V korunách stromů plátno máš

pro Anit 7.9.06 12:20.12

„Vektor v má souřadnice (-1;-4;-1), vektor r = (1;-2; 3). Jsou tyto vektory lineárně závislé?“
„Nejsou, ale já ano,“ odpověděl jsem matikářce v hodině.
„Já myslela, že máš výkyvy na jaře, ale jak koukám, perlíš už teď.“
„Jsem rád, že Vás po tak dlouhé době vidím.“
„Alespoň někdo. Posaď se.“

Nějak ze zvyku, abych se připomněl, zakusuji koláč a zapíjím kofolou. Vše chutná jinak, o poznání víc. Jako bych nebyl jen sám sebou, uhnízdil se ve mně kousek jiné osobnosti, jednání i snění. I smutek, který zabíjí její charisma.

Zajímaví jsou lidé, kteří při zarytém pohledu do očí neuhnou a vydrží dlouho sdílet svou tvář. Je to upřímnost nebo soustředěnost? Netušil jsem, co vše může lidský pohled dát, kolik vzít a v co vyústit. Vyústit, ústit, ústa? Hledáme odpovědi, které samy přivanou se ztrátou studu.

Zrychlený dech, vlhké tváře a vděčnost za vděčnost, stále častější. Vlasy polštářem hlazené prsty a pak to smutné „Jak mě bereš? Přemýšlím, kdy se zase uvidíme.“

Za soumraku léta, svítání dne si uvědomuji – mám rád podzim. A ty?

„Podzim“

„Jsem Vaše nová učitelka z Občanské výchovy. Představte se mi, řekněte jak se jmenujete, co máte rádi. Začneme třebá.. zde.“
„Richard Vacula, mám rád. Hm. Podzim.“
„A něco co Vám nesedne?“
„Sbírání shnilých jablek.“