Proč se to vlastně stalo?

Život je jako hodina matematiky, počítáš, počítáš. A když zjistíš, že jsi udělal chybu, chceš začít znovu, ale v tom zazvoní...

Minulost? Někdo si řekne: „kašli na minulost, mysli na budoucnost.“ Možná jsem naivní, možná taky sobecká, ale jsem jen obyčejný člověk. Člověk, který CHCE vrátit čas, jenže ví, že to nikdy nedokáže.

„Tatíííííí!!!!! Do obýváku vlít sršeeeeeň!!! Pomoc já se ho bojíím!!!“
…
„Neumím číst pohádky.“
„Tati prosím… „
…
„Tati? Uděláš hranolky??“
…
„Až vyrostu, chci být jako Ty, táto.“
…

Pamatuješ si to ještě? Vzpomínky bolí, já vím. Avšak mnohem více bolí, když vzpomínám bez Tebe.

„Nemůžu usnout, táto.“
„Tak se se  mnou pojď koukat na televizi..“
…

Dva roky. Dva roky už je doma ticho. Říkáš si, co tím asi myslím? Hm? Napadají mně spousty odpovědí, některé jsou smutné, jiné veselé. Ale v jádru jsou všechny stejné.

„Nerozumím tomu dějepisu, táto.“
„Tak pojď sem, pomůžu ti s tím.“
…

V noci se probouzím, chci Tě obejmout. Říct Ti: „Mám Tě ráda, táto.“ Vejdu do obýváku, ale Ty tam nejsi. Byl to jen sen…jen sen…

Spoustu věcí jsi mne naučil. Nebýt Tebe neuměla bych ani zatlouct hřebík do zdi. Ne každá holka se svým tátou skládala auto, ne každá holka má tátu – kamaráda.

„Podal bys mi šroubovák?“
„Jasně, křížák?“
„Nééé, plochej.“
…

Všechno jsem to v tobě měla… byla jsem opravdu šťastná.
Pamatuješ si to ještě vůbec? Kdo s námi má chodit na hříbky do lesa, když né Ty?

„Jak se jmenuje ten houb?“

Měla bych Tě nenávidět. Chci bych Tě nenávidět za to všechno, hlavně za to, jak ses na nás vykašlal, ale nedokážu to………a víš proč?
……..protože jsem po Tobě, táto.

Tolik Ti toho chci říct, nedá se to ani napsat. Řádky se rozplývají jako vzpomínky na Tebe, na to, jak jsi po práci voněl omítkou a cigaretami. Tvé oči už si musím jen představovat, ale pořád to dokážu, pořád jsem na to ještě dost silná, ale nevím kdy to skončí… kdy všechny tyhle krásné vzpomínky vyprchají…
                                                                    Chybíš mi, táto. Mám Tě moc ráda.