Tak nám zabili . . .

Pozn.: Odkazy na Jaroslava Haška jsou podávány zpaměti, spíše volně, bez nároku na písmenkovou přesnost.

"Tak nám zabili socialismus", mohla by říci posluhovačka Müllerová panu Josefu Švejkovi, který by v zaslouženém literárním nebi si opět podle reglementu autora a přání čtenářů, mazal kolena opodeldokem, byv stižen revmatismem.
"A který socialismus, paní Müllerová?", mohl by se otázat Švejk. "Já znám dva socialismy. Jeden, ten utopický, co jen maže lidem med okolo huby a myslí, si že budou jak drogisticky vybělení andělé, a druhý podle Lenina, co dělá z obyčejných lidí psí hovínka. A vobou není žádná škoda."
"Ale ne, jemnostpane, 'Socialismus s lidskou tváří', ten podle Dubčeka a dalších 'Mužů Ledna'."
"A kde se mu to stalo, tomu socialismu?"
"V Československu, jemnostpane, v Praze, tam co jsme za císařepána bydleli. Přijeli prý na něj vojáci v hranatých šedivých maringotkách, povídal jeden, co tady sice není, ale jednou sem jistě přijde za náma."
. . .
Tak tady bych pana Švejka s paní Mülerovou opustil, ať už si to přeberou sami. Akorát by si pan Švejk mohl zopakovat poznámku: "Překvapuje mne, že v blázinci to nevědí, ačkoliv tam by to měli mít z první ruky." Podobnou myšlenkou byl asi veden autor jednoho plakátového hesla té doby: "Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!" Jak vidíte, stále i přes okamžité rozčarování byla přítomna jakási idea, že "Lenin to přece myslel dobře", až mnohem později se na něj provalilo, že diktaturu proleteriátu spojil s revolučním terorem a nařizoval osobně hromadné popravy nepohodlných.
. . .
Tu noc z 20. na 21. srpna 1968 jsem prožil zcela na okraji událostí, v jedné zapadlé vesničce na středoškolské chmelové brigádě. 20. srpna jsem přijeli a podle tradice, ještě neunaveni prací, si sedli s kytarami u ohníčku, celé dvě třídy gymnázia. Velmi živě si pamatuji, jak jsme kromě českých písniček zpívali i ruskou "Kaťušu", jen mírně přitom parodovali scénický projev tehdejší ruské big-beatové skupiny Vesjolije rebjata (Veselé děti). Vládla optimistická nálada, příznačná pro konec 60. let. Tehdy, a to naposled v dějinách, lidé ještě opravdu věřili, že bude lépe. John Lennon bojoval za mír v posteli a v pytli, do kterého při vystoupení kapely oba s Yoko nazí vlezli "a pytel se před zraky publika nějakou dobu natřásal", psal dobový tisk, Joan Baez ještě čekalo zklamání, když o něco později pochopila, že její písně nezabrání válce ve Vietnamu, Karel Kryl nás učil, co je to píseň s opravdu básnickým textem. A my jsme věřili, že naše obrozená společnost, otevřená na Západ a stále těsně spjatá s Východem, se může stát modelem pro ostatní státy východního bloku a odstranit napětí. V samotném SSSR také nastalo jisté uvolnění, Solženicyn byl členem Svazu spisovatelů, novela "Jeden den Ivana Děnisoviče" vyšla zcela legálně - a my ji ještě v r. 1970 měli v maturitních otázkách. Otevřeně se mluvilo - poprvé vůbec - o stalinských prcesech jak v SSSR, tak i u nás. A přesto KSČ měla stále důvěru jako jediná organizovaná síla, která uměla jakž takž řídit stát. Pod vedením zmíněných "Mužů Ledna" se čekala její hluboká obroda a přiblížení prostým lidem, možnost kritiky i nejvyšších představitelů strany a státu (v každém totalitním režimu je nedotknutelnost a nekritizovatelnost vedení základem. Pak všichni "Muži" zklamali, buď se sklonili a odešli bez boje, nebo se stali přisluhovači nového utažení opratí.)
. . .
Ráno to přišlo. Do baráčku, kde jsme spali, kdosi vletěl se slovy: "Vstávejte, obsadili nás Rusové!" - První reakce byla samozřejmě: "Co blbneš, to přece není možný" - "Hlásili to v rádiu!"
. . .
Pak jsme se sešli na návsi, kam do amplionů místího rozhlasu přepojili vysílání z Prahy. Tím jsme byli svědky nyní už dostatečně známého posledního vysílání za doprovodu rachotu střelných zbraní. Až po závěrečnou hymnu.
. . .
Naše vesnička byla tak zastrčená, že po celé čtyři dny, než pro nás přijely autobusy, sehnané vystrašenými rodiči, jsme neviděli jediného cizího vojáka, jen neustálé přelety letadel. Po cestě zpět jsme si to vynahradili, když jsme potkávali tankové a automobilní kolony a hleděli do prázdných očí cizích vojáků. Doma jsme viděli zalepené všechny výlohy rukodělnými plakáty s hesly a výzvami, ale dalo se tušit, že to už je jen pokus o "morální vítězství", o kterém právě autor Švejka napsal jeden vynikající fejeton. Že když to některá strana totálně projela, dostala pořádně "na pamětnou", vždy jí zbylo tvrdit, že dosáhla morálního vítězství. Ještě jsme odmaturovali, i ze Solženicyna někteří, pan dr. Červinka přes vše, co jsme zažili, dokázal v nás vzbudit zájem o ruskou i progresivní sovětskou literaturu, ten PHDr. Červinka, který se po čase stal pomocným dělníkem a když v 80. letech utrpěl úraz, na který se rozhodně běžně neumírá, už mu chyběla vůle žít. To se 21. srpen postupně téměř vytratil z lidské paměti, pionýři navazovali družbu s posádkami Střední skupiny sovětských vojsk, Marta Kubišová "oficielně" nikdy neexistovala, natož aby získala Zlatého Slavíka, a jen přes rušičku se sem tam ozval hlas Karla Kryla. Byla to podivná doba a zdálo se, že bude dlouho. Naštěstí nebyla až tak dlouho.