mi ji dávat, když věděl, že ráno vstane…sedne do auta a odjede…
odjede za Ní.
    Já vím, že třeba není špatná. Že je to určitě skvělá holka. Jinak by s ní přeci nebyl. Ale!
Jak já ji právě Teď nenávidím!
    Ne.
Měla bych mu to přát. Když milujete, tak Vám přeci záleží jen na tom, aby ten druhý byl šťastný. S Vámi nebo bez Vás.
Ale!
    Ale jak mu to mám přát, když teď ležím sama v posteli. Choulím se do klubíčka smáčeného slzami. Hlavou mi běží myšlenky protkané výčitkami a ze všehno nejvíc chci – ještě!
Ještě!
Ještě jednou ležet vedle něho. V propletení, kdy nevím která noha je moje a která jeho. Kdy slyším jeho dech, tlukot srdce a zmatený proud krve v naběhlých žílách jeho předloktí. Kdy cítím, jak jeho štíhlé prsty pobíhají po mé rozpálené kůži a zkoumají, kde jim bude nejlépe. Pak ta místa najdou. Řádí tam, pobíhají, smějí se a přivádí mě k šílenství!
Rychle oddechuji.
Lapám po dechu.
Směju se.
Chvěju se.
    On se naklání ke mně…šeptá mi do ucha jestli už je mi teplo. Těžce ze sebe vypravím: „Už…už mi není ani trochu zima.“ Jen se usměje, pohladí mě po tváři pohybem který čeří vánek a zaplavuje mé tělo příjemnou zimou. Začnu se třást…
Ale nebojím se.
Ležím v jeho náručí.
Není čeho se bát.
Vždyť je se mnou!

    Teď ale ležím v tichém pokoji. Po těle mi bloudí jen dech letního dne s kapkou zimy a není to ani trochu příjemné. Spíš mě to děsí.
Děsí, protože jsem sama.
Sama.
On je pryč.
Je s Ní…!

    Nevím.
    Já nevím, co bych teď měla dělat.
Jestli zapomenout. Potlačit vše, co se snad ani potlačit nedá. Říct si, že teď je definitivní konec. Konec, který už si oba zasloužíme. Konec, který nás oba vysvobodí, ale zároveň o něco okrade.
    Nebo.
Jestli dále křísit naději, která mě tak bodá,
trápí,
trýzní,
sráží,
kope…
ale zároveň dává sílu žít,
smát se a rovně stát!
Naději, která nedá spát!

    „Drž se naděje, dítě moje! Drž se jí a nepouštěj. Já ti pomohu. Pomohu tvým zesláblým rukám držet tu nitku naději třesoucí se ve vichru života. Života, kde jsi zatím samo a on s Ní.
Nepouštěj se jí!
Ani na chvilku!
Nebo tě to zničí!
A já nesmím vidět, jak trpíš!
Nesmím.
A ty…ty nesmíš vidět mé slzy říkající, že jsem zklamal.
Nikdy!“
…zpívá šum křídel mého anděla - světýlka ve větvích stromů. Zpívá a nepřipouští, žádné ALE…
Teď už říkám jen ještě,
…ještě že ho mám!