Baerbel procházel chrámem v tichosti a pokoře. Jiný by na jeho místě dávno zuřivě vraždil, on ale ne. Došel před oltář, nad nímž se tyčila mohutná socha boha Utamise. Poklekl na jedno koleno, opřel se o meč a složil bradu na hrušku jeho jílce. Sklopil před zobrazením boha oči a šeptem, spíše ve své mysli, než nahlas, se modlil. Jeho modlitba byla prakticky stále stejná jako kdysi. Modlil se, aby mu byla dána síla na další trestání bezpráví. Sílu dostával, ale ne v dostatečné míře. Mohl ztrestat lupiče, který okradl starce, ale nemohl ztrestat někoho, kdo dělal činy tisíckrát závažnější než krádež či dokonce vražda. Kdysi přišel do této malé země muž nevídané síly a moudrosti. Měl sebou čtyři věrné rytíře. Stal se králem země a celé království rozdělil na čtyři části. Baerbel, Kuxah i Danemoth mu byli dále věrní a jejich kraje vzrůstaly blahobytem a štěstím. Jen Sadeda ovládla touha po moci a zosnoval královu smrt. Kuxah jej sice zastavil, ale celá jeho rodina byla zabita Tedofem – Sadedovým bratrem. Danemotha Tedof také zabil a Baerbel být rád, když si zachránil holý život. Však přijde chvíle, kdy pomstí své přátele a hlavně kdy pomstí toho, jemuž bezmezně sloužil svým životem. Uslyšel, jak se rozevřely chrámové dveře. Postavil se a otočil. Běžela k němu mladá žena.
„Baerbele, on… …on… …zase se opil a…“ vzlykala.
Podíval se jí do tváře. Měla natržené levé obočí a modrák pod okem. Pohladil ji po tváři.
„Přestaň se třást a poklekni před bohem. Ten tě ochrání. Já se postarám o to, aby se tohle už nikdy neopakovalo.“
O chvíli později už vcházel do hostince. Stačil mu jediný pohled a věděl, kam má mířit. Prošel kolem skupinky vojáků, krátce se podíval po jejich mladém veliteli. Ten mladík je perspektivní, pomyslel si, vyhrál skoro nemožnou bitvu! Není divu, že oslavuje tak radostně. Rytíř se zastavil před stolem, za nímž seděl napitý neoholený muž.
„Varoval jsem tě!“ řekl rytíř a jeho pěst odeslala muže do bezvědomí.
Pátrání po Faef bylo neúspěšné. Zuřící král se pokusil veřejně popravit Kahahara a Koxuba, ale v den před popravou zasáhli Dsoes s Kebozem a oba dva odsouzenci utekli z vězení. Všech pět se pak ukrývalo ve sklepení polorozpadlého chrámu boha Utamise.
„Já to prostě nechápu!“ nadával Koxub. „Proč jsi se pokoušela zabít krále?“
Faef měla náladu pod psa. Jak to mohl přežít? Tak prudký jed! Byli v místnosti sami dva, Kahahar s dvěma zloději byli vedle. Koxub stále ještě nevěděl nic víc než to, že se Faef pokusila zabít krále. Nevěděl, jak na něj zaútočila, nevěděl ani o Cechu.
„A co jsou vlastně ti dva zač?“
Faef chvíli přemýšlela a potom řekla: „Kolik ti je vlastně let?“
„Co to má společného?“ křikl Koxub.
Snažil se uklidnit, ale bylo to zbytečné.
„Odpověz.“
Podíval se na ní a řekl klidněji: „Dvacet dva.“
„Fajn. Vzpomeneš si, kdo vládl tomuto území, když ti bylo třináct?“
„To ví přece každý. Kuxah. Potom přišel Tedof, zabil ho stejně jako krále a začal vládnout jako diktátor. Vyvraždil celou Kuxahovu rodinu. Tedof je špatný král, ale pokoušet se ho takovým způsobem zabít je šílenství…“
„Vzpomeneš si, jak se jmenovala Kuxahova dcera?“
„Jak to mám vědět? Ale co je mi teď po ní, vždyť je už devět let mrtvá.“
„Díváš se na ni,“ řekla Faef.
„Cože?“ ozval se hlas, ale kupodivu nebyl Koxubův.
Ze stínu se vynořil Dsoes.
„Proč jsi nám to nikdy neřekla?“
„Nemyslela jsem, že by to byla pro zlodějku dobrá vizitka. Krom toho jsem nikdy nevěděla, kdo by mě mohl udat. Tedof by mohl chtít dokončit práci.“
Dsoes přistoupil k ní a řekl: „Chceš-li být nadále se mnou v týmu, musíš mi věřit, protože já věřím tobě.“
„Věřím ti,“ řekla a podala mu ruku.
„To jsem rád. Ale každopádně, byl bych rád, kdyby jsi se už nepokoušela krále zabít. Příliš by to ohrozilo náš plán.“
„Takže…“ začínal to chápat Koxub, „…proto jsi nechtěla králi říct své jméno?“
Koxubovi vířily v hlavě myšlenky. Prudce se otočil a vydal k východu.
„Kam jdeš?“ řekl Dsoes.
„Co je ti po tom?“ štěkl.
Normálně by po někom tak opovážlivém hodil Dsoes dvě dýky najednou, ale tentokrát se ovládl.
„Jdi si kam chceš, ale budeš v nebezpečí.“
„Nemusel bych být, nebýt vás!“ řekl naštvaně a opustil místnost.
„Udělá hloupost,“ řekl Dsoes tiše a podíval se na Keboze, který právě vešel do místnosti.
„Zabij ho, když se přiblíží k zámku.“
„Přece tam nepůjde! Zabili by ho!“ namítla Faef.
„Ne teď, když má spoustu informací na prodej. Ví, kde se scházíme v tomhle městě. Je to nezbytné.“
Dsoes se upřeně díval na Faef a ona se jenom otočila a odešla vedle.
Vstoupila do místnosti podobné té předchozí, možná jen trochu užší a delší. O zeď se opíral Kahahar a nic neříkal. Dveře se pootevřely.
„Já a Keboz ráno vyrazíme pro posily. Počkej tady a vymýšlej, jak se do dostat do zámku.“
Dsoes už dveře zavíral, když ještě Faef řekla: „Počkej.“
Dsoes dveře pootevřel a podíval se na ni.
„Proč musí zemřít tolik nevinných lidí, jenom abychom se my mohli obohatit? O co jsme lepší než Tedof? Ten je aspoň upřímný a všem do očí přizná, že to s nimi nemyslí dobře.“
Dsoes k ní pomalu přišel a položil jí ruce na ramena. Zadíval se jí do očí. V jeho pohledu byla hrozba.
„Vím, že jsi velmi zručná a obratná, možná nejvíc z Cechu. Budeš-li také cvičit vůli i sílu, brzy přijde čas, kdy mě budeš chtít vyzvat na souboj. A potom, jestli mě zabiješ a staneš se vůdcem, budeš rozhodovat o tom, co bude Cech dělat a co ne.“
Potom odešel. Kahahar nic neříkal ani nedělal. Ničemu nerozuměl.
„Co být potom?“ zeptal se zničehonic.
Faef se k němu otočila. On přece za nic nemůže!
„Kahahare, ty se toho nemusíš účastnit. Můžeš jít pryč, kdykoliv.“
Potom si to uvědomila. Nemůže! Cech ho zabije! Kahahar zná Cechovní tajemství, nemůže odejít. Stejně tak jako ona nebo…
…Koxub nebyl vůbec hloupý. Kdyby mu to nemyslelo, nestal by se nikdy čarodějem. Znal osm kouzel, přitom předpokladem pro naučení každého z nich byl nejmíň půlrok studia a to nemluvě o tom, že každý čaroděj musí perfektně ovládat matematiku, fyziku, chemii a astronomii. Neznal sice pravidla podsvětí, ale napadlo ho, že ho prostě nenechají jen tak pobíhat po světě s cennou informací. Dřív, než dojde k zámku, zemře s dýkou v zádech. Musí něco vymyslet, ale nesmí čarovat, protože ve městě jsou detektory magie. Musí prostě něco vymyslet. Ohlédl se. Ani nečekal, že někoho spatří. Zloději jsou profesionálové.
„Týden jsem nejedl!“ křičel na něj žebrák.
Koxub ho nejdřív chtěl ignorovat, ale potom dostal nápad. Sklonil se k němu jak jen nejvíc mohl a tiše řekl: „Dostaneš spoustu peněz, když si se mnou vyměníš oblečení a půjdeš směrem k zámeckým branám a pak se vrátíš zpět.“
Bylo to podlé, ale žebrák ani nepřemýšlel. Hnusný kabátec za skvěle čistý plášť. To je dobrý obchod! Koxub zatáhl žebráka do prázdného domu vedle nich a tam se bleskově převlékli. Koxub mu podal hůl a vložil do dlaně šest zlatých, které minulý den ukradla Faef. Žebrák vyšel směrem k zámku. Je to pět mil, musí počkat aspoň dvě hodiny, přemýšlel. Vtom ucítil na hrdle ostří dýky.
„To byl ale trapný pokus,“ zašeptal Kebozův hlas za ním.
Ostří ustoupilo a za Koxubem něco velkého plesklo o zem. Chvíli se bál otočit, ale pak jeho zvědavost vyhrála. Otočil se a spatřil mrtvého Keboze ležícího na zemi. Byl podřezaný jako prase a krev z jeho krku odtékala po kachličkách městem. Koxub se zmateně rozhlížel kolem sebe. Neslyšel přicházet vraha! Nikdo není tak tichý! Zaklel a rozběhl se k zámku. Uběhl sotva pět kroků a něco tupého ho udeřilo do zátylku. Propadl se do nevědomosti.
Byla noc a Faef seděla na střeše jednoho z domů. Dívala se na obří měsíc v úplňku a oči se jí leskly. Proč to udělala? Byl to její přítel a dlouhá léta učitel. Byli pro ni jako rodina. Zradila je všechny, včetně sebe. Kvůli čaroději. Byli na ni tak hodní. Živili ji, učili ji, nechali ji přespat. Bez nich by nebyla nic. To jeho vlastní výcvik mohl za to, že ji vůbec nikdo neslyšel ani neviděl přicházet a že byla hotova dřív, než by vrána zakrákala.
„Všechno, co poslední dobou dělám, je špatně. Mnohé věci vypadají zpočátku tak dobře, tak krásně. A potom se zvrhnou v děsivý horor,“ říkala o pár chvil později knězi boha Utamise.
Místní chrám byl starý a prosycený atmosférou klidu. Naopak Faefino nitro bylo rozčeřené. Snad toho na ni bylo prostě moc a chtěla se vyzpovídat. Kněz, přítel a nástupce toho, jehož Tedof umučil, byl s celým plánem spojený a nemohl představovat nebezpečí.
„Je to, jako když se probudíte a vidíte krásnou ranní oblohu, po které lítají ptáci a slunce, které líně stoupá po obloze. Potom začnou všichni umírat, obloha je prokletá, protože se pod ní nedá schovat a ptačí zpěv zní, jako by se mi snad všichni ďáblové vysmívali! Je to jako když něco udělám a říkám si, jak dobře jsem to udělala a pak mi někdo vyčte, že to bylo špatně. Je to jako říkat někomu zase se brzy sejdeme a když odejde, uvědomit si, že už ho nikdy neuvidíte a litovat každé málo využité chvilky, kterou jste strávili s ním a vyčítat si, proč jste ho tak brzo opouštěli. Stávám se den ode dne něčím horším a silnějším zároveň.“
„O co jde?“ zeptal se kněz.
„Zabila jsem Keboze.“
„Cože?!“ vykřikl. „To není možné…“
Byl dost schopný psycholog na to, aby poznal, že Faef mluví pravdu. Co má dělat? Musí to jít říct Dsoesovi. Ale proč mu to Faef řekla? No jasně, už to pochopil a polila ho hrůza. Potřebovala se vyzpovídat, ale zároveň potřebovala, aby její zpověď nikdo neznal.
„Zabiješ mě?“ zeptal se.
„Ne.“
„Ne?“ podivil se. „A co uděláš?“
„Zabiji Dsoese. A všechny ty vrahy bezmocných lidí. Já vím, je to špinavá práce, ale někdo ji udělat musí. Znáte přece kapitolu z knihy svaté o krvavém pekle, ne?“
Kněz se naklonil k té mladé dívce a zašeptal: „Dsoes tě zabije. Jsi proti němu tak malá jako krysa vedle medvěda. Nemáš ani setinu jeho zkušeností. Chceš svou smrt? Myslíš si, že tak dojdeš klidu?“
„Možná,“ pokrčila rameny. „Život mi nic nedal, tak proč bych na něm lpěla? Ale tebe se ptám, budeš stát při mně, když stanu v čele cechu? Když skončí zbytečné vraždy a násilí?“
„Kdo z Cechu je čistý? To chceš snad zabít všechny?“
„Ne, stačí už jen Dsoes. Keboz musel zemřít, protože by jinak zabil nevinného člověka.“
Kněz jí podal ruku. Sevřela ji.
Dsoesův šestý smysl řval jako smyslů zbavený, když vešla Faef do místnosti. Už věděl, že něco není v pořádku.
„Kde je Keboz?“ zeptal se.
„Mrtvý,“ řekla a upřeně sledovala každý jeho pohyb.
Dsoes se na ni díval klidně.
„To je směšné!“ řekl a hlasitě se zasmál. „Nejsi v Cechu ani týden, jsi méně než zelenáč! Byl jsem už dvacet let v Cechu a měl jsem velké postavení, když jsem zabíjel minulého vůdce. A i tak jsem málem zemřel. Ach jo, Faef, jsi jenom malá, hloupá holka. Ta ubohá zlodějka, kterou jsem kdysi zachránil a donesl k nám domů. Jenom proto, aby mě zabila. To vůči mě necítíš žádný vděk?“
„Cítím. Jsem ti vděčná za všechno, co jsi pro mne udělal. Ale tenhle svět potřebuje jít cestou dobra, což nebude nikdy možné, dokud tady budeš ty. Dávám ti tedy možnost odejít. Nemusí vytéct ani kapka krve. Ale já vím, že ty tu možnost nepřijmeš. Hrdost ti to nedovolí.“
„Ty nejsi v pozici, kdy by jsi mi mohla klást podmínky. Zabiji tě, kdy budu chtít!“
Díval se do Faefiných velkých modrých očí. Možná má pravdu. Jsem už jenom starý vlk, který vede smečku do záhuby a který stále nechce skončit. Ale jako vlk taky skončím.
„Dobře! Poteče krev!“ zavrčel a vrhnul dvě hvězdice najednou.
To už ale Faef letěla vzduchem. Jedna hvězdice ji neškodně škrábla mezi žebry, druhá se jí však zabodla do stehna na levé noze. Ještě než dopadla, kopla Dsoese do obličeje. Kopu však chyběla energie a tak vyšel téměř naprázdno. Faef dopadla zlehka na zem a chtěla tasit dýku. Ale Dsoes byl neuvěřitelně rychlý. Bokem jí projela nepředstavitelná bolest. Zatmělo se jí před očima. Dsoes z ní vytáhl svou dýku a připravil se ukončit její trápení. Jenže tentokrát jeho ostří jen neškodně škrtlo o její ostří. Dýky svištěly vzduchem tak rychle, že byly prakticky neviditelné. Potom jí vylétla dýka z ruky. Dsoes byl prostě silnější. Přirazil ji na zeď. V daném okamžiku byla bezbranná. Pozvedl dýku a… …při pohledu na její pěknou tvář zaváhal. To zaváhání ho stálo život. V příštím okamžiku měl paklíč v krku. Svalil se na zem. Faef se vyčerpaně posadila na zem, opřela o zeď a vydechovala. Teď už je šéf!
Koxub otevřel oči a snažil se vyhodnotit situaci. Potom si všiml obličeje nad ním. Skláněla se nad ním Faef, vlnité světlé vlasy jako paprsky kolem slunce. A přece z ní měl teď strach.
„Zabila jsi ho ty?“ řekl přiškrceným hlasem. „Nechceš, abych zemřel, ale také nechceš, abych prozradil Cech?“
Kývla hlavou.
„Zabili mi otce. Vím, neměl jsem ho rád, ale byl to můj otec. Co jsem měl dělat?“
napravit Cech. Dvakrát jsem ti zachránila život. Jestli nás prozradíš, zemřu já i spousta dalších lidí.“
Koxub se posadil a důkladněji se podíval na Faef. Na levém stehně a kolem břicha měla prosakující obvazy.
„Co se ti to stalo? Můžu se na to podívat?“ řekl už klidněji.
Faef se posadila s heknutím vedle něj. Celé tělo ji bolelo, těžko se jí dýchalo. Koxub rozvinul obvazy a začal mumlat zaklínadla. Jeho monotónní hlas jakoby ji uspával. Musela ztratit dost krve. Rozrazily se dveře a do místnosti vešel Kahahar. Podíval se na ty dva a přišel blíž.
„Co to je?“ zahučel.
„Zabila jsem Dsoese,“ řekla Faef spíše Koxubovi než Kahaharovi.
„Proč jsi o to nepožádala jeho?“ kývl Koxub hlavou směrem k válečníkovi.
„Otázka cti,“ řekla stroze.
„Co se teď bude dít?“ zeptal se pak Koxub.
Rána na noze už nekrvácela. Teď přijde to horší.
„Asi se budu i s místním knězem vracet do Illusia a budu informovat Cech o této změně. Nemůžu po vás chtít, abyste šli se mnou.“
„Ty nejít beze mě!“ rozhodně prohlásil Kahahar.
„Já nevím, co budu dělat,“ řekl Koxub. „Snad jediné, co ještě má smysl, bude jít na Akademii a pokračovat ve studiu.“
„Takže se rozloučíme?“
Koxub se ušklíbl: „Jenže pouhé zápisné tam stojí sedm set zlatých. Asi půjdu s vámi.“
Po lesní cestě se líně převalovala ranní mlha a spolu s ustupujícím šerem dodávala místu chmurnou atmosféru. V řadě za sebou šly čtyři mlčenlivé postavy. Vpředu zlehka našlapovala mladá dívka v temném plášti, za ní se majestátně nesl mladý čaroděj s dlouhou holí, třetí šel přihrbený kněz v jednoduché kutně s kloboukem na hlavě a stříbrnou holí v ruce a celou výpravu uzavíral obrovský bojovník s kyjem v ruce, připravený rozdrtit cokoliv, co by se jim postavilo do cesty. Na Faefině tváři byly znatelné známky nejistoty. Jak ji Cech nyní přijme? Vždyť v tomto okamžiku je každý v Cechu déle členem než ona! A ona je přitom šéfem! A když ji přijmou, bude dost schopná, aby celý Cech někam dovedla? Když se začalo stmívat, vyrazil Kahahar na lov, Faef rozdělávala oheň, kněz se modlil a Koxub načerpával magickou energii. Byli na malém a holém kopečku, z kterého byl dobrý rozhled na okolní šedivý les.
„Jak si vlastně představuješ svůj příchod do Cechu?“ zeptal se Koxub.
To už seděli u plápolajícího ohně a čekali na Kahahara. Stíny se značně prodlužovaly.
„Prostě tam jenom vstoupíš a řekneš, že jsi ho zabila?“
„Budou ctít pravidla,“ zamručela Faef, ale sama byla nejistá. „Jsem členem Cechu a zabila jsem šéfa. Musím nastoupit na jeho místo.“
„A to nebudou chtít žádné svědky?“
„Tupče!“ vložil se do rozhovoru kněz. „Nazýváš se čarodějem, ale neznáš základní kouzla. Existuje kouzlo, které promítne vše, jenž určitá osoba viděla! Mohu ho použít.“
„Nevím,“ zapochybovala Faef, „jestli budou v Cechu věřit kouzlům.“
Koxub chtěl něco říct, ale Faef ho umlčela rukou. Její šestý smysl byl činný. Něco se stane. Relativní ticho ukončil zběsilý řev desítek hrdel a ržání koní. Náhle se všude okolo rozlehl dusot kopyt.
„Co to je?“ křičel Koxub, který už stál na nohou a s holí v ruce se otáčel kolem své osy.
Faef už obíhala oheň a snažila se marně něco rozpoznat ve tmě.
„Uhaste oheň!“ křičela a hodila jednu hvězdici podle sluchu.
„Proč? Neuvidíme!“ hulákal kněz.
„Jsme snadný cíl!“ řekl Koxub vyklepaným hlasem stroze a sesílal mrazivé kouzlo na oheň.
Ze tmy se vynořil šíp. Pro kněze i čaroděje byl téměř neviditelný, jednak díky naprosté tmě a jednak díky rychlosti, jíž letěl. Ale Faefiny reflexy byly neuvěřitelné. Instinktivně vystřelila ruku a sevřela prsty. V ruce jí zůstal šíp, jehož hrot byl nyní asi půl metru před knězovým obličejem. Faef ho odhodila. Oheň už zhasl. Na krátký okamžik nastalo ticho. Všude kolem byla taková tma, že jediná Faef něco málo viděla. Oblohu ozářil blesk a zaburácel hrom. V tom zlomku vteřiny spatřila před sebou v děsivých barvách blesku vykresleného hrůzného jezdce. Seděl na koni, který byl spíše mrtvý než živý, byly mu vidět kosti a visely na něm kousky masa. Jezdec byl ještě strašnější. Byl celý zakutý do zbroje, v ruce svíral rezavou sekeru a na hlavě měl velkou helmu, skrze níž byl vidět jeho rozpadající se obličej a prázdné oční důlky. Potom zase neviděla nic. Nevěděla kdy a odkud přijde smrtelná rána, jenom to, že přijde. Zpoza ní se ozvala kletba a scénu zářilo posvátně bílé světlo vycházející z diamantu na konci knězovy stříbrné hole. Teď už viděli všichni jezdce velmi zřetelně. V bílém světle jakoby však ztrácel na nebezpečnosti.
„Ustup, prokletý Tedofův služebníku! Ve jménu boha Utamise, všemohoucího, který nechává trávu zelenat i paroží růst a který nedovolí, aby špinavá magie tvého zvrhlého pána špinila tuto boží zemi!“ křičel kněz.
Jezdec jakoby na chvíli zaváhal. Faef si už myslela, že se vzdá a uteče, protože začal obracet koně. On pak ale zastavil a podíval se prudce na kněze. Měsíc překryl mrak a posvátné světlo zesláblo. Kůň vystřelil kupředu, jednou rukou srazil jezdec Faef na zem a druhou zarazil sekeru do knězovy hlavy. Faef ležela v mechu a třásla se. Když se jí dotkl, jakoby se ponořila do ledové vody. Bylo to děsivé. Sáhla na ni smrt! Nedaleko od ní Koxub čaroval jeden výbuch za druhým. Stál sám proti přesile jezdců, kteří začali zaplňovat palouk. Jednoho zapálil, ale druhý ho odkopl a Koxub nyní ležel v trávě podobně jako Faef. Bylo po boji. Některé stromy hořely, měsíc stále nebylo vidět. Jeden z jezdců sestoupil z koně a přiblížil se k Faef. Pozvedl rudý oštěp. Už však nestačil bodnout, protože ho mocný úder obřího kyje srazil k zemi. Kyj dopadl podruhé a zlomil jezdi vaz. Doprostřed malého, ohněm ozářeného bitevního pole rozhodně vkročila mohutná postava válečníka.
„Kdo chtít ublížit Faef?“ ptal se zuřivě, ale žádný z nemrtvých mu neodpovídal.
„Všichni!“ zvolal Koxub, což bylo zřejmě to nejlepší zaklínadlo, které ve svém životě řekl.
Po jeho pronesení se totiž strhla taková řež, že by ji ani sebelepší kouzlo nedokázalo stvořit. Jezdci padali k zemi rozlámáni na části. Faef bodla jednoho z nemrtvých mezi pláty zbroje. Jakoby pro něj byla bolest něčím dávno zapomenutým, otočil pomalu hlavu směrem k Faef a upřel na ní své dva prázdné oční důlky. V děsivém úšklebku odkryl dásně a ukázal nezdravě modré a polámané zuby. Zezadu ho do ramene zasáhla Koxubova hůl. Nemrtvý mírně poklekl v kolenou, ale jinak byl v pořádku. To hůl dopadla mnohem hůř – při prudkém úderu se nalomila a když ji Koxub nadzvedl, zlomila se úplně. Koxub zaklel (aniž by seslal zaklínadlo) a rozběhl se ke stříbrné holi od kněze. To už ale Faef provedla několik bleskových bodů dýkou a černý rytíř sebou konečně praštil do trávy. To už nikdo z jezdců nestál na nohou, Kahahar jen dodělával ty ležící. Ve světle z hořícího stromu jich napočítala celkem jedenáct. Kahaharův kyj byl už úplně zničený, tak jej odhodil a zlostně praštil pěstí do stromu.
„Je Faef dobře?“ zeptal se.
Podívala se na svoji dýku. Byla od černé krve. Začala ji otírat do listí a řekla: „Jo, jsem v pohodě. Ale náš přítel to nepřežil.“
Kahahar se podíval na mrtvolu kněze.
„Co s ním?“ zeptal se Koxub.
„Kahahare, můžeš ho nést?“ zeptala se Faef a ukázala na tělo.
Kahahar se k němu sklonil, vytrhl mu z lebky sekeru a hodil si ho přes rameno.
„Co to sakra bylo za…“ začala Faef přemítat o útočnících, když tu se jeden znovu pohnul.
A nebyl sám. Kosti se s křupáním narovnávaly, rány s mlaskáním zatahovaly. Nemrtví se znovu zvedali ze země. Kahahar mocně zařval a bez přemýšlení praštil nejbližšího málo mrtvého bojovníka tím, co měl v ruce. V tomhle případě to byl zrovna kněz. Faef na něj chtěla něco zakřičet, ale nestihla to, protože se musela rychle krýt před šavlí. Kahahar tloukl a tloukl, z jeho improvizované zbraně stříkala krev.
„Musíme utíkat!“ křičel Koxub, který všude kolem sebe čaroval oheň.
„Kahahare! Utíkáme!“ křičela Faef, ale válečník ji nevnímal.
Řval a mlátil. Sám už krvácel z několika menších ran, ale o tom ani nevěděl. Každého nemrtvého snad už pětkrát zatloukl do země, ale oni se pořád zvedali. Nemrtví koně stáli poblíž a celý boj sledovali.
„Nemůžeme utéct! Kahahar nevnímá!“ volala Faef.
„Zatraceně! Myslíš, že se proti nim dá nějak bojovat?“ vymýšlel Koxub.
„Slyšela jsem, že je pro ně smrtelné denní světlo!“
„Bezva! Budeme čekat dalších pět hodin do svítání. Výtečné!“
Vtom se Kahahar vzpamatoval. Zařval, smetl nemrtvé do trávy a utíkal pryč. Faef a Koxub se na sebe s úlevou podívali a běželi za ním. Proklatí černí bohové, kteří jim hází klacky pod nohy!
Pokračování příště...