x x x
„Jsem zvědavá, s čím na nás za chvilku zase
přilítne! Přihrne se sem jak velká voda a nejradši by nás učil, jak co
máme dělat!“
Sandra to řekla se zjevnou provokativní namyšleností.
„No
ty jsi ta pravá, které vadí něčí kariérismus! Sama zadupe do bláta
kohokoliv, jen aby se mohla blýsknout, a u druhých nemáš pochopení?“
ušklíbl se opět značně sarkasticky a jí nezbylo nic jiného, než to
polknout. Hořce polknout. Jenže kdyby ona za svým šéfem nešla, tak by
tady mohla tak akorát do důchodu hrát druhé housle. Marek byl v
aktivním věku a dokud tu byl, nebyl důvod k žádným změnám, tedy kdyby
se neozvala. Nechápala, oč mu vlastně jde. Vždyť peníze mu jistě
zůstaly, tak co? Proč by ho měla štvát menší zodpovědnost za stejný
prachy?
„Podívej. Už je tady i kus naší kliniky!“
vykřikl Marek.
„Copak? Už je tam náš sál?“
„Tak vysoko jsme se zatím nedostali!“
Sandra překvapením otevřela doširoka ústa.
„To je přece....“
„Spalovna!“
dodal rychle za ni Marek.
„Začíná být opravdu horko a tu pec ještě nikdo nepustil.“
x x x
Rány do dveří se začaly stupňovat. Ocelová futra se podezřele chvěla
při každém úderu zevnitř. Obyčejná, černobílá kamera monitorující
prostor uvnitř, nemohla zaznamenat podrobně vše, co se odráželo ve
tváři pana Chmýrka.
„Kurva, přece jsme se neocitli jenom tak v tom blbým filmu, „Návrat oživlých mrtvol“ nebo jak se to jmenovalo!“
vykřikl Zdeněk.
„Ty máš tedy povahu. Celej den mezi mrtvolami a večer si pouští horory!“
ušklíbl se kolega.
„Kdyby si alespoň tak chtěl vlízt do tý pece, zapnul bych to a byl by klid!“
promluvil
znovu Zdeněk, jako by ani neslyšel, co před chvilkou sám poznamenával.
Jako by zapomněl, že ještě před chviličkou tu mluvil něco o vraždě a o
tom, že lidé, kteří chodí po místnosti a buší zarputile do dveří a
snaží se je vyrazit i s futry, se přece v peci jenom tak nepálí. Strach
dokázal v lidech vymazat daleko zásadnější postoje, než se on snažil
před chvilkou prezentovat.
„Co budeme dělat, když ty dveře vyrazí?“
Zdeněk
se výmluvně podíval na těžkou požární sekyrku za skleněným krytem. V
ten moment ale vedle vše ustalo. Klid, ticho. Oba znervózněli a čekali,
co se bude dít. Po chvilce ale napětí přeci jen vyprchalo. Nechali
dveře dveřmi a přešli před monitor. Chýrkovo tělo leželo zhroucené za
dveřmi.
Oba si oddechli. Jenže potom se to stalo. Právě potom,
když se jim mysl začala osvěžovat právě odeznívajícím stresem, když se
mozek začal vracet do normálu a začal si užívat všechen vyplavený
adrenalin, se to stalo. Na obrazovce, obyčejné malé LDC obrazovce toho
monitorovacího zařízení se ztratil na chvilku obraz místnosti i se
zhrouceným tělem a objevil se nápis.
„Jsem teď tady a jdu si pro vás! Užijete si mě!“
Nápis
sice hned zmizel a oba si nalhávali, že to byla jenom jakási fata
morgana, která se jim mihla před očima. Jinak stále jen to zhroucené
tělo vedle a klid.
Zdeněk s rachotem loktem rozbil sklo krytu a
vyndal tu sekyrku. Rozpřáhl se s ní nad hlavu a dal kolegovi pokyn, ať
otevře dveře k pecím. Tomu se ke klíči evidentně nechtělo.
„Dělej, ať se stane cokoliv, chci, abychom to měli už za sebou!“
Tak
ty dveře otevřel. Zdeněk prudce vnikl dovnitř, chvilku stál nad tělem
se sekyrkou připravenou v pohotovostní poloze, ale protože se nic
nedělo, zavolal kolegu dovnitř.
„Rychle, hodíme ho do pece a ať už hoří!“
„Jen takhe, na sucho, bez rakve? Dovedeš si představit, jak to bude vevnitř vypadat?“
ozval se ale.
„A dovedeš si představit, co bude tady, jestli se znova probere a začne řádit? Podívej!“
A ukázal na širokou prasklinu ve zdi táhnoucí se od futer.
To ho přesvědčilo tak, že klidně vzal tělo do rukou, pomohl dát na dopravník. Potom se rychle vrátili k ovládacímu pultu.
Měli obrovský strach a ten kdoví proč nezmizel, ani když tělo už
olizovaly plameny, dokonce, ani když strávily poslední zbytky celé té
tělesné schránky a zůstalo jenom něco žhnoucího popela propadlého pod
roštem pece, na hladkém a tvrdém povrchu. Teprve teď si oba oddechli,
skutečně oddechli...
x x x
„Tohle jsem vám stihl nahrát. Nějak se mi to nelíbí!“
ambiciózní mlaďoch stiskl tlačítko přehrávání záznamíku, jako by ani to hlavní lékař neměl dokázat.
„Tady
Oldřich Chmýrko. Šli jsme s manželkou hned k tátovi, pro těch pár
blbostí, ale v předsíni jsme našli pošťáka. Vypadá jako mrtvý. Napadlo
nás, že nejlepší bude zavolat vás a neplašit zatím ani policii, ani
nikoho jiného. Třeba je to jen souhra náhod, taková ta hodně blbá a
nepravděpodobná náhoda!“
„Rychle!“
štěkl na a toho stážistu.
„Marka! Auto! Hned! Jedeme tam!“
x x x
„Co to máš?“
zeptal se Chmýrko mladší zvědavě, později doma.
„Co
by. Dopis. Ležel na stole. Otevřený. Vidíš? Jako adresát je uvedený
tvůj otec a jako odeslílatel? Nikdo! Kdo by mu chtěl psát?!“
Oldřich se nad tím zamyslel.
„Nevím.
Říkal, tedy stěžoval si, že už mu vymřeli všichni známí, tak kdo by mu
psal. Ale ukaž, dej to sem. Třeba se to bude dát odhadnout podle
obsahu.“
A vzal jí dopis z ruky.
„Tak to je nějakej hodně ubohej fór!“
skoro vykřikl.
„Proč?“ ptala se v zápětí Magda. Podal jí beze slova úhledně složený list. Jakmile jej prohlédl, zase jej složil.
„Okno je otrokem myšlenky
a když je vysoko, může se stát,
že spadneš z něj třeba na beton,
sen se přestane zdát.
Možná, že uklouzneš sám,
možná tě někdo postrčí.
Až ten sen skončí, tak velmi rád
spočineš v mojí náruči,“
odcitovala. Koukal na ní jako blázen.
„Ukaž mi to!“
A
doslova jí vytrhl papír z ruky. Ač by ještě před pár minutami přísahal,
že je to jenom obyčejný čistý list, teď jasně a zřetelně viděl všechna
písmena zarovnaná do odstavců. Bylo to psáno rukou, drobným a úhledným
písmem, dalo by se říct, krasopisným rukopisem.
„Hele dneska jsem přišel o tátu a nemám náladu na tvoje ubohý fóry!“
ohradil se na ní takřka okamžitě.
„Jaký ubohý fór! Co zase máš! Sám jsi mi to podal a teď blbneš, když to přečtu nahlas!“
„Jenže když jsem ti ten papír já dával, tak tam nic nebylo. Chápeš? VŮBEC NIC TAM NEBYLO!“
x x x
Když pošťák předával naducanou obálku paní Evičce Mýkové, ženě
středního věku, neodpustil si drobnou, s milým úsměvem na rtech,
pronesenou poznámku:
„Tak vidíte, jak na vás vaše dcera myslí.
Dneska už je rukou psaný dopis vzácnost, a vy uvnitř máte minimálně
deset aršíků. To se pozná! Má vás moc ráda!“
Evička Mýková byla
asi čtyřicetiletá žena, rozvedená, pěkně stavěná a jemu se moc líbila.
Jenže byl přesvědčený, že ona netouží po 55-letém stárnoucím muži,
kterého ráno bolí celé tělo, tak se nikdy neosmělil dát jí svůj zájem
najevo. Tedy, pokud se nepočítalo těch pár až pravidelně si podobných
vět ohledně dopisů od dcery, protože jinou poštu než právě ty dopisy, a
taky haldy složenek, jí vlastně nenosil.
x x x
Vypadá jako mrtvej, ale musí rychle k nám. Nacpěte ho do auta! Rychle! Nemáme moc času!“
popoháněl hlavní lékař, když profesně zkontroloval tělo v malé předsíňce.
„A co s ním chcete na klinice asi tak udělat?“
ptal se skoro vyděšeně Marek.
„No co by,“ odpověděl úplně klidně lékař. „To samé co s Chmýrkem. Proženeme ho pecí!“
„A nějaké vysvětlení? Zdůvodnění?“
napadlo Marka.
„Nic
se nebude vysvětlovat! Prostě ho naložíme a spálíme spolu s tím
Chmýrkem! Nebo ty si Marku myslíš, že bude někdo v urně vážit popel?“
Tak tohle Marka vrátilo do reality. Úplně a docela. Chtělo se mu zvracet.
„Navíc,
i kdyby nás chytili, kdyby to někdo chtěl nahlásit, tak na jeho těle
nejsou žádné stopy násilí. A jsem si jistej, že nic jiného by
neprokázala ani ta sebepodrobnější pitva! Našli jsme mrtvolu, tak jsme
ji s ohledem na svou profesi zlikvidovali, kdyby něco. Uděláme tu pitvu
a já ji nahraji a uložím! To se dá stihnout!“
Marek zesinal, že nebyl pomalu vidět proti staré nazelenalé malbě.
„No
co chcete dělat, jestli se to fakt bude šířit. Dovedete si představit,
co to bude, až se to začne šířit geometrickou řadou? Je to pár hodin a
máme dvě mrtvoly, jejichž duše, či co, žijí a jsou přesunuty do našich
compů! Za pár dní tam může bejt většina světa! Myslím, že už zítra to
nestihneme pálit ani na tři směny!“
Ta poznámka byla dobrá. Sakra
dobrá. Lékař uvažoval, jestli by teď nebyla vhodná doba na to, aby
uvědomil policii. Sice ho nenapadalo, co by v tom mohla podniknout, jen
mu bylo jasné, že se zdravou kůži z toho tak jako tak vyváznout nemůže!
Začínal tušit, že ten prvotní problém, to místo, kde se tak dobře
fungující věc zvrtla, byla schována v těch kapslích, sakra levných a
výhodných anestetických kapslích. Třeba když uvidí policie i
prokuratura chuť spolupracovat, bude mu to připsáno k dobru. Ale
nakonec se ovládl a pustil podobné myšlenky k vodě.
„Zatím máme dva a na to žádné brigády nepotřebujeme. Zatím to zvládáme!“
A přesto, že jeho hlas postrádal potřebnou jistotu, udělali ti dva, oč je žádal.
x x x
Sandra se zabývala tím, že se pokoušela rozlousknout nějak tabulku hexa
znaků. Něco se jí v programu vykompilovalo. Kde se to tam mohlo vzít.
Horší bylo, že neměla zdrojový kód. Ona, která to napsala, neznala kód.
„To je přece nesmysl. Svůj kód znám zpaměti stejně jako přístupové heslo. To se nedá zapomenout!“
opakovala
si v mysli a muselo jí dojít, že se to celé rozvinulo natolik, že už to
dávno nebyl její program. Zřejmě se potkávala, aniž to tušila, se zcela
novým světem. Jak to mohla tušit, když všechny řetězce, které až
doposud mohla vidět, měly známého a jasně definovaného autora? Jak to
mohla tušit, když zatím veškeré vlastní improvizace, veškeré vlastní a
předem neuvažované děje vedly pouze k programovým kolapsům, nahroucení,
protože ten kdo je psal, je odflákl? Tady to se hroutilo jenom pro to,
aby nad tím neměla žádnou moc.
„Kruci!“
Ač se její prsty na
klávesnici pohybovaly čím dál rychleji, tak vlastně vůbec nic stihnout
nemohla. Potřebovala by Marka, některý z jeho vlastnoručně upravených
generátorů hesel a kódů. Jenže ten si poletoval bůh ví kde, jako
vždycky, když ho bylo nejvíc potřeba.
„Konečně nabyla dojmu, že se
kousek posunula. Na obrazovce se konečně objevilo jednoduché, jenom v
základní grafice vygenerované tlačítko, „Chcete ukončit celou aplikaci?
„No Sakra že chci!“
ulítlo jí nahlas. Bylo to jedno, stejně byla v místnosti sama.
„O nic jinýho se nesnažím už pěkně dlouho!“
A
vydala klávesovou zkratkou povel k aktivaci tlačítka. To na malou
chviličku zašedlo, ta šedivá barva téměř znečitelnila text na něm
uvedený. Oddechla si a uvědomila, jak strašně moc je zpocená.
„Chtělo
by to sprchu. Pořádně horkou sprchu.“ Napadlo ji. Jenže v ten okamžik,
kdy tlačítko zmizelo a měla se objevit jenom neutrálně šedomodrá barva
pozadí, obrazovka zbělela a namísto ikon plochy se přes obrazovku
rozvinul obyčejný, courierem napsaný nápis:
„Apríl!“
Jistě by to
mohlo být i něco zdobnějšího, ale vývojové prostředí pro definici
skriptů nic takového neumožňovalo. Napadlo jí, že je stále tam kde
byla, že se nic neukončilo.
„Jsem tady a vím úplně všechno! Ty jsi
to celé napsala! Ty jsi mi sebrala opravdovou zahradu. Mojí upravenou
zahradu a místo toho jsi mě hodila sem. A teď za to zaplatíš! ZA
VŠECHNO ZAPLATÍŠ!“
Cítila, jak se jí zamotala hlava. Upadla
zpět do křesla. Snad upadla do bezvědomí, snad měla vidiny? Zdálo se
jí, že se odpoutala od těla, že ji pohltila obrazovka monitoru.
Chvilku, malou chvilku byla doslova zavalena všemi znaky a musela se
lesem rovnic a příkazů prodírat jako mlázím. Jenže to netrvalo dlouho.
Po chviličce vstoupila do zahrady. Právě do Chmýrkovy zahrady. Kruci,
tu znala do nejmenších podrobností. I domek, který se naproti ní
vynořil. Chmýrko vyšel zevnitř. Měl rozpřažené ruce, jako by na ni
čekal, jako by to všechno byla jen plánovaná přátelská návštěva.
x x x
„Tak člověk lítá po všech čertech, nastavuje krk a ty si tu klidně
spíš! V pracovní době! Víš, co zase ten náš šéf vymyslel? No to budeš
čumět!“
Marek žoviálně spustil. Byl šťastný, že už se s tím
vyrovnal, konečně se se vším vyrovnal. Přestávalo mu být zle z názorů a
hlavně jednání nadřízeného. Ale Sandra se ani maličko nepohnula.
Přiskočil k ní a prudce strčil do jejího ramene. Její tělo se svalilo z
kancelářského křesla na podlahu a zůstalo tam ležet. Jako pytel mouky.
Velmi pohledný pytel mouky. Snad to nebyla ani tak myšlenka, jako spíš
reflex. Oběhl stůl a kouknul se na svůj monitor. Byla tam. Procházela
se po zahradě a z otřískaného hrníčku cosi popíjela. Vypadala docela
vyrovnaně a spokojeně.
„Přišli jsme o Sandru! Je taky uvnitř!“
vyštěkl
do telefonu. Hlavní lékař slíbil, že sem hned letí. Cestou ještě stihl
zavolat oba spalovače a přikázal jim, ať si vezmou vozík. Pokoušeli se
mu vymluvit na práci, spoustu práce s pošťákovým tělem, ale odbyl je.
„Pošťáka zatím hodíte k pecím a zamkněte jako Chmýrka. Víme už, že ta
aktivita je jenom dočasná, tak budeme doufat, že ty dveře ještě něco
vydrží! Tady máme tělo, u kterého se to může brzo projevit a není kde
ho zamknout. Tak si laskavě pospěšte!“
vykřikl na ně, zatímco mezi každým slovem zhluboka oddechoval v kabině výtahu, po prudkém sprintu chodbou.
„Tak ji ukaž!“
vykřikl téměř zbytečně. Tělo na podlaze se nedalo přehlídnout. Ale Marek si to vysvětlil po svém.
„Tady. Chodí si po zahradě, po svojí zahradě a popíjí čaj! Dovedete to pochopit?“
Ale
lékař se nesnažil nic pochopit. Měl hlavu plnou úplně jiných starostí a
pochopení byla poslední věc na světě, kterou by se snažil část mozkové
kapacity uvolnit.
„Můžeš s ní navázat kontakt? Dá se to? Je to
možné? Třeba by nebylo špatné mít někoho uvnitř. Zvlášť někoho, kdo se
v tom blázninci trošku vyzná. Mohla by pro nás něco udělat!“
„Vy nejste člověk, ale zrůda! Přijdete o svého zaměstnance, jednoho z
nejlepších zaměstnanců a nepřemýšlíte nad ničím jiným, než jak toho
využít!“
Marek byl přerušen hlomozícími dveřmi, jak se dovnitř oba
zřízenci spalovny snažili nacpat vozík na tělo. Raději zmlknul. Tolik
soudnosti, aby věděl, že se takové věci před pomocným personálem řešit
nemohou, v sobě i přes vztek měl.
Ti dva mlčky a rychle, neobyčejně rychle, naložili tělo a zmizeli. Mohl pokračovat. Chtěl pokračovat a lékař ho předešel:
„Ale
no tak. Co chceš k tomu, abys začal zase normálně dělat? Flašku koňaku?
Mám ji nahoře! Dojdu ti pro ni a dám ti ji! Ale seber se konečně a
začni makat! Tady už je pozdě na lítost. Musíme udělat i nemožné pro
to, aby se věci zase srovnaly do normálu!“
zpražil ho a odešel.
Marek si povzdechl a zakoukal se do Sandřina monitoru. Zkusil si
přehrát, co se tu stalo, ale nic neovládal. Proboha, proč pořád nic
neovládal? Co si asi tak šéf myslel, že s tím může udělat. Jak s ní měl
navázat kontakt. To si ten blázen myslel, že připojí do portu mikrofon
a začne s ní mluvit?
x x x
Olda stál u okna a
koukal se ven. Ne že by tam mělo být něco zajímavého k vidění. Pustá a
prázdná ulice. Jenže to bylo lepší, než sedět vedle ní v obýváku, než
s ní komunikovat. Začínal si být jistý, že od ní odejde. Dlouho se už
domníval, že spolu nemůžou žít dál. Ale poslední dobou se ty domněnky
měnily ve velkou a neotřesitelnou jistotu. Láska? Kam se poděla. Kde
byla po těch dlouhých letech. Ano, ona ho dostrkala až tam, kde je, ale
byl vlastně šťastný? Přál si tak žít? Navíc teď, po dnešku, v ní
neviděl nic jiného než vraha svého otce. Zmanipulovala ho, jako ostatně
vždycky. Naslibovala mu dovolenou a utáhla ho na přízemně obyčejné
věci, o kterých říkal, že mu chybí, že by je rád prožil. Řeči se vedou
a chleba se jí. Musela přece cítit, jestli ho měla tak ráda, jak
zdůrazňovala, že to není jeho priorita. Možná by raději zašel za tátou
domů a poslouchal celý víkend jeho pošetilosti.
„Magdo, já už s tebou nedokážu být dál!“
řekl jen překvapivě do jejího štěbetání, které vůbec nevnímal.
Chviličku pokračovala, jako by snad ani neslyšela, co řekl. Olda se
lekl, že tu větu snad ani nevyslovil. Že mu jen tak intenzivně prolétla
myslí, a tak měl dojem, že ji řekl.
„No tak to tedy ne! Já konečně
tuhle rodinu přivedu k nějakým penězům, zbavím ji dluhů a vymyslím jak
jí finančně vylepšit situaci a ty si snad myslíš, že to shrábneš a mě
vykopneš? To ne! Já z toho taky chci něco mít!“
„Připravila jsi mě
už úplně o všechno, když je pro tebe těch pár tisícovek stěžejních,
klidně si je vezmi. Když kvůli nim musel zemřít táta, asi bych si je
nedokázal užít.“
Magdu napadlo, že ten uzlíček nervů, ten její
uzlíček nervů je nějak překvapivě a podezřele klidný. Vycítila v tom
velké nebezpečí, ale zatím to nechala tak. Jenom zmlkla a rozhodla se
neútočit. Olda se stejně vrátil do kuchyně, tak si pustila televizi.
Ten starej krám už zase ani nereaguje na dálkovej ovladač!“ Povzdechla
si a odklopila kryt baterií, aby je na chviličku vyňala a ohřála v
ruce. Nevěděla proč to tak funguje, ale věděla, že na pár přepnutí to
ovladači stačí. Tedy doposud vždycky stačilo. Jenže, asi už jsou
baterky tak „vydudané“, že nepomáhá ani to. Naštvaně vyskočila a přešla
k televizoru. Ucítila prudké zabrnění v palci, jako by snad tlačítko
zapínání mohlo probíjet, jako by mohla dostat ránu od elektřiny přes to
plastové tlačítko. Snad překvapeně maličko vykřikla. Nebo jestli Olda
vedle uslyšel žuchnutí jejího těla na zem, neví, jen si ještě pamatuje,
jak ho vyděšeného zahlédla mezi dveřmi do pokoje, z žabí perspektivy.
Potom chvilku nebylo nic. Ani sen.
Ale za chviličku, jako by
byla v nakresleném obraze. Ze všech stran se na ní tlačily jakési
barevné skvrny, byly jako olejnaté kapky obalené v nějaké bláně. Jenom
obtížně se mezi nimi prodírala. Potom to skončilo, jako by konečně
vyplavala na hladinu barevného moře, stála v zahradě. Sakra, v zahradě
svého tchána.
x x x
Sandra se prudce posadila
a evidentně se jí nelíbilo, kde se nachází. Komu by se líbila
přítomnost na káře určené k převozu mrtvých těl. Na muže, který káru
tlačil a vedl za madla nedosáhla, tak alespoň chytila pod krkem toho,
který kráčel vedle. Jakmile se dotkla jeho kůže, zhroutil se na zem.
Jako by ho někdo podsekl. Zdeněk, tlačící vozík, ho nechal stát a
okamžitě utekl. Ještě stačil stisknout výzvu na pager hlavního lékaře.
Jenže ten už byl zrovna zaměstnán výzvou od Marka.
„Zbláznili se už opravdu všichni? Přece nemůže být na dvaceti místech současně!“
Rozhodl se nejdřív navštívit Marka. A dobře udělal. Cestu ke spalovně
totiž ušetřil. Jakmile vkročil do Markovy kanceláře, vřítil se tam i
Zdeněk.
„Najednou se posadila, dotkla se ho a on padnul mrtvej!“
chrlil ze sebe.
„Já vím. Viděl jsem to tu, tak jsem vás sem volal. Taky vím, že vás bude za chvilku shánět mladej Chmýrko.“
„Co jste udělali s ní?“
"No já jí utekl a..."
Na
první pohled nesourodá hádka se začínala sama poněkud vyjasňovat. I
když by se to náhodnému pozorovateli zdálo velmi podivné, ale všichni
si asi navzájem rozuměli...
„Marek dál zůstává tady a my jí musíme chytit. Je to nebezpečné! Vašeho kolegu taky!“
štěkl jenom úsečně hlavní lékař.
„Vy se mnou chcete honit po chodbách mrtvoly?,
vyjádřil se Zdeněk obdivně.
„Nechci, ale myslím si, že mi v tuhle chvíli nic jiného nezbývá.“
Marek si oddechl, že se nesnažil poslat tam jeho. Vpravdě tu stejně neměl co dělat.
x x x
Evička Míková volala dceři.
„Jájičko, já už to všechno vymyslela,“
říkala jí do sluchátka.
„Bude nám spolu dobře, uvidíš. Nedovedeš si představit, jak moc se na to těším.“
A
Evička věděla, že ten zvuk, který právě zaslechla ve sluchátku, který
zněl, jako když jí z poličky ve spíži doma vypadl pytlík brambor na
zem, nebylo nic vážného. Bylo to jenom přechodné a hlavně, vždyť přece
o nic nepřijde. Naopak. Tady je fajn.
x x x
„Ano,
už o tom ví. Říkal jsem mu to. Jak jsem to mohl vědět? Je to divné, ale
prostě jsem to tu viděl. To by bylo příliš dlouhé vysvětlování. Jasně,
ještě ho jednou prozvoním!“
odtušil příliš fádně Marek. Bylo mu protivné dělat tady telefonistu...
Jakmile se hlavní lékař znovu vrátil, zopakoval mu Marek vše o Magdě Chmýrkové.
„A myslím, že než tam dorazíte, bude už asi Olda taky .....“
dodal.
„No
co. To není nic jiného, než trochu matematiky. Vypozoroval jsem zatím,
že každý, kdo dejme tomu zemřel, jestli se tomu tak dá říct, upadnul do
toho podivného koma, potom se asi po hodině a půl probral a dělal do
dvaceti minut potíže, než znovu, asi už definitivně opustil tělesnou
schránku. Já nevím jak to líp vyjádřit, nejsem doktor a nevyznám se v
tom, ale ty čísla sedí.“
„Díky ti za ně, Marku. Moc díky. Je šance
to u nich chytit tak, že je vyzvedneme až bude Magda už po a Olda
ještě... rozumíš mi, ne?“
Přikývl. Ale asi jen na znamení porozumění, protože hned pokračoval:
„Možná by se to nějak dalo stihnout. Ale lepší by bylo, počkat až po tom, co by to eventuelně mohlo chytnout i jeho.“
„Když pomineme, že se může sebrat a někam odejít, utéct,“
poznamenal lékař.
„To
můžeme pominout, protože to už stejně nezastavíme. Šíří se to jako mor.
Je to jedno, protože do rána takových potkáme a stejně nás někdo
nakonec vezme s sebou, jako ji,“
poznamenal Marek a ukázal na Sandřino křeslo.
„Když už je o ní řeč, nenašel jsi způsob, jak s ní komunikovat?
Ale
Marek znovu jen zavrtěl hlavou. Zdá se, že se tomu brání. Ne proto, že
by nám nechtěla pomoct. Zdá se mi, možná si to jen nalhávám, že se mnou
nekomunikuje jenom proto, že ví, že když tak učiní, vezme mě taky s
sebou. Každý, koho osloví, tam půjde za ní. Nevím, proč mi dopřává ten
prodlouženej poločas, stejně je to asi k ničemu, ale vážím si toho, že
to nechce být právě ona, kdo mě tam vezme.“
x x x
„Pojedeš s námi?“ zeptal se lékař Marka.
„Musím?“ odpověděl ale vyhýbavě.
Lékař zavrtěl hlavou.
„No dobrá,“ řekl Marek nakonec.
Komando se opět vydalo do ulic služebním vozem. Tentokrát posíleno o
Zděňka, profesionálního zpracovávače mrtvol. Jeho grif při nakládání
těl se zdál týmu velkým přínosem. Zazvonili u dvěří.
„Není to blbost? Zvonit u dveří, za nimiž předpokládáme maximálně dvě mrtvoly?“
poznamenal sarkasticky Marek.
Mladý ambiciózní internista pokrčil rameny a k zazvonění přidal i zaklepání.
„Když nám nikdo neotevře, tak to vyrazíme, ale nechci si připadat jako lupič.“
„No,
jako lupič byste si měl připadat právě proto, že chcete vyrážet dveře,
až když nikdo neotevře. Pokud byste prostě přišel a vyrazil dveře, mohl
byste si připadat jako záchranář,“
pokračoval v sarkastickém tónu Marek.
„Nechte tý filozofie, a oba. Někdo to už proboha nějak otevřete!“
ozval se za zády všech hlavní lékař.
„No, já bych to zkusil takhle!“
Ozval se překvapivě Zdeněk a vytáhl z kapsy svazek klíčů.
„Už
jsem to dlouho nezkoušel, ale na vojně mě to naučil jeden lapka. Je to
sice dost let, ale že by se nějak zásadně měnily zámky, o tom nic
nevím.“
A začal zkoušet jeden klíč za druhým, dokud mu jeden nevklouzl do zámku.
„Stačí najít klíč, který má stejné drážky a potom uvnitř prudce kmitat, sem tam zkusit pootočit. Nakonec se to podaří.“
A
snad na důkaz těch slov, se zámek s cvaknutím skutečně pootočil a dveře
se otevřely. Vkročili opatrně dovnitř. Marek si připadal jako špatný
detektiv v hodně špatném filmu.
„Pro boha, k čemu mě ti blázni ještě donutí. Už mám za sebou i vloupání, co ještě! Co tu vlastně dělám, k čemu jim tu mohu být?“
Magdino tělo bylo v předsíni, hned jak vstoupili dovnitř. Vlastně měli
štěstí, protože kdyby došla o kousek dál, zablokovalo by vchodové dveře
otvírající se dovnitř. Prošli celý byt, ale byl prázdný. Jen v obýváku
hrála televize.
„Kde je ten Oldřich Chmýrko? Proboha kam zmizel?“
ptal se nahlas lékař.
„Jestli
zdrhnul jenom z bytu a je na cestě zpět, tak bude veselé, až nás
překvapí. Jestli je... já nevím jak to definovat, mrtvej, tak stejně
někoho z nás vezme.“
To už se od dveří ozvaly kroky. Oldřichova
tvář se objevila mezi dveřmi. Než se někdo stihl vzpamatovat, tak
Zdeněk, zcela neplánovaně a reflexivně sebral ze stolku těžkou litou
vázu a praštil ho po hlavě. Oldřich se skácel na zem jako podťatý. Z
hlavy mu vyrazila krev. „Co blbneš, člověče!“
obořil se na něj Marek.
„Lekl jsem se, že je jako ta ženská, co jsem jí před chvílí vezl a co mi zabila kolegu! Musel jsem ho spálit spolu s ní!“
řekl, už zcela klidně.
„A máš snad dojem, že kdyby byl... tak by mu ta rána mohla nějak ublížit? Že by ho snad taková maličkost mohla zastavit!?“
Zavrtěl hlavou.
„No tak, co tu stojíte vy dva. Jste přece doktoři, tak snad nečekáte, že ho začněme křísit my.“
Oba lékaři se probrali buď z úleku, či z letargie.
„Asi už začínáme být všichni poněkud paranoidní. Mě napadlo to samé, jenže on byl rychlejší,“
nechal se slyšet internista, zatímco klečel u Oldova těla a zjišťoval životní funkce.
„Skočte
někdo kouknout do kuchyně, do špajzu, tam ve většině domácností mají v
krabici od bot prášky, dezinfekci, obvazy a nějakou náplast,“
vydal pokyn. Ještě dodal:
„Nic
to není, může mít tak maximálně slabý otřes mozku. Ta váza se smekla a
rozrazila kůži. Kapiláry na hlavě jsou hodně prokrvené, tak to vypadá
úděsně, ale není to ani na šití. Vezměte sem z kuchyně sklenici vody,
studený vody, ať mu můžeme maličko pomoct s probíráním. Přece tu
nechceme strávit zbytek života!“
Ta poznámka o zbytku života,
byla víc než trefná. Nikdo si v téhle fázi nedovedl představit, jestli
bude trvat alespoň deset minut. Všichni samozřejmě doufali, že bude
trvat ještě spoustu let a nedovedli si připustit nic jiného. Nechtěli
si připustit nic jiného.
Zmáčený Olda zakašlal a podíval se po nich.
Rukou si ohmatával hlavu.
„Ona
nejdřív padla, jako mrtvá. Vypadalo to, jako by jí praštila televize.
Chtěl jsem to nahlásit, zavolat záchranku, jenže ona nedýchala a já se
moc bál. Nevěděl jsem, co bych jim asi tak mohl říct, tak jsem se
snažil dovolat k vám. Když se mi to konečně podařilo, tak nikdo z
lékařů nebyl k zastižení. Ale slíbili mi, že je seženou... No a potom
jsem už jen čekal. Ale ona se najednou probrala a šla po mně. Víte, my
se před tím, než se to stalo, pohádali. Vlastně pohádali, to není to
pravé slovo. Já jí řekl, že od ní odejdu, že už s ní nedokážu žít. No a
potom, chviličku na to, se to stalo. Utekl jsem pryč, no a dostal jsem
odvahu vrátit se až teď. Jak je na tom ona?“
chrlil ze sebe.
„Ona je mrtvá!“
konstatoval lékař.
„Věděli jsme co nás čeká, už když jste volal. Měl jste štěstí, kdyby vás chytila, byl byste na tom stejně...“