Čtyři zdi

neměla jsem asi kam jít


Vlevo je postavena bílá zeď. Vpravo taky. Naproti mně je… taky. A, bože, neříkejte mi, že je i za mnou. Ano, je.
Je to jako zlý sen. Všude zdi. Když zavřu oči, nezbývá mi nic jiného, než poslouchat…a slyším…ticho. Když si zacpu uši, musím se dívat…a vidím…bílé zdi. Možná, že nejsou tak úplně bílé,ale každopádně jsou nudné, „bez šťávy“ a nemají grády. Pokud zavřu oči a zacpu uši, tak musím alespoň cítit, ale zase necítím nic jiného, než zdi a omítku. Podvědomě cítím čtyři zdi. Možná ještě podlahu a taky strop. Bílý, nečekaně.¨
Prázdné rohy, čistá podlaha, ticho, jen kroky vytvářejí jistou ozvěnu. Slova se odráží, jak jinak, než od bílých zdí. A kdo odpovídá? Bílé zdi.
To světlo, které hloupé zdi vytváří, dělá z mého tělo mrtvolu. Tak bílá je moje kůže.
Nikde není ani pavouk, žádné zvuky, co by pobavily, ani žádné pocity. Strach, radost, vztek, žádný, zdi prostě nic neznají. Vcucávají veškeré nálady někde hluboko do sebe a dál se jen dívají. Ani nejsou studené, nejsou horké a jejich kamenná tvář nemá žádný zásadní výraz, je tak nudná, ale je s tím spokojená.
Co tady proboha dělám? Nevím, totiž ty čtyři zdi sežraly všechna okna a dveře.