Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
„Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová,“ přivítala mě hned u branky postarší žena.
„Miriam Woodsová, těší mě.“ Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
„Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva,“ žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
„Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen.“
„V to doufám,“ odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: „Rose! Říkala jsem i to zábradlí!“ Odpovědí bylo hrobové ticho. „A hned!“ dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.
„Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle.“
„Prosím?“ Brýle s černými skly v domě bez oken?
„To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?“ Nechápala jsem.
„Ano, paní.“
„Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte,“ pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
„Můžete vstoupit, pán vás přijme,“ šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
* * * * *
Vstoupila jsem do pokoje, kde nebylo žádných barev, protože tma barvy nemá, jen je pohlcuje. Neviděla jsem ani na krok a když za mnou Marie zavřela dveře, srdce zoufale zabušilo. Periferní zrak mi napovídal, že v pokoji není jediný zdroj světla. Udělala jsem jeden opatrný krok.
„Vítám vás, paní Woodsová,“ zašeptal hlas. Ztuhla jsem na místě a neodvažovala se pohnout. Ve tmě před sebou jsem slyšela sípavé nádechy, jakoby ten, kdo je vydává, ležel na smrtelném loži.
„S paní Hartlovou jste se již setkala, že?“
Aniž by čekal na odpověď, která byla zřejmá, pokračoval hlas dále.
„Vaší povinností, paní Woodsová, bude udržovat v tomto domě naprostý, ale naprostý pořádek, řídit se pokyny, které vám paní Hartlová vydá, a nosit mi jídlo.
Pokyny jsou to velice prosté, nicméně v jejich plnění, a to musím zdůraznit, nesnesu jakékoli, a to i sebemenší, pochybení. Vše se dozvíte od mé hospodyně. Ta vám ozřejmí veškeré vaše povinnosti.“ Hlas, který neměl melodii ani rytmus, skomíravě ztichl a nastalo ticho.
Jen jsem rozpačitě stála na místě, hleděla do tmy, ze které jsem nemohla nic vyčíst, a bála se.
„Ó ano, ještě maličkost,“ promluvil opět hlas a znělo to jako zaškrabání na zeď. „Možná se vám některá pravidla domu budou zdát bizarní, spoustu z nich dozajista nebudete chápat, ale věřte tomu, že každé z nich, jakkoli iracionální se vám bude jevit, má svůj hluboký a nezbytný smysl.
Teď již můžete jít, jestli čekáte na mé svolení.“
Jako opařená jsem se přišourala ke zdi a poslepu nahmátla kliku. Opatrně jsem vyšla z pokoje na chodbu, kde mě čekala Marie, ztělesnění klidu. Chvilinku mě pozorovala a pak pokynula, že ji mám následovat.
Když jsme sešly do přízemí, dovolila mi sundat si brýle.
„Je nezbytné, abyste měla brýle pokaždé, když budete vstupovat do komnaty Lorda Seye.
Co se týká tohoto, budete mu dvakrát denně nosit jídlo. Přesně v poledne a přesně v sedm hodin večer. Jinak k němu nebudete chodit, pokud neřeknu jinak.
Já v tomto domě nepřebývám,“ řekla s jistým despektem v hlase, „nicméně každý den vás přijdu zkontrolovat, v libovolnou ranní či večerní hodinu, jestli děláte vše tak, jak máte.“
Máte k tomuto nějaké otázky?“
„Ne, madam.“
„Výborně. Teď k vašim dalším povinnostem. Pojďte za mnou.“
Ani se nepodívala, jestli za ní skutečně jdu, a zmizela za dveřmi.
Se samotným domem sousedil přístavek, očividně o několik desítek, ne-li stovek let mladší, než dům bez oken. Marie mě zavedla do kuchyně, kde mladičká služka, kterou jsem již viděla dříve, právě něco připravovala.
„Tady Rose je naše kuchařka,“ ledově pronesla paní Hartlová a Rose se lehce uklonila.
„Rose bude chodit do domu pouze dvakrát denně, a to, aby uvařila. V tomto přístavku se budete po většinu dne zdržovat. Můžete zde dělat téměř cokoli, což ovšem neplatí o domě samotném.
Pojďte,“ a odvedla mě znovu zpátky do sídla, zasvětit mne do dalších jeho tajemství.
Procházely jsme jednotlivé místnosti a žasla jsem, že v celém domě, pokud jsem mohla posoudit, nebyl jediný kus nábytku.
„Čeká nás poslední místnost, je trochu odlišná, a vaše povinnosti jí se týkající nebudou standardní.
Všechny místnosti, které jsme zatím viděly, každé ráno uklidíte. Nikde nesmí být jediné smítko prachu, jediný vlas nesmí ležet na podlaze.“
„Paní Hartlová?“ odvážila jsem se. Marie do mě zabodla ocelové špendlíky svých očí a nakrčila obočí.
„Smím vědět, proč všechny místnosti musí být naprosto čisté, a přitom v nich nikdo nežije?“ cítila jsem, jak se mi hlas chvěje, když si dovoluji takovou drzost vůči svému zaměstnanci, ale zvědavost pro jednou zvítězila.
Marie se zašklebila či snad pousmála. „Jistěže nesmíte, platíme vás za práci, ne za to, abyste věděla.“
Otočila se na obrtlíku a otevřela dveře do poslední místnosti, kterou jsem ještě neviděla.
Byly jsme v hale, pusté a prázdné, na jejích stěnách místo oken svítily obrysy obrazů, které někdo kdysi dávno sundal.
Na opačném konci, než jsme vešly, stál krb, mohutné viktoriánské dílo. Marie mě k němu zavedla.
Oprýskaný mramor byl dokonale vyleštěn, stejně jako všechny kliky, zábradlí a parapety v domě. Na krbové římse stály čtyři sošky, ačkoli se nevyznám v umění, hádám, že renesanční.
„Paní Woodsová, máte aspoň rámcovou představu o starověkém Řecku?“
Musela jsem přiznat, že nemám. Marie si mě kriticky přeměřila.
„Takže penáti, lárové, nic vám to neříká?“
„Je mi líto, madam.“
„Nuže,“ zašmátrala ve svých objemných šatech a něco z nich vytáhla.
„Vaší nejdůležitější povinností bude následující.“ Podala mi malý váček a láhev tmavé tekutiny.
„Každý den, přesně při svítání, přijdete do tohoto pokoje a zapálíte v krbu oheň. Stačí malý. Pak do něj vhodíte špetku prášku, který je v tomto sáčku, a ulijete krapet vína z této láhve. Neexistuje žádná výjimka! Každý den při svítání musí být tento rituál, obětina lárům, řekněme,“ trochu se uchechtla, „provedena. Až tak učiníte, uhasíte oheň a důkladně krb vyčistíte. Máte vynikající doporučení od vašeho předchozího zaměstnavatele, takže očekávám bezchybnou práci.
Jste s tím srozuměna?“
„Jistě, spolehněte se.“
„Skvěle. A teď k pravidlům domu…“
Mlčky jsem naslouchala všem těm zákazům, které na mne Marie chrlila. V domě se nesmělo naprosto nic. Dokonce ani spát, číst, nic, co by pokoušelo múzy, jak sama řekla. Naopak překvapivá byla benevolence v oblékání, čekala bych nějakou róbu či kroj, který musím nosit, ale paní Hartlové to bylo úplně jedno. Stejně tak jí bylo jedno, kdy budu do práce přicházet a kdy budu odcházet, jediné, co budu muset striktně dodržovat, jsou lordovy stravovací návyky a pak ten podivný obřad s krbem. Zbytek času si mohu trávit podle svého. Pravidla pro ten přístavek pak byla úplně odlišná. Nejenže měl okna, ale byl i zařízen pro bydlení a člověk v něm mohl dělat cokoli.
Marie se ještě jednou ujistila, že jsem vše pochopila tak, jak si to představovala, a poslala mne domů.
První den mé práce se nijak nelišil od následujících dvou měsíců, kdy jsem chodila pracovat do domu bez oken.
Každé ráno jsem provedla úlitbu, uklidila všechny místnosti, a pak čekala, až přijde Rose a udělá oběd. Zanesla jsem ho lordovi a po hodině vyzvedla špinavé nádobí. Až do večera jsem si pak čítávala v přístavku ve skromně vybavené komůrce. To stejné, co v poledne, jsem pak provedla večer, zhasla všechny svíčky, a šla domů. Každý den po dva měsíce.
Jednou jsem se služtičky zeptala, proč člověk v při návštěvě lorda musí mít nasazené černé brýle. Vyplašeně se na mě podívala a odvětila, že proto, že tam žádný lord není. Nedávalo mi to smysl a Rose se mne od té doby stranila.
Napřed jsem mívala strach, když jsem chodila do domu sama, ale ten pomalu mizel a teď z něj zbyla už jen husí kůže, která mi vždycky vyskákala, když jsem překročila práh.
Lorda jsem už nikdy neslyšela mluvit. Vždy jsem zaklepala a čekala, až se ozve ten podivný zvuk, který jsem nedokázala k ničemu přirovnat. Byla jsem si jistá, že lord není jeho původcem, ale zároveň jsem pochybovala o tom, že ho vydává nějaký stroj. Když nastalo ticho, pomalu jsem otevřela dveře, položila za ně talíře s jídlem, a zase opatrně zavřela. V pokoji bylo slyšet sípání a sem tam kašel, ale lord už nikdy nepromluvil.
Byl tehdy pozdní listopad a na stromech už dávno nebylo žádné listí. Přišla jsem ráno do práce, udělala vše, co jsem měla, a pak s hrnkem pohankové kávy seděla a četla, když zaklepal pošťák.
„Bydlí zde Lord… Sey?“
„Jistě,“ odpověděla jsem.
„Je to doporučeně, par avion,“ řekl učeně.
„Ano, děkuji, hned mu to předám.“
Nevěřícně jsem hleděla na jméno na obálce. Udoss Sey. Nejsem sběhlá v jazycích či zeměpisných vědách, ale to jméno mi bylo úplně cizí, nedokázala jsem si vybavit žádnou řeč, ke které by mohlo náležet.
Přemýšlela jsem, jestli mám počkat na paní Hartlovou, ale dopis byl doporučený a Marie se tu neukázala už od začátku týdne Vůbec poslední dobou se vůbec nezajímala o to, co dělám.
Rozhodla jsem se, že dopis Lordovi zanesu.
Mívala jsem pořád respekt z toho domu a nerada v něm dělala hluk. Bylo to naprosto neopodstatnělé, ale stejně jsem si říkala, že když se v něm budu chovat tiše jako myška, dům si mne možná nevšimne. Plížila jsem se nehlučně do třetího patra, a když už jsem byla skoro nahoře, uslyšela tlumený křik hádky.
Ozýval se z Lordova pokoje, slyšela jsem tam ženu, jak se něčeho dožaduje, možná jak si na něco stěžuje, ale nedokázala jsem rozpoznat, jestli to vůbec je Marie, natožpak jednotlivá slova jejich hádky.
Horečnatě jsem se rozmýšlela, jestli se mám vrátit do přístavku, nebo jestli mám zaklepat na pokoj a zjistit, co se děje, když se dveře doslova rozlétly, z nich vyšla paní Hartlová, podobna svou razancí spíše vichřici než člověku, a než zabouchla dveře do komnaty Lorda Seye, ještě výhružně zavrčela „Zítra si přijdu pro svou výplatu. A jestli bezoár nedostanu, dobře víte, co všechno vím a co všechno mohu!“
A práskla dveřmi.
„Co tady děláte?!“ obořila se na mne.
„Dobrý den, madam…“
„Ne není, ale děkuji za něj. Co tady děláte?!“
„Pošťák přinesl dopis a já si myslela…“
„Paní Woodsová…“ její hlas byl jako ledový meč, který se ke mně pomalu prosekával zatuchlým vzduchem toho domu.
„…pokud si dobře pamatuji, říkala jsem vám zřetelně a jasně, a k tomu se vás ještě ptala, jestli jste mě dobře pochopila, že jediná příležitost, kdy se přiblížíte k lordově pokoji je ta, že mu ponesete jídlo.“
„Omlouvám se, paní, ale ten dopis byl recommandé a já si myslela...“
„Už jsem vám jednou říkala, že za myšlení vás neplatíme.“
„Ano, jistě, mrzí mě to, nechtěla jsem způsobit potíže.“
„To věřím, ke konání zla totiž člověk potřebuje aspoň elementární množství inteligence,“ odfrkla si paní Hartlová spíš k sobě než ke mně.
„Jděte!“ přikázala.
Otočila jsem se a nehledíc na to, abych se chovala tiše, jsem se rozběhla dolů po schodech.
„Paní Woodsová?“ zastavil mě její hlas.
Tázavě jsem se k ní otočila.
„Ten dopis, prosím…“
Ještě té noci a pak celý následující týden jsem se pokoušela zjistit, co že je to bezoár a k čemu by mohl být užitečný, ale byl to jen chuchvalec chlupů, který mají v žaludku zvířata. Našla jsem i spoustu babských povídaček o věčné kráse, mládí, ochraně proti duchům a další hlouposti, ale žádné opravdu užitečné využití neměl.
Paní Hartlová se téměř neukazovala a když už, tak se na mne mračila.
Zima není jen roční období, ale i stav mysli a těla. Bylo krátce před vánocemi a já poprvé v životě zaspala do práce.
Vystoupila jsem z taxíku, zaplatila nevrlému řidiči, kterého jsem celou dobu popoháněla, a když jsem vbíhala do domu bez oken, trousíce rozbředlou směs bláta a sněhu, která by mohla být synonymem zimního Londýna, první denní paprsky vrhaly můj stín na podlahu sídla.
„Neexistuje žádná výjimka…“ zněl mi v hlavě hlas paní Hartlové, když jsem utíkala k hale, svítíc si malou svíčkou.
Pálené kachle jsem každý den vycídila a ještě se leskly, když jsem po nich běžela. Mokré podrážky pleskaly na podlahu a já najednou cítila, jak ztrácím rovnováhu. Svíčka mi vypadla z prstů, zamávala jsem rukama a řítila se k zemi.
První tma padla, když svíčka zhasla. Ta druhá pak, když má hlava cvakla o vyleštěnou podlahu a já upadla do bezvědomí.
Pode mnou stálo město. Musela jsem tedy letět. Z města se kouřilo, jeho hradby byly strhány, spousta domů lehla popelem a uprostřed toho města se jako socha tyčilo veliké dřevěné zvíře. Vítr (nebo osud, kdo ví) mě hnal do přístavu, kde muži nakládali zásoby na starodávné lodě a čluny. Všichni vypadali podivně staře a ztrápeně, byli zarostlí, v rozervaných brněních, zjizvení, jako by se vraceli z převeliké bitvy. Nastoupili na loď, jeden z nich zatroubil na roh a vypluli.
Nevím jak dlouho jsem ležela a snila, ale v tom snu to trvalo roky. Viděla jsem ty muže bojovat s jednookými obry, viděla jsem je bojovat s obyčejnými lidmi i s různými zrůdami, viděla je umírat v rozbouřených vlnách i užívat si života v zemích, připomínajících ráj na zemi. Dlouho, předlouho jsem je sledovala až zbyl jen jediný. Stála jsem za ním, když získal zpět svou věrnou ženu.
Sledovala jsem toho muže, jak s ní žije, jak spravedlivě vládne a jak jeho země vzkvétá. Viděla jsem, jak mu na obličeji kvetou vrásky a jak jeho tělo ochabuje, viděla ho, jak odchází ze svého paláce, na dlouho cestu, o které si myslel, že bude jeho poslední.
Sledovala jsem jeho kroky, po různých zemích světa, v němž žil a viděla jsem na vlastní oči, jak rozhrabává jakýsi hrob, jak z něj vytahuje vysušenou kostru a jak jí z krku sjímá zavěšený prsten.
Muž si ho nasadil… A najednou ho nebylo. Pak tam najednou stál, prsten svírajíc mezi prsty, pak si ho nasadil a zmizel.
Když pak odcházel, smál se, a za ním zůstal jen vykradený hrob a vyvrácený náhrobní kámen, na němž stálo: „Gýges, král Lýdijský, zachránil svou královnu a s ní i celou zemi.“
To ale nebylo všechno. Viděla jsem ho, jak cestuje do vysokých a nebezpečných hor, jak překonává různá nebezpečí, jak, skryt pod pláštěm neviditelnosti, proklouzává stohlavému draku a jak, nikým neviděn, trhá zlatá jablka v zahradě, v níž tři půvabné víly tančí.
Byla jsem s ním, když jedno z jablek jedl a cítila sílu, která se mu vlila do žil stejně jako zármutek, když se vrátil domů, aby zjistil, že jeho milovaná žena umřela, zatímco byl pryč, a jeho syn byl zabit, když hájil čest krále, který zmizel.
Viděla jsem ho, jak spílá bohům a viděla jsem, jak jej oni za to trestají. Viděla jsem, jak prosí o smrt, které se nemůže dočkat a sledovala všechny jeho kroky, jak se jí snažil dosáhnout. Padal ze skal do hlubokých roklí, aby polámaný zůstal na jejich dně ležet po dlouhé týdny, než jeho kosti srostly. Blesky ho zasahovaly, křičel tou strašnou bolestí, ale umřít nemohl. Hladověl, až j něj bylo jen smutné podobenství lidství, ale smrt se mu vyhýbala. Začal pak utíkat před všemi těmi bohy, které proklel a oni ho mučili za to, že jim ukradl něco, co mu nenáleželo. Trpěl tolik, kolik by žádný smrtelník trpět nemohl, ale umírání, to už se ho netýkalo.
Sledovala jsem ho, sledovala jeho kroky po stovky let, jeho hru na schovávanou, která neměla vítěze, ale jen poraženého. Viděla jsem jeho skrýše a viděla jsem, jak každá z nich nakonec padla.
Pak, dříve největší válečník své doby, teď ubohá troska, začal stavět svůj poslední hrad. Pevnost, do které bohové nemohou. A v ní, v malinké komůrce, ve vzdáleném rohu celé dny seděl, vychrtlý stařík, který už desítky let nezahlédl zemi ani oblohu, a klepal se.
Dům, ve kterém není dne ani noci.
Dům, kam nepronikne Slunce ani svit hvězd.
Dům, ve kterém múzy nemají své místo.
Dům, ve kterém není láska ani nenávist, kde je jen strach, který svého boha nemá.
Dům, ve kterém se nežije a proto ani není domem.
V tom domě neměl místo spánek a nepřebývaly v něm sny.
Až doteď.
Padla tma, už zase, a v té tmě zářil obrys. Pořád se zvětšoval, až jsem konečně poznala postavu, která ke mně kráčí. Muž v hávu, uhrančivé oči, elegance a kouzlo.
„Otče!“ vykřikl do tmy kolem něj.
Z ničeho se zhmotnila druhá postava.
„Morfee, proč mě rušíš?!“
„Máme ho otče. Konečně jsme se k němu dostali.“
„Myslíš tím...“
„Udoss Sey. Odysseus. Na jméně už nezáleží. Ano. Trvalo nám to dlouhé roky, ale pronikli jsme do jeho sídla.“ Jak to dořekl, začala tma okolo něj vířit, jak se v ní objevovaly další siluety, mužské i ženské.
„Můžeme ho zničit, nechat ho trpět až do konce věků...“
„Můžeme ho drtit, lámat, mučit...“
„Musí trpět za tu pýchu, se kterou ukradl jablka Hesperidek...“
„Měl by až do konce světa žít v bolesti a strachu za to, že ponížil nás, Bohy Olympu!“ dohadovaly se postavy a vzduch kolem nich se chvěl a vřel, jak jich stále přibývalo.
„Die, se vší úctou,“ začal Hypnos, který byl bohem Spánku. „Můžeme tu ženu použít, aby dům zničila, můžeme jí říct, jak přemoci mantichoru, která ho střeží, můžeme jí říct, kde schovává své poklady a artefakty, a dát jí tak bezmeznou sílu ke zničení jeho sídla, ale co tím zmůžeme?“
Slova se ujala Adrasteia, bohyně Osudu. „Pokud se k němu dostaneme a necháme ho trpět tak, jak tomu bylo po celá ta dlouhá staletí, dáme mu život, kterého sám se vzdal.“
„Když ho vytrhneme z jeho hradu, přinutíme ho stavět si další, bude utíkat, bude se skrývat, bude s námi bojovat...“ pokračovala Nemesis, Odplata.
„...To je ale to, co chceme!“ vykřikl Mars.
„Ne, Vznešený. My chceme, aby trpěl, aby ztratil vše co kdy měl, aby neměl důvod žít.“
„A ten teď nemá. Sám se zamkl tam, kde nemůžeme a ztratil tím vše, co kdy člověk může mít. Vždyť ani sny už k němu nechodí!“
„Když mu jeho příbytek zničíme, dáme mu okusit skutečného života.“
„A co je horší, znát jen trpkou chuť, nebo nemít jazyk?“
Zeus zkoumavě pohleděl na Bohy kolem sebe...
Probudila jsem se a hlava mi třeštěla. Na tváři jsem měla zaschlou krev a věděla jsem, že venku je Slunce už vysoko.
Pomalu jsem se zvedla a odešla do přístěnku.
Mechanicky jsem si umývala tvář a přemýšlela nad svým snem. Pak jsem si napustila kbelík vody, vzala hadru a šla uklízet, tak jako každý den.
Koneckonců to byla dobře placená práce a člověk se moc nenadřel.
Když jsem v poledne nesla Lordu Seyovi jídlo, bylo to poprvé, kdy jsem se ani trochu nebála.