Faef se sklonila ke kapradí, jenž bylo celé od krve. Krev pokračovala po listech až do dálky.
„Nikdo nemá v těle dost krve na to, aby mohl přes půlku lesa takhle krvácet,“ komentoval to Krvežíznivá Kovadlina.
„Taky si to myslím,“ zamumlala Faef, narovnala se a vydala po stopě.
„Musíme to dostihnout,“ řekla za chvíli a plynule přešla do klusu.
Lehkým tempem běželi mystickým lesem. Jenže Faef špatně odhadla buď čerstvost krve, nebo rychlost cíle. Každopádně byl už večer a oni stále nic nespatřili. Krev se navíc začala vytrácet, až nakonec skončila úplně. Zastavili. Baerbel se opřel rukou o strom a ztěžka oddechoval.
„Nechápu, o co se tady vlastně pokoušíme,“ řekl Alexandr zlostně a posadil se do trávy.
„Dobře,“ řekla Faef, „zatím si nás vždycky zlo v noci našlo. Je-li zrovna všechno soustředěno sem, jistě si to pro nás v noci přijde.“
„To nebudeme vůbec spát?“ zívla Maya.
„Budeme držet dvojčlenné hlídky,“ řekla Faef. „Já a Koxub první dvě hodiny, po nás ty s Alexem, pak Baerbel s Krvežíznivou Kovadlinou a nakonec já s Kahaharem.“
„Ale,“ chtěl Alexandr připomenout, že se Faef řekla dvakrát.
Jenže potom zmlkl, protože ho přerušil divný zvuk. Znělo to jako řehtání koně, ale bylo jaksi vyšší a bylo v něm něco z inteligence. Bylo to, jakoby se jim někdo zlověstně vysmíval. Chvílemi to znělo jako nůž na tabuli, chvílemi jako sípot umírajícího. Potom jako tlumený, dávivý smích. A nakonec bylo opět ticho. Faef spatřila kousek od nich, v nazelenalém šeru mezi velkými stromy, stát malou pixie, smutnou a vystrašenou, kabátek povadlý, lesknoucí se oči. Smutně se otočila a ztratila se v lese. Faef chvíli hleděla tím směrem. Přemýšlela, aniž věděla o čem. Potom, nevěda proč, vykročila tam, kde pixie zmizela.
„Faef! Kam jdeš?“
Slyšela za sebou hlasy, ale i když jí rozum říkal, že od ní stojí jen pár metrů, slyšela je jako z dálky a ještě navíc, jakoby byla pod vodou. Šla lesem a necítila své nohy. Skoro jako by byla vězněm ve vlastním těle. Viděla, ale matně; slyšela, ale slabě. Došla až před malou, asi metr hlubokou díru do země. Rozhlédla se kolem sebe. Nikoho a nic neviděla. Vlezla do díry a ocitla se v nízké chodbě. Ale po několika krocích se začal strop zvedat, až nakonec mohla temnotou postupovat vzpřímeně. Chodba se svažovala dolů a vzduch byl těžší a těžší, jako tehdy, když se jí zdálo, že padá do propasti. Občas cítila, jak tělem protrhává pavučinu nebo jak se jí o rameno otírá slizký spletenec řas. Spatřila v dálce před sebou rudé světýlko. Rozběhla se tam a dorazila až do malé podzemní místnosti, která byla celá prozářená jakousi čarovnou červenou září. Uprostřed místnosti stál zvláštní muž. Byl vysoký, ale hubený, oblečený do rudého pláště, který se za ním plazil po zemi. I jeho vlasy a dlouhý plnovous byly rudé. Jeho oči také zářily jako dva rubíny a když se jimi na ni podíval, nebyla schopna pohybu.
„Ach, Faef, jsi úplně jiná než tvůj otec. Máte společnou jedinou věc – schopnost vítězit.“
Jeho hlas zněl jako velký těžký zvon v dešti. Faef nic neříkala. Tušila, že jí muž ještě něco řekne. Zatím nevěděla, jestli je to přítel nebo nepřítel. Cítila kolem něj ale jakousi auru nebezpečí.
„Jak dlouhý a těžký život to tady musím snášet,“ hovořil rudý muž. „Jak dlouhé je utrpení muže, jenž musí navěky umírat, ale nesmí nikdy zemřít. Faef, já jsem jen obyčejný otrok, ale když mě osvobodíš, osvobodíš celou zem. Jistě mi teď vůbec nerozumíš, nech mě tedy vyprávět ti příběh. Je tomu už tisíc let, kdy jsem já, nejnadanější žák samotného poloboha Stael’raka, v touze po nesmrtelnosti, stvořil unikátní věc – Krvavé Oko. Vložil jsem do něj však příliš velkou démonickou moc. Příliš velkou na to, abych ji byl schopen ovládnout. Démoni ti splní každé tvé přání, ale vždy si sami za to vyberou poplatek a ten bývá mnohdy strašlivý. Ukončil jsem tehdy hladomor, který sužoval celou zem. Rok na to si však síly pekelné přišly pro odměnu. Obloha zrudla a na zem sestoupily nepředstavitelné děsy. V pekelném plameni se všichni vesničané měnili na rohatá monstra, věčně toužící po prolévání krve. Zděšen jsem utíkal z toho místa a stovky mil daleko se schoval do velké černé věže, kterou jsem tam vybudoval. Krvavého Oka jsem již nepoužíval a ono postupně ztratilo rudou barvu. Přesto z něj však magie prosakovala. Za těch tisíc let, kdy mě Oko drželo naživu, změnilo celou mou duši k nepoznání. Obklopil jsem se armádou nemrtvých služebníků a celé roky jsem mlčky sedával v neustálém strachu a šílenství. Ani jsem si neuvědomoval, že terorizuji okolí. Nakonec přišel tvůj otec. Doufal jsem, že mne zabije a zničí Krvavé Oko. Jenže on Oka použil. Což mne na nějakou dobu uvěznilo v astrálním světě. Potom se však Oko dostalo do rukou Tedofa. Myslí si, že on užívá Oka, ale ve skutečnosti je jím zcela přeměněn. Nedokáže kontrolovat zlo, dokáže ho ale usměrnit. Nejprve se snažil zabít tebe, ale nakonec mu Oko našeptalo, že zničí-li prastaré centrum všeho dobra, nebudeš už pro něj žádnou hrozbou. Chtěl vytáhnout na zničení elfského města to největší zlo a proto povolal mě. Mám svobodnou vůli dokud nepřijde rozkaz od Tedofa, potom ho musím splnit. Ale já už jsem unaven a toužím jen po konečné smrti, která mi dá tolik potřebný klid.“
Faef se zamyslela a řekla: „Můj otec byl pod vlivem Oka a to mu stihlo mírně zhoršit přesvědčení. Proto chtěl zradit krále.“
„Ano. My to však můžeme vyřešit. Můžeme změnit minulost a… …zabít Tedofa. Zemře-li Tedof, Krvavé Oko zůstane na tvém zámku, kam přijdu a Oko… …zničím.“
Natáhl ruku a z té vytrysklo světlo.
„Zabij Tedofa a celá realita se změní.“
Faef letěla neviditelným tunelem. Všude kolem ní řval vítr. Potom najednou pohyb ustal a ona vystoupila z oslňujícího světla kdesi v temném lese. Z nebe se snášely bílé vločky sněhu, z nedaleka se ozývaly zvuky boje. A jí u nohou ležela mladá dívka. Vypadala spíš mrtvá než živá. Fialové rty a opuchlé oči v úplně bílé, skoro až modré tváři ji dodávaly mrtvolného vzezření.
„Anděl?“ zachraptěla holčička nevýrazným hlasem.
Faef roztáhla ruce a začala je natahovat k malému děvčeti. Už ji chtěla zvednout, potom se však zarazila. Jestli si teď pomůže a jestli dokonce zabije Tedofa, který je kousek od ní, co se stane? Malá Faef se bude navěky světem potloukat jako zlodějka. Nikdy nepotká Koxuba, pixie… …nic z toho. Skončí mrtvá v nějaké zapadlé městské uličce. Nemůže jí pomoct. Kdyby jí pomohla, uškodilo by jí to. Musí být silná.
„Nepomohu ti,“ řekla.
Děvče zavřelo unaveně oči. Faef se otočila a spatřila, jak se k ní řítí dva rytíři na koni. Od pasu hodila hvězdici, ta se však svezla po jeho zbroji. Nesmírně rychle tedy tasila ještě dýku a co nejprudčeji ji hodila. Špička zajela přímo mezi pláty a rytíř spadl k zemi. Faef přiskočila k druhému a dřív, než stačil seknout, ho chytila za nohu a stáhla k zemi. Tam mu prudkým kopnutím zlomila vaz. Jeho noha však stále byla v třmenech a tak ho kůň odtáhnul pryč. Druhý kůň utekl a na zemi zbyla jen jedna mrtvola. Faef se otočila a spatřila, že hraničářův domek padá k zemi a mění se na sutiny. Vybuchl. Odcházely od něj čtyři temné postavy. Teď může zabít Tedofa! Otočila hlavu a pohlédla na malou Faef. Ta náhle přestala dýchat. Faef nevěděla, co má udělat. Když půjde zabít Tedofa, sama zemře. Zatraceně! Poklekla k malé holce a začala ji dávat první pomoc. Tlačila jí na hrudník; dýchala jí teplý vzduch do úst. Nakonec začala dívka opět dýchat; dávivě kašlala, ale oči neotevřela. Nakonec se utišila, ale třásla se zimou, jako osika. Faef měla na sobě sama jen vlněnou košili, protože plášť už dávno odložila. Byla ji zima, ale strhla si košili a zabalila do ní své mladší já. Nakonec použila ještě oblečení, které měl pod brněním mrtvý rytíř. Nebylo to nic moc, ale mohlo ji to zahřát. Sama cítila, jak začíná mrznout. Není v silách člověka přežít takový mráz. Odběhla na chvíli k troskám domu a začala se v nich přehrabovat. Po chvíli vyhrabala velkou kožešinu. Došla zpět k dívce, znovu si oblékla svou košili a místo toho zabalila dívku do očouzené kožešiny. Opřela se zády o strom, položila si její hlavu do klína a třela jí ramena. Potom, když se dívce vrátily barvy do obličeje, už jí jen hladila vlasy. Zdálo se, že to spící dívku uklidňuje, přesto občas vykřikla „mami“ nebo „ne“. Seděla tam s ní tak až do rána a celou dobu jen bděla nad jejím spánkem. Nakonec, když už vyšlo slunce a začalo je obě rozehřívat, vybalila Faef z kožešiny a hader po vojákovi a položila do mechu. Odtáhla tělo rytíře a probudila děvče. Faef se začala pomalu budit. Chytila se za hlavu, ale neotevřela oči. Dospělá Faef poodešla dál a skryla se v křoví. Mladá Faef otevřela oči a s námahou se postavila.
„Dokázala jsem to,“ zašeptala si ta dospělá a začala se opět propadat do jiného času.
Znovu se dívala na muže v rudém plášti.
„Ty jsi nezabila Tedofa, že ne?“ řekl smutně. „Znovu nade mnou získává moc.“
Potom jenom vykřikl: „Zabiješ mě a já se stejně vrátím. Oslabí to ale Tedofa. Musíš zničit Oko, pak teprve…“
Zařval a padl k zemi.
„…klid…“ zasípal.
Znovu vstal, ale už ne jako člověk. Před Faef byl velký a statný kůň, celý rudý a lesknoucí se od krve. Krev z něho tekla a odkapávala, jako by se v krvi koupal. Tekla mu z huby, potil krev a z nozder se mu slabě kouřilo. Zařval spíše jako medvěd a vrhl se na Faef. Na poslední chvíli ji vyskočily čepele a ona stihla do koně třikrát bodnout. Jenomže pak kůň trhnul hlavou a ona proletěla místností. Dopadla na zeď a skutálela se na zem. Kůň se vzepjal na zadních a spustil na ni přední kopyta. Jenže nedopadla. Jeho kopyta se komíhala kousek před jejím obličejem. Něco ho drželo ve vzduchu. Faef se odkutálela a postavila. Spatřila Kahahara, jak hází koněm. Jenže kůň se za letu přetočil jako kočka a dopadl na všechny čtyři. Zařval a vrhnul se na Kahahara. Takové energii nemohl čelit ani neandrtálec – svalil se a kopyta dopadla na jeho ocelové svaly. Bylo to však jen, jakoby ho někdo razítkoval – tupá zbraň mu prostě nemohla ublížit. Přesto se však bránil slaběji a slaběji. To už ale do místnosti vbíhali i ostatní. Krvežíznivá Kovadlina, v mohutné pěsti držící velký meč, jež znovu dobyl v Illusiu, vydal barbarský válečný řev a prudce sekl. Koni odpadla hlava. Hlava dopadla na zem a v ten moment shořela. Tělo se však změnilo zpět na muže v rudém plášti – tentokrát ale svíral v ruce trojzubec, kterým bodnul proti barbarovi. Ten odrazil útok mečem a mezitím přiskočila Maya a s elegancí sobě vlastní bodla proti muži. Jenže ten náhle nabyl zvláštní obratnosti. Rychle uskočil a meč mu jen trochu poškodil nohu. To už se k němu znovu probil barbar, který na něj dotíral rychlými a pádnými útoky mečem. Když se k tomu přidal i Koxub, který seslal na pekelníka zelený blesk, povedlo se jim docílit toho, že se stvůra odkryla. Maya, která byla poblíž, znovu bodla, tentokrát však neměla dost síly a čepel jen neškodně sjela po žebrech. Tím Maya vypadla z rovnováhy a pekelník obrátil trojzubec proti ní. Byl by ji zabil, kdyby místností neproletělo Alexandrovo tělo, které srazilo pekelníka k zemi. Alex mu klečel na prsou a několikrát ho udeřil pěstí do obličeje. Potom ho však pekelník chytil pod krkem a mocnou silou sevřel. Alexandr začal ztrácet životní sílu, jenže v tom přikročil Baerbel, jenž čistou ránou posvěceným mečem uťal stvůře jednu ruku. Netvor pustil Alexe, který se skácel vedle a druhou rukou zaútočil proti rytíři. Ten vykryl ránu pěstí štítem. Štít prasknul a zlomil se, ač byl z kalené oceli. Baerbel znovu bodl a udělal nestvůře tržnou ránu nad ledvinami (jestli ten ďábel ledviny měl). Jenže potom už se stárnoucí rytíř nestihl krýt a pěst ho poslala k zemi. To už však byl poblíž Kahahar. Prudce udeřil do potvory, která odletěla na protější zeď. Hned jak pekelník vrazil zády do zdi, Koxub vyřkl kletbu a přimrazil ho ke zdi. Jenže led už začal pukat. Krvežíznivá Kovadlina sebral ze země trojzubec a přibodl jím netvora ke zdi. Jenže netvor, který už rozbil led, uchopil rukou trojzubec a vytrhl si ho z rány. Vtom však přiskočila Maya a zaměstnala nestvůru sérií rychlých výpadů. To už se zvedla Faef, nadlidsky rychle se odrazila a s úžasnou hbitostí zarazila dýku stvůře mezi oči. Netvor zařval a začal hořet. Padl na kolena a změnil se v hořícího kostlivce. Ten se změnil v popel, který se rozlétl po celé místnosti. Podzemí se začalo hroutit. Skupinka vyběhla na povrch, kde se svalili do zelené trávy a unaveně dýchali. Byla stále ještě noc, ale teď už z lesa zmizela většina tísně. Faef věděla, že úplně všechna bude pryč teprve až po zabití Tedofa a zničení Oka. Položila hlavu do trávy a užívala si deset minut odpočinku.
„Co to, k čertu, bylo?“ odplivl si Krvežíznivá Kovadlina a vstal.
Kahahar a Baerbel už stáli. Ostatní se teprve zvedali.
„Myslela jsi, že ho zabiješ sama?“ obořil se na ni Koxub. „Mohl jsem tě ztratit.“
„Jak jsi ho vůbec našla? A jak jsi se udržela tak dlouho na živu. Byla to snad celá hodina, než jsme tě našli.“
Ale Faef byla více unavená. Ona prožila navíc celou noc bdění v mrazu.
„Omlouvám se, měla jsem vám to říct. Jakýsi tajemný cit mne vedl do té díry pekelné. Proč však, jak malé děti, řešit, co bylo - buďme radši rádi, že je to za námi.“
Potom si prsty prohrábla slepené vlasy a otřela rukávem zpocené čelo. Potřebuje další koupel. Úplně nejdřív se ale musí vyspat. Postupně všichni pousínali. Cosi jim říkalo, že teď už nebudou hlídky nutné. Ráno se Faef probudila, když všichni ostatní byli už vzhůru. Na obloze stálo jasné slunce. Posadila se a na malý okamžik si vložila hlavu do dlaní. Potom se normálně postavila a podívala po ostatních. Ospale se věnovali svým navyklým činnostem – leštění zbraní, načerpávání magických sil nebo třeba zašívání roztržené látky. Barbar obcházející kolem náhle zpozorněl a sykl: „Někdo se blíží.“
Faef ale necítila nebezpečí. Měl zvláštní pocit, že to, co se blíží, jim nechce ublížit. A skutečně – mezi stromy se objevila pixie. A hned za ní druhá. A třetí. Vybíhaly najednou ze všech stran, smály se a pokřikovaly. Běhaly mezi nimi, chytaly je za ruce a tahaly za rukávy. Mnozí ze skupiny je viděli poprvé v životě. Potom je už malé pixie táhly do lesa. Přitom stále zrychlovaly, až nakonec všichni spíše běželi než šli. Dokonce i Kahahar reagoval dobře a ani pixie se ho nebály. Jak postupovali lesem, tak, ač bylo ráno, jako by se vracela noc. Stmívalo se a nakonec se na tmavě modré obloze dokonce objevily hvězdy a měsíc. Pixie, ale i dryád kolem dokola začínalo přibývat. Někteří stáli opodál a zvědavě je pozorovali, jiní byli na stromech, někteří zase pobíhali dokola. Stromy byly čím dál tím mohutnější a starobylejší. Všelijak se kroutily a košatily. U země, mezi stromy, vznikala za světla hvězd zvláštní modrozelená atmosféra. Objevovaly se ale i jiné druhy zelených elfů. Náhle Faef otočila hlavu a spatřila dvě postavy, téměř lidské, skoro úplně modré kůže. Jedna byla mladá dívka s hvězdnýma očima a bílými vlasy, druhý byl štíhlý muž s krátkými černými vlasy. Oba klečeli na zemi, jako by jim to však nedělalo žádné bolesti v kloubech, jakoby to pro ně bylo přirozené. V rukou svírali dlouhé luky; přes pás měli bederní roušky, což bylo celé jejich oblečení. Dívali se na ně s elegancí, hbitostí a důstojnosti, jež byly jež byly v takovém souladu jako u lvů nebo tygrů ležících na větvi. Nad hlavami jim občas přeletěla víla; malá a velmi štíhlá bytost s bělostnou kůží a velkými pestrobarevnými motýlími křídly na zádech. Les zde, jak houstnul, potemníval a tajemněl, zároveň také ožíval. Pestrobarevní ptáci, třpytící se elfské oči – to všechno se míhalo čarovnou nocí a zajišťovalo to neopakovatelnou atmosféru, takovou, jako když přijdete o půlnoci na pokraj bažiny, u níž světélkuje dřevo a létají světlušky. Ano, i světlušek bylo v okolí spousta. Nebyly rychlé, ale byly hodně svítivé; jako by se jen tak líně převalovaly vzduchem; svítily bíle a modře. Skupina lidí a pixie teď už šla volným krokem. Zde jakoby se čas zastavil. Náhle si Faef uvědomila, že většina stromů kolem nich má jakási přirozená okna, za kterými bylo světlo a pohyb; měly také spáru, která se otevírala jako dveře. Však byly také kmeny stále širší a širší. Všechny okna a dveře byly nízko u země. I lesní zvěř se zde shromažďovala. Mezi stromy klidně procházeli srnci, ale i vlci a medvědi. Větve stromů byly bohatě osázené ptactvem všech barev. To už však stáli elfové srovnáni v řadách, mezi nimiž skupina procházela. Došli až na konec a ve vší své důstojnosti; Krvežíznivá Kovadlina s rukama v bok a s bradou hrdě nastavenou vzhůru a mocným legendárním mečem v kožené pochvě; Baerbel ve třpytivé dvacetimilimetrové zbroji, s modrým chocholem na čele a znakem rodu na hrudi, s bílým vousem a šedým okem; Kahahar ve své výhružné majestátnosti; Maya v hedvábné košili protkané jemnými vzory, s přímým a odvážným pohledem, dlouhý a úzký meč za pasem; Koxub, za nímž vlaje lehký plášť, v ruce dlouhou hůl, o níž se opírá a v očích magie; Alexandr v celé své divokosti a s těmi pohyby i mimikou, jenž mu zajistily obdiv a milování všeho davu, jež se na něj chodil dívat, jak poráží mocné válečníky; a samozřejmě, vpředu, nejdrobnější, nejslabší a přeci nejúžasnější a nejmocněji v tom tajemném světle kouzel vypadající, mírný úsměv v přívětivé tváři, oči, v nichž žhne modrý plamen upřímnosti a cílevědomosti, zlaté vlasy vlnící se až na ramena a postava ve vlněné košili, kožených kalhotách, vykazující takovou eleganci, nenucenost a plynulost pohybů, jako vlk, který obchází les, jak orel, který se odráží od skály a letí, jako panter, který dlouhými skoky krátí vzdálenosti; stojí hrdě a vyrovnaně, v srdci jistě velké smutky, sny a naděje, zachmuřená a veselá, krátké prsty na štíhlé ruce, kdysi snad s hedvábnou kůží, dnes, stále krásné, ztvrdlé od práce a od jílce dýky; dívá se do očí dryádě v bílém šatu, která před ně předstoupila. Dryáda má na mléčném krku stříbrný řetízek s přívěskem, na němž je Kuxahův znak.
„Přátelé,“ řekla krásným hlasem, který byl jako kutálení skleněných kuliček, „jakékoliv slovo bychom použili na poděkování, bylo by málo krásné, aby vyjádřilo, jak moc jsme vám zavázáni. Nepoděkujeme vám tedy slovem, ale činem. Buďte u nás jako doma tak dlouho, jak budete potřebovat a až přijde čas, potom nechť staneme my, všichni ušlechtilí bojovníci, snad potomci bájného Aëmylmera Hvězdného a jeho naději rozdávající úžasné ženy Ialëal, kteří oba přišli z dalekých hvězd, nechť tedy staneme proti tomu, kdo je nepřítelem všemu živému, dobrému i svobodnému. Buďte tu jako doma, odpočiňte si a nemyslete na temnotu.“
Tehdy se všichni, vedeni pixie, rozešli, snad jen Koxub chvíli zůstal a kousek stranou debatoval s ní, královnou zelených elfů, která mu vyjevila, že se jmenuje Sain’ziël, což znamená světlo v duši, o magii; mnohému se naučil a když společenstvo les opouštělo, jeho oči zářily světle oranžovou barvou.
Faef odcházela vedena veselou pixie, která jí odpovídala na všechny otázky o lese, stejně tak, jako Faef vyprávěla jí o světě kolem. Nemohla však říct nic, co se dělo ve světě zlého a proto vyprávěla jen, co je na světě krásného. Pixie ji dovedla k jezírku obloženému přesnými kamennými kvádry, jehož hladina byla klidná, andělsky čistá a třpytily se v ní hvězdy. Přesto byla teplá, což poznala Faef, hned jak odložila šat a do vody vstoupila. Pixie mezitím odběhla pryč. Faef nakonec vylezla ven a usušila se ručníkem s vyšívaným složitým vzorem. Pak se opět oblékla a udělala pár kroků směrem k dovádějícím pixie. Běhaly a smály se. Pokřikovaly po sobě. Faef přišla mezi ně. Chvíli stála na okraji kroužku a dívala se na ně. Zamyslela se. Jakoby viděla sama sebe, jak ráda běhá po loukách, jak ráda leží ve stínu břízy a sleduje svého bratra, který, stojíc na sluncem zalité trávě, má v ruce dřevěný meč a vypráví jí, co všechno bude dělat, až bude rytířem. Vždycky se mu posmívala, že s dřevěným mečem moc slávy nedobude a on ji potom se smíchem honil po pozemcích jejich otce. Žádná krása, byť jakkoliv nadpozemská, jí nenahradí to, co ztratila ze svého mládí.
„Chceš si hrát s námi?“ zeptala se ji jedna malá pixie.
„Ne,“ zakroutila hlavou.
„Chceš už spát?“ ptala se jí pixie dál.
Všechny ostatní se zastavily a dívaly na ni. Zvědavě a vesele.
„Ještě ne,“ usmála se Faef.
„Za chvíli začíná hostina, chceš tam dovést?“
„Když ti to nebude vadit…“
Pixie se zasmála, chytila Faef za ruku a vedla pryč.
„Jak to, že všichni víte, kdy a kde co bude?“ zeptala se Faef.
„Máme dvojí mysl,“ vesele prozpěvovala pixie. „Jednu vlastní a druhou společnou. Všechny obecné informace ukládáme do společné mysli a potom je ví všichni.“
„To je dokonalé,“ uznala Faef.
To už došli na malou travnatou plochu, kolem níž rostly stromy v kruhu. Uprostřed byl velký samorostlý stůl, který sám byl kořeny pevně v zemi. V čele seděla Sain’ziël, poblíž ní Koxub a několik vznešených elfů. Zrovna přicházela Maya, po ostatních prozatím nebylo ani vidu ani slechu. Pixie jí naznačila, ať si sedne a ona tak učinila; posadila se nedaleko královny, vedle čaroděje. Ten se na ni podíval a zvesela se s ní pustil do hovoru. Dlouho už nebyli tak uvolnění, jako teď tady. Faef si všimla, že přímo na stole roste ovoce a že pokaždé, když nějaký ten žlutý nebo oranžový plod utrhne, na jeho místě do minuty vyroste další. Nedaleko stolu byla studně, kde si mohla kdykoliv nabrat osvěžující čistou vodu do stříbrného poháru. Postupně přicházeli další členové skupiny – Baerbel, Alex, Krvežíznivá Kovadlina, Kahahar. Pro neandrtálce byl trochu šok, když zjistil, že má na večeři ovoce, ale bylo to pro něj pořád lepší než kůra, i když nestíhalo dorůstat. Potom přiletěla víla a zpívala dlouhé písně. Nakonec se jich Sain’ziël zeptala, jestli by jim také nechtěli něco zazpívat. Faef řekla, že to zkusí a postavila se. Vzpomněla si na texty starobylých písní, které jí zpívala matka. A potom začala nejčistším hlasem zpívat; vložila do těch tónů celé své srdce. A nikdo jejímu zpěvu nemohl odolat; všichni zmlkli a užasle naslouchali. Potom, když umlkla, když otevřela oči, z nichž vyšlo trochu slz, neboť Faef musela vzpomínat na svou matku, jak jí zpívá, všichni jí tleskali a královna řekla, že neslyšela nic vznešenějšího v těchto krajích dávných předků. A Faef si sedla. Hostina skončila. Faef si cítila velmi unavená. Cítila se příjemně, ale něco jí říkalo, že ještě jednu cestu plnou útrap bude muset vykonat.
„Říkala jsi, že mi staneš po boku v bitvě,“ řekla najednou Faef královně.
„Ano, tak se také stane,“ odpověděla jí královna. „Neboť Tedof je i naším nepřítelem. Jeho černá magie škodí lesu.“
„Ale já nemám armádu,“ řekla Faef. „Mám jen tyto přátele.“
„Já mám armádu. Obávám se však, že není dost velká. Déle však čekat nemůžeme. Tedof již jistě připravuje další a silnější útok. Musíme jednat.“
Královna přivřela oči.
„Vidím temnotu. Mnoho, možná všichni, z nás zemře. Bude to strašný den a vítězství vůbec není jisté. Přesto jsme všichni připraveni tě zítra ráno následovat. Budeme bojovat, jak nejlépe dokážeme. Už teď naši zvědové počítají Tedofovu armádu. Teď na to však nemysli a odpočívej.“
O pár okamžiků později Faef stála zamyšleně nad překrásnou bělostnou postelí, která stála přímo pod hvězdnatým nebem. Byla unavená, ale věděla, že teď nedokáže spát. Musela myslet na bitvu, která musí přijít. Znovu pročítala seznam napsaný na dlouhém pergamenu. Vypsala jí ho samotná královna – byly tam všechny jednotky zelených elfů, se kterými bude moci počítat. Na konci bylo také hlášení zvědů o Tedofově armádě. Mnohokrát přejela ty seznamy pohledem, potom dlouho přemýšlela a nakonec pergamen srolovala a šla kousek dál mezi stromy, kde slyšela tlumenou mluvu. Seděla tam Maya s Alexandrem, o nedaleký strom se opíral mlčící Krvežíznivá Kovadlina, uprostřed, na trávě, polehával Baerbel a Kahahar.
„Nevíte, kde je Koxub?“ zeptala se Faef.
Z trávy se zvedla jedna pixie a řekla: „Hned přijde, řeknu ostatním, ať ho sem pošlou.“
A ve chvíli skutečně přišel Koxub.
„Potřebuji s vámi všemi mluvit,“ řekla jim Faef vážným hlasem. „Víte, že nás ráno čeká pochod a potom tvrdá bitva. Máme k dispozici dva tisíce dvě stě zelených elfů. Tedofova armáda čítá asi devět tisíc vojáků, z toho dvě třetiny je jízda. Nemáme šanci, ani kdyby uměl Kahahar vytvářet dvojníky.“
„Cože?“ povstal Alexandr. „To je šílenství!“
„A cos čekal?“ ozval se Baerbel. „Myslíš, že někdo jako Tedof nebude mít tisícovou armádu? A kolik myslíš, že vojáků mají elfové, kteří se celý život skrývají v lesích?“
„Přesně tak,“ zabručel barbar. „Vybili naši vesnici jako nic. Je to mocná armáda.“
Kahahar něco zabručel o jeho vesnici.
„Dobře, ale zbytečně umírat se mi nechce,“ řekla Maya.
„To ani nemusíš. Už teď byli vysláni rychlí létající poslové, kteří přivedou posily z říše lidí. Nejvíce očekáváme horalů z krajů Krvežíznivé Kovadliny a taky povstalce z Dsuejského království. Odhadem to bude asi dvakrát pět set. Dále neandrtálce z Kahaharovy jížní země a dokonce síly zahraničního Řádu Keälských Rytířů. Elfové také zaplatili svým zlatem žoldáky z východu. Očekáváme tedy asi dalších tři krát tři sta. Dále očekáváme pomoc čarodějů z Řádu Hvězdné Hole, kteří žijí na severu od Dsuejského království a kteří chtějí ukončit Tedofovo černokněžnictví. Také nás jistě podpoří všichni hraničáři, co jen po království severní země chodí. Královna říká, že to bude asi sto padesát čarodějů a sedm set hraničářů. V konečném součtu to je asi pět tisíc vojáků, což naše šance značně mění.“
„Ale, Faef, ty tady mluvíš o strašně velkých počtech a vzdálenostech. Taková operace by trvala měsíce!“ řekl Baerbel.
„Nemusí. Za pomocí kouzel a elfů se všichni setkáme za týden před hradbami Tedofovy pevnosti, kterou vybudoval z mého domova. Místa, kde jsem si jako malá hrála, shoří.“
„A co ty velké vzdálenosti?“
„Pro ty, co jsou moc daleko, zde bude velký počet pegasů. Podle královny máme k dispozici okolo čtyř tisíc těchto úžasných stvoření, což je dost.“
„Zvlášť, když se každý z nich změní na toho blýskavého rytíře,“ řekl Koxub.
„Královna se obává, že to v přítomnosti Tedofovy černé magie nebude možné.“
Potom se Faef posadila a řekla: „Musím teď každému z vás položit jednu otázku. Prosím, abyste odpovídali tak, jak vám velí cit i rozum, tak, jak cítíte. Otázka zní: co pro vás znamená bojovat proti Tedofovi, půjdete za mnou až na smrt a za co vlastně budete bojovat? První ty, Krvežíznivá Kovadlino.“
Barbar se na ni chvíli díval. Chtěl máchnout rukou a říct, že to je nesmysl, náhle si však uvědomil, jak strašně důležité to pro Faef je. Tohle není jen tak nějaká bitva, kterých bylo v rodném kraji spousta. Tohle je boj dobra a zla, vrcholný konflikt dvou mocností. A on má to štěstí, že může stát v čele útoku.
„Civilizovaní lidé o nás říkají, že jsme jednodušší, a mají pravdu. Nekujeme pikle, nemáme politiku ani smysl pro humor. V divokých horách pro takové věci není místo. Ale některé věci máme s ostatními společné – chceme vidět vyrůstat své děti, chceme na svou hruď tisknout vyvolené ženy. Našel jsem takovou, kterou jsem miloval. Dny jsem vysedával před jejím stanem, mrznul v nočních sněhových vánicích, a celou dobu jsem hrál na píšťalu. Potom mě pozvala dovnitř a divoce jsme se milovali u ohně. Přísahal jsem duchu hor, že jí budu věrný a ona taktéž. Porodila mi syna, silného a zdravého. Nevšímali jsme si ostatních lidí. Ani nevím, proč přišli, ale najednou tam byli. Těžcí jezdci na obrněných koních. Nestihli jsme se ani postavit na účinnou obranu. Pobili nás jako zvěř. Stál jsem před stanem, ve kterém se krčila má žena nad synem. Svým mečem jsem si pod nohama udělal koberec z těl rytířů. Pak jsem však dostal ránu palcátem do hlavy. Když jsem se probral, byli pryč a já jsem byl sám v prázdné vesnici plné mrtvol. Stan byl stržen a pod látkou ležela ona, mrtvé dítě stále v náruči. Chtěl jsem jen zemřít. Šel jsem nahý do vánice a doufal, že si mě duch hor vezme. Místo toho vysvitlo slunce a sníh začal poprvé za sto let tát. Duch hor si z celé duše přál, abych zůstal naživu! Vzal jsem tedy meč a šel na jih. Chtěl jsem jen zabít toho, kdo za to může, i když to vypadalo nereálně. Potom jsi se objevila ty a já jsem nedokázal neobdivovat tvou vnitřní sílu. Ztratila jsi snad více než já a přesto jsi se ukázala jako tak silná, že jsi začala dokonce spřádat reálný plán pomsty. Byla jsi tak rázná a ohromující, že jsem tě prostě musel následovat a vědět, že i ty jsi prožila hrůzy jako já. Co se týče bitvy, tak já klidně půjdu zemřít, protože smrt už je pro mě jen pojem. Jen v ní najdu klid.“
„Dobrá,“ řekla Faef. „Povedeš svůj národ. Zítra tam poletíš na pegasovi.“
Krvežíznivá Kovadlina kývl hlavou. Faef se potom podívala na Mayu a ta promluvila.
„Už jsem ti, Faef, řekla, že tě budu následovat. Odmalička jsem chtěla sama sobě něco dokázat. A když už jsem myslela, že se nemůžu dál zdokonalovat, objevila jsi se ty a mým jediným přáním bylo přísahat ti věrnost. Srdce mi tenkrát, v té hospodě, říkalo, že tě, slabou a osamělou, nemůžu nechat jen tak bez pomoci. Je zbytečné, abych ti dokazovala věrnost slovy; smrti se postavím čelem a i když na ni nejsem připravená, neudělám jediný krok zpět, protože jinak by mé svědomí explodovalo.“
„Dobře, ty budeš postupovat se mnou, při elfské armádě a povedeš zástup světlookých hvězdných bojovníků. Ještě ti dám instrukce ráno.“
Pak pohlédla na Baerbela.
„Je zbytečné, abych říkal moc slov, protože bych ti řekl totéž co tento barbar, se kterým mám tak moc společného, ač by to nikdo neřekl. I já jsem měl ženu a děti a teď jsem jen osamělý starý muž. Má věrnost Utamisi, mému již mrtvému pánu a příteli Kuxahovi je absolutní. Není nic a nikdo, co by ji mohlo byť jen zmenšit. Na smrt jsem také připraven; udělám vše pro to, aby šel Tedof do pekel. Co bude potom, to je mi jedno, ať třeba najdu pokoj v hrobě.“
„Povedeš tedy Řád Keälských Rytířů. Ráno k nim vyrazíš na rychlém pegasovi. Teď ať promluví Alexandr.“
Alexandr se ušklíbl a promluvil: „Ani nepamatuji, kdy jsem se stal otrokem, ale já jsem si na arénu zvykl. Tisíce dobrých bojovníků jsem zadupal do prachu. A vždycky jsem chtěl dělat něco víc než jen boj – představení, pobavení; vydělat si na jídlo. Teprve Faef mi ukázala, že zabíjení není přirozené a že je možné bojovat za ideu. A to už ani nemluvím o tom, že tohle bude největší představení ze všech. Co se týče smrti, s tou jsem starý známý.“
„Budeš velet Dsuejským povstalcům. I tebe bude ráno čekat pegas.“
Potom Faef pohlédla na Koxuba.
„A co ty? Jsi-li připraven vést do bitvy Řád Čarodějů Hvězdné Hole?“
Čaroděj k ní přistoupil blíž a díval se jí do očí.
„Řeknu jen dvě slova a ta budou výstižnější, než kdybych jich řekl deset tisíc.“
Přistoupil ještě blíž a řekl: „Miluji tě.“
Zavřela oči. Jak těžce se půjde na smrt s vědomím, že ji někdo miluje. Však oni vyhrají a potom – celý zbytek života s ním. Dobrá motivace.
„Já tebe taky,“ řekla Faef tiše.
Pak ještě pohlédla na Kahahara, který věděl, jak moc má Faef rád, ale nedokázal to vyjádřit. Ani moc nevnímal informaci, že povede neandrtálce do bitvy. Chtěl Faef říct, co pro něj všechno znamená, ona, která mu vždy dobře poradila, kudy jít, která za něj vše zařídila. Řekl jen: „Faef… …bude ráda… …Kahahar pomůže… …vždy!“
„Dobrá, děkuji, já povedu oddíl dryád-lučištnic. Ráno vyrážíme a do týdne jedna ze stran zanikne a ta druhá ovládne svět.“
Odkráčela zpět ke své posteli. Když k ní došla, uvědomila si, že ji následuje Koxub.
„Nenechám tě spát samotnou. Nechci, aby ses něčeho bála. Už nikdy se nebudeš muset bát.“
„Děkuji,“ vyšlo z Faefiných přivřených rtů a objala Koxuba.
Dokončení příště...