Faef se unaveně posadila a opřela o strom. Doléhala na ni tíseň z okolní temnoty. Tvář velkého bledého měsíce líně plula po obloze. Samota ji nedělala moc dobře. Měla dva dny cesty za sebou a ještě okolo dvou dnů čekalo. Byla tak unavená, že se jí ani nechtělo rozdělávat oheň. Povzdechla si a začala sbírat klacky. Život se neptá, co chce a co nechce. Z lesa vystoupil Koxub.
„Už máš dobito?“ zeptala se Faef.
„Jsem plný energie,“ usmál se Koxub.
„Víš, že ti začínají šednout oči?“ řekla Faef.
„Fakt?“ užasl Koxub.
Druhého dne už prošli dvěmi vesnicemi, kde byl relativní klid a mír. Dívala se na ty lidi, kteří se dívali na ni. Tak by si přála patřit mezi ně. Bez starostí a bez nočních můr. Chtěla by někam patřit. Ale pro ni zřejmě není ve společnosti místo. Šla dál; Auxilium bylo blízko.
„Nechápu to,“ řekl Koxub, když se blížili k městu. „To chceš začít válku? S králem?“
„Válka už začala v Illusiu. Musíme mu pomoct a sami na to nestačíme,“ povzdechla Faef.
Válka. Ona a válka? To určitě. Se setměním došli do města Auxilia.
„Nemá smysl něco vymýšlet teď,“ řekla, „měli bychom se radši jít vyspat.“
A kývla hlavou směrem k hostinci. Koxub souhlasil, neboť byl také k smrti unaven.
„Nepřemýšlela jsi někdy o morální stránce okrádání lidí?“ pronesl Koxub u večeře.
„Kdybych začala poctivě pracovat, neměla bych čas na pomstu. A peníze potřebuji. Až to všechno skončí…“
Utichla a přemýšlela. Potom, spíš pro sebe, začala tiše mluvit: „…na rozměrné louce, pokryté vysokou zelenou trávou, ve které je každé stéblo samostatné jako u rozčesaných vlasů a která se ohýbá ve větru, která mě šimrá na dlaních, když jí procházím a když pozvednu ruce; tam, přímo nad menším, čistým městem s bílými domy, které příliš nekontrastují s okolní scenérií mělkého jarního údolí, přes které, nedaleko od městských domů protéká rychlý, mělký a chladně modrý potůček, možná menší říčka. Otevřu dveře a vyjdu na práh. Slunce mě na chvíli oslepí, ale po mrknutí oka spatřím jen krásné ráno, kdy se třpytí rosa v trávě, vzduch se otepluje a první lidé vycházejí na své kukuřičné lány. Nemusím se obouvat, protože v téhle trávě není nic zrádného, jen měkká hlína.“
„A co lidé?“ řekl Koxub.
Podívala se na něj a jakoby se vrátila do reality.
„Co lidé, kteří by žili kolem tebe? S tebou.“
„Chtěla bych žít mezi takovými lidmi, abych věděla, že mi nikdo z nich nechce ublížit a nikomu nejsem lhostejná. Chtěla bych se někde cítit jako doma, jako že tam patřím, že se tam můžu kdykoliv vrátit, a že tam můžu žít v jistotě. Přála bych si, aby někde v té pustině pekelné, která je kolem mě, bylo jediné malé místo, jež bych mohla nazvat domovem.“
„Nemůžeme být v pekle, protože v pekle by se nemohl narodit nikdo takový, jako jsi ty. Byla bys jediná dobrá duše v pekle,“ řekl čaroděj.
Faef se mu dívala do očí. Měla na stole hřbetem vzhůru položenou ruku. Koxub na ni položil svou dlaň, snad aby naznačil, že alespoň jemu bude moct věřit.
„Přece kradu a zabíjím,“ řekla.
„Co na tom, že si bereš od lidí peníze, když jim potom přineseš svobodu?“
„Myslíš, že to dokážu?“
To nebyla skromnost, uvědomil si Koxub. Ona vážně pochybuje.
„Já jsem o tom přesvědčen.“
Ale tohle neříkal moc jistě.
„No… …tak půjdeme objednat pokoje, ne?“
Otevřela dveře a vešla do malé místnosti. Posadila se na okraj úzké postele a složila hlavu do dlaní. Takhle to dál nejde. Chladnokrevně zabíjela vojáky. Lidi. Třeba za nic nemohli, prostě je Tedof jenom naverboval. Možná se už těšili domů. A možná je tady ona to zlo. Co se stane, až Tedof padne? Ujme se snad vlády Baerbel? Ale co když ten zemře? Zanikne království? Je nemyslitelné, aby království vládla ona. Rozepnula první knoflík. Cítila své studené prsty na kůži. Proč jsou tak chladné? Proč se třesou? Rozepnula poslední knoflík a sundala si košili. Její pohyby byly pomalé a zamyšlené. Dívala se do zdi a jakoby skrz zeď. Stáhla si kalhoty a stále zamyšleně se položila na měkkou postel. Přikryla se peřinou a ruku s dýkou strčila pod polštář. Pomalu usnula.
„Mami!“
Ten Turatův výkřik jakoby se rozléhal a ozvěnou vracel. Nekonečně dlouho běžel k rytířům na koních. Byl ve své naivitě tak odvážný, nebo si myslel, že se mu nemůže nic stát?
„Utíkej!“
Hraničář křičel a ona utíkala. Bránil se potom mečem několika mužům najednou a nakonec padl. Po dřevěné podlaze tekla krev.
„Ne!“
Její otec zvedá meč do výšky. Vzápětí se do něj noří nejméně další dva hroty. A Tedof zasazuje úder. Kuxahova klíční kost praská a on už padá k zemi.
Vymrštila se, vykřikla hrůzou a tasila dýku. Hleděla do prázdné zdi. Napůl přikrytá seděla na posteli, na nahých prsou cítila chlad vzduchu, který procházel škvírou mezi okenicemi. Svěsila ruku s dýkou k boku postele. Nevědomky povolila prsty a čepel spadla na zem. Zhluboka dýchala, čelo orosené potem. Nebylo to zdaleka poprvé, kdy měla noční můry. Někdy viděla tváře těch lidí, které zabila, častěji se jí však vracel ten masakr na jejich zámku. Zaslechla vrzání prken na chodbě. Někdo přicházel a zastavil se přede dveřmi. Zaklepání.
„Jsi v pořádku, Faef?“ ozvalo se za dveřmi. „Slyšel jsem výkřik…“
Koxub. Zvedla se a otočila klíčem v zámku. Dveře se otevřely a vstoupil Koxub. Stále ještě byl oblečený v plášti – zřejmě ještě neměl v úmyslu jít spát. Podíval se na Faef stojící za dveřmi. Byla bledá a neznatelně se chvěla. Vkročil do místnosti a zavřel za sebou.
„Měla jsem špatné sny,“ řekla mu Faef.
„To je v pořádku,“ řekl a pohladil ji po vlasech. „Lehni si. Jsou to jenom sny.“
Lehla si a čaroděj ji přikryl peřinou. Skoro jako by v něm na chvíli zahlédla svou chůvu, nebo snad matku.
„Neodcházej ještě. Nechci být sama,“ řekla prosebným tónem.
Koxub si špičkou nohy přisunul židli k posteli a posadil se na ni.
„Je mi to tak líto, že jsem tě tehdy omráčila a že jsem chtěla nad všemi působit tak dominantně. Musela jsem být v opojení svými schopnostmi strašně arogantní,“ řekla a její upřímné oči u něho hledaly odpuštění.
„To bylo v pořádku. Neměla jsi na vybranou.“
„Dokonce jsem si myslela, že budu dost dobrá na to, abych se stala šéfem.“
„Mohla bys jím být. Ale neříkala jsi, že ten cech vznikl jen kvůli tvému nalezení?“
„To ano, ale po letech tahle funkce vybledla. Myslím, že aspoň půlka z těch, co jsou v tomto městě, by mě mohla následovat. Je to utrpení. To, co jsem říkala dole v hospodě, to jen sen, který sním, když jsem vzhůru.“
„Byl krásný,“ řekl Koxub.
„A zároveň nedosažitelný.“
„Proč? Budeš doma, všude, kde tě budou mít lidé rádi.“
„Kdo mě, prosím tě, má v tomhle nepřátelském světě rád?“
„Třeba Kahahar…“ potom Koxub trochu sklopil oči „…a já.“
„Taky tě mám ráda,“ řekla. „Omlouvám se, že tě zatěžuji mými nočními můrami, když ty musíš mít určitě svoje. Zabili ti otce a od té doby jsi neustále mezi lidmi, co tě chtějí zabít.“
„Já jsem svého otce moc v lásce neměl,“ řekl Koxub.
„Proč?“
„Hodně jsem si rozuměl se svojí matkou. A on ji zabil.“
„To je mi líto.“
Faefin hlas zněl upřímně.
„Měla bys spát,“ řekl Koxub.
Sevřela mu ruku.
„Neodcházej,“ řekla. „Prosím.“
„Musím se jít taky vyspat,“ řekl Koxub.
„Spi tady,“ nabídla mu Faef.
„Ta postel je příliš malá.“
„Tak já budu spát na zemi. Ale nechci už být sama.“
„Nedovolím ti spát na zemi; nějak se tam vejdeme.“
Shodil ze sebe plášť, vlezl pod peřinu a ucítil dotyk Faefina těla. Objal ji a políbil.
„Zachránila jsi mě. A to nejenom před smrtí,“ zašeptal.
Líbal ji na ústech, na krku a na uších. Hladil jí dlaní boky, stehna a paže. Faef jen zavřela oči, položila ruce Koxubovi na hruď a nic nedělala. Bylo jí tak příjemné nic nedělat a podvolit se jemným Koxubovým dotykům. Už nemyslela na hrůzy světa kolem ní. Doufala, že nebude zítřka, že se nebude muset znovu vrátit k boji. Láska je jako úkryt, může v ní přečkat sebevětší bouři. Ale život je plný zloby. A ze zloby se rodí bolest. Kvůli bolesti vznikla vůle. A slitování.
„Slib mi, že mě neopustíš,“ zašeptala.
To nebyla fráze. Měla strach.
„Nemůžu zaručit, že to všechno přežiji, ale dokud budu dýchat, tak ti budu neustále nablízku.“
„Chtěla bych být s tebou, až to skončí.“
„Odvedu si tě domů. Máme slušný dům ve Städtchenu.“
„Chtěl by sis mě vzít?“
„Proč ne?“
„Není to trochu unáhlené rozhodnutí?“
„Nemáme dost času na dlouhé rozhodování. Žijeme jenom jednou a ještě k tomu takhle zběsile.“
DRUHÝ DEN, ODPOLEDNE
Faef zlostně nakopla kachličku. Ta se kousek odkutálela po dláždění a byl opět klid.
„Takže si shrneme,“ řekl Koxub. „Všichni, co by nám mohli pomoct, jsou buď mrtví nebo nepřátelsky naladění. Co teď?“
„Jenom jsme tady ztráceli čas!“ zuřila Faef.
„No, možná je ještě jeden člověk, kterého bychom mohli zkusit,“ řekl tiše Koxub.
Vzápětí však řekl: „Ale to radši ne…“
„Počkej,“ pohlédla na něj Faef, „kdo?“
„Mám takový dojem, že poblíž tam té sopky,“ Koxub ukázal za město na černající se vrcholek, „žije Baba Jaga, která sice žere lidi, ale na druhou stranu kdysi bůhví proč naučila mého otce kouzlit, takže snad by mohla mít pro kouzelníky slabost…“
„Baba Jaga?“ řekla nevěřícně Faef.
„Mocná čarodějnice. Otec říkal, že má úplně rudé oči.“
„Tak vyrazíme, konec konců, nebude to první čaroděj-lidožrout, co jsem potkala.“
„Ale, o tom mi musíš povědět,“ řekl Koxub.
Vyšli zase do lesa.
Čím byli blíž k sopce, tím byl les hustší a temnější. Zvířat ale ubývalo a stejně tak i zvuků. Za chvíli šli ve skoro úplném tichu.
„Počkej,“ řekla najednou Faef.
„Co je?“ zastavil se Koxub.
Faef začala trhat žluté a červené květiny.
„Co to děláš?“
„Když už k ní tak vtrhneme, tak ji aspoň potěšíme, ne?“
S tím podala Koxubovi kytky.
„Předáš jí kytky, políbíš ji na tvář a potřeseš jí rukou. Budeme zdvořilí a až později, až nás pozve dál, se jí svěříme s naším problémem.“
„Ale Faef… …to je Baba Jaga! Chápeš?“
„Já vím, a právě proto k ní musíme být dvojnásob uctiví.“
Došli před sopku a spatřili, jak se na úpatí zvedají dva asi desetimetrové balvany, mezi nimiž stála chajda. Byla velmi malá a se slaměnou střechou, ze které čouhal pár obřích křídel.
„Myslíš, že ta chalupa létá?“ napadlo Koxuba.
„Je fyzikálně nemožné, aby něco tak velkého a těžkého letělo s tak tenkými a malými křídly, spíš jsou tam jen pro ozdobu,“ řekla Faef.
„No, tak já snad zkusím zaklepat,“ řekl Koxub nerozhodně a vykročil směrem ke dveřím.
Jenže dveře se v tu samou chvíli rozrazily a z chalupy nečekaně hbitě vyskočila seschlá babice. Ukázala prstem na ty dva. Ze země vystřelily kořeny tlusté jako mužská pěst a obtočily se Faef i Koxubovi kolem těl tak, že se nemohli ani hnout, sotva že dýchali.
„Co chcete?“ zaskřehotala.
Květiny, které držel Koxub v ruce, zvadly.
„Přicházíme v míru… …neubližujte nám…“ mumlal Koxub.
Kořeny zmizely a oba se svalili na zem.
„Já vím,“ chechtala se stařena. „Chtěla jsem vás jenom vystrašit. Pojďte dál, už mám napečeno.“
A belhala se do chalupy. Koxub a Faef se postavili, podívali se po sobě a šli za ní.
Uvnitř je uvítala podivná směsice vůni. Cítili všelijaké koření, ale především magii, a to tak silnou a hustou, že ji i zcela nemagicky založená Faef ucítila. Uprostřed temné, pavučinami propletené chýše byl velký dubový stůl, na kterém stál pekáč velký, že by se v něm dal bizon upéct, plný masa.
„To je lidské?“ zeptal se tiše Koxub a vzápětí zalitoval, že se zeptal.
Baba se na něho podívala a naštvaně řekla: „Zatím ne, ale klidně tě upeču, jestli mi tu budeš mlít takové nesmysly. Nevím, jak na to ti lidé přišli, ale nikdy jsem žádného člověka nesnědla!“
A výstražně zaskřípala zubama. Potom přešla k obrovskému kotli a nabrala z něj hnusnou zelenou břečku. Plácla s kaší o podlahu a zablesklo se. Na místě, kam hodila směs nyní stála druhá Faef a druhý Koxub. Faef se jen zmateně dívala na sebe.
„Jenom jsme tady ztráceli čas!“ pronesla najednou ta druhá Faef.
„No, možná je ještě jeden člověk, kterého bychom mohli zkusit,“ řekl druhý Koxub.
„Ale to radši ne…“ dodal pak.
Baba zase máchla pazourou a obě iluze zmizely.
„Jak vidíte, tak vím, proč za mnou přicházíte. Teď se ale posaďte a najezte, já ještě musím rozmýšlet, jak by se vám dalo pomoci. Nebudeme to řešit, dokud nedojíte.“
Faef chtěla něco říct, ale nakonec jen mlčky zasedla a začala jíst. Když se nasytili, podívali se na stařenu. Seděla mlčky na lavici, dívala se na ně, přemýšlela a tiše vrčela.
„Jistě znáte ty lidi, jejichž hlavy se budou brzy kutálet po dřevěném lešení,“ řekla potom.
„Cože?“ začínala Faef tušit něco zlého.
„Dva svalovci, rytíř, neandrtálec a žena,“ řekla a podívala se na každého zvlášť.
Koxub zaklel a vstal. Vzápětí si uvědomil, jak bezmocný je a tak jen zoufale vykřikl: „No tak něco udělejte!“
Baba jen zakroutila hlavou.
„Není v mých silách nic udělat. Pro vás však ještě není pozdě a své přátele stále ještě můžete zachránit.“
Babice se odmlčela. Koxub a Faef ji napjatě sledovali.
„Musím vám pomoci, protože musím chránit divočinu. Tedof je mocnější černokněžník, než jsem si myslela. Jeho temné čáry ničí rovnováhu přírody. I vy jste si toho museli všimnout.“
„To ano,“ ozvala se Faef. „V lese mizí lidi a chodí tam nemrtví.“
„Ano, ano, to jsem myslela. Nevím, o co se snaží, možná jenom experimentuje, ale při tom svém experimentování probudil strašné zlo. Tichou a plíživou hrůzu, která chodí po kraji. Nepojmenovatelné děsy z nejtemnějších hlubin. Tomu nemůžete čelit sami, potřebujete mocného spojence. Potřebujete spojence, který je silný, ale hlavně, který má vůli bojovat za dobro. Hledejte spojence v divočině. Mezi lesním lidem.“
„Lesním lidem?“ podivila se Faef. „Co to je?“
„Měli byste jít,“ řekla Baba Jaga a podívala se skrz pootevřené dveře, „můžete buď dát nebo nedát na moje rady, které zní takto: jděte do divočiny, až k Modré Borovici, kde prokažte svou spřízněnost a zasvěcení lesu, aby vám ochránci lesa naslouchali. Já se pokusím nějak pomoci vaším přátelům. Přinejmenším jim dám trochu času. Utamis s vámi.“
A zalezla do chalupy. Faef a Koxub stáli opět před sopkou a dívali se nevěřícně na sebe.
„Nemůžu tomu uvěřit, že je zajali. Měli jsme tam být!“ řekla Faef.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Koxub.
Faef se bezradně rozhlédla.
„Kdybychom se teď vypravili na zámek, stejně bychom tam nedošli včas. Nezbývá nám, než doufat, že ta čarodějnice něco udělá na dálku. Možná že bychom jí měli věřit.“
„Ty víš, kde je Modrá Borovice?“ zeptal se Koxub.
„Myslím, že ano. Je zakreslená na starých mapách. Mělo být asi tímhle směrem, hluboko ve hvozdu.“
„Jsi úžasná, Faef,“ řekl tišeji Koxub.
„Nechval mne, nebo se přestanu snažit,“ usmála se Faef a opět vypadala bezstarostně.
Přesto Koxub věděl, že ať se usmívá třeba celý den, pod tím vším je smutná, jako shrbený mnich stojící v noci na šedivém kopci, s pláštěm v bahně, kterému po kapuci stékají těžké kapky hustého deště. Vyšli tedy.
PO DESETI HODINÁCH FAEF A KOXUB PŘICHÁZÍ K MODRÉ BOROVICI
Faef se honily hlavou různé představy. Viděla Mayu, která jí tolik věřila, jak klečí před popravčím špalkem a pokládá na něj zvolna hlavu. V okamžik smrti mírně bledne, ale oči nezavře. Faef by je zavřela. Potom vidí Alexandra a Krvežíznivou Kovadlinu. Oba se stále ještě s křikem a nezdolností sobě vlastní snaží vzpínat v řetězech. Kovové články se jim zarývají hluboko do napínaných svalů, ale to oni nevnímají. Je to marný boj, ale bez boje přeci umřít nemůžou. Nebudou jako prasata na porážce. Barbarovi se možná povede prudkou hlavičkou zlomit několik nosů. Naopak starý rytíř se ani nezachvěje. Vlastně ho ani nemusí spoutávat. Ví, že by byla všechna námaha marná a chce si zachovat v okamžik smrti trochu důstojnosti. Hrdě se staví před svůj špalek, možná pronáší poslední modlitbu. Naopak Kahahar, to je ztělesnění zběsilosti. Musí ho svázat řetězy, tlustými jako stehno muže, ale stejně budou potřebovat celou četu mužů, aby ho udržela s vypětím sil u země. Je jako divoké zvíře. Řve a trhá sebou. Nakonec to někdo nevydrží a probodne ho píkou.
„Začala jsem je mít všechny docela ráda,“ řekla zničehonic. „Nechtěla bych o ně přijít.“
„Nepřijdeme o ně,“ řekl Koxub nejistě.
„Maya mi vždycky tak moc věří. Myslela si, že když je někam já pošlu, nemůže se nic stát. Ale já přeci nejsem stratég, mohla jsem udělat spoustu chyb a nevědět o tom!“
Koxub se zastavil a chytil Faef kolem ramen.
„No tak, vedla jsi nás ke zničení armády, která nás dvacetinásobně převyšovala!“
Potom ji objal a ona si položila hlavu na jeho rameno.
„Proč musí být v některých lidech tolik zla?“ zeptala se.
Ačkoliv nečekala odpověď, Koxub řekl: „Kdyby nebylo zlo, nebylo by ani dobro.“
„Je pomsta něco dobrého?“
„Tobě nejde jen o pomstu, ale o záchranu celého království. A to je jednoznačně dobrý úmysl.“
„Nezáleží přeci na tom, co chceme udělat, ale jak to chceme udělat. Chci mír a tichý život, ale nechci kvůli tomu prolévat krev,“ šeptala Faef a nevědomky přivírala oči, jako kočka hřející se na slunci nebo v něčím klíně.
„Zřejmě ale ještě nějaká ta krev poteče,“ dodala potom. „Tedof zemřít musí. To vím.“
Koxub se posadil a opřel zády o borovici. Faef si sedla vedle něj. Opírali se o sebe, ale každý myslel na něco jiného. Dívali se do hloubi lesa, jenž byl okolo nich.
„Ty jsi něco slyšel o tom lesním lidu?“ zeptala se Faef.
„Ne,“ řekl Koxub.
Padla tma a stále se nic nedělo.
„Myslíš, že bude rozumné tady rozdělávat oheň?“ zamyslel se Koxub tichým hlasem.
„To si nemyslím. Jestliže máme prokázat zasvěcení divočině, zcela určitě to neznamená rozdělávat tady oheň.“
Zůstali tedy jen tak sedět. Les jakoby se s nocí změnil. Jakoby byl zajímavější a živější. Stromy okolo nich se přebarvily do mystických odstínů sytě modré a zelené. Větvemi jejich spletitých korun se proplétaly paprsky měsíčního svitu. Celý les jakoby dýchal, jako by to byl jeden velký a klidný organismus. I tráva všude kolem nich jakoby vypadala ještě zdravěji a pevněji než předtím, teď to byly vlasy víly potápějící se v rybníce, plovoucí v hloubce, kde sotva světlo hvězd proniká. Tak tmavá, zelená a mírně třpytící se ta stébla byla. Bylo bezvětří, až na chvíle, kdy se k nim jakoby po zemi z temnoty lesa připlížil temný vánek, který zpozorovali dřív než ucítili, protože jemně ohýbal špičky trávy když se k ním blížil. Měsíc byl velký a bílý, i on jakoby však na tomto místě přecházel mírně do odstínů zeleně. I hvězdy tady zářily jakoby mnohem jasněji než v městské oblasti. Na svěží větvi stromu stál obrys sovy, které tmavě žlutě žhnuly oči. Dívala se na ně beze strachu a jakoby s mírnou povýšenou hrdostí. Faef se jí zadívala do očí. Chvíli se navzájem pozorovaly, nikdo pohledem neuhnul. Potom jakoby Faef slyšela v hlavě hlas, který se jí beze slov ptal, co ona znamená pro les a co by měl les znamenat pro ni. Je součástí tohoto velkého a moudrého organismu? Ne. Sklopila oči a sova jen výsměšně zahoukala. Faef se podívala znovu na úroveň keřů, které se do nevelké výšky plazily po tlustých kmenech prastarých stromů. Náhle se jí zdálo, jakoby tam mezi stromy stála nějaká bytost. Neměla z ní strach, právě naopak. Bytost byla asi metr vysoká, vypadala jako dítě a bezstarostně se smála. Měla krátké světlé vlásky a zelené svítivé oči. Oblečený měla jen malý zelený kabátek, který ji sahal až do půlky holení. Neměla boty, stála tam bosa. Usmála se přátelsky na Faef. Faef jí úsměv oplatila.
„Vidíš to?“ ozval se šeptem Koxub.
„Vidím. To je pixie,“ řekla Faef. „Nejmladší genezní forma zelených elfů. Slýchávala jsem o nich krásné pohádky, které mi zpívali potulní bardi, když jsem byla ještě malá.“
Vzpomínala si, jak vždy, když někdo takový přišel, nejprve s nimi směl povečeřet u stolu. Potom ho obvykle Kuxah vyzval, aby zazpíval. První píseň obvykle bard věnoval udatným činům Kuxahovým, potom oslavě vlasti či přírody, potom obvykle zpíval, jak je Faefina matka krásná. Nakonec svlažil své hrdlo vínem a spatřil malou Faef.
„A teď něco pro malou princezničku,“ usmál se a přejel prsty po strunách loutny.
„Nechci slyšet o krvavých bitvách,“ zamračila se obvykle ta malá holka.
„Ale já umím zpívat i o kouzelných věcech, o kráse a o stvořeních z dětských snů. Budu ti zpívat píseň o dobrých malých lidičkách zvaných pixie, kteří se ukazují jen lidem s dobrým srdcem.“
„Viděl jste je?“ ptávala se fascinovaná Faef.
„Ohó, jestli jsem je viděl? Viděl jsem je a zpíval jsem jim a oni tančili. Bylo to jako sen, který trvá jen okamžik, ale vzpomínat na něj budeš celý život.“
„Jsou krásní?“ ptala se Faef.
„Jsou krásní, jsou krásnější než většina lidí a jsou krásní tak jako ty, mladá slečno. A víš proč? Protože neznají nenávist ani závist, protože jsou naivní a protože pro ně je celý svět jenom velkým krásným hřištěm, kde se mají všichni rádi. Jen kdyby jim někdo vzal tuhle iluzi, zabilo by je to stejně jistě, jako kdyby jim zlomil vaz.“
A potom začal zpívat. Faef se opět vrátila do současnosti a hleděla na postavičku v křoví. Teď jako by jim naznačovala, že ji mají následovat. Kývla hlavou směrem do lesa a začala se vzdalovat tím směrem.
„Za ní,“ řekla Faef a vyskočila na nohy hbitě jako rys.
Nemuseli přímo běžet, stačilo jim jemně klusat. Zhruba po deseti minutách, když už začínal čaroděj ztrácet dech, se pixie zastavila. Ukázala jim na křoví, které se mírně chvělo a její tvář na chvíli posmutněla. Faef se na ni naposled podívala a rozhrnula křoví. Spatřila tam lišku, jejíž noha vězela ve zrezlé pasti. Faef zasunula mezi čelisti prsty a s vypětím sil je rozevřela. Liška poskočila a utekla pryč. Faef se znovu vzpřímila a pohlédla na pixie. Ta se usmála a znovu je vedla pryč. Teď jim už stačilo jen jít svižnou chůzi, ale zato šli mnohem déle, snad něco přes tři hodiny. Potom se opět pixie zastavila a ukázala jim na malou scenérii, které dominoval uschlý strom naklánějící se na stranu. Pod ním se krčil malý smrček, který očividně kvůli mrtvému stromu nemohl růst. Větší strom byl vysoký asi jako dva muži na sobě, smrček končil u Faefiny brady.
„Vím, co je třeba udělat,“ řekl Koxub.
Potom se podíval, co je za stromy. Když spatřil, že tam je malá loučka dlouhá aspoň třicet kroků, vrátil se vedle Faef a na minutu se soustředil. Potom máchl holí kupředu a mocným hlasem vykřikl formuli. Tlaková vlna se zavlnila a strom zapraskal. Nadzvedly se mu seschlé kořeny, ale stále ještě stál. Další dvě minuty soustředění. A pak další tlaková vlna, ještě větší než předtím. Kořeny vyskočily ze země a uhynulý strom spadl na druhou stranu. Pixie se smála, ale vzápětí zase šla jiným směrem. Teď jim stačila pomalá chůze. Cestou procházeli opět kolem Modré Borovice. Na stejné větvi tam seděla sova. Faef se na chvíli zastavila, nedalo jí to a znovu pohlédla sově do očí. Po chvíli je sova v úctě sklopila. Faef se jí také mírně poklonila a spěchala za Koxubem a pixie. Tentokrát překonali zdaleka největší vzdálenost. Došli až ráno, když už bylo všude kolem světlo. Pixie vypadala v denním světle ještě méně reálně než v noci. Snad jako malé dítě v noční košili, které zabloudilo do lesa, ve kterém ale zná každý oblázek. Pixie jim ukázala směrem dál, uklonila hlavu a zmizela. Z trávy vylétl malý zelený vrabec a vzdaloval se na modré obloze. Faef a Koxub pokračovali směrem, kterým jim pixie ukázala. Došli na okraj louky, uprostřed níž stál starodávný a překrásný strom, v jehož rozložité koruně žilo nespočet ptáků, veverek a brouků s třpytivými krovkami. Ke stromu se však blížili muži v pracovním oblečení. Dva nesli velkou pilu, zbývající tři sekery.
„Nesmí ho pokácet,“ řekla Faef. „Musíme něco udělat.“
A vystoupili na louku. Faef se postavila před dřevorubce a řekla: „Nikdo se nesmí ostřím dotknout tohoto stromu. Je prastarý, kouzelný a slouží jako domov tisícům bytostí, jejichž právo na domov není o nic menší než to vaše.“
„Cože?“ vykřikl jeden z chlapů. „Uhni, hloupá huso, nebo tě odnesu v zubech!“
„Počkej, Karle,“ řekl jeden z nich, „nejdřív si s ní užijeme, ne?“
Tohle už bylo na Faef moc.
„Kdo udělá ještě jeden kroku dopředu, zemře,“ řekla.
Karl se jenom ušklíbl a se sekerou v ruce k ní vykročil. Padl s hvězdicí v krku, dřív než si uvědomil, že Faef něco hodila. Vtom však jakoby se ve Faef něco vzpříčilo. Nemůžeš přeci jenom tak zabíjet lidi! Už dost! Už dost! Ať se, prosím, stane něco, abychom je nemuseli zabít. Vtom se ozval dusot a z lesa vyběhlo zvíře, jaké ještě nikdo nikdy neviděl. Byl to hustě srstnatý kanec o velikosti býka. Jeho zažloutlé kly byly zarostlé mechem a lišejníkem, ve kterém temně bzučelo hejno sršní. Prase zařvalo jako tlupa medvědů a vrhlo se dřevorubce. Prvního podebralo v plné rychlosti kly a trhnutím hlavou mu odtrhlo trup od nohou. Faef jen tlumeně vykřikla a otočila se, aby se na to nemusela dívat. Další dřevorubec byl udupán a ti zbývající se dali na útěk do lesa. Prase se pustilo za nimi a Faef pochybovala, že přežijí.
„Pojďme odsud,“ řekl jí Koxub a položil jí dlaň na rameno.
„Pojďme zpět k Borovici,“ kývla Faef hlavou a opět vyšli.
Modrá Borovice byla přes den jiná než v noci, ale stále neztratila nic ze své důstojnosti a krásy. Nyní si teprve Faef všimla, že sova (která i nyní seděla na větvi), je celá modrá, až na žlutá vědoucí očka. Sova se snesla z větve a plynule se změnila v mladou ženu, snad jen o hlavu menší než Faef. Měla světle modrou kůži a ladné tělo přikryté vlajícím bílým rouchem. V ruce držela dlouhý tisový luk. Faef si vzpomínala, jak bard, když pohlédl další číši na dno a když zřel, že Faefin zájem ještě nevyprchal, tak jak tomu byl zvyklý u jiných dětí v jejím věku, se usmál a řekl: „Chtěla bys ještě slyšet další píseň? O dryádách, starších pixie? Ty už nejsou jako veselé věčně si hrající děti, ale spíše jako dobrotivé matky. Nedávají veselí, ale dávají klid, nedávají radost, ale dávají lásku. Také se zjevují jen dobrým lidem.“
„Uvidím je někdy? Dryády a pixie?“ ptávala se Faef.
„Zůstaň taková, jaká jsi – čistá, nevinná, učená lásce ke všem okolo tebe; navíc se ještě nauč pokoře a vnitřnímu klidu. Tvůj život musí být jako píseň – krásný, černý nebo bílý, nebo třeba hrající všemi barvami, jen ne šedý. Jistě je uvidíš.“
Dryáda udělala krok k nim a řekla: „Ukázali jste, že vám les není lhostejný a nyní ani vy nebudete pro něj lhostejní. Tak jako ta liška, smrček a starý strom, i vy dostanete pomoc, když ji budete potřebovat. Jak jsi kdysi sama řekla, Faef, je třeba pomoci všem, kdo si pomoc zasluhují. Vy si ji zasluhujete. Tenhle luk je naším symbolem úcty a lásky k vám. Zůstaňte nám, prosím, věrní a ani nadále nebuďte lhostejní k bolesti, kterou uvidíte kolem sebe.“
Podala jim luk, v němž byly místo tětivy nataženy dryádiny vlastní krásné dlouhé a pevné zelenomodré vlasy.
„Děkuji,“ řekla Faef, odepnula si náhrdelník, který jí patřil od mládí, ale který se jí teprve nedávno dostal zpět do rukou.
Připnula jej dryádě na krk. Ta zřejmě nečekala, že něco také dostane. Usmála se a jako sova odletěla někam za vrabcem.
„Tak, to by bylo,“ ozval se Koxub.
„Bylo to zajímavé,“ řekla Faef. „Co budeme dělat teď?“
S tím se podívala na luk. Sevřela jej levou rukou a pozvedla jakoby ke střelbě. Zkusmo natáhla tětivu. V tu chvíli se na tětivě zhmotnil rovný a krásně opracovaný šíp s blýskající se kovovou špičkou. Měl krásné zelené opeření na svém konci. Když tětivu opět povolila, šíp se tiše rozplynul, jakoby nikdy ani nebyl.
„Krásný luk,“ řekla Faef. „Dostali jsme ho za tak málo. Ale teď už bych docela něco posnídala. Pojďme zpět do Auxilia; něco sníme a vydáme se na cestu k Illusiu.“
Pokračování příště...