někdy se stane, že vaše zrcadlo spadne, roztříští se na spoustu kousků
když se kusy snažíte poskládat, vyjde vám takový
kurikululum, víte?
Namodralá doutnavka zimy rozemlela tmu
tmavý nebe těžce visí nad světem
ve vločkách skovaných z ingotů uranu
pokleká dusí.
Z kopců bílé hrboly kloubů zaťatých pěstí
hluchým tichem zavalují stříbropád
větrem sčesaných trav
Pannu Marii v sousedním kostele
zmalovali jako děvku
Domine, non sum dignis
Vítr se honí za listy v rezavém podzimu
obnažuje osamělou nepřístupnost rozervaných skal
o které se v slepé zuřivosti tříští moře
a trhá kristovu duši
spolu s rouškou lží
utkanou zbožnýma rukama
zatímco nerozluštěný hieroglyf léta
mění oči v k smrti unavené studny bolestí a vin.
Hranice pospolitosti a obětování
se vytratily do velikosti tištěné vizitky
Domine, non sum dignis
Nakonec jarní dychtivost dětství koří
vzpupný vesmír
snopy světla propalují pletence raních mlh.
Smývají vlhkost bodajícího stáří.
"bože
co to děláš?
ty mě hladíš
miluju tě, lásko..."
Ten den postavily tvý prsty přehradu šedipádu mých vlasů
co táhl dolů jak balvan sebevraha
jak vodník z babiččina vyprávění.
ten den nebylo slunce žhavou hvězdou
shlukem plynů štěpnou reakcí
ten den bylo zázračný
in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.