Můj černý pátek

Jednou je hůř, jednou je líp....

Pátek, tři dny do konce měsíce a mého zkušebního období. Venku mrzne a ranní chlad se snaží dostat okny do místnosti. Začíná další všední vyučovací den.
Dívám se oknem ze sborovny na hemžící se dav teenagerů, kteří se snaží zabavit koulováním, sem tam kývnu hlavou na pozdrav a pomalu upíjím ranní kávu..Mám ještě 15 minut než půjdu plnit povinnosti dozorujícího pedagoga..
Do sborovny přicházejí ostatní kolegové, každý utrousí pár novinek a v klidu se snaží připravit na své povinnosti.
Odcházím na dozor. Štěbetající šestice dívek projde kolem, pozdraví a neopomene se pochlubit novinkami z domova. Devátá třída stepuje před vchodem, čeká na tělocvikáře a poslední opozdilci ze sedmičky dohánějí přípravu pomůcek na geometrii u mladších ročníků.
Šumící chodbu probere zvonění na přípravu, dveře do jednotlivých tříd se zavírají a veškerý třídní hluk zůstane za nimi.
Projdu najednou ztichlou chodbou, vyzvednu třídnici a s následným zvoněním vcházím do milované šestky. Mám tam první dvě hodiny, češtinu a dějepis. Je to hodná třída a vždycky se do ní těším. Hodina uběhne jako voda a já mám další dozor na chodbě.
Druhá hodina také proběhne v pohodě. Sice dějiny moc žáky nebaví, ale život ve Spartě a Athénách není nezáživné učivo, a tak se i zasmějeme.
Velká přestávka se odehrává na chodbách. Občas zaslechnu zvonící mobily žáků, kteří je mají povoleny jen mimo vyučování, nebo dusot nohou, které nedokážou jít klidně.
Normální běžný ruch. Nezklidní jej ani příchod ředitelky. Ostatně ta stejně rychle zmizí ve sborovně. Běží čas, chodba se vyprazdňuje, začíná třetí vyučovací hodina a já jdu na dějepis do sedmičky. Je to nejslabší třída na škole. Protože mají psát malou prověrku znalostí z doby románské, snaží se někteří jednotlivci mezi žáky, zdržovat její počátek, popř.usmlouvat odložení na příště. Vědí,že neuspějí, ale zkoušejí to pořád. Nakonec vše projde k oboustranné spokojenosti. Nejaktivnější posbírají pár jedniček a i tato hodina je za mnou. Třetí z mých sedmi skončila a já se jdu konečně nasvačit. Ve sborovně skoro všichni, včetně ředitelky rozebírají možnosti školy v příštím školním roce, po odchodu gymnazistů. Poslouchám, ale nezapojuji se do diskuse. Sama nevím, zda tu ještě budu, třebaže mám ústní příslib. Rychle dojídám loupák a připravuji si věci na dějepis do devítky. Bereme druhou světovou válku a odboj. Moc je to nebaví a navíc mají před přijímačkami na školy a učňáky a dávají to dost okázale najevo. Ještě než opustím sborovnu, zastavuje mě ředitelčin hlas.
„Mohla byste na chvilku?“
„Samozřejmě“
„Tady je ten platový výměr,potřebovala bych ho podepsat.“
Rychle beru pero a podepisuji papír, který jsem měla dostat při nástupu.
Beru znovu učebnice, ale nedostanu se ani o krok dál.
„Ještě tady prosím, jeden podpis.“
Dívám se na druhý list papíru, na kterém je hlavička školy a nevěřím vlastním očím.
Jsem propuštěna ve zkušebním období. Ředitelčin hlas mi pluje kolem uší, ale já vůbec nevnímám obsah. Honí se mi hlavou, co budu dělat.
„Vy to jistě pochopíte……to není nic proti vám, naopak…. velmi si vážím………. ochotně nastoupila ….a fundovaně jste "…..bla …bla …bla… bla… bla…bla…bla…
„Jak to nemám brát osobně? Odchází snad někdo jiný?
Vůbec nemám chuť poslouchat dál.
„Nezlobte se, ale jdu učit, mám dějepis v devítce a jsem zvyklá chodit včas.“
Procházím na chodbu, potichu zavírám dveře sborovny a jdu nedat najevo deváté třídě, že bych se raději neviděla.

Jako ve snách jsem odučila domácí odboj, potom v osmičce panování Josefa I. , odpoledne v sedmičce sloh, u sebe literární výchovu a nakonec i zeměpis tamtéž.
V půl čtvrté odpoledne jsem vyklidila stolek, odevzdala klíče od skříně a jela domů s tím, že poslední dva dny odučím tak, aby na mě nikdo nic nepoznal. Bylo mi sice doporučeno vedením, že nemusím, ale nikdy neodcházím od rozdělané práce. Ty děti si to nezaslouží.
Budou mít v tomto roce už třetí třídní a opět se jim bude měnit rozvrh, protože nová síla hodlá pracovat jen 3 dny v týdnu.
A pak má to školství k něčemu vypadat.
Byl pátek,a jak říká klasik,nešťastný to den….