Giosuè Carducci

italský básník, jemuž patří Nobelova cena za literaturu za rok 1906

 

 

 

Giosuè Carducci se narodil 27. července 1835 ve Val di Castello (italská oblast Toskánsko) v rodině venkovského lékaře, který byl členem hnutí za sjednocení Itálie a z politických důvodů se rodina často stěhovala. Jako mnoho vnějších vlivů působí na tvorbu básníků, tak i prostředí, ve kterém Giosuè Carducci vyrůstal, ovlivnilo směr poezie tohoto italského básníka.

Poezii Giosuè Carducci propadl již v dětství, především poezii antických básníků a později se uchýlil k revolučním veršům. Studoval střední církevní školu ve Florencii a poté získal stipendium a nastoupil univerzitu Scuola Normale Superiore v Pise a věnoval se zde oboru filozofie a filologie. Promoval v roce 1856. Tentýž rok založil s přáteli spolek na podporu klasicistního umění (Společnost pedantních přátel). Giosuè Carducci začal jako učitel na gymnáziu San Miniatu al Tedesco, ale zde mu komplikovalo působení jeho republikánské přesvědčení a byl z gymnázia vyhozen za své pohoršující vystupování. Následně se živil kondicemi a editorstvím v nakladatelství. V 1860 získal trvalou profesuru literatury na univerzitě v Bologni a s krátkým přerušením v roce 1868, kdy ho kárná komise zbavila místa za jeho opětovné protesty a atheismus, zde setrval až do roku 1904. Carducciho postavení ve společnosti se obrací po roce 1871, v roce, kdy byla definitivně sjednocena Itálie a Řím byl stanoven hlavním městem. To co bylo v předchozích letech odmítáno a za co byl Carducci odsuzován, bylo najednou žádané. Itálie se v těchto letech snažila vyrovnat ostatním zemím Evropy a to i na poli kultury, a proto se klasicistní umění dostává na vrchol a tím i Carducci. Jako člen řádu zednářů, kteří se zasloužili výraznou měrou o sjednocení Itálie a díky tomu byli v milosti u královského dvora, se stává oblíbencem královny Margherity a po osobním setkání roku 1878 se Carducci začal plně věnovat poezii. Publikoval v časopisech a aktivně se vyjadřoval k veškerému politickému dění v Itálii. V roce 1890 byl jmenován doživotním senátorem.

V roce 1904 položil profesuru na univerzitě a stáhl se do ústraní, aby sepsal své sebrané spisy pro nakladatelství. Jeho celoživotní práce v oblasti umění, především literatury, byla odměněna roku 1906 Nobelovou cenou. O rok později, 16. února 1907 v Bologni, zemřel revoluční básník, který byl vzorem pro mnohé odpůrce Rakouska-Uherska v Čechách.

 

 

Dílo:

 

 

Rime (1857, Verše)

Juvenilia (1857-1880)

Rime Nuove (1861-1887, Nové verše) s motivy politickými i intimními,

Levia gravia (1861-1871)

L'Inno a Satana (1865, Hymnus na Satana), tato báseň, v níž Carducci zobrazil Satana jako symbol pokroku, přírody a pozemské radosti, učinila autora slavným, avšak vzbudila též bouřlivé polemiky.

Giambi ed epodi (1867, Jamby a epody)

Decennalia (1871)

Poesie (1871)

Nuove poesie (1873)

Studii letterarii (1874-1881, Literární studie)

Odi Barbare (1877, Ódy barbarské), Nuovi Odi Barbari (1882, Nové ódy barbarské) a Terzi Odi Barbare (1889, Třetí ódy barbarské), tři sbírky lyrické poezie, ve kterých geniálním způsobem a s velikou erudicí napodobil staré metrické prvky Horaciových ód a zpracoval je v novou ryze moderní poezii plnou síly, ohně a hlubokých citových akcentů.

La poesia barbara nei secoli XV. e XVI. (1881), odborné dílo,

Confessioni e battaglie (1882), odborné dílo

Ça ira (1883)

Conversationi critiche (1884), odborné dílo

Vite e ritratti (1885), odborné dílo

Piemonte (1890), historicko-politická óda

Rime e ritmi (1897-1898)

 

 

Citát:

 

„Kdo řekne dvaceti slovy, co lze říci i deseti slovy, ten je schopen i všech ostatních špatností."

 

Ukázky z poezie

 

Na svatého Martina

(Verše)

Po vrších drsných zvolna stoupá

výš mlha mrholící

a moře vyje pod vichřicí

a jeho vlny rostou v běl.

 

Leč ulicemi předměstskými

ze sudů, které kvasí,

se trpká vůně vína hlásí,

by člověk potěšení měl.

 

S praskotem rožeň otáčí se

nad hořícími kameny

a v dveřích lovec rozkročený

si hvízdá - výš se zahleděl,

 

kde - myšlenky jak vyhoštěné -

po zrůžovělém mraku

veliké hejno černých ptáků

večerem táhnout zřel.

 

Sněží

(Barbarské ódy)

Z nebe, jež barvu má popele, pomalu sněží: a není

slyšeti pokřiku již, z města, jímž život tu zněl,

 

není už slyšet, jak zelinář volá, ni hlučení vozu,

ni píseň veselou, v níž lásky a mládí zněl zpěv.

 

Z věže jen chraplavé sténání hodin se náměstím nese,

jako by daleký svět hlásil se ve vzdeších těch.

 

V skla matná vrážejí zbloudilí ptáci: to duchové přátel

jsou, kteří vrátili se, hledí sem, volají mne.

 

Brzy již, drazí mí, brzy - oh, utiš se, nezkrotné srdce! -

do ticha sestoupím v hloub, ve stínu spočinu již.

 

Cestou bažinatým přímořím toskánským (z Levia Gravia)

Můj sladký kraji, který drsnou vdechl jsi mi

povahu mou i zpěv, jenž hněvně vybuchuje,

i duši s láskami a nenávistmi mými,

hle, zřím tě zas a srdce plno neklidu je.

 

A vidím život plynout tvary obvyklými -

zrak při tom z úsměvu se k pláči přechyluje -

a sleduji je, jak bych kráčel za sněními,

jichž kouzla mládí ve své fantasii snuje.

 

Oh darmé bylo, co jsem miloval a sníval;

stále jsem běžel jen a nedošel cíle

a zítra padnu. Z vrchů tvých však přivál

do srdce z dálky míru dech v tom dechu mlhy bílé,

jenž stoupá z nich, a v kraji, jenž se rozezpíval

úsměvem zeleně své v ranním dešti mile.

 

Cestou bažinatým přímořím toskánským
(Levia Gravia)

Můj sladký kraji, který drsnou vdechl jsi mi
povahu mou i zpěv, jenž hněvně vybuchuje,
i duši s láskami a nenávistmi mými,
hle, zřím tě zas a srdce plno neklidu je.

A vidím život plynout tvary obvyklými -
zrak při tom z úsměvu se k pláči přechyluje -
a sleduji je, jak bych kráčel za sněními,
jichž kouzla mládí ve své fantasii snuje.

Oh darmé bylo, co jsem miloval a sníval;
stále jsem běžel jen a nedošel cíle
a zítra padnu. Z vrchů tvých však přivál

do srdce z dálky míru dech v tom dechu mlhy bílé,
jenž stoupá z nich, a v kraji, jenž se rozezpíval
úsměvem zeleně své v ranním dešti mile.