Zahrada (1)

...Volali sem ze spalovny. Odmítají ho zpopelnit, protože má prý reflexy. Jasný životní reflexy!...

    „Něco se tu dělo, a to něco velmi zvláštního!“
meditoval si tak sám pro sebe. Protože to přece nebylo normální, aby mu někdo posílal čistou prázdnou stránku. Kdo by chtěl tak plýtvat papírem? Jaký to mohlo mít smysl? Škoda že pošťák už odešel. Vypil si svou kávu, ostatně jako vždy, když se tu zastavil. Trošku spolu poklábosili a on se vydal dál, vstříc mírně svahovité ulici. Měl se ho zeptat, jestli neví, co by to celé mohlo znamenat. Určitě by mu něco poradil! Vždycky měl na všechno recept a necítil se díky němu tolik opuštěný. 
   

x x x

     Seděl v křesle a snad se i styděl. Připadal si, jako malý kluk. Lékař, který s ním hovořil, musel někam odběhnout. Doufal, že bude zpátky co nejdřív.
„Ale proč bych se měl vlastně stydět za něco, co je legální, společností podporované a doporučené? Lidí se rodí čím dál tím míň, tak prostě není na důchody. Není z čeho je vyplácet! Magda má prostě pravdu.“
Vedl si pro sebe monolog a bylo to spíš holé konstatování faktů. Opravdu, kontumace od dožité věkové hranice 75 let nepodléhala žádnému schvalovacímu procesu a objednat ji mohl prakticky kdokoliv. Tátovi bylo už 78.
    „Omlouvám se, ale to víte. Jsou dny, kdy je prostě člověk na roztrhání,“
vysvobodil ho konečně hlas z myšlenek, které oscilovaly v jeho hlavě. Uvnitř se to v něm míchalo a vřelo, připadal si, jako by jel na horské dráze. 
„A skutečně si ničeho nevšimne, doktore? Víte, dokud žil, tedy aktivně žil, dal by manželce, potažmo nám oběma modré z nebe. Je to dobrák, byl bych nerad, kdyby měl nějak trpět.“
Lékař se ale profesionálně usmál. Ten úsměv byl maličko falešný, přesto neuvěřitelně milý.
„Máme ten nejlepší tým. Věřte mi. Naši manageři si dávají záležet, aby sehnali ty nejlepší lékaře, programátory, vědce, my nepřešlapujeme na místě. Už takhle je to dokonalé, ale až jednou půjde o vás, uvidíte, smlsnete si. Vy mu musíte dát jenom tohle!“
Zamrazilo ho v zádech a bojoval s přesvědčením utéct pryč, když si představil, že za nějakých třicet let se stejně může Magda rozhodovat o něm, zatímco mu lékař posouval na jeho část stolu dvojici léků v plastové vaničce.
„Dáte mu to, jakmile dostanete od nás informaci, že je vše připraveno na převoz a okamžitě, to je důležité, OKAMŽITĚ zavoláte naší službu. Je to neškodné anestetikum. My si ho potom převezeme a až se vzbudí, ani nepostřehne, že se cokoliv kolem něj změnilo. To je vše. Zbytek už bude na nás. Budete spokojen, pošlu tam odpoledne techniky. Všechno si nenápadně nafotí.“
A lišácky na něj mrkl okem.
„Uděláme to tak, abyste se s náklady za celý proces, včetně pohřbu, do toho, co realitka utrží za dům a zahradu vešel. Nebojte. Spolupracujeme jen s těmi nejlepšími, ale to už jsem vám říkal.“
„Vám se to mluví, doktore,“ povzdechl si.
„Nedovedete si představit, co já teď prožívám!“
„Mám tu jednoho skvělého psychologa…Pomůže vám s tím. A vaší ženě ostatně také. Je to v ceně. U nás je všechno v základní ceně. Luxus už ve standardu, abych se pochlubil.“

     Jakmile odešel z kanceláře, musel si lékař  mnout ruce. Rozhodně si nemohl stěžovat na nedostatečnou klientelu. Vzpomínal, když před několika málo lety s celým projektem přišel, měli ho téměř za blázna. Dneska smrt vydělávala víc než život, víc než léčení. Legální smrt byla prostě kšeft. A navíc, jestli se osvědčí právě to anestetikum, které si před chvilkou klient odnesl, ušetří téměř 70%. To znělo, jeho uším, jako rajská hudba. Když člověk není líný a dá si tu práci a odsurfuje pár hodin na internetu, sežene všechno a levněji. Proč platit drahé preparáty, když generika jsou o tolik levnější a mají stejné složení? Samozřejmě, že vykázat to drahé originální anestetikum nebude problém. Když to nebude dělat okatě a když si to ponechá jako tajemství jenom pro své služby. Pokud vydrží klientela, stihne zkolaudovat svůj luxusní dům dávno před plánovaným termínem dokončení a ještě si hravě užije dovolenou v tom nejlepším z nejlepších světových letovisek. Jeho žena už kvůli tomu, když se snažil naznačit, že letos asi zůstanou doma, pěkně špičkovala a rýpala do něj. Konečně bude zase chvilku klid. Doma i tady.
     Utápěl se ve svých ultrapříjemných vizích tak, že mu musela sestra lehce strčit do ramene, aby ji vůbec zaregistroval.   
    

x x x     

     Pan Chmýrko se vzbudil, ostatně jako každé ráno už po dobrých pětadavacet let, po šesté hodině ranní. Pomalu vstal a došoural se do kuchyně, kde zapálil plotýnku stařičkého plynového sporáku. Postavil na ni oprýskanou konvici, aby si uvařil trochu melty s mlékem.
S plným hrnkem se posadil za stůl a nalámal si do melty polovinu včerejšího rohlíku. Bylo mu 78 let a většina rán už nestála za nic. Ani by nespočítal, kde všude ho loupalo a co bolelo. Dneska se ale cítil o moc líp. Jako by mu bylo o padesát let méně. Těšil se už, až dosnídá a půjde na zahradu, jedinou svou radost od smrti manželky před dlouhými dvanácti lety. Byl hrdý na to, že všechny potřebné práce na kousku rajského pozemku zvládal úplně sám a dalo by se říct i včas. Opečovával vše láskyplně, snad právě pro dny, jako byl dnešek, kdy se cítil výborně. Od rána to vypadalo na krásný červnový den. Mohl se jen tak brouzdat všemi zákoutími a obdivovat zázraky své malé přírody. Těšil se ven natolik, že polovinu kafáčku nechal plnou, ani ji nedopil. Přímo už cítil krůpěje rosy deroucí se z trávy do pantoflí a smáčející mu nohy svou studeně osvěžující silou.
Venku se krásně dýchalo. Takhle brzy po ránu ještě nebylo horko, které za několik hodin začne jistě nabírat sílu. Po cestičce došel až k záhonu královských lilií. Měl několik barevných mutací, ale bílé stejně voněly nejlépe a nejsilněji. Navíc byly tak vysoké, že u nich nemusel ohýbat svá stará a bolavá záda. Oběma rukama uchopil kalichy květu a stonek opatrně, jako by byl z motýlích křídel, ohnul až pod nos a slastně vtáhl vzduch. A... nic.
"Proč nic necítím, proboha, snad jsem neztratil čich?" napadlo ho.

x x x

"Sakra Marku, dělej, zase to zamrzlo. Je to pěkně nestabilní. Udělej s tím něco. Máš to hozený na svým terminálu, v konzoli, ale rychle. Už takhle mu to musí být divné." křičela nervózně, až hystericky, mladá programátorka Sandra. Marek byl ale už v branži několik let a tak věděl, že spěch se nevyplácí. Mohl by to nějakou neuváženou akcí totálně zavařit. Klepl ležérně do klávesnice a obraz celé zahrady, všech jednotlivostí, mu vyskočil před očima v běžnému člověku nečitelných řetězcích textu C++ jazyka. Našel chybný odkaz a rychle upravil jeho zdroj. Lehký pohyb prsteníku a malíčku na klávesnici, nic víc nebylo třeba.
"A máš to, ty nádhero," zašeptal si pro sebe, spíš polohlasně, jenže Sandra, vzdálená pouze polovinou stolu to nemohla neslyšet. Zatvářila se uraženě. On ale pokračoval, aniž se na ni podíval:
"Říkal jsem ti přeci, že takhle napsaný odkaz je prasečina a ne práce. To se muselo začít cyklit i kdyby to zpracovávalo sotva třetinu interpretů. Pravidlo číslo jedna je, že se snad všechno testuje na plný zatížení, nebo vás to na fakultě učili jinak?"
Ale potom jenom rezignovaně mávnul rukou. Dali jí projekt zahrady, protože dokázala před ním šéfovi drze říct, že to napíše za polovinu času. Jo, měla pravdu. Povedlo se jí to. Ale ve kvalitě, kterou by on zplácal za necelou hodinu.
"Teď, když ti teče do bot, tak mě voláš co? Měl bych tě v tom nechat pořádně vykoupat, abys příště zvažovala nejenom termíny, ale hlavně kvalitu práce a testování. Jenže ten dědula o patro výš za to přece nemůže."

Květina zasáhla čichové buňky s nebývalou intenzitou, až se mu skoro zatočila hlava. Každopádně byl pan Chmýrko šťastný, že jeho čich je v pořádku.

     Marek si teprve teď všiml jezdce intenzity vůně, skvějícím se na hodnotě 100%
"Ty seš ale opravdu kráva, Sandro," ulítlo mu. To ji rozžhavilo skoro doběla.
"Budu si na tebe stěžovat, hulváte!"
"To klidně můžeš. Až šéfovi ukážu všechny tvoje kiksy, tak mi možná do týmu přidělí nějakýho normálního programátora,"
a ukázal jí na symbol stisknutého tlačítka nahrávání.
Nahrával do záložního skriptu všechny procesy, s veškerou nestabilitou i chybami. Zaznamenalo to úplně vše, včetně čísla terminálu, který uvnitř cokoliv měnil či opravil.
“Ten hajzl. Zase do systému tajně zavedl toho svýho stopaře,“ proběhlo Sandře vztekle hlavou.
Marek se velmi drze usmál. Bylo mu jasné, že drží v rukou všechny trumfy.

x x x

     Ve velkém světlém pokoji, který byl od nemocničního oddělen pouze průhlednou skleněnou stěnou, seděla dvojice lidí středního věku a lékař před prostornou obrazovkou ukazující zahradu očima pana Chmýrka. Ten ostatně ležel ve vedlejším pokoji.
"Stejně si myslím, že jsme to nemuseli řešit tak radikálně," uteklo mu od rtů. Říkal to jako by mimoděk, ale byla v tom veliká naléhavost. Jako by to bylo stěžejní sdělení, jako by tím chtěl oslovit zbytek světa, snad si přál, aby to znělo jako poselství.
"Mluvili jsme o tom, Oldo, snad tisíckrát. Víš, co stojí měsíc v domově důchodců? To si přece nemůžeme dovolit. A aby tam s ním někdo pořád byl, na to nemáme čas. A on už se dostával do věku, kdy se o sebe nepostará. Víš, kolik let jsme spolu? A co jsme si zatím užili? Řeknu ti to! Nic, kromě povinností a práce! Sakra! Já chci taky někam na dovolenou! Potřebuju ji! Zasloužím si ji! Oldo, já to přeci chci hlavně kvůli tobě. Vidím tě, jak jsi přetažený, nervózní. Víš, přece, že u něj se s ničím nesmělo hnout. Copak já můžu vařit na takovým křápu? Znáš to tam. Kdyby to byl alespoň normální barák. Kdyby se tam dalo udělat patro, já nevím. Ale hlavně, kdybychom na to měli, bylo by to jiné. Úplně jiné...“
Byla docela naléhavá. Znal jí. Musel si jí vážit. Moc vážit, to ona z něj udělala všechno, čím byl. Nebýt Magdy, jeho Magdy, nemohl by si dovolit ani takový parádní konec pro svého tátu. Ona uměla tak skvěle všechno naplánovat, zorganizovat, ale hlavně, dotáhnout věci do konce. Na to byla moc dobrá... Měla pravdu. Ten barák potřeboval kompletně předělat. Respektive strhnout a postavit znovu. Vyrostl tam, měl na to místo ty nejúžasnější vzpomínky, dětské vzpomínky. Ty se ze srdce už nikdy nedají vykořenit, ale byl si jist, že tam zůstanou. Nejde přece o dům. Sakra, žádnej dům v tom nehraje roli! Nic už nezmění na tom to, co tam prožil.
"Proboha, je to můj táta! On mi dal život, a já mu ho beru. Necítím se dobře a nevím, jak se s tím vypořádám", chtělo se mu křičet. Magda se ozvala, jako by snad cítila na co myslí. Jako by mohla větu, pronášenou pouze uvnitř jeho srdeční krajiny, slyšet. 
"Hele, ber to tak, že je to pro všechny to nejlepší řešení. Je to legální a nad 75 let nepotřebuješ ani vyšetření zdravotního stavu ani souhlas komise. Víš, jakým problémem jsou všichni přestárlí. A málokterá rodina má prostředky na to, aby u nich mohli jejich příbuzní dožít. Sám víš, co nás stály jeho poslední tři roky doma. Jenom elektrika, voda! Blbá voda, protože on si prostě musel denně zalévat celou zahradu! Přesto, když jsi na tom trval, zaplatilo se mu to. S veškerou parádou a splácet to budeme dalších osm let. Co myslíš, že jednou bude s námi? Odchytí nás obecní kontumátoři a protože nebudeme mít potvrzení o péči, tak jediné, co dostaneme, bude injekce chloridu draselného vpíchnutého  do srdce na státní náklady. My na rozdíl od něj zemřeme ve stresu a strachu. Víš, kolik let já nebyla u kadeřníka? Marie z práce, znáš přeci Marii, ta říká, že musí alespoň jednou týdně na francouzskou manikůru. A jedna návštěva stojí tisícovku. Copak si něco takového já můžu dovolit? Ano, taky bych chtěla tak žít, ale copak můžu? Ty víš sám nejlíp, jak jsem skromná! Ještěže nemáme děti. Neuživili bychom je!“ 
"Kdyby nám měly udělat tohle, tak jsem rád, že je nemáme!"
Magda ho zezadu vzala kolem ramen. Měkce, opravdově.
"Jenže on je úplně zdráv. Mohl žít dalších deset nebo patnáct, klidně i dvacet let. To mě štve."
Přitlačila mu maličko na šíji.
„No tak, nedělej tady divadlo, přede všema,“ poznamenala. 
"Kdy se to stane, doktore?" zeptal se Oldřich snad až příliš věcně, na to, aby to mohlo být opravdové.
Lékař vzal do ruky ukazovátko a přešel k menšímu náhledovému monitoru, na kterém byla zahrada vymodelována jako shluk jednoduchých geometrických objektů, v nadhledu.
"Tady, až dojde k té lavičce. Sedne si a bude mít pocit, že je unavený, že si potřebuje na chvilku zdřímnout.“

     Oči se mu začínaly zavírat a víčka měla pojednou váhu ocele. Není nic příjemnějšího, než se chvilku prospat na zahradě, blesklo mu hlavou, protože cítil lehký a příjemně vlažný vánek a ranní štěbetání ptáků. Hlava mu padla poněkud na stranu.

x x x

     Jenom proto, že sklo oddělující nemocniční pokoj od místnosti pro pozůstalé bylo zvukotěsné, nebylo slyšet, jak se monotónní pravidelné pípání přístroje monitorujícího životní funkce přetvořilo v jedovatě jednolité pískání. Ale jenom na chviličku. Lékař profesionálně zatáhl žaluzie, aby pár neviděl, jak vedle k lůžku pana Chmýrka sehraně nastoupil personál a začal tělo odpojovat.

     Cítil v sobě divný pocit. Nechtěl to definovat jako naštvání. Na Magdu přece nemohl být naštvaný, na ni se nedokázal zlobit. Nejdřív ho hladila po zádech, potom mu mačkala ruku. Odevzdaně a krásně.
 

O patro níž se právě Marek rozkřikl na Sandru:
"Nechci příště slyšet, že se mi pokusíš vyfouknout nějakej projekt. Bude se to dělat složitě, postaru, ale pořádně. Radši o pár dní déle, než vysvětlovat šéfovi, proč zkolabovalo to, co klienti zaplatili. Až budeš mít zase ten svůj záchvat kariérismu, tak si vzpomeň na všechno, co je nahráno v archivu!"
Sandra mlčela a věděla, že ten těžkopádný medvěd, který se pořád tvářil jako by se kdykoliv nechal opít rohlíkem, jí dostal.

x x x

     Lékaři pípl, s protivně znějící intenzitou pager. Lehce se podíval na displej přístroje a zjistil, že ho volala služba do vedlejší místnosti.“Co zase zvorali“ Napadlo ho. Ale omluvil se Magdě i Oldovi a šel se tam podívat.
     „On není mrtvý, jenom utlumený. Alespoň to tak vypadá, Tedy utlumený. Něco takového jsem nikdy neviděl. Koukněte se!“ 
snažil se zaujmout mladý internista, který tu byl zatím jenom na praxi a jistě by rád získal definitivum.
„Srdce, plíce, to všechno je jako by spal. Ale mozek, ten mu šrotuje, jako ani Einsteinovi nikdy nemohl.“ Byla to pravda. Sakra strohé vystižení situace, ale přesto se lékař na toho mlaďocha rozkřikl:
„Měl snad už být dávno mrtvý, ne? Nejenom utlumený! Nikdo nestojí o jeho skvěle fungující mozek! Dokonce ani jeho vlastní děti ne!“
Stážista byl sice zvyklý ledacos překousnout, právě v této chviličce pomyslná kapka jeho trpělivosti s nadřízenými přetekla. Dělal tady vysoce odbornou praxi často ani ne za „pěkně děkuju“, a ještě měl sloužit jako hromosvod?  
„To si sem mám brát sekeru a dorážet je? Víte sám nejlíp, že my všichni sem máme jít, až když už je objekt mrtvý! Máme ověřit smrt a odborně ho odpojit! Toho jsme odpojili, ale protože z nějakého důvodu pořád žije, museli jsme ho na monitory napíchnout zpátky. Vy sám jste hergot dělal všechny ty postupy, tak proč se na mě pokoušíte křičet, když je dodržuju! Si zavolejte ty dva svoje programátory! Ať to vysvětlí! Dovést ke smrti je mají přece oni!“
„Jasně Sandra a Marek. Ti něco zvorali!“
Děkoval v duchu tomu nejmladšímu z týmu a taktně přešel i to, jak se k němu choval. Normálně by byl i zvýšený hlas podřízeného důvodem k vyhazovu. Teď nebyl čas to řešit.
„Nikomu ani muk. TO SE NESMÍ NIKDO A NIKDY DOZVĚDĚT! Někdo jděte vedle, uklidňujte ty dva, hustěte do nich... no to je jedno co, něco si vymyslete!“


    „Hele!“
až vyděšeně vykřikl Marek na Sadru a ukazoval na monitor. Řetězce znaků jako by ožily. On, na rozdíl od ní, věděl okamžitě co se děje.
Koukala o pár vteřin na obrazovku déle, než jí došlo, nač jí vlastně upozorňuje. Ten dědula žil! Pořád žil. 
„Tak tohle nevysvětlíme. To se nedá vysvětlit a omluvit, to už vůbec ne!“
křičel na ní a ani neregistroval, jak se za jeho zády zprudka otevřely dveře. 
Co mi k tomu chceš říct Marku!?“
Ale Marek se jenom s drzým šklebem otočil a ukázal na Sandru.
„Co já! Proč já! Ona je snad šéf, ne?“
Sandra se rozbrečela.
„Je tady taky něco, za co nemůžu?“,
přerývaně ze sebe chrlila mezi vzlyky.
„Marek to celé nahrával! Měla jsem tam pár kiksů, to je pravda, ale klidně si to můžete projít. Ta smrt tam prostě byla. Teď měl být mrtvý a já to nechápu stejně jako vy!“
Dala se trošku dohromady. Uvědomila si, že tady jí na lítost nikdo neskočí. A taky že ne.
„Kašlu vám na to. Víte, že se v té vaší hatmatilce stejně nevyznám. Udělejte co máte, a bude klid!“
poznamenal lékař náležitě jedovatě.
x x x

     Pan Chmýrko se probudil. Protáhl se a nasál s lačností labužníka do plic dopolední a voňavý vzduch. Chviličku ještě seděl a zaposlouchal se do všech zvuků okolo sebe. Ale nic moc slyšet nebylo. Povzdechl si. Cítil se příšerně sám. Vždycky měl rád rodinu, velkou rodinu a vždycky se snažil být co nejvíc s ní. Jenže zestárl, syn se oženil a vylétl z rodného hnízda. Sotva se kdy u něj zastaví. Kamarádi, ti už většinou prošlapují cestu na druhé straně. Samota je hrozná, snad by se i na smrt těšil.
„Kdyby alespoň obden někdo přišel na kafe a pár slov. Jen tak, copak starý člověk je prašivý?“
Říkal si a do myšlenek se mu prodral zvuk domovního zvonku. Po tváři mu přeletěl úsměv a vydal se k domku. Doufal, že ten dotyčný neztratí trpělivost a počká, než přejde celou zahradu až k brance.

     Za brankou stál pošťák. Elegantní vysoký muž, mohlo mu být tak padesát pět. Pan Chmýrko ho měl moc rád, protože většinou nikam nespěchal. Už se také nehnal za kariérou.  Těšil se, až uvidí jeho pečlivě střižený a na dálku zřetelný, načerněný knírek.
„Dobrý den, jen dál. Uvařím nám kafe, zasloužíme si ho!“
Pošťák přikývl.

x x x

     „Než přijdeme na to, co se stalo, bude nejlepší to nahodit zpátky a nechat ho v tom žít!“
Poznamenal Marek. Řekl to úplně klidně, jako by to rozčilení obou dvou běželo mimo něj. Lékař přikývl.
„Do prdele, on tam někoho má! Tam je další figura!“
Vykřikla najednou Sandra, když se snažila zasednout za stůl a obnovit proces zahrady.
„Koho by tam asi tak měl?“
Utrhl se ale Marek. Bylo to přece už vypnutý. Sám jsem tu aplikaci končil. Měl být dávno mrtvý. 
„Jenže to normálně jede a jsou tam dvě postavy! Podívej!“
Lékař koukal jako blázen, oči mu pomalu slzely, ale nic než množství číselných řetězců neviděl. Rozhodil pro to nechápavě rukama.
„No ještě tam není grafický rozhraní. Moment, já vám ho hodím na svůj monitor. Ale ta holka má pravdu. Je tam druhá postava!“
„To je tedy poctivej blázinec!“
Poznamenal lékař a v tu chvíli se mu znovu rozječel pager.
„Tak podle zpráv zezhora už je po něm,“
Konstatoval suše, jakmile dočetl informaci na displeji.
„Tak to nahoře, buď máte špatný přístroje, nebo špatný doktory. Podle všeho co je tady, žije, přímo si užívá. Podívejte jak pookřál, když přišel ten pošťák.“
Marek se už ani nesnažil o servilitu. Měl toho všeho právě tak plné zuby.
„Každopádně tam skočím. Tady to nechte jak je to. Něco se děje, ale já tomu na kloub přijdu!“
Rozkázal ještě hlavní lékař než zmizel.

    „No schválně! Co si o tom myslíš!?“  
obul se jaksepatří vyzývavě Marek do Sandry, jen co odešel ten bílý plášť. Ale ta jenom neurčitě krčila rameny.
„Tohle prostě není naše kolo, a ať se nám tu pokusí někdo cokoliv přišít. To udělám takovej bordel, že jim bude klinika malá! Ať zanedbal kdokoli, kdekoli, cokoli, my v tom nejedeme. A potom jsi měla hubu, že jsem tam dal stopaře. Buď ráda. Možná ti ten můj démon zachrání kůži!“

 x x x

    Kávu měl Pan Chmýrko vždycky dobrou. Co dobrou, nejlepší. Jestli to bylo tím, že konvice měla tolik oprýskaný smalt, anebo snad těmi hrníčky s notně popraskanou glazurou, to nevěděl, ale každopádně u něj, právě u něj, nikdy na svých roznáškách kávu neodmítl. Proč se taky zříkat něčeho tak příjemného a dobrého. Jenže i to nejlepší jednou končí a on si vzpomněl na poloprázdnou brašnu v předsíni a zbytek ulice.
„Děkuju, ale už budu muset jít,“
řekl skoro omluvně.
„Jasně, že jo. Promiňte, nechtěl jsem vás zdržet, ale jsem tu tak sám.“
„Tak já zase zítra zaskočím, když je to tak. U vás je moc příjemně!“
     Před brankou, musel si oddechnout. Zapomněl zamknout kolo. Tu svojí starou a orezlou hapinu. Ne že by po ní někdo toužil, ale dnešní svět, znáte to. Lidé neměli vkus a kradli už úplně všechno.

x x x

     „No to je síla. Ten pošťák odešel pryč a podívej, nám se tu začíná vykreslovat celá ulice. To snad není možný!“
     Nebyla zase tak dobrá, aby všechno dokázala vidět tak rychle jako on i ve strojovém kódu, který běžel na jejím monitoru. Chvatně přešla k Markovi, který měl zapnuté grafické rozhraní.
„No to je dobrej fór. Vidíš to? Ten pošťák, jako by to snímal kamerou. Jenže to není Mpeg. Má to atributy kompletní ho 3D-čka. Podívej!“
otočila svůj monitor o 180 °, aby mohl vidět, že všechny objekty mají bezchybně spočítanou výšku, hloubku a hlavně povrch. To nebyla jenom natažená tapeta. To byla skutečnost.
„Jenže proč a co teď s tím!?“
zamyšleně, spíš pro sebe, řekl Marek.

x x x

     „Všechno je v nejlepším pořádku. Nebojte se! Není důvod k jakémukoliv znepokojení!“
snažil se být velmi vstřícný a milý k Magdě i Oldovi lékař, jakmile vkročil zpět do místnosti pro pozůstalé. Právě přemýšlel, jak nejlépe skrýt svoje zadýchání, anebo jaký mu dát důvod, jestliže už jej musí nechat světu, a hlavně těm dvěma, na odiv.
Standardní postup a standardní procedura. Někdy je nutné čekat dost dlouho, než je možné spolehlivě konstatovat smrt. V tom ohledu jsme, abych tak řekl, velmi individuální. Příroda se nás prostě snaží rozlišit i v tomto ohledu.....“
A protože nezaslechl ani náznak jakékoliv otázky z úst někoho z nich, tak hned pokračoval.
„Budete si přát ještě tělo vidět? Někdo bazíruje na posledním osobním rozloučení. Je to jen tělesná schránka, vyhaslá, ale přeci, musím vám to nabídnout, a pokud si budete přát, i umožnit...“
Naštěstí zavrtěli hlavou úplně synchronně. Jako by to bylo nacvičené číslo, nějaký kousek z abstraktního baletu. Většina lidí nechtěla vidět tělo zesnulého, in natura. Na dálku a přes sklo to bylo o moc snesitelnější. Lidé, když se podívali, byť do vyhaslých očí svých příbuzných, byli dohnáni výčitkami za jejich smrt. Oči smazaly anonymitu takových činů, i jejich omluvitelnost. Bylo to, jako by vám někdo ve spaní náhle posvítil do očí ostrým světlem, lampou z promítačky, třeba. Muselo vás to probudit a to nikdo nechtěl. Spánek byl přece tak příjemný.
    Lékař se moc bál, aby ti dva nebyli jiní a aby spadali do průměru. Protože právě před chviličkou se vedle s týmem domluvil, že Chmýrka prostě obětují a spálí jeho tělo tak jak je. Prakticky se nedalo nic jiného dělat. Donutil všechny uvnitř té blbé místnosti porušit lékařskou etiku. Bude jim za to muset zaplatit. Sakra zaplatit. Už aby pomalu přemýšlel nad tím, jak protlačit u vedení odměny a navýšené platy. Pro definování smrti bylo nutné splnit několik kritérií a všichni si toho byli vědomi. Srdce, plíce, to prostě byla jen část hledisek a snímaná mozková aktivita se nijak neměnila. A slovo neměnila, to bylo asi to nejsnesitelnější, co mohl použít, protože byl přesvědčen, že naopak, jak ostatní orgány odumíraly, činnost mozku rostla. Nedokázal to vysvětlit. Tolik let studoval přírodní vědy, aby si takovou věc prostě a jednoduše nedokázal vysvětlit? Krevní oběh žádný, kyslík žádný, řeklo by se žádná výživa, žádný základ pro činnost neuronů, měly už přece dávno odumírat a ony se podle všeho propojovaly tak, aby využily svá centra daleko hospodárněji.  Naštěstí, tak za půl hodiny nejpozději, bude po všem. Teplotu spalovací pece nemůže přežít ani taková anomálie.      
     Všichni co u toho byli, budou mlčet. Ale musí se jim to vyplatit. Musí se překonat. Nakonec, tenhle projekt už dlouhodobě táhl celou kliniku. Jenom díky tomu měli moderní vybavení i taková oddělení, jako třeba krční nosní ušní, která nebyla zrovna v centru zájmu. Vedení mu mělo líbat nohy, tak co je to proti tomu několik luxusních platů. Rozpočtem to nijak nezatočí.
    Konečně ovládl svůj neklid a získal zpět rovnováhu a sebekontrolu. Klidným hlasem pokračoval k dvojici:     
„Dobrá, tak vás musím upozornit, že podle smlouvy máte ještě do zítřka čas odvézt si z domu pana Chmýrka vše, na čem jsme se dohodli a co je uvedeno v protokolu. Nezkoušejte prosím odvézt nic víc, protože naše realitní kancelář to zjistí. Na většinu věcí už má kupce a vše je podřízeno ceně celého úkonu, včetně obřadu a zpopelnění těla....“

x x x
 
     „Je to dobrý, ale že nám to dalo zabrat. A ty Marku, chci od tebe důkladnou analýzu všeho. Tak důkladný rozbor – tohle se prostě nikdy opakovat nesmí!“
Už byl zase ve své kůži. Nově nabytá rovnováha mu dávala jistotu a lehkost, se kterou vydával příkazy, díky kterým se ostatním vařila krev v těle. Ještě ale nemohl čekat, co pro něj mají ti dva připravené. Vtrhnul do jejich kanceláře tak, jak se na správného představeného sluší. Bez zaklepání a od dveří štěkal pokyny, jakoby to byla kulometná dávka.
„Nic není dobrý! Nevím jak nahoře, ale tady žije. On i ten pošťák. Jedou normálně dál, vykresluje se pořád větší a větší oblast.  Můj harddisk to spolklo skoro celej! Několik terra dat. Zkusil jsem to vypnout, normálně natvrdo, vytrhnul jsem šňůru ze zdi, jenže už to mělo v Sandřiným kompu udělaný zálohy a okamžitě se to z nich začalo obnovovat. Sežralo to už skoro všechno místo i u ní! Nastartoval jsem zpátky ten svůj a prakticky nic v něm neovládám. Je to jako virus! Gigantickej počítačovej virus. Myslím, že už teď nehraje roli, co kde vypnu a zapnu. Svět je tak prošněrovanej kabelama, že těžko najít kudy se to mohlo po síti rozvinout a kde to nechalo nějaký kousek, ze kterého to znovu naroste! Chápete! Nikdo nenajde ani tabulku základních interpretů, a když ano, k čemu to bude, když jí může existovat v současnosti nekonečný počet mutací? Kdekoliv! V bankách, na státních úřadech! V armádních počítačích i na těch stařičkých sálovkách ministerstva obrany, který někdo šolíchá spíš jen tak z nostalgie! Možná už mají svoje stopy i v pamětech všech mobilních telefonů světa a my už nemáme možnost jak to zastavit! Bude se to šířit, a já nevím, nedovedu si představit dosah. Dneska jsme na tom tak, že nemůžeme vypnout najednou všechno. Chápete? Elektrárny, zdravotnictví, to všechno má zálohy, které okamžitě restartují a převezmou data ze stabilních jednotek, když havarují. Navíc, neuvěříte mi asi ani vy, natož někdo jiný! Poznámka o tom, že se to nesmí dostat ven, nebyla zcela na místě. Ono to totiž zcela jistě, už v tu dobu venku bylo!“    
Byl to dlouhý monolog a Marka notně vyčerpal. Nebylo jednoduché snažit se v rychlosti a rozčilení definovat problém tak, aby mu i laik, jakým byl z jeho pohledu lékař, rozuměl. Jenže tomu se zase rozječel pager.
„Dneska se tady asi ulítám. Musím do kanceláře. Hned jsem zpátky!“
vykřikl a znovu zmizel.
„Co budeme dělat? Zeptala se Sandra a tupě stála nad svým monitorem!“
„Na, tady máš čtyři pětky a nejlíp bude, když nám skočíš do automatu pro kafe. Jednak si ho zasloužíme, a jednak se vlastně nic dělat nedá! Kdy já si mohl dát v práci naposledy v klidu kafe!“ skoro se zasnil.

x x x

     „Volali sem ze spalovny. Odmítají ho zpopelnit, protože má prý reflexy. Jasný životní reflexy!“,
sdělil mu stážista. Jeho výsměch byl za řečí cítit, i když se snažil zachovat strohý profesní tón.
„Kurva, letím tam. Co asi tak mohli vidět. Možná se mu zaklepala noha nebo ruka. Pitomci. Vzdělání nemají! Ale každej by si nejradši hrál na patologa!“

     „Tak vy ho prej odmítáte spálit! Ale to nechápete, že já jsem tady šéf směny a na mně záleží, jestli tu ještě zítra budete zaměstnaní nebo ne!“
křičel za malou chviličku na oba zaměstnance obsluhující automatiku pece.
„Jasně že ho odmítáme spálit. Ona to totiž není žádná mrtvola. On žije!“
„Tak? Celý tým vzdělaných a studovaných lidí jednoznačně určil přesně minutu jeho smrti, ale dva funebráci jim budou fušovat do řemesla!“
„Si ho spalte sám, když chcete. Ste študovanej, tak to zvládnete! Modrej knoflík ho zaveze do pece, červenej zapne spalování. Ale pořádně si ho přivažte k vozíku, ať vám neuteče a nerozbije hubu.  Já se odmítám podílet na vraždě. Pojď Zdeňku!“ Chytil kolem ramen kolegu. „Jeho vůbec nezajímá, že s námi před chvilkou mluvil.“
Tak na to musel zareagovat. To nemohl přehlédnout... Nejhorší na tom všem bylo, že jim věřil. Pro boha po tom všem, co se tady dneska dělo, jim věřil. Zbláznil se snad svět a začal popírat všechny tak dobře a s přehledem fungující přírodní zákony?
„A co říkal – myslím ten vedle?“,
zeptal se klidně bez emocí.
„No, nic moc. Jenom, že toho začíná mít dost... Ale stačilo nám to, abychom utekli sem a zamkli ho.“
Jako důkaz jejich slov se ozvalo zaklepání na dveře. Nejdřív jenom takové lehké, jako by nesmělé, ale brzy nabralo na intenzitě.
„Nebojte se, doktore. Jsou to oceláky, protipožární pevný ocelový dveře, zámky to hermeticky uzavírají do futer. Ještěže máme tak přísné požární předpisy a ještěže je dodržujeme. To nemůže vyrazit nikdo!“
poznamenal jeden ze spalovačů.