Další pokračování zápisků ze 3. třídy - bez úprav. Nastal ten nejlepší den, pršelo a byla vyhlášena volná zábava...

Jelikož Jakub Má různé alergie, musel mít u sebe léky. Měl také přístroj, přes který se párkrát denně musel nadechnout. Právě s ním se mu stala jedna příhoda.

Dělal s ním různé blbosti. Upozorňoval nás, že kdyby si místo této součástky dal támhletu jinou do dýchacího přístroje, byl by s ním amen. Také pořád dělal, že se dusí a potřebuje kyslík.

Když jednou předváděl své kousky s přístrojem, zastihl ho náš učitel. To se zrovna rozčílil. Vzal Kubu z našeho pokoje, něco mu za dveřmi řekl a poté mu vzal všechny léky včetně přístroje a měl je u sebe.

Utíkali jsme ke snídani, protože už nebylo moc času. Sedli jsme si ke stolu a pan učitel nám říká denní program: „Jestli bude nadále tak škaredě, budete mít volnou zábavu. Můžete se přijít podívat do společenské místnosti na video. Tady náš správce vám pustí nějakou pohádku. Potom bude odpolední klid a jestli přestane pršet, půjdeme na šipkovanou.“

Po snídani jsme se šli podívat, co nám pustí v televizi. No žádná sláva. Odešel jsem se s Alešem podívat na rybičky v akváriu. To byla rozhodně větší zábava. Snažili jsme se spočítat, kolik jich tam asi je. Byly tam krásné červené, stříbrné i zlaté rybky. Chtěl jsem po té zlaté, aby mi splnila přání, a sice že chci ještě 40 Kč na další dvě KINDER vajíčka. Bohužel, rybka se na mě zčistajasna vyprdla. Později jsem objevil, že v akvárku je ještě jedna rybka vypadajíc velmi zvláštně. Byla celá černá, za hlavou měla ostny a k tomu byla ještě plachá. Pořád se musela někde skrývat. Když se schovala za kámen, nebylo poznat, který z těch předmětů je kámen. Vypadala úplně stejně.

Po dostatečném uspokojení jsem přikráčel do pokoje, a to i s Alešem. Ale Kuba s Milanem a Marek už měli úplně jiné myšlenky, zkrátka nechtěli promarnit drahý volný čas. A oba dva – jak Milan, tak i Marek – hráli tetris. Jakub říká Milanovi – spíše vžitě křičí: „Toto jsou bomby z kulometu a ty zase ze samopalu. Na ty si dávej pozor, ty tě klidně zabijou. Ty vole, cos to udělal? Dej rychle puzu, ať promyslím, co s tím!“ Zkrátka byli do toho tak zažraní, že nevnímali okolí – tedy ani mě a Aleše.

Další tetris měl Marek. Ten už tak přitom neječel na všechny strany. Taky jak by mohl, když hrál tu klidnou žížalku. Zeptal jsem se, jestli by mi to nepůjčil. Tak on že jo. To jsem měl tetris poprvé v ruce, atak se nedivte, že mi to vůbec nešlo. Neustále mi to ukazovalo: GAME OVER. Ale to už jsem  se naštval a vrátil tetris zpátky.

Poněvadž se po obědě trochu vyjasnilo a přestalo pršet, vypravili jsme se na šipkovanou. Nějací starší žáci před námi chystali s panem učitelem celou tu hru. Přivazovali na stromy papírové stužky a schovávali dopisy. My jsme jednoduše šli a nalézali je.

Tu družinářka Machurová společně s námi nevěděla, kam máme jít dál. Já řekl, že tam v dálce něco vidím a že to vypadá jako bílá stuha. Všichni se vypravili za  - podle mě - bílou stuhou. Za chvíli jsme se k ní dostali. Po té, co jsme stuhu viděli, padlo veliké zklamání. Byl to záchodový papír a opodál lidská hromádka. Ale k něčemu to přece jen bylo. Družinářka náhle uviděla o 40 metrů dál tu pravou vlaječku. Konečně jsme mohli pokračovat v cestě. Potom už nebylo tak zajímavé hledání, protože bylo až příliš jednoduché. Neustále jsme něco buď zpívali nebo dělali dřepy.

Konečně jsme se dopravili do chaty. No nedivte se, že konečně! Měl jsem hlad.

Po vydatné večeři jsme měli dvě volné hodiny, ta každý trávil dle svého gusta. Náš Aleš se zamiloval do naproti bydlící Andrey. Pořád psal nějaké dopisy a klepal na dveře. Ona ho odmítala. My jsme si dělali srandu a zaklepali taky občas na protější dveře. Poté vylezla Andrea a podezřívala Aleše. Ten z ní byl celý hotoý a neustále na ni myslel.

Po večerce jsme šli spát. Skoro všichni usnuli, byl nádherný klid. Cvrčci krásně cvrlikali, z okna šel svěží vzduch a… DUDUDUDUM…PRÁSK BOUCH BOUCH… a Marek začal hrát tetris, přičemž si nevypl zvuk. My celí rozespalí se ptáme: „Co to proboha děláš?“ A on na to: „No cobych dělal? Hraju tetris.“ „A proč teď v noci?“ tázal se Jakub. Protože jsem nemohl usnout,“ klidně odpověděl Marek. Díky němu jsme nespali taky.